Za uplynulý rok koronavirové krize jsme si zvykli slýchat, jak vakcinace slouží proradným velmocem, jako je Rusko nebo Čína, k jejich sebeprezentaci, politické manipulaci či rovnou k mocenskému posílení jejich vlivu. Zahraniční analytici a mediální komentátoři nás pravidelně varují před ruským Sputnikem coby nástrojem diverze a ovládnutí, zatímco míru proočkovanosti čínské populace vysvětlují totalitárním způsobem vládnutí a kontroly tamního režimu.

Na straně druhé slýcháme z nejrůznějších stran hlasy, které nám dávají za příklad hodný následování Izrael. Vyzdvihují jej coby premianta v očkování a na oficiální úrovni je vyvíjena snaha zapojit se do společného výzkumu vakcín. Jen pod úhlem tohoto zkresleného vidění se může stát, že zatímco jsou veřejné projevy premiéra Babiše jindy předmětem výsměchu a na jeho zahraniční cesty se často hledí s podezřením, jeho nedůstojné vystoupení minulý týden v Izraeli, jako by nikomu nevadilo.

Vakcinační apartheid

Izrael je skutečně zemí, které se daří systémem uzavírek a očkování bojovat s koronavirem na první pohled úspěšně. Izraelská vláda nedávno oznámila, že je první dávkou naočkována polovina populace a druhou dávku dostala více než třetina obyvatel. Izrael by to postavilo do čela světového pelotonu v očkování a tamní společnost přiblížilo ke kolektivní imunitě.

Problém nastává, když se podíváme, co uvedené číslo vlastně znamená. Z téměř čtrnácti milionů lidí, kteří dnes žijí v historické Palestině pod izraelskou kontrolou, je z očkování vyjmuto na 5,5 milionu Palestinců žijících na okupovaném Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy, ačkoliv je za ně podle mezinárodního práva Izrael odpovědný. Konkrétně článek 56 Čtvrté ženevské úmluvy popisuje povinnosti, které vyplývají pro okupační moc v případě „zajištění veřejného zdraví a hygieny na okupovaném území… se zvláštním důrazem na přijetí a uplatňování profylaktických a preventivních opatření nezbytných pro boj proti šíření nakažlivých chorob a epidemií“.

Jeho povinnost připomněla Izraeli naposledy 14. ledna 2021 i OSN, když ve svém stanovisku žádala „rychlý a účinný přístup k očkování pro Palestince“. Ostatně už od spuštění izraelského očkovacího programu koncem minulého roku upozorňovaly jak palestinské, tak izraelské a mezinárodní lidskoprávní organizace na to, že očkovací program obchází povinnost, kterou má Izrael jako okupační moc na Západním břehu Jordánu, přičemž vyloučením zdejších Palestinců z očkování jen potvrzuje svou „systematickou diskriminaci“ vůči nim.

Někteří, jako například bývalý kandidát na palestinského prezidenta a lékař Mustafa Baurgouti či americký komentátor Ali Abunimah, začali mluvit rovnou o „vakcinačním apartheidu“. Spočívá dle něj v tom, že „jste-li izraelský osadník, žijící na půdě ukradené Palestincům, jste očkován, avšak pokud jste Palestinec žijící jen kousek vedle, třebaže pod izraelskou správou, očkován nejste“.

Pro upřesnění je nutno dodat, že Izrael uplatňuje na Západním břehu Jordánu dvojí jurisdikci, vojenskou pro místní Palestince a civilní pro izraelské osadníky. O apartheidu „od řeky Jordán až po Středozemní moře“ píše ve svém lednovém zásadním dokumentu též jedna z nejrespektovanějších lidskoprávních izraelských organizací B-Tselem. Užití termínu „apartheid“ ve spojitosti s izraelským diskriminačním režimem se stává stále běžnějším.

Výsměch právu i humanitě

Pokud je považována za účinný způsob boje s koronavirem kombinace lockdownu a očkování, pak můžeme říci, že Izrael na okupovaných územích i nadále ochotně uplatňuje lockdown, aniž by však místním Palestincům umožnil přístup k očkování. Další nařízené uzavírky vyvolávají u Palestinců strach a podezření, že je Izrael využije k rozšiřování osad či rovnou k anexi. Odmítnutí převzít odpovědnost za očkování okupovaných Palestinců je trestuhodný čin přímo ohrožující lidské životy.