Aktuální události v Izraeli a Palestině — vystěhování několika desítek palestinských rodin z východojeruzalémské čtvrti Šejch Džarráh, do jejichž domů se nastěhovali židovští osadníci, následné násilné potlačení demonstrací u mešit Al-Aksá izraelskými ozbrojenými složkami či současná eskalace u hranic s Gazou, během níž zemřelo podle dosavadních informací čtyřiadvacet Palestinců včetně devíti dětí — ukazují, že situace v oblasti nemá příliš dobré vyhlídky. O skepsi a zoufalství z neblahého vývoje, ale i o potřebě nevzdávat se a pracovat na prosazování práva jsme o několik týdnů dříve vedli rozhovor s Leou Tsemelovou, která patří mezi nejuznávanější izraelské lidskoprávní advokátky.

Leqa Tsemelová se narodila v Haifě v době britského mandátu před vznikem státu Izrael. Mnozí Izraelci ji nenávidí, pro mnoho dalších je naopak symbolem boje za spravedlnost v Izraeli a Palestině. Během své mnohaleté kariéry se proslavila zejména jako právnička palestinských bojovníků za svobodu, ale říká se o ní, že neodmítá žádný případ. V roce 2019 byl o ní natočen film Advokátka, který přináší jak její osobní příběh, tak i příběhy některých z jejich klientů.

V roce 1996 získala společně s palestinským právníkem z Gazy Radžim Souranim nejvyšší francouzské vyznamenání pro lidskoprávní advokáty. A v roce 2004 obdržela společně s palestinským právníkem Mohammadem Na’amnehem cenu Hanse Littena od Evropské asociace pro demokracii a světová lidská práva.

S Leou Tsemelovou jsme se sešly v její kanceláři ve Východním Jeruzalémě a povídaly jsme si o tom, jak to celé pro ni začalo, jak vidí současnou situaci v zemi, v co doufá do budoucna a proč tak velký počet izraelských aktivistů rezignuje a odchází z Izraele.

Říká se, že jste vždycky všude. Neodmítáte žádný případ a vždy jste připravená pomoct. Jak to zvládáte?

Život v téhle zemi není vůbec jednoduchý, a pokud chcete, aby vaše práce měla smysl, musíte se přizpůsobit. Jinak to nejde.

Jak vaši práci ovlivnila pandemie? Situace byla i tady poměrně vážná a v Palestině to platí pořád.

Co s tím zmůžeme? Nic. Snažím se žít a pracovat jako všichni ostatní a lidé mají spoustu problémů, takže práce máme v kanceláři pořád hodně. Ale samozřejmě jsme se během lockdownu potýkali i s řadou praktických problémů, z nichž některé přetrvávají. Například je daleko náročnější navštěvovat vězení, vůbec se s někým setkat, a to i v soudní síni. Pracovali jsme hodně přes videochat, což není ideální. A nejhorší je, že během lockdownů se událo hodně věcí, které nikdo neviděl. Lidé jsou navíc v depresích, což způsobuje i množství rodinných problémů, které jsme v posledním roce řešili nejvíc. Ale jak asi víte, tady si člověk neodpočine. Pořád se něco děje.

Studovala jste v turbulentních 60. letech, pocházíte ze sionistické rodiny. Co vás přivedlo k tomu, že jste se začala angažovat v lidskoprávních otázkách a pomáhat zejména Palestincům?

Začalo to, když jsem si uvědomila, že je tu okupace a že není dočasná. A to přes veškeré krásné deklarace Izraele o tom, že chce mír. Spíš už to vypadalo, že Izrael chce části Jordánska, Egypta, Sýrie, ale rozhodně nestojí o mír s Palestinci. A to pokračuje velice intenzivně dodnes. Myslím si ale, že nakonec ta moje židovská výchova, izraelské vzdělání a všechny ty vzletné řeči o svobodě a o tom, že jsme nová generace a musíme bojovat za určité hodnoty, ať už to tehdy znamenalo cokoliv, dokonce i ten sionismus, který jsem sála s mateřským mlékem — že to všechno mi vštípilo základní principy lidských práv, hrdosti a svobody. Tyhle ideje jsou jistě dobré pro nás, ale nesmíme zapomínat, že tu nejsme sami a že to musí být dobré i pro ty druhé.

Jaký byl váš první případ?

První můj významnější politický se týkal skupiny Izraelců a Palestinců, kteří společně chtěli vést revoluční skupinu ve spolupráci s Fatahem. A byli odhalení. Tehdy to byl v Izraeli obrovský skandál. Do takzvaného „haifského procesu“ bylo zapojeno mnoho mladých lidí, jak Izraelců — jeden z nich byl dokonce z kibucu —, tak Palestinců. Dali se dohromady a chtěli společným úsilím vytvořit novou společnou budoucnost.

Jedním z největších vašich úspěchů byl proces, v němž bylo postaveno mimo zákon mučení vězňů a zadržených. Jak ale sama říkáte, jde spíš o vítězství na papíře, protože k mučení zatčených a vězněných Palestinců stále dochází velice často.

Mučení často využívaly izraelské bezpečnostní složky během výslechů Palestinců. A nakumulovalo se hodně případů, kdy zatčení během výslechu zemřeli nebo si odnesli trvalé zdravotní následky a velice trpěli. Takže jsme se po mnoho let znovu a znovu obraceli na soudy, aby zakázaly mučení během výslechů. Trvalo nám to dohromady snad deset let, ale nakonec jsme dosáhli svého a soud vynesl rozsudek, že k mučení skutečně dochází a že je protizákonné.

Jaká je v tomto ohledu situace nyní?

O moc lepší to není. Bezpečnostní složky si našly nové metody. Místo dříve častého přímého mučení se snaží různými manipulacemi přimět Palestince ke kolaboraci a pomocí lží je nutí dělat špinavou práci. Nicméně i mučení se nadále děje. Řešíme teď případ skupiny lidí z Lidové fronty za osvobození Palestiny, kteří byli zatčeni na Západním břehu Jordánu a mnozí z nich byli podrobeni velice brutálnímu mučení, až skončili v nemocnici. Na následky mučení bezmála zemřeli.

Je nějaký rozdíl mezi vězeními v Izraeli a na Západním břehu Jordánu? Myslím tedy věznice, které jsou spravované Izraelem, nikoli věznice Palestinské samosprávy.

Všechna vězení se nyní nacházejí v Izraeli. Dříve byla i na Západním břehu, ale to už neplatí. Věznice se přesunuly do Izraele a s nimi i vojenské soudy, což je v rozporu s mezinárodním právem. Palestinci jsou tedy protiprávně drženi a vyslýcháni v izraelských vězeních. Izrael sice tyto praktiky legalizoval speciálním zákonem, to ale nemění nic na faktu, že to je z hlediska mezinárodního práva nelegální. Izrael ovšem dává přednost vlastnímu právnímu systému nad mezinárodním právem. To je stejné jako s výstavbou osad na okupovaných územích. Podle mezinárodního práva nemůžete přesunout své obyvatele na území, které okupujete, Izrael však tuto normu setrvale porušuje.

V jednom ze svých dřívějších rozhovorů říkáte, že „pokud jste utlačovaní, klást odpor není jen možností, ale je vaší povinností“. Podobně dáváte přednost tomu nazývat Palestince „bojovníky za svobodu“, nikoli teroristy, a mnohokrát jste kvůli tomu čelila obvinění, že obhajujete terorismus. Z historie známe mnoho případů lidí, kteří se postavili utlačovatelskému režimu a jsou považováni za bojovníky za svobodu. Můžete mi k tomu říct pár slov?

Jistě, označování Palestinců za teroristy je v Izraeli součástí propagandy. Existuje ovšem jedno židovské přísloví, které říká: co sám nemáš rád, nečiň svému bližnímu. Je velice jednoduché představit si samy sebe jako Palestince s celou jejich historií a tragédií a přemýšlet, co bychom udělali na jejich místě. Možná ještě daleko něco horšího, než co kdy provedli Palestinci Izraelcům. To je jisté. A co je vnímáno jako hrdinství v naší vlastní historii a tradici, musí být přiznáno jako hrdinství i Palestincům, a to i když je to namířeno proti nám. Navíc teror páchali i mnozí Židé proti Palestincům, a to i před válkou, v dobách, kdy Izrael začal svůj proces kolonizace palestinského území. Ten proces je čím dál více zjevný a myslím, že svět by se měl postavit na stranu boje proti kolonizaci — to je celé.

Jak byste tedy definovala Izrael jako stát?

To je těžké. Izrael sám sebe prohlašuje za židovský demokratický stát. V jeho základu tedy stojí princip židovské nadřazenosti a máme samozřejmě řadu zákonů, které vytvářejí rozdíly mezi Židy a ostatními obyvateli Izraele a které židovské obyvatelstvo upřednostňují. Co se demokracie týče, tak bych řekla, že tu rozhodně vládne demokracie pro Židy. Daleko méně pro Palestince, kteří žijí uvnitř Izraele. A pro Palestince na okupovaných územích už rozhodně o žádnou demokracii nejde. Izrael je utlačuje a jedná přitom v ostrém rozporu s mezinárodním právem. Snaží se jejich území anektovat, vůči Palestincům a dalším Arabům vystupuje čím dál zřetelněji rasisticky a podle mého názoru se jedná o zcela jasný apartheid. A já jsem samozřejmě proti apartheidu.

Jak se vám daří vyrovnávat se s izraelskou společností a s náladami v ní panujícími? Dokážu si představit, že to nemusí být pro vás ani pro vaši rodinu vždy jednoduché.

Nesmíme zapomínat, že rasismus tu zapustil hluboké kořeny a je takřka všudypřítomný. Nakonec jsem pro Izraelce pořád Židovka, což mi v mnoha ohledech usnadňuje život a funguje to jako jistá ochrana. Převážně se mě lidé kolem snaží převychovat, možná i zneškodnit, ale hlavně mi vysvětlit, že jsem sešla na scestí. Možná mi pomáhá i to, že jsem žena.

Ale nakonec je to i můj život a moje společnost, jsem Izraelka, ti lidé jsou mou součástí. Cítím se součástí izraelské společnosti, přes veškerý zdejší rasismus. Jistě, mnoho lidí nemá rádo, ale tak to zkrátka je. Máme rozepře, ale současně jsem přesvědčená, že v izraelské společnosti je i určitá žízeň po tom, co říkám, proč to říkám a co reprezentuji. Pro mnoho lidí sloužím jako jakýsi katalyzátor a snažím se na to nějak reagovat a odpovídat. Chci věřit tomu, že se něco přece jen postupně mění.

Ovšem právě tak dobře vím, že dokud izraelská ekonomika prosperuje a Izraelci mají co jíst, nebudou se moc starat o druhé. Jedině snad kdyby svět nějak zareagoval na situaci v Izraeli, mohlo by se něco změnit. Možná by to donutilo Izraelce podívat se do zrcadla a zeptat se sami sebe, jestli opravdu chtějí být tím, kým se stali.

Izrael měl ještě jednu velice důležitou ženu právničku — Felicii Langerovou, která nakonec emigrovala do Německa. Langerová se proslavila prohlášením, že Palestincům v Izraeli nezbývá už žádná možnost, jak se domoci spravedlnosti. Jak důležitá pro vás Felicie Langerova byla? A co vás motivuje, abyste tu na rozdíl od ní zůstala? Věříte, že spravedlnosti bude nakonec dosaženo?

Felicii jsem znala velice dobře a není pochyb, že byla průkopnicí, která otevřela dveře pro lidi, jako jsem já, aby mohli reprezentovat to, čemu věří. A nevím, jestli bych nebýt jí dělala to, co dělám. Plně rozumím tomu, proč Felicie odešla. Postupem času se situace zhoršovala a byla čím dál složitější. Člověk snadno propadne pocitu, že je jeho práce zbytečná. Nemůžu říct, že by to dnes bylo jinak. Jsme ve stádiu autopilota. Pokračujeme stejným směrem, ale nikdo už nemá iluze, že by se zítra něco mohlo změnit. Už jsme ztratili naději, že dokážeme vytvořit novou realitu. Je to trochu zoufalství, a to samozřejmě platí i pro palestinské právníky.

A vidíte nějaké nástupce? Další právníky či právničky, kteří by se k vám přidali?

Ano, je tu celá nová generace právníků, kteří pracují pro organizace, instituce nebo soukromě, samozřejmě i mezi Palestinci. Všichni jsou velmi pracovití a věnují tomu mnoho úsilí Je velice důležité, že tu máme novou generaci.

Co je podle vás největší rozdíl mezi Izraelem v jeho počátcích a dnes?

Tehdy jsme věřili, že vše je pouze dočasné, že je to otázkou informovanosti, a že když rozšíříme informace mezi lidi, situaci odmítnou. Což ale nenastalo. Věřili jsme, že svět bude jednat a postaví se proti Izraeli, což se také tak docela nestalo. Asi jsme si mysleli, že věci se dají změnit poměrně jednoduše, ale nedají. Dnes se obávám, že se nic nezmění, dokud nenastane nějaká tragédie. Nevím jaká, ale myslím, že bez obrovské tragédie to nepůjde, a je mi z toho smutno.

Máme tedy vůbec důvod alespoň ke špetce optimismu?

Naděje musí zůstat, proto také všichni pracujeme a neustále usilujeme o to něco změnit. Ale je pravda, že mnozí to vzdali a odešli, což já udělat nechci. Pořád ještě tomu chci dát šanci.

Jaká by tedy musela nastat podle vás konstelace, aby se situace i bez tragédie změnila k lepšímu?

Popravdě nevím. Hodně věcí se musí změnit, úplně od základu. Všechno se tu radikalizuje, máme tu pravicový radikalismus, radikální rasismus, a to všechno je naprosto neakceptovatelné.

Myslíte si, že vyšetřování izraelských válečných zločinů u Mezinárodního trestního soudu nebo zpráva B’tselemu o apartheidu v Izraeli může něco změnit?

Upřímně v to doufám, ale uvidíme.