Násilí si vybral Izrael

Haggai Matar

Telavivské médium +972Mag je novinářskou platformou v Izraeli a Palestině, jež je svými hodnotami nejbližší novinářství, o něž se v českých zemích snaží Deník Referendum. Vydáváme komentář jeho výkonného ředitele k současné situaci.

Farář Gabriel Romanelli u kráteru po výbuchu bomby v Gaze. Foto Vatican News

Eskalace násilí v Izraeli a Palestině v posledních dnech je především důsledkem několika kroků, pro něž se rozhodla izraelská vláda. Ačkoli násilí, jehož jsme nyní svědky, jistě není v našem regionu bez precedentů, a tvoří nedílnou součást izraelské politiky útisku už po několik desetiletí, v danou chvíli se jedná ve všech případech o kroky, jež nebyly nutné a jež slouží jedinému člověku — ministerskému předsedovi Benjaminovi Netanjahuovi, který se za každou cenu snaží zachránit svou politickou kariéru a uniknout rozsudku v jeho korupčních kauzách, jenž by jej mohl poslat za mříže.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Nebezpečné kroky směřující k současné krizi započaly spolu s posvátným muslimským měsícem ramadánem, poslední týden v dubnu. Izraelské úřady tehdy svévolně umístily provizorní checkpointy k Damašské bráně u vstupu do starého Jeruzaléma. Je to místo, kde se Palestinci tradičně scházejí, aby si tu užili konec každodenního půstu se svými přáteli a rodinami. Policisté se je odsud za použití nepřiměřeného násilí pokoušeli vytlačit. Šikana ustala teprve po dvou týdnech policejního násilí a neutuchajících palestinských protestů.

Souběžně se každý týden konaly demonstrace a každodenně vigilie ve východojeruzalemské čtvrti Šejk Džarráh, kde palestinské rodiny protestovaly proti hrozbě násilného vystěhování ze svých domů. I to se setkalo se stupňující se policejní brutalitou jak vůči demonstrujícím, tak vůči obyvatelům. Místo se stalo symbolem odporu proti politice soustavného vyvlastňování Palestinců.

V Šejk Džarráh se Izrael pokouší vrátit půdu, jež tu před rokem 1948 patřila židům, do židovských rukou. Aby tak mohl učinit, vyhání z domovů palestinské rodiny, jež před rokem 1948 vlastnily půdu na území, které po jeho vzniku připadlo Izraeli. Jenomže těmtýž Palestincům upírá právo činit si nárok na jejich původní vlastnictví, z nějž byli během Nakby — palestinské národní katastrofy — vyhnáni. Křiklavější příklad rasistické diskriminace aby člověk pohledal.

Vrhání kamenů a různé potyčky v okolí Mešity al-Aksá se staly koloritem ramadánů posledních let. Obvykle vyšuměly tak rychle, jak začaly, poněvadž policie prostě počkala, až se demonstranti rozptýlí.

Tentokrát se rozhodla pro užití zcela disproporčního násilí, při němž na Chrámové hoře zranila přes tři sta Palestinců. Mezi nimi i řadu novinářů, včetně Fajze Abu Rmeleha, mého kolegy ze skupiny Activestills a magazínu +972. Policisté ho zasáhli gumovými projektily a zmlátili ho.

Ale to nejhorší policejní násilí vypadalo ještě jinak. Příslušníci policejních složek vtrhli do Mešity al-Aksá a mezi modlící se Palestince házeli zábleskové granáty. Symbolika po zuby ozbrojených policistů dusajících po modlitebních kobercích a napadajících věřící na jednom z nejposvátnějších míst islámu — a v ten nejposvátnější čas — nemohla být výmluvnější. Je přitom nemyslitelné, že by policie mohla projevit takto extrémní zvůli, aniž by o tom někdo politicky rozhodl.

Když si palestinští obyvatelé Izraele objednali autobusy, aby se mohli vypravit k modlitbám a na ochranu Mešity al-Aksá, úřady zareagovaly uzavřením silnic 1 a 443. Tím znemožnily tisícovkám postících se muslimů vypravit se do Jeruzaléma, aby zde mohli naplnit své právo svobodného vyznání víry. Po těch, kteří se do Jeruzaléma přesto vypravili pěšky, izraelská policie házela zábleskové granáty.

Policie své rozhodnutí oficiálně zdůvodnila snahou zabránit dvaceti potenciálním „podněcovatelům nepokojů“ v tom, aby pronikli do Jeruzaléma. Dokonce mainstreamoví izraelští novináři, kteří obyčejně bez protestů přežvykují všechna vládní komuniké, o takovém výkladu vyslovili pochybnost.

Jako by toho nebylo dost, během minulého měsíce se v Šejk Džarráh u Damašské brány a v centru Jeruzaléma vyrojili krajně pravicoví extremisté z rasistické židovské organizace Lehava. Dostalo se jim podpory od kahanistického poslance Knessetu Itamara Ben-Gvira, jehož stranu Židovská síla sloupkař deníku Ha'arec Gideon Levy označil za „neonacistickou“, a náměstka jeruzalemského starosty Aryeha Kinga, který minulý týden veřejně volal po smrti předního palestinského aktivisty za práva ohrožené komunity v Šejk Džarráh.

Minuly jen dva týdny od počátku nepokojů v Šejk Džarráh a u Damašské brány a palestinský prezident Mahmúd Abbás ohlásil, že ruší palestinské volby. Jako oficiální zdůvodnění uvedl, že Izrael odmítl povolit jeruzalémským Palestincům účast ve volbách, čímž porušil Dohody z Osla. Přesto mnozí palestinští aktivisté argumentovali, že bylo možné — a snad dokonce i nutné — konat volby i bez účasti jeruzalémských Palestinců.

Ač se jedná o vnitropalestinské téma, Izraeli samozřejmě nic nebránilo oznámit, že Dohody z Osla dodrží, že ctí demokratické principy, a tedy umožní jeruzalemským Palestincům se voleb účastnit. Izrael se ale rozhodl jinak. Před Abbásovým rozhodnutím policie v Jeruzalémě aktivně zatýkala Palestince, kteří volby veřejně podporovali a snažili se politicky organizovat. I v tomto případě se jednalo o eskalaci, pro níž se rozhodl Izrael.

V pondělí, během nechvalně proslulého izraelského „Vlajkového pochodu“ na Den Jeruzaléma, militantní radikálové z Hamásu vypálili na Jeruzalém rakety. Izrael opět zareagoval brutální eskalací násilí, zabil desítky lidí mezi nimi spoustu dětí, počty stále narůstají. Vláda oznámila, že vojenská operace nepotrvá „hodiny, ale dny“. A Netanjahu vyhlásil, že Gaza „zaplatí vysokou cenu“. I to byla jeho volba.

Příliš málo, příliš pozdě

Samo sebou to, co se nyní děje, není pouze důsledkem jednostranného postupu Izraele. Odpalování raket Hamásem na civilisty — jak se děje v Jeruzalémě, v západním Negevu, a ve městech kolem Gazy — je válečným zločinem. Minulý měsíc se navíc v sociálních sítích objevila videa Palestinců napadajících ultraortodoxní židy.

Militantní palestinští radikálové rovněž podnikli několik ozbrojených útoků na civilisty a vojáky na západním Břehu, kde minulý týden zabili devatenáctiletého Jehudu Guetta. Před několika dny také vyletěly z Gazy nad Izrael balóny s hořlavinou, která spálila pole na jihu země.

Nicméně je zcela zjevné, že nic z toho nelze srovnávat s mocí a brutalitou nejsilnější armády v oblasti, jak lze znovu a znovu vyčíst z počtů obětí. Nelze pominout, že v totožné době izraelští vojáci zabili Fahimu al-Hroub u křižovatky Guš Etzion na Západním břehu Jordánu, přičemž se jednalo prostě o projev zločinecké vnitřní kultury, jež umožňuje izraelským vojákům a policistům beztrestně zabíjet duševně nemocné Palestince.

Ve dnech, jež předcházely útokům na Gazu, se Izraele — zejména kontrarozvědky Šin bet — začaly zmocňovat obavy z toho, k čemu se schyluje a začal se snažit minimalizovat škody. Netanjahu požádal Ben Gvira, aby uzavřel svou provizorní „kancelář“, kterou vystavěl v Šejk Džarráh a opustil čtvrť.

Nejvyšší soud na žádost nejvyššího prokurátora odložil slyšení o vystěhování tamějších palestinských rodin. Chrámová hora byla na Den Jeruzaléma židům uzavřena a na poslední chvíli vláda zrušila plán dovolit neblaze proslulému Vlajkovému pochodu projít Damašskou branou a muslimskou čtvrtí. Všechny kroky se vydávaly za snahu o deeskalaci situace.

Ale bylo to příliš málo, příliš pozdě. Rozhodnutí vlády z pondělního večera bombardovat Gazu jakékoli, ať už vážně či nevážně míněné, pokusy násilí v Jeruzalémě rychle zkrotit zcela znevěrohodnilo.

To vše je ovšem jen shrnutí děje posledních týdnů, jimiž v danou chvíli kulminuje dlouhodobý vývoj. Realita čtrnáctiletého obléhání Gazy, dvojí právní systém, jeden platný pro Židy, druhý pro Palestince, vyvlastňování a demografické inženýrství v Jeruzalémě, systematická diskriminace palestinských občanů Izraele, vynucený exil palestinských uprchlíků… to vše je rámcem, z nějž současné dění pramení.

Netanjahuovy mnohaleté snahy „manažovat konflikt“ mohly skrýt hluboké strukturální nespravedlnosti před zrakem izraelského veřejného vědomí, ale nemohly změnit nic na tom, že zůstávají každodenní realitou milionů Palestinců. A právě trvající nespravedlnost, jíž jsou Palestinci vystaveni, pohání vše, co se nyní děje.

Boj o život sám

Izraelské reakce na rakety odpálené Hamásem přišly okamžitě. Všechna masmédia i izraelští politici, včetně těch, kteří by se rádi viděli na Netanjahuově místě, začali papouškovat dobře známou jednotnou stranickou linii. „Izrael musí jednat rezolutně a rázně a obnovit svou odstrašující autoritu,“ burácel Ja'ir Lapid, o němž se uvažovalo, že by mohl stlouct vládu s podporou Strany práce, Merecu a Sjednocené kandidátky, tedy toho relativně nejprogresivnějšího, co izraelská politika nabízí.

Jeden z bývalých předních představitelů Likudu Gid'on Sa'ar a poslanec za Jaminu Naftali Bennett, o němž se dokonce uvažuje jako o možném budoucím předsedovi vlády, si samozřejmě okamžitě přisadili, takže tak jako Lapid volají po ostřejších útocích na Gazu, aniž by projevili byť jen stín sebereflexe, pokud jde o činy, které k současnému stavu vedly.

Na straně druhé straně Sjednocená arabská kandidátka, která zvažovala podporu Lapidovi a Bennettovi v jejich snaze dát dohromady vládu bez Netanjahua, koaliční jednání, poté co Izrael vyeskaloval konflikt, ukončila. Ani Sjednocená arabská kandidátka (Ra’am), ani Sjednocená kandidátka (Joint List) nemohou uvažovat o podpoře vlády, jejíž politici se dovolávají vystupňování agrese vůči Gaze.

Když se v listopadu 2019 poprvé objevila idea zformování středo-pravicové vlády se Sjednocenou kandidátkou, Netanjahu využil Gazu jako finální argument, proč to není možné. Nyní, jen pár dní předtím, než Lapid s Bennettem hodlali oznámit zformování vlády, která by konečně Netanjahua připravila o premiérské křeslo, znovu ho události v Gaze zachraňují v politice.

Naplánoval a zorganizoval tedy současnou eskalaci Netanjahu? Pochopitelně nemáme v ruce žádný důkaz, kterým bychom to mohli nevývratně doložit. Ale zanechal své otisky prstů na všech krocích, které k současné krizi vedly? Uvážíme-li, že se jedná o ministerského předsedu, který má všechny dotčené úřady na povel, odpověď zní: zcela nepochybně ano.

Umožnilo mu vše, co se tu během posledního měsíce odehrálo, s propuknuvší mírou násilí, jakou jsme tu nezaznamenali roky, aby unikl pokusům ukončit svou éru u moci? Nepochybně.

Eskalující násilí je pro nás připomínkou skutečnosti, že boj proti okupaci a apartheidu nemůžeme vzdát a že výměna Netanjahua za jiného pravičáka nevyřeší nic ze zásadních příčin, jež ovlivňují každý aspekt života v naší zemi. Ocitli jsme se v strašné pasti, ale je to past stvořená izraelskou koloniální realitou.

Nemáme tedy jinou možnost než pokračovat v zápase o rovnoprávnost a svobodu pro všechny obyvatele této země. Je to totiž zápas o život sám.

Článek původně vyšel pod titulkem Israel chooses violence v magazínu +972Mag. Přeložil JAKUB PATOČKA

Diskuse

„Eskalace násilí v Izraeli a Palestině v posledních dnech je především důsledkem několika kroků, pro něž se rozhodla izraelská vláda...“ To je pohled autora článku.

„Izrael udělal, co mohl, aby Araby uklidnil. Zakázal vstup na Chrámovou horu židům, aby předešel provokacím, a v pondělí, na Den Jeruzaléma na počest sjednocení města v roce 1967, odklonil tradiční pochod židovských nacionalistů mimo Muslimskou čtvrť Starého Města. Nejvyšší soud zase odložil vynesení rozsudku v kauze vyhoštění arabských rodin.“ To je zase jiný pohled.

Článek prostě působí jako klasická „ideologická masírka" bez jakékoliv snahy o objektivitu.

„Minulý měsíc se navíc v sociálních sítích objevila videa Palestinců napadajících ultraortodoxní židy.“

Nebylo právě tohle tou rozbuškou nepokojů?

Potom následoval protestní protiarabské skupiny Lehava, potyčky s Araby, zásah policie, arabské útoky na izraelské civilisty, ramadán, zrušení palestinských voleb Mahmúdem Abbásem, soudní spor o vystěhování třinácti rodin izraelských Arabů, odvolání k Nejvyššímu soudu...

Násilí propuklo naplno, když po útocích na izraelské policisty zasáhly na Chrámové hoře bezpečnostní složky, aby zabránily v házení kamení a zápalných lahví na auta projíždějící po silnici pod horou, uvádí se v jiných, méně propalestinských zdrojích.

Proč Evropa nenávidí Izrael a miluje Palestince?

Přečtěte si tohle:

https://m.kosmas.cz/knihy/250128/chytte-zida/

PK
May 15, 2021 v 20.9
Docela by mě zajímalo,

jaký myjí přívrženci Hamásu důvod útočit na policisty např. v Německu a ve Francii. Jaké příkoří se jim tam děje?

PK
May 15, 2021 v 20.20
Oprava

jaký mají důvod