↗

„Nakonec ta moje židovská výchova, izraelské vzdělání a všechny ty vzletné řeči o svobodě a o tom, že jsme nová generace a musíme bojovat za určité hodnoty, ať už to tehdy znamenalo cokoliv — to všechno mi vštípilo základní principy lidských práv, hrdosti a svobody. Tyhle ideje jsou jistě dobré pro nás, ale nesmíme zapomínat, že tu nejsme sami a že to musí být dobré i pro ty druhé,“ říká izraelská lidskoprávní advokátka, která zastupuje Palestince na izraelských soudech. Foto Lucie Šarkadyová

Aktuální události v Izraeli a Palestině — vystěhování několika desítek palestinských rodin z východojeruzalémské čtvrti Šejch Džarráh, do jejichž domů se nastěhovali židovští osadníci, následné násilné potlačení demonstrací u mešit Al-Aksá izraelskými ozbrojenými složkami či současná eskalace u hranic s Gazou, během níž zemřelo podle dosavadních informací čtyřiadvacet Palestinců včetně devíti dětí — ukazují, že situace v oblasti nemá příliš dobré vyhlídky. O skepsi a zoufalství z neblahého vývoje, ale i o potřebě nevzdávat se a pracovat na prosazování práva jsme o několik týdnů dříve vedli rozhovor s Leou Tsemelovou, která patří mezi nejuznávanější izraelské lidskoprávní advokátky.

Leqa Tsemelová se narodila v Haifě v době britského mandátu před vznikem státu Izrael. Mnozí Izraelci ji nenávidí, pro mnoho dalších je naopak symbolem boje za spravedlnost v Izraeli a Palestině. Během své mnohaleté kariéry se proslavila zejména jako právnička palestinských bojovníků za svobodu, ale říká se o ní, že neodmítá žádný případ. V roce 2019 byl o ní natočen film Advokátka, který přináší jak její osobní příběh, tak i příběhy některých z jejich klientů.

V roce 1996 získala společně s palestinským právníkem z Gazy Radžim Souranim nejvyšší francouzské vyznamenání pro lidskoprávní advokáty. A v roce 2004 obdržela společně s palestinským právníkem Mohammadem Na’amnehem cenu Hanse Littena od Evropské asociace pro demokracii a světová lidská práva.

S Leou Tsemelovou jsme se sešly v její kanceláři ve Východním Jeruzalémě a povídaly jsme si o tom, jak to celé pro ni začalo, jak vidí současnou situaci v zemi, v co doufá do budoucna a proč tak velký počet izraelských aktivistů rezignuje a odchází z Izraele.

Říká se, že jste vždycky všude. Neodmítáte žádný případ a vždy jste připravená pomoct. Jak to zvládáte?

Život v téhle zemi není vůbec jednoduchý, a pokud chcete, aby vaše práce měla smysl, musíte se přizpůsobit. Jinak to nejde.

Jak vaši práci ovlivnila pandemie? Situace byla i tady poměrně vážná a v Palestině to platí pořád.

Co s tím zmůžeme? Nic. Snažím se žít a pracovat jako všichni ostatní a lidé mají spoustu problémů, takže práce máme v kanceláři pořád hodně. Ale samozřejmě jsme se během lockdownu potýkali i s řadou praktických problémů, z nichž některé přetrvávají. Například je daleko náročnější navštěvovat vězení, vůbec se s někým setkat, a to i v soudní síni. Pracovali jsme hodně přes videochat, což není ideální. A nejhorší je, že během lockdownů se událo hodně věcí, které nikdo neviděl. Lidé jsou navíc v depresích, což způsobuje i množství rodinných problémů, které jsme v posledním roce řešili nejvíc. Ale jak asi víte, tady si člověk neodpočine. Pořád se něco děje.

Studovala jste v turbulentních 60. letech, pocházíte ze sionistické rodiny. Co vás přivedlo k tomu, že jste se začala angažovat v lidskoprávních otázkách a pomáhat zejména Palestincům?

Začalo to, když jsem si uvědomila, že je tu okupace a že není dočasná. A to přes veškeré krásné deklarace Izraele o tom, že chce mír. Spíš už to vypadalo, že Izrael chce části Jordánska, Egypta, Sýrie, ale rozhodně nestojí o mír s Palestinci. A to pokračuje velice intenzivně dodnes. Myslím si ale, že nakonec ta moje židovská výchova, izraelské vzdělání a všechny ty vzletné řeči o svobodě a o tom, že jsme nová generace a musíme bojovat za určité hodnoty, ať už to tehdy znamenalo cokoliv, dokonce i ten sionismus, který jsem sála s mateřským mlékem — že to všechno mi vštípilo základní principy lidských práv, hrdosti a svobody. Tyhle ideje jsou jistě dobré pro nás, ale nesmíme zapomínat, že tu nejsme sami a že to musí být dobré i pro ty druhé.

Jaký byl váš první případ?

První můj významnější politický se týkal skupiny Izraelců a Palestinců, kteří společně chtěli vést revoluční skupinu ve spolupráci s Fatahem. A byli odhalení. Tehdy to byl v Izraeli obrovský skandál. Do takzvaného „haifského procesu“ bylo zapojeno mnoho mladých lidí, jak Izraelců — jeden z nich byl dokonce z kibucu —, tak Palestinců. Dali se dohromady a chtěli společným úsilím vytvořit novou společnou budoucnost.