V pondělí 8. února proběhne ve vojenské věznici Ofer u Ramalláhu další kolo soudů s palestinským lidskoprávním aktivistou Issou Amrem. Izraelský režim jej za nenásilný odpor proti okupaci věznil již několikrát. Issa Amro je tak pravidelně terčem perzekucí za něco, co je garantováno Listinou základních práv a svobod — a to způsobem, jaký si u nás běžně spojujeme s represemi minulého režimu a jaký je u jiných podobně se chovajících států po právu kritizován.

Začátkem ledna byl Issa Amro obžalován znovu. Tři body obžaloby se týkají „účasti na demonstraci bez povolení“, další dva „maření výkonu bezpečnostních sil“ — tím se rozumí se kladení pasivního odporu vůči zatčení izraelskými vojáky. Jako poslední bod se uvádí „napadení“, což má být incident, kdy Amro údajně strkal do vojáků doprovázejících nelegální izraelské osadníky.

Obžaloba se tedy vrací k událostem z let 2010 až 2016 a k Amrovými aktivitám proti okupaci, rozvíjeným převážně v palestinském Hebronu. Místní obyvatelé patří k lidem nejhůře postiženým okupací, protože ilegální izraelští osadníci zde žijí přímo v centru města.

Poslední ze jmenovaných bodů obžaloby — údajné napadení armádní ochranky osadníků — byl již v roce 2010 jednou vojenským soudem odložen pro nedostatek důkazů. Izraelská vojenská prokuratura se tím současně vyhnula nutnosti došetřit podnět Issy Amra, který tvrdil, že to byl naopak on, kdo byl vojákem napaden.

Ostatně jako hlavní svědci obžaloby vystupují opět izraelští vojáci, příslušníci hraniční policie a nelegální osadníci. Tedy všichni ti, kteří se na pokračování izraelské okupace podílejí či z ní mají prospěch.

I přes mimosoudní restrikce a omezování pohybu ze strany vojenské správy se Issa Amro při svých aktivitách striktně a z přesvědčení vyhýbá násilí, čímž navazuje na dlouholetou — a v našem prostředí nedostatečně připomínanou — tradici nenásilného palestinského odporu proti okupaci. Jak ve svých prohlášeních opakovaně zdůrazňuje, jeho inspirací je nenásilný aktivismus coby zdroj dlouhodobé a stabilní změny. Své působení vidí jako součást jiných podobných hnutí proti útlaku a nespravedlnosti po celém světě.

Podle Amnesty International je Issa „prominentním hlasem proti izraelskému režimu diskriminace a soustavného porušování lidských práv Palestinců na okupovaných palestinských územích“. Jeho obvinění považuje Amnesty International za neodůvodněné a politicky motivované a vyzývá Izrael, aby upustil od jeho stíhání. V minulosti se za Issu Amra postavila i česká sekce Amnesty International, která mu v jedné ze svých kampaní dala hlas a umožnila mu podat svědectví o jednom z jeho četných zatčení.

Proti stíhání Issy Amra a kriminalizaci jeho aktivit se vyslovila již dvakrát také OSN. Poprvé v roce 2019, když vydala zprávu, ve které žádala jeho ochranu a vyjádřila „znepokojení“ nad jeho tehdejší obžalobou. A podruhé koncem ledna letošního roku, kdy se za něj postavili experti Vysokého komisaře pro lidská práva při OSN. Ti Izrael vyzvali, aby přestal používat vojenské nástroje, jako jsou „systematické zatýkání, soudní pronásledování a zastrašování“, k maření činnosti obránců lidských práv.

Za Issu Amra se v roce 2017 postavilo otevřeným dopisem též pětatřicet amerických kongresmanů a čtyři senátoři, mezi nimi i Bernie Sanders. V dopise adresovaném tehdejšímu americkému ministrovi zahraničních věcí Rexu Tillersonovi připomněli, že mnohá z obvinění vznesených proti němu nejsou „mezinárodně uznanými trestnými činy“.

Svou podporu už Issu Amrovi vyjádřily i některé židovské organizace, jako jsou Jewish Voice for Peace, IfNotNow či liberálně sionistická J-Street. V solidaritě s ním vznikla také petice a hashtag StandWithIssa.

Okupační praxe

Izraelská vojenská správa se při svých akcích na Západním břehu Jordánu řídí nechvalně známým vojenským nařízením 101, přijatým bezprostředně po začátku okupace v roce 1967. Uvedené nařízení v rozporu s garancemi mezinárodního práva Palestincům upírá základní politická práva, včetně svobody slova a svobody shromažďování.

Jediná demokracie na Blízkém východě, za kterou se Izrael považuje, tak po dobu více než padesáti let okupace pozavírala statisíce Palestinců, včetně žen a dětí, za pouhé nenásilně vyjadřované projevy nesouhlasu. Veškeré spontánní či organizované protesty proti násilné okupaci Izrael chápe v souladu s tímto nařízením jako nelegální a označuje je za bezpečnostní hrozbu. K znevěrohodnění odboje často stačí vágní a nesmyslné odvolání se na terorismus.

Velmi výstižně to ve svém prohlášení vydaném po vznesení poslední obžaloby shrnul sám Issa Amro: „Dnes Izrael oznámil, že Palestincům není dovolen poklidný protest proti izraelské okupaci bez povolení okupantů samých.“ Tedy žádný.

Právě v Hebronu, kde Issa Amro rozvíjí své aktivity, Izrael bezprostředně po dobytí Západního břehu Jordánu v roce 1967 poprvé uplatnil svou koncepci základen Nachal. Jednalo se o první civilní osady, vydávané však za vojenské základny budované k proklamovaným bezpečnostním účelům. Tím Izrael hodlal oklamat mezinárodní právo, potažmo čtvrtou ženevskou úmluvu, zakazující osidlovat okupované území vlastními lidmi.

Přímo v historickém jádru Hebronu, jednom z nejlidnatějších palestinských měst na Západním břehu Jordánu, se už v roce 1967 usadila s podporou izraelského premiéra Jigala Alona skupina náboženských fanatiků vedená rabínem Moše Levingerem. Výsledkem neklidného soužití a všudypřítomného napětí je od té doby každodenní násilí, které v Deníku Referendum důkladně popsala již Eva Nováková z Mezinárodního hnutí solidarity.

Násilí kulminovalo postřílením devětadvaceti modlících se Palestinců v Abrahámově mešitě sousedící s Jeskyní patriarchů. Hromadnou vraždu na posvátném místě obou náboženství spáchal v roce 1994 americko-izraelský osadník z nedaleké osady Kirjat Arba.

Incident se stal záminkou k tomu, aby izraelská vojenská správa — namísto okamžitého vystěhování stovky nelegálních osadníků — přikročila z „bezpečnostních důvodů“ ke kolektivnímu potrestání desetitisíců Palestinců. Bezprostředně poté vyhlásila vojenská správa pro ně, a pouze pro ně, zákaz vycházení, zatímco Izrael přistoupil ke svému pověstnému přetváření reality, neboli vytváření takových organizačních změn, které izraelským osadníkům umožňují ještě intenzivněji kolonizovat palestinskou půdu.

Poté, co byl režim zákazu vycházení uvolněn, zjistili Palestinci, že jim mezitím vojenská správa uzavřela veškeré obchody na hlavní obchodní třídě Shuhada ve Starém Městě. Napříště měla být celá ulice vyhrazena osadníkům a potřebám vojáků pro jejich „vyčištění“ oblasti — řečeno oficiálním jazykem izraelské armády měla sloužit k vytvoření „ochranné zóny“.

Apartheid Hebron

Samo historické město od té doby rozděluje množství checkpointů a bariér, které společně s různými restrikcemi a zákazy dodnes brání Palestincům ve volném pohybu. Mnozí Palestinci byli nuceni nechat své obchody zavřené nebo je opakovaně zavírat, což vedlo k drastickému poklesu rodinných příjmů a v důsledku k nucenému vystěhování tisíce Palestinců z Hebronu a ke značné deurbanizaci částí historického centra, která z něj učinila město duchů.

Dlouhodobá segregace se stačila podepsat na tváři města. Typickou se stala ochranná síť z pletiva, která zachycuje odpad naházený na palestinskou tržnici v ulicích a přízemních krámcích z oken vyšších pater domů, obsazených osadníky.