↗

„Nakonec ta moje židovská výchova, izraelské vzdělání a všechny ty vzletné řeči o svobodě a o tom, že jsme nová generace a musíme bojovat za určité hodnoty, ať už to tehdy znamenalo cokoliv — to všechno mi vštípilo základní principy lidských práv, hrdosti a svobody. Tyhle ideje jsou jistě dobré pro nás, ale nesmíme zapomínat, že tu nejsme sami a že to musí být dobré i pro ty druhé,“ říká izraelská lidskoprávní advokátka, která zastupuje Palestince na izraelských soudech. Foto Lucie Šarkadyová

Aktuální události v Izraeli a Palestině — vystěhování několika desítek palestinských rodin z východojeruzalémské čtvrti Šejch Džarráh, do jejichž domů se nastěhovali židovští osadníci, následné násilné potlačení demonstrací u mešit Al-Aksá izraelskými ozbrojenými složkami či současná eskalace u hranic s Gazou, během níž zemřelo podle dosavadních informací čtyřiadvacet Palestinců včetně devíti dětí — ukazují, že situace v oblasti nemá příliš dobré vyhlídky. O skepsi a zoufalství z neblahého vývoje, ale i o potřebě nevzdávat se a pracovat na prosazování práva jsme o několik týdnů dříve vedli rozhovor s Leou Tsemelovou, která patří mezi nejuznávanější izraelské lidskoprávní advokátky.

Leqa Tsemelová se narodila v Haifě v době britského mandátu před vznikem státu Izrael. Mnozí Izraelci ji nenávidí, pro mnoho dalších je naopak symbolem boje za spravedlnost v Izraeli a Palestině. Během své mnohaleté kariéry se proslavila zejména jako právnička palestinských bojovníků za svobodu, ale říká se o ní, že neodmítá žádný případ. V roce 2019 byl o ní natočen film Advokátka, který přináší jak její osobní příběh, tak i příběhy některých z jejich klientů.

V roce 1996 získala společně s palestinským právníkem z Gazy Radžim Souranim nejvyšší francouzské vyznamenání pro lidskoprávní advokáty. A v roce 2004 obdržela společně s palestinským právníkem Mohammadem Na’amnehem cenu Hanse Littena od Evropské asociace pro demokracii a světová lidská práva.

S Leou Tsemelovou jsme se sešly v její kanceláři ve Východním Jeruzalémě a povídaly jsme si o tom, jak to celé pro ni začalo, jak vidí současnou situaci v zemi, v co doufá do budoucna a proč tak velký počet izraelských aktivistů rezignuje a odchází z Izraele.

Říká se, že jste vždycky všude. Neodmítáte žádný případ a vždy jste připravená pomoct. Jak to zvládáte?

Život v téhle zemi není vůbec jednoduchý, a pokud chcete, aby vaše práce měla smysl, musíte se přizpůsobit. Jinak to nejde.

Jak vaši práci ovlivnila pandemie? Situace byla i tady poměrně vážná a v Palestině to platí pořád.

Co s tím zmůžeme? Nic. Snažím se žít a pracovat jako všichni ostatní a lidé mají spoustu problémů, takže práce máme v kanceláři pořád hodně. Ale samozřejmě jsme se během lockdownu potýkali i s řadou praktických problémů, z nichž některé přetrvávají. Například je daleko náročnější navštěvovat vězení, vůbec se s někým setkat, a to i v soudní síni. Pracovali jsme hodně přes videochat, což není ideální. A nejhorší je, že během lockdownů se událo hodně věcí, které nikdo neviděl. Lidé jsou navíc v depresích, což způsobuje i množství rodinných problémů, které jsme v posledním roce řešili nejvíc. Ale jak asi víte, tady si člověk neodpočine. Pořád se něco děje.

Studovala jste v turbulentních 60. letech, pocházíte ze sionistické rodiny. Co vás přivedlo k tomu, že jste se začala angažovat v lidskoprávních otázkách a pomáhat zejména Palestincům?

Začalo to, když jsem si uvědomila, že je tu okupace a že není dočasná. A to přes veškeré krásné deklarace Izraele o tom, že chce mír. Spíš už to vypadalo, že Izrael chce části Jordánska, Egypta, Sýrie, ale rozhodně nestojí o mír s Palestinci. A to pokračuje velice intenzivně dodnes. Myslím si ale, že nakonec ta moje židovská výchova, izraelské vzdělání a všechny ty vzletné řeči o svobodě a o tom, že jsme nová generace a musíme bojovat za určité hodnoty, ať už to tehdy znamenalo cokoliv, dokonce i ten sionismus, který jsem sála s mateřským mlékem — že to všechno mi vštípilo základní principy lidských práv, hrdosti a svobody. Tyhle ideje jsou jistě dobré pro nás, ale nesmíme zapomínat, že tu nejsme sami a že to musí být dobré i pro ty druhé.

Jaký byl váš první případ?

První můj významnější politický se týkal skupiny Izraelců a Palestinců, kteří společně chtěli vést revoluční skupinu ve spolupráci s Fatahem. A byli odhalení. Tehdy to byl v Izraeli obrovský skandál. Do takzvaného „haifského procesu“ bylo zapojeno mnoho mladých lidí, jak Izraelců — jeden z nich byl dokonce z kibucu —, tak Palestinců. Dali se dohromady a chtěli společným úsilím vytvořit novou společnou budoucnost.

Jedním z největších vašich úspěchů byl proces, v němž bylo postaveno mimo zákon mučení vězňů a zadržených. Jak ale sama říkáte, jde spíš o vítězství na papíře, protože k mučení zatčených a vězněných Palestinců stále dochází velice často.

Mučení často využívaly izraelské bezpečnostní složky během výslechů Palestinců. A nakumulovalo se hodně případů, kdy zatčení během výslechu zemřeli nebo si odnesli trvalé zdravotní následky a velice trpěli. Takže jsme se po mnoho let znovu a znovu obraceli na soudy, aby zakázaly mučení během výslechů. Trvalo nám to dohromady snad deset let, ale nakonec jsme dosáhli svého a soud vynesl rozsudek, že k mučení skutečně dochází a že je protizákonné.

Jaká je v tomto ohledu situace nyní?

O moc lepší to není. Bezpečnostní složky si našly nové metody. Místo dříve častého přímého mučení se snaží různými manipulacemi přimět Palestince ke kolaboraci a pomocí lží je nutí dělat špinavou práci. Nicméně i mučení se nadále děje. Řešíme teď případ skupiny lidí z Lidové fronty za osvobození Palestiny, kteří byli zatčeni na Západním břehu Jordánu a mnozí z nich byli podrobeni velice brutálnímu mučení, až skončili v nemocnici. Na následky mučení bezmála zemřeli.

Je nějaký rozdíl mezi vězeními v Izraeli a na Západním břehu Jordánu? Myslím tedy věznice, které jsou spravované Izraelem, nikoli věznice Palestinské samosprávy.

Všechna vězení se nyní nacházejí v Izraeli. Dříve byla i na Západním břehu, ale to už neplatí. Věznice se přesunuly do Izraele a s nimi i vojenské soudy, což je v rozporu s mezinárodním právem. Palestinci jsou tedy protiprávně drženi a vyslýcháni v izraelských vězeních. Izrael sice tyto praktiky legalizoval speciálním zákonem, to ale nemění nic na faktu, že to je z hlediska mezinárodního práva nelegální. Izrael ovšem dává přednost vlastnímu právnímu systému nad mezinárodním právem. To je stejné jako s výstavbou osad na okupovaných územích. Podle mezinárodního práva nemůžete přesunout své obyvatele na území, které okupujete, Izrael však tuto normu setrvale porušuje.

V jednom ze svých dřívějších rozhovorů říkáte, že „pokud jste utlačovaní, klást odpor není jen možností, ale je vaší povinností“. Podobně dáváte přednost tomu nazývat Palestince „bojovníky za svobodu“, nikoli teroristy, a mnohokrát jste kvůli tomu čelila obvinění, že obhajujete terorismus. Z historie známe mnoho případů lidí, kteří se postavili utlačovatelskému režimu a jsou považováni za bojovníky za svobodu. Můžete mi k tomu říct pár slov?

Jistě, označování Palestinců za teroristy je v Izraeli součástí propagandy. Existuje ovšem jedno židovské přísloví, které říká: co sám nemáš rád, nečiň svému bližnímu. Je velice jednoduché představit si samy sebe jako Palestince s celou jejich historií a tragédií a přemýšlet, co bychom udělali na jejich místě. Možná ještě daleko něco horšího, než co kdy provedli Palestinci Izraelcům. To je jisté. A co je vnímáno jako hrdinství v naší vlastní historii a tradici, musí být přiznáno jako hrdinství i Palestincům, a to i když je to namířeno proti nám. Navíc teror páchali i mnozí Židé proti Palestincům, a to i před válkou, v dobách, kdy Izrael začal svůj proces kolonizace palestinského území. Ten proces je čím dál více zjevný a myslím, že svět by se měl postavit na stranu boje proti kolonizaci — to je celé.

Jak byste tedy definovala Izrael jako stát?

To je těžké. Izrael sám sebe prohlašuje za židovský demokratický stát. V jeho základu tedy stojí princip židovské nadřazenosti a máme samozřejmě řadu zákonů, které vytvářejí rozdíly mezi Židy a ostatními obyvateli Izraele a které židovské obyvatelstvo upřednostňují. Co se demokracie týče, tak bych řekla, že tu rozhodně vládne demokracie pro Židy. Daleko méně pro Palestince, kteří žijí uvnitř Izraele. A pro Palestince na okupovaných územích už rozhodně o žádnou demokracii nejde. Izrael je utlačuje a jedná přitom v ostrém rozporu s mezinárodním právem. Snaží se jejich území anektovat, vůči Palestincům a dalším Arabům vystupuje čím dál zřetelněji rasisticky a podle mého názoru se jedná o zcela jasný apartheid. A já jsem samozřejmě proti apartheidu.

Jak se vám daří vyrovnávat se s izraelskou společností a s náladami v ní panujícími? Dokážu si představit, že to nemusí být pro vás ani pro vaši rodinu vždy jednoduché.

Nesmíme zapomínat, že rasismus tu zapustil hluboké kořeny a je takřka všudypřítomný. Nakonec jsem pro Izraelce pořád Židovka, což mi v mnoha ohledech usnadňuje život a funguje to jako jistá ochrana. Převážně se mě lidé kolem snaží převychovat, možná i zneškodnit, ale hlavně mi vysvětlit, že jsem sešla na scestí. Možná mi pomáhá i to, že jsem žena.