Útok Izraele na palestinské obhájce lidských práv odsuzuje celý svět. Češi mlčí

Zdeněk Jehlička

Za absurdním rozhodnutím Izraele obvinit šest palestinských občanských organizací hájících lidská práva z podpory terorismu stojí snaha oslabit vážnost obvinění z páchání válečných zločinů. Tentokrát Izrael ale narazil.

Zástupci šesti palstinských občanských organizací na společném setkání poté, co je Izrael falešně a bez důkazů obvinil z podpory terorismu. Skupinám se dostává projevů solidarity i z míst, u kterých to nebývá zvykem. Foto Abbas Momani, AFP

V polovině října zaútočil Izrael na šest lidskoprávních organizací působících na okupovaném Západním břehu Jordánu. Izraelský ministr obrany Benny Gantz, je označil za teroristické. Teroru se údajně dopustily svým napojením na Lidovou frontu pro osvobození Palestiny (PFLP), kterou navíc prý pomáhaly financovat. Gantzův ministerský příkaz se opírá o izraelský protiteroristický zákon z roku 2016, podle kterého by mohly být dotčené organizace fakticky postaveny mimo zákon.

Je na místě poznamenat, že Izrael v daném případě aplikuje na okupovaná území svůj vlastní — jakkoliv defektní — civilní zákon. To je ovšem v rozporu s jeho vlastním systémem odlišného práva uplatňovaného na palestinské obyvatelstvo pod vojenskou okupační správou. Vydané nařízení tedy bezděčně svědčí o postupujícím plánu tiché anexe Západního břehu Jordánu.

Daleko zásadnější vadou je ale skutečnost, že Gantzův příkaz ignoruje fakticky teroristickou povahu mnohých zdejších izraelských osadnických skupin. Shawan Jabareen, ředitel jedné z postižených lidsko-právních skupin Al-Haq, poukázal na zjevný paradox, když na adresu izraelského ministra obrany poznamenal, že obvinění z terorismu padlo z úst člověka, který sám čelí podezření z páchání válečných zločinů.

Jako tehdejší vrchní velitel ozbrojených sil byl Gantz odpovědný za ničivý útok na Gazu v roce 2014, při kterém zahynulo na 1450 palestinských civilistů, z toho 550 dětí. Následně se veřejně chlubil, že poslal Gazu „zpět do doby kamenné“.

Jelikož Gantz na tiskové konferenci nepodložil svá obvinění vůči palestinským organizacím žádnými důkazy a žádné důkazy nedodali ani jiní izraelští činitelé, lze je považovat za další z řady účelových demagogií, jimiž Izrael dlouhodobě usiluje o delegitimizaci lidskoprávních organizací zaměřených na práva okupovaných Palestinců. Cílem je, aby obviněné organizace pozbyly v očích veřejnosti důvěryhodnost, aby nálepka terorismu odstrašila jejich zejména zahraniční sponzory, což by vedlo k ochromení či faktickému znemožnění jejich činnosti, a připravilo půdu pro případnou kriminalizaci zbylých aktérů.

Izrael přitom pracuje s předpokladem, že bránit se obviněním z terorismu nebo je vyvracet bude fakticky nemožné, pokud se bude ohánět svými „bezpečnostními zájmy“ a obvinění opírat o blíže nespecifikované „utajované informace“ bezpečnostních služeb. Jakkoliv je dnes nepřijatelné stíhat lidskoprávní aktivisty na základě nepodložených obvinění tajné bezpečnosti, Izrael může počítat s tím, že i kdyby se takto očerněným organizacím podařilo očistit své jméno, jen těžko se jim podaří před světem získat zpátky ztracený kredit, sílu a prostředky pro další působení.

Izrael cílí na organizace, které spolupracují s Mezinárodním trestním soudem (ICC) a dodávají mu informace o porušování lidských práv. Izrael v současnosti čelí — podobně jako Hamás — žalobě kvůli podezření z páchání válečných zločinů. Na rozdíl od palestinské strany však Izrael coby okupant dnes již potvrzenou jurisdikci Mezinárodního trestního soudu nad palestinským územím neuznal.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že se prostřednictvím obvinění příslušných lidskoprávních organizací z terorismu snaží znevěrohodnit jejich důkazy. A zabránit jim v další spolupráci s mezinárodními vyšetřovateli.

Kdo a proč je nepohodlný?

V řadě případů se přitom jedná o zavedené a na palestinských územích známé organizace, které v oblasti lidských práv působí již po desetiletí, svou činnost vykonávají otevřeně a pravidelně podávají i výroční zprávy včetně zdrojů financování. Své mezinárodní renomé mohou doložit tím, že spolupracují s řadou západních demokratických zemí, které se také podílejí na jejich financování, a se zavedenými mezinárodními lidsko-právními organizacemi, s nimiž se dělí o výsledky své činnosti.

Podle Sarah Francisové, ředitelky Addameer, Asociace na podporu vězňů a lidských práv, která mimo jiné monitoruje praktiky mučení v izraelských věznicích, nadužívání detenční vazby a případy dětských vězňů a vězněných žen, tak jde paradoxně o ocenění úspěchu jejich práce. „Již třicet let poskytujeme právní a advokátní pomoc palestinským politickým vězňům a najednou nás Izrael označí za teroristy. Proč až nyní? Zřejmě se nemůže vyrovnat s tím, že jej činíme před OSN a zbytkem světa odpovědným za jeho činy,“ uvedla Francisová, s kterou vyšel rozhovor i na českém portálu Seznam.

Addameer stejně jako další obviněné organizace už vydaly prohlášení, ve kterém objasňují svou činnost a odmítají snahy o to, aby byly umlčeny. Další z očerněných organizací, palestinská pobočka mezinárodní organizace na ochranu dětí Defence for Children International Palestine (DCIP), která jen od roku 2000 zdokumentovala na 2200 případů zabití palestinských dětí ze strany izraelské armády a ročně zastupuje před soudem až dvě stovky dětí, ve svém prohlášení uvedla, že obvinění z terorismu je výsledkem „sílících delegitimizačních a dezinformačních kampaní, kterým organizace čelí při své práci na ochranu dětí před izraelskými vojenskými soudy a za své zprávy o násilí na dětech ze strany izraelských vojáků“.

Podle vyjádření ředitele DCIP proti nim společně postupují pravicově nacionalistické izraelské organizace a na ně napojené zahraniční skupiny spolupracující s izraelským ministerstvem zahraničních věcí. Ostatně ani v tomto směru nejagilnější izraelská pravicová organizace NGO Monitor, na kterou se při zveřejnění ministerského příkazu Benny Gantze odvolával i jinak seriózní tisk, nepřišla při obviňování organizací jako Defence for Children International s žádným předmětným důkazem, že by organizace páchala teroristické aktivity, napomáhala jim či je jakkoliv podporovala.

Mezi dalšími na seznamu údajných teroristů je Unie palestinských ženských komunit (Union of Palestinian Women´s Committees, UPWC) a Unie zemědělských komunit (Union of Agricultural Work Committees, UAWC). Právě ta leží izraelským osadnickým organizacím hluboko v žaludku, jelikož pravidelně asistuje při zemědělských pracích palestinských farmářů v Jordánském údolí, čímž v této části okupovaného Západního břehu s rostoucím počtem nelegálních izraelských osadníků pomáhá udržovat palestinskou přítomnost.

Úrodná a na vodu bohatá oblast Jordánského údolí ležící u hranic s Jordánskem, žije pod neustálou hrozbou izraelské anexe. Zde působící lidskoprávní organizace stejně jako palestinské komunity tu čelí soustavnému tlaku.

Tak například současný izraelský premiér Naftali Bennett ještě coby ministr obrany požadoval v loňském roce po evropských diplomatech, aby jejich země zastavily financování palestinských projektů v dané oblasti, jelikož ji Izrael považuje za své vlastní území. Vlivem tohoto tlaku a izraelských restrikcí tak jen mezi lety 2015 až 2019 klesl počet zdejších palestinských projektů z pětasedmdesáti na dvanáct, což s sebou neslo pokles pracovních míst a odchod Palestinců jinam.

Další organizace označená za teroristickou, Al-Haq, je nejstarší palestinskou lidskoprávní organizací, působící na okupovaných územích již od roku 1979. Podle jejího dlouholetého zaměstnance Hishama Sharbatiho je pravým důvodem jejího postihu to, že dodává informace právní povahy o okupačních praktikách Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu.

V minulosti zase vedla Al-Haq úspěšnou kampaň za značení zboží z nelegálních izraelských osad na evropských trzích, což přimělo Izrael k ještě tvrdším postihům. To prozatím vrcholí dnešním osočováním z terorismu.

Zkorumpovaná autonomní správa a palestinská občanská společnost

Poslední z dotčených skupin je malá, ale vitální levicová organizace sdružující palestinské akademiky se zaměřením na výzkum a rozvoj Bisan Center. Právě případ Bisanu ukazuje, v čem mohou být palestinští lidskoprávní aktivisté nepohodlní i pro Palestinskou autonomní samosprávu, a to přes její prohlášení odsuzující Gantzův ministerský příkaz, a zároveň objasňuje, z čeho pramení podpora pro Lidovou frontu pro osvobození Palestiny (PFLP) v palestinské společnosti.

Bisan totiž v poslední době nečelí jen kriminalizaci ze strany Izraele. Její ředitel Ubai Aboudi prošel v roce 2019 izraelským vězením, ale tento rok ho již dvakrát zatkla i Palestinská autonomní samospráva, a to v souvislosti s protesty proti ubití Nizara Banata, dlouhodobého důsledného kritika vládní korupce, kterou Palestinci vidí jako důsledek spolupráce Palestinské autonomie s Izraelem.

V palestinské společnosti dlouhodobě roste přesvědčení, že jejich vláda, která již patnáct let nevzešla z řádných voleb, je nedostatečně reprezentuje, a navíc často působí spíše jako subdodavatel izraelské bezpečnosti, z čehož profituje jen úzká skupinka lidí kolem nejužšího vedení současné palestinské samosprávy. Ostatně otázku „formování bezpečnosti“ či „veřejných záležitostí“ projednával Benny Gantz právě s prezidentem Palestinské autonomie Mahmúdem Abbásem na nedávné osobní schůzce, první na tak vysoké úrovni po pěti letech.

Mnohé naděje se tak obracejí k disentním hlasům, které představuje též Lidová fronta pro osvobození Palestiny. Přirozeně můžeme tedy ideologickou spřízněnost s touto stranou najít i mezi pracovníky dotčených organizací. Hlavně u mladší vzdělané generace zosobňuje vládnoucí Fatáh zdiskreditovanou politiku, která se dál drží iluze dvoustátního řešení, a není schopná čelit prohlubující se izraelské okupaci. Budoucnost pro ni přitom nenabízí ani religiózní a v jisté izolaci živořící Hamás.

Příznivci Lidové fronty pro osvobození Palestiny tak mohou poukázat na to, že tato levicová formace vždy varovala před pastí „mírových rozhovorů“, proti kterým prosazovala vizi jednoho sekulárního státu postaveného na rovném právu pro všechny jeho obyvatele. Vizi, která se dnes jeví pro řešení takzvaného palestinsko-izraelského konfliktu jako nejschůdnější a kterou přijímá za svou rostoucí počet hlavně mladších palestinských aktivistů.

Právě program jednostátního uspořádání s rovnými právy a sekulárním charakterem představuje pro Izrael s jeho apartheidním zřízením skutečné nebezpečí. Jde ovšem současně o agendu, kterou izraelští obhájci a propagandisté před světovou veřejností dlouhodobě vykreslují jako existenční hrozba pro „jediný židovský stát na světě“ — odkud zase nemají daleko k přímým nařčením z antisemitismu, jejž účelově zaměňují s odmítáním sionismu.

Nelze tedy předpokládat, že by Izrael nějak zvlášť rozlišoval mezi požadavkem na obranu lidských práv a skutečnými násilnými činy, jichž se v minulosti ozbrojená frakce Lidové fronty pro osvobození Palestiny dopouštěla. Nutno říci, že její násilné činy byly v případě ozbrojených útoků na civilisty skutečně teroristické povahy, jakkoliv ozbrojená frakce Lidové fronty pro osvobození Palestiny působila samostatně a někdy jednala i v rozporu s vedením.

Okupanti a lidská práva

Nálepkování terorismem by nám ale mělo být o to víc podezřelé ve chvíli, kdy se k němu uchyluje stát, který dlouhodobě okupuje cizí území, soustavně porušuje mezinárodní právo a čelí podezření z páchání válečných zločinů. Připomeňme, že Izrael byl vedle USA jedinou zemí, která v roce 1987 v OSN odmítla navrženou definici terorismu.

Tato definice totiž obsahovala zmínku o „legitimním boji národů pod koloniálními a rasistickými režimy nebo pod jinými formami cizí dominance“. Přitom jim dávala „právo za účelem boje proti této dominanci hledat a přijímat podporu v souladu se zásadami Charty OSN“.

Známe z minulosti dost případů, kdy je Izrael schopen za teroristickou prohlásit kdejakou nenásilnou iniciativu dožadující se práv či diplomatickou misi vyzývající k plnění mezinárodních závazků. Ostatně za teroristickou organizaci byl po většinu svého působení označován i dnes vládnoucí Fatáh, bez ohledu na to, že nejpozději v roce 1988 uznal existenci Izraele. Denunciační nálepky jej zbavila teprve potřeba posadit jej za jednací stůl v Oslu a jeho současná role při pacifikaci Západního břehu a potírání Hamásu.

Gantzem označené palestinské lidskoprávní organizace si v minulosti prošly řadou šikanizujících a až terorizujících praktik izraelských okupačních úřadů a armády. Jejich kanceláře jsou pravidelně vystaveny vojenským raziím, při kterých armáda ničí či zabavuje počítače a dokumenty a zastrašuje přítomné pracovníky.

Jen v červenci tohoto roku vnikly ozbrojené složky do kanceláří UAWC, DCIPBisan Center. Kancelář Addameer v Ramalláhu byla vydrancována v prosinci 2012v září 2019. V září 2019 byla napadena i kancelář UPWC v Hebronu. Soustředěnému tlaku musí zvláště od roku 2015, kdy se zasadili o značení výrobků z nelegálních osad na evropském trhu, odolávat i pracovníci Al-Haq, přičemž vzácností nejsou ani anonymní vyhrůžky smrtí.

Ve vztahu k zahraničním lidskoprávním organizacím a misím se sice Izrael — i přes vytváření různých černých seznamů — musí chovat opatrněji, avšak i tady často přistupuje k razantním řešením bez ohledu na pozici postiženého aktéra či mezinárodní dopady. Poměrně častá je praxe nepouštět na okupovaná území zahraniční pozorovatele včetně vysokých pracovníků OSN či vyhostit nepohodlnou osobu, tak jak se to v listopadu 2019 stalo řediteli zdejší pobočky Human Rights Watch.

Izrael se v tomto může opřít o „antiteroristický zákon“ z roku 2016, svazující lidskoprávní a občanskoprávní aktivity pevnějším státním dohledem. Izraelským občanským organizacím s tímto zaměřením například brání v působení na školách a uvaluje na ně speciální povinnost hlásit své zahraniční podporovatele. Tímto zákonem se nechávají ve vztahu k „občanským sdružením“ inspirovat i podobně autoritářské politické síly v Evropě v čele s Orbánovým Maďarskem.

Izrael sice na lidskoprávní organizace útočil již v minulosti, což mu umožňuje vojenské právo aplikované na Palestince žijící v Izraeli do roku 1966 a od roku 1967 přenesené na zbylá okupovaná území. Nátlak vyvíjený na ně za poslední desetiletí však výrazně souvisí s nárůstem pravice a k ní přidružených organizací doma i ve světě, stejně jako se sílícím extrémistickým osadnickým hnutím odmítajícím palestinskou přítomnost na okupovaném Západním břehu.

V roce 2015, kdy tlak na Izrael sílil, a to i díky kampaním hnutí za bojkot, stažení investic a sankce — BDS, a kdy například Evropská komise prosadila povinnost značení výrobků z nelegálních osad, investovala izraelská vláda desítky milionů šekelů do zřízení nového Ministerstva strategických záležitostí, které mělo odvrátit „účinky delegitimizačních kampaní a bojkotů Izraele“. Jednou z ústředních činností nového ministerstva byla cílená dehonestace palestinských lidsko-právních organizací coby nástroje teroristů s cílem odradit jejich zahraniční sponzory především z řad evropských vlád. Z materiálů ministerstva vyplývá, že Gantzem označené organizace patřily dlouhodobě mezi jeho hlavní cíle.

Mezinárodní solidarita a české ticho

Ačkoliv se Izrael obecně může spolehnout na náklonnost a až nekritickou důvěru ze strany USA a EU, pro toto své poslední osočování renomovaných lidskoprávních organizací z terorismu si zřejmě nedostatečně připravil půdu a podcenil možné následky. Svědčí o tom řada odsuzujících reakcí z politických, kulturních i lidsko-právních kruhů, často překvapivě i těch, kteří se vůči Izraeli běžně nevymezují.

Tak například k Izraeli jinak loajální USA se ústy mluvčího ministerstva zahraničí Neda Price nechaly slyšet, že budou po Izraeli požadovat objasnění důvodů tohoto rozhodnutí. Stejně se vyjádřil i mluvčí Evropské komise Peter Stano, který zároveň připomenul, že podobná nařčení se v minulosti ukázala jako nepodložená.

Vypadá to, že ani tentokrát nedodá Izrael evropským zemím přesvědčivé důkazy svých očerňujících tvrzení. Navzdory tomu, že - jak uvádí ve své investigativní reportáži izraelský magazín +972 - poslal zástupcům evropských zemí již v květnu tohoto roku čtyřiasedmdesátistránkovou zprávu vypracovanou bezpečnostní službou Šin bet, kterou si Izrael připravoval půdu pro svá obvinění.

Přes veškerou snahu nedodala požadované důkazy ani Šin Bet, která svou zprávu částečně postavila na výsleších dvou z defraudace obviněných účetních vyhozených z jiné palestinské lidskoprávní organizace Health Work Committees, jež však ani mezi obviněnými organizacemi nefiguruje. Při výsleších zahrnujících psychické vydírání a fyzické mučení se Šin Bet nepodařilo zjistit víc, než že se z terorismu obviněné organizace finančně podílely na programech LFOP jako je výuka palestinského tance dapke či kursy ženských práv.

Zpráva Šin Bet plná manipulativních tvrzení a vágních obvinění tak dosvědčuje pouze to, že izraelská státní bezpečnost byla na dotčené lidskoprávní organizace nasazena již před delší dobou s úkolem jejich diskreditace formou obvinění z terorismu a přípravy půdy pro zákaz jejich činnosti. Nic víc.

Izraelské rozhodnutí „důrazně a jednoznačně odsoudili“ v Ženevě lidskoprávní experti OSN, když je označili za „frontální útok na palestinské hnutí za lidská práva a za útok na lidská práva obecně“. Nejvyšší komisařka pro lidská práva OSN Michelle Bacheletová ve svém prohlášení uvedla, že protiteroristický zákon nelze používat k potlačování lidskoprávních organizací, a vyzvala k okamžitému revokování tohoto „extrémně vágního a důkazy nepodloženého“ rozhodnutí.

S vyjádřením rozhodné podpory postiženým lidsko-právním organizacím přicházejí politici, právní experti, advokáti, rabíni, novináři i celé redakce. Proti Gantzovu ministerskému příkazu a za své kolegy se jednoznačně postavily renomované mezinárodní lidskoprávní organizace, jako jsou Amnesty International (včetně její slovenské odnože), Human Rights Watch a charitativní Oxfam.

Na 252 organizací se aktivovalo jen v arabském či muslimském světě. Solidaritu vyjádřily palestinské organizace ať již na okupovaném území či v Izraeli (Adalah), stejně jako známé izraelské lidskoprávní organizace B´Tselem, Breaking the Silence, Gisha či Physicians for Human Rights.

Jasně kriticky, a to i směrem k vlastní komunitě, se vymezila jedna z největších židovských organizací v USA Jewish Voice for Peace, která na svém tweetovém účtu napsala, že k tak urážlivému rozhodnutí nelze mlčet či zůstat neutrální. Řada organizací doplnila svá vyjádření o konstatování, že umlčování či kriminalizace lidsko-právních organizací je vlastní utlačovatelským autoritativním režimům.

V tomto směru je s podivem a jistě si zaslouží hlubší samostatnou reflexi otázka, jak je možné, že naše vlastní a poměrně nedávná minulost s praxí potlačování lidských práv a lidskoprávních aktivistů nevede zdejší politické a mediální elity k takřka žádné reflexi utlačovatelské povahy Izraele. Naopak ho drtivá většina hlasů v českém veřejném prostředí nekriticky vyzdvihuje, často na základě vysněných představ či dávno vyvrácených mýtů, či nám ho dává rovnou za příklad.

Ani případ šesti lidskoprávních organizací, obviněných účelově z terorismu, tak nevyburcoval harcovníky zdejší politické scény, jinak vždy připravené odsoudit obdobnou represi v Rusku, Číně či na Kubě, k žádné reakci. Svorného mlčení se nám dostalo i od našich veřejnoprávních kanálů, které by v případě jiné země zvaly do studií odborníky a komentátory a organizovaly k tématu diskusní fóra.

Umlčování palestinské otázky a normalizace izraelské okupace je v českém mediálním prostoru zřejmé jak výběrem slov, tak výběrem témat. Izrael se nám líčí jako země regionálně blízká a až kulturně podobná a její „bezpečnostní problémy“ jsou nám podsouvány jako ty naše. A tak namísto o porušování lidských práv se dnes dozvídáme o izraelském postupu vakcinace nebo o tom, kdy se země otevře individuální turistice.

V takto nastaveném diskursu není místo ani pro izraelskou okupaci ani pro izraelský apartheid, které jsou přes svou závažnost našimi zahraničními zpravodaji a mediálními matadory blahosklonně přehlíženy. Pocit stability jen sporadicky naruší bouřící se Palestinci, kteří jsou nám líčeni podobně paternalisticky, jako když Britové popisovali povstalce v koloniích coby „troublemakers“, potížisty, které je nutno potlačit.

Namísto tématu palestinských lidských práv se hovoří jen o potřebě zachovat izraelskou bezpečnost. Je smutné, avšak pro zdejší mediální kotlinu příznačné, že s takto orientalisticky arogantním přístupem bychom se povětšinou nesetkali ani v Izraeli samém.

Jakkoliv jsou naše lidskoprávní organizace aktivní v kritice režimů, které ze stejných pozic kritizuje i české ministerstvo zahraničí, jejich potřebný hlas jako zázrakem umlkne právě a jen v okamžiku, kdy jde o lidská práva Palestinců. Dědicům disentu a lidskoprávní agendy se najednou nedostává kapacit anebo jim scházejí informace.

Jistěže okupovaná palestinská území ani sám Izrael nejsou jedinými místy na světě, kde jsou porušována lidská práva. Izrael je však náš deklarovaný spojenec, a právě proto vůči němu máme nejen efektivnější možnost, ale i větší závazek vystupovat kriticky.

Lidskoprávní organizace v Palestině jsou dnes něčím, na čem se zkouší naše věrnost ideálu aktivismu za rovná práva všech bez rozdílu — k jeho tradici neoddělitelně patří ochota hájit je navzdory moci a třebas i proti proudu. Začne i u nás hlas solidarity s utiskovanými Palestinci být slyšet více než v minulosti?

Petici na podporu šesti postižených palestinských lidsko-právních organizací můžete podepsat zde.

advertisment