Izraelské očkování záměrně opomíjí většinu Palestinců

Zdeněk Jehlička

Izraelský údajný očkovací úspěch má odvrácenou stranu v podobě dalšího projevu systémové diskriminace okupovaných Palestinců.

Zdravitnictví v Gaze bylo na pokraji kolapsu už před koronavirovou epidemií. I vzhledem k hustotě osídlení je zde situace těžko zvladatelná. Foto Khalil Adwan, UNRWA
Zdravitnictví v Gaze bylo na pokraji kolapsu už před koronavirovou epidemií. I vzhledem k hustotě osídlení je zde situace těžko zvladatelná. Foto Khalil Adwan, UNRWA

Za uplynulý rok koronavirové krize jsme si zvykli slýchat, jak vakcinace slouží proradným velmocem, jako je Rusko nebo Čína, k jejich sebeprezentaci, politické manipulaci či rovnou k mocenskému posílení jejich vlivu. Zahraniční analytici a mediální komentátoři nás pravidelně varují před ruským Sputnikem coby nástrojem diverze a ovládnutí, zatímco míru proočkovanosti čínské populace vysvětlují totalitárním způsobem vládnutí a kontroly tamního režimu.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Na straně druhé slýcháme z nejrůznějších stran hlasy, které nám dávají za příklad hodný následování Izrael. Vyzdvihují jej coby premianta v očkování a na oficiální úrovni je vyvíjena snaha zapojit se do společného výzkumu vakcín. Jen pod úhlem tohoto zkresleného vidění se může stát, že zatímco jsou veřejné projevy premiéra Babiše jindy předmětem výsměchu a na jeho zahraniční cesty se často hledí s podezřením, jeho nedůstojné vystoupení minulý týden v Izraeli, jako by nikomu nevadilo.

Vakcinační apartheid

Izrael je skutečně zemí, které se daří systémem uzavírek a očkování bojovat s koronavirem na první pohled úspěšně. Izraelská vláda nedávno oznámila, že je první dávkou naočkována polovina populace a druhou dávku dostala více než třetina obyvatel. Izrael by to postavilo do čela světového pelotonu v očkování a tamní společnost přiblížilo ke kolektivní imunitě.

Problém nastává, když se podíváme, co uvedené číslo vlastně znamená. Z téměř čtrnácti milionů lidí, kteří dnes žijí v historické Palestině pod izraelskou kontrolou, je z očkování vyjmuto na 5,5 milionu Palestinců žijících na okupovaném Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy, ačkoliv je za ně podle mezinárodního práva Izrael odpovědný. Konkrétně článek 56 Čtvrté ženevské úmluvy popisuje povinnosti, které vyplývají pro okupační moc v případě „zajištění veřejného zdraví a hygieny na okupovaném území… se zvláštním důrazem na přijetí a uplatňování profylaktických a preventivních opatření nezbytných pro boj proti šíření nakažlivých chorob a epidemií“.

Jeho povinnost připomněla Izraeli naposledy 14. ledna 2021 i OSN, když ve svém stanovisku žádala „rychlý a účinný přístup k očkování pro Palestince“. Ostatně už od spuštění izraelského očkovacího programu koncem minulého roku upozorňovaly jak palestinské, tak izraelské a mezinárodní lidskoprávní organizace na to, že očkovací program obchází povinnost, kterou má Izrael jako okupační moc na Západním břehu Jordánu, přičemž vyloučením zdejších Palestinců z očkování jen potvrzuje svou „systematickou diskriminaci“ vůči nim.

Někteří, jako například bývalý kandidát na palestinského prezidenta a lékař Mustafa Baurgouti či americký komentátor Ali Abunimah, začali mluvit rovnou o „vakcinačním apartheidu“. Spočívá dle něj v tom, že „jste-li izraelský osadník, žijící na půdě ukradené Palestincům, jste očkován, avšak pokud jste Palestinec žijící jen kousek vedle, třebaže pod izraelskou správou, očkován nejste“.

Pro upřesnění je nutno dodat, že Izrael uplatňuje na Západním břehu Jordánu dvojí jurisdikci, vojenskou pro místní Palestince a civilní pro izraelské osadníky. O apartheidu „od řeky Jordán až po Středozemní moře“ píše ve svém lednovém zásadním dokumentu též jedna z nejrespektovanějších lidskoprávních izraelských organizací B-Tselem. Užití termínu „apartheid“ ve spojitosti s izraelským diskriminačním režimem se stává stále běžnějším.

Výsměch právu i humanitě

Pokud je považována za účinný způsob boje s koronavirem kombinace lockdownu a očkování, pak můžeme říci, že Izrael na okupovaných územích i nadále ochotně uplatňuje lockdown, aniž by však místním Palestincům umožnil přístup k očkování. Další nařízené uzavírky vyvolávají u Palestinců strach a podezření, že je Izrael využije k rozšiřování osad či rovnou k anexi. Odmítnutí převzít odpovědnost za očkování okupovaných Palestinců je trestuhodný čin přímo ohrožující lidské životy.

Nervozitu spojenou s vyhlašováním mimořádných opatření využívá premiér Netanjahu k novým obviňováním Palestinců i uvnitř Izraele. Na okupovaném Západním břehu Jordánu vůči nim posiluje osadnický rasismus.

Ohlašované izraelské úspěchy v očkování jsou tak jen partikulární. Americký komik Michael Che to v televizním pořadu Saturday Night Live vyjádřil lakonicky: „Izrael oznámil, že naočkoval polovinu populace. Troufám si tipnout, že je to ta židovská polovina.“

Ačkoliv jde o satirický pořad, kde jsou podobné zkratky běžné, a navzdory tomu, že šlo o tvrzení, které prostě slovy telavivského magazínu +972 odhalilo „nepohodlnou pravdu o Izraeli“, strhla se kolem jeho vtipu bouře rozhořčení. Proizraelští lobbisté a organizace jej odmítli coby nepřijatelný a komika stejně jako celý pořad kritizovali za antisemitismus — což především znovu ukazuje, jak absurdní je excesivní definice antisemitismu.

Nesrovnatelně méně pohoršení vyvolala naproti tomu slova izraelského ministra zdravotnictví Juli Edelsteina, který v rozhovoru pro BBC odmítl izraelskou odpovědnost za očkování Palestinců na okupovaných územích a přirovnal ji k palestinské zodpovědnosti za „delfíny ve Středozemním moři“. Izrael podle ministra nemá povinnost očkovat Palestince na okupovaném území, nicméně připustil v tomto směru jistý izraelský zájem. Do Izraele totiž přijíždí za prací jako levná pracovní síla mnoho Palestinců ze Západního břehu, kteří by v případě své nákazy mohli ohrozit i Izraelce.

Cynismus takového přístupu připomíná bývalého dlouholetého starostu Jeruzaléma Teddyho Kollka, který v roce 1990 na otázku, co pro palestinské občany města udělal, bez skrupulí odpověděl: „Nic! Chodníky? Žádné! Kulturní instituce? Ani jednu! Ano, zavedli jsme pro ně kanalizaci a zlepšili dodávky vody. A víte proč? Myslíte, že to bylo pro jejich dobro nebo pro jejich blahobyt? Zapomeňte na to! Objevily se tam příznaky cholery a Židé měli strach, že by ji mohli dostat též.“

Ministr Edelstein se sice může vymlouvat, že poskytuje svou péči jen izraelským daňovým poplatníkům, což Kollek nemohl, tato obezlička však neobstojí. Podobně jako izraelská hlavní výmluva, že podle dohod z Osla odpovídá za zdraví Palestinců na Západním břehu Jordánu vláda Palestinské autonomie.

Jednak jsou i Palestinci ze Západního Břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma předmětem izraelského zdanění, jednak, jak Edelsteinovi připomněl redaktor BBC Andrew Marr, dohodám z Osla je nadřazeno mezinárodní právo. V tomto případě se jedná o Ženevskou konvenci z roku 1949.

Účelové dovolávání se dohod z Osla

Odvolání na dohody z Osla je přitom ze strany Izraele jen cynickou hrou. Izrael neprojevuje v případě rozšiřování osad a bourání celých palestinských vesnic na okupovaných územích žádný stud, natožpak respekt k dohodám. Palestinci navíc doposud ani nemají svrchovanou vládu, která by byla funkční a schopna plně kontrolovat palestinská území, jak dohody z Osla předpokládaly.

Drtivou většinu okupovaných palestinských území kontroluje Izrael, stejně tak jako příjem daní pro Palestinskou autonomii či transfer zboží. Což platí i ve vztahu k pásmu Gazy, kde lidé čekají dny až týdny na možnost vycestovat i v případě naléhavých lékařských zákroků.

Izrael sice ekonomicky těží z okupace a kolonizace palestinských území, jak dokládá například izraelský ekonom Shir Hever, ve věcech svých závazků ale pravidelně poukazuje na Palestinskou autonomií. Rád se schovává za Oslo, aby se mohl zbavit odpovědnosti.

Vinou izraelské blokády pásma Gazy je zdejší zdravotnický systém na hraně kolapsu a na Západním břehu Jordánu zase v rozvratu následkem izraelských vojenských akcí a administrativních obstrukcí. Situaci zhoršily i demolice, v nichž Izrael pokračuje i po propuknutí koronavirové epidemie a které se nevyhnuly ani testovacím a záchytným centrům, a také konfiskace zdravotnického materiálu.

A tak zatímco svět bojuje s epidemií, stačila izraelská armáda už během její loňské první vlny zbourat chystané karanténní středisko v Hebronu nebo testovací místo v Jeninu a ve vesnici Khirbet Ibziq na severu Jordánského údolí či zabavit medicínskou a potravinovou pomoc pro Východní Jeruzalém. Vrcholem pak v polovině února byly obstrukce při dovozu dvou tisíc dávek ruské vakcíny Sputnik do blokádou uzavřené Gazy, kdy Izrael zadržel transportní loď a uvolnil ji až pod nátlakem a hrozbou skandálu.

Izrael přitom ani v této pandemické situaci neuvolnil zničující blokádu, která podle listopadové zprávy OSN stála Palestince za posledních deset let téměř sedmnáct miliard dolarů. S nedostatkem ochranných pomůcek, ventilátorů a s omezeným přístupem k očkování se tak izraelská blokáda Gazy rovná podle stanice Al-Jazeera „rozsudku smrti“. V úzkém pruhu jednoho z nejhustěji osídlených míst světa se nový virus šíří hlavně v utečeneckých táborech exponenciální řadou.

Když má vakcinační diplomacie vymazat válečné zločiny

S Palestinci z okupovaných území se tak nejenže v očkovací politice Izraele nepočítá, ale izraelská okupační správa jim nadto brání v přístupu k vakcínám a ničí jejich zdravotnická zařízení. To samozřejmě odporuje mezinárodnímu právu, ale co více, zakládá to i podezření z útoku na civilisty a na civilní cíle v době konfliktu, což může být mezinárodním právem hodnoceno jako válečný zločin.

Začátkem března vyvolal značné pozdvižení nález Mezinárodního trestního soudu (ICC), který potvrdil své kompetence na okupovaných palestinských územích včetně Východního Jeruzaléma a pásma Gazy a který má zkoumat válečné zločiny Izraele a hnutí Hamás. Zatímco palestinská strana rozhodnutí uvítala, značně popudlivě reagují izraelští představitelé, kteří si nyní nemohou být jisti, zda neskončí v Haagu jako jiní usvědčení váleční zločinci.

Premiér Netanjahu se sice holedbá, že nevydá žádného Izraelce k šetření, a rozhodnutí soudu, jehož legitimitu Izrael neuznává, považuje za skandální projev antisemitismu, avšak jeho usilovná snaha najít proti Mezinárodnímu trestnímu soudu spojence ukazuje na jeho nervozitu. K vynesení rozsudku je sice ještě daleko, avšak sám fakt, že se konečně před mezinárodním soudem — sice ne poprvé, ale poprvé takto celistvě — otevřela otázka zločinů spojených s izraelskou okupací palestinských území, je zásadní.

Jak ukázal dlouholetý zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě Břetislav Tureček už v roce 2014, argumenty Izraele a jeho podporovatelů proti Mezinárodnímu trestnímu soudu neobstojí. Vždyť pokud Izraelci skutečně chtějí, aby mezinárodní komunita odsoudila to, co nazývají palestinským terorismem a co Palestinci sami vidí jako osvobozenecký odboj, není nic lehčího než se připojit k Mezinárodnímu trestnímu soudu a podat zde příslušnou žalobu.

Na rozdíl od Palestinců, kteří respektují soudní jurisdikci Mezinárodního trestního soudu nad Hamásem, se však Izrael rozhodl, že ji popře. A v tom ho má podpořit i Česká republika, jak potvrdila nedávná návštěva premiéra Babiše v Izraeli.

Za symbolickou dodávku pěti tisíc vakcín a příslib společného výzkumu se vrcholný představitel České republiky snížil ke zbytečnému kárání Mezinárodního trestního soudu a navzdory dřívějšímu diplomatickému uznání Palestiny dokonce popřel samu palestinskou státnost.

To vše za asistence spokojeného izraelského premiéra Netanjahua a v rámci slavnostního otevření pobočky české ambasády v Jeruzalémě, kde žádné evropské země ambasádu nemají. V této souvislosti mluvil v nedávném rozhovoru izraelský právník Eitaj Mack o nedostatečném respektu Izraele k České republice.

Nelze se však příliš divit jednání premiéra Babiše. Konečně heslem jeho hnutí bylo vždy „řídit stát jako firmu“. Tedy měřit úspěch a zisk obětovanou ztrátou. V případě obětované Palestiny, jejích práv a spravedlnosti pro její obyvatele zjevně Andrej Babiš neztrácí nic, co by nemohl oželet.

Je příznačné, že český liberální mainstream, který jindy na Babišovi nenechá nit suchou, tady mlčel, ač se jedná přesně o onen typ perfidního chování, jež u něj oprávněně kritizuje. Jde-li o Izrael, jako by to najednou nevadilo…

Palestina však není obchodovatelná položka, která se dá účetně odepsat, a násilí na Palestincích nezmizí tím, že ho popřeme. Pokud už se chceme postavit proti cynickému způsobu vládnutí, jež představuje současný český premiér, nemůžeme si vybírat, kdy se nám to líbí a kdy ne; věrohodnost této potřebné kritiky oslabuje, pokud nebere na vědomí opomíjenou či přímo potlačovanou palestinskou otázku. Tím spíš, že druhým dlužíme solidaritu, které se nám dostávalo v době naší vlastní nesvobody.