Eskalace násilí v Izraeli a Palestině v posledních dnech je především důsledkem několika kroků, pro něž se rozhodla izraelská vláda. Ačkoli násilí, jehož jsme nyní svědky, jistě není v našem regionu bez precedentů, a tvoří nedílnou součást izraelské politiky útisku už po několik desetiletí, v danou chvíli se jedná ve všech případech o kroky, jež nebyly nutné a jež slouží jedinému člověku — ministerskému předsedovi Benjaminovi Netanjahuovi, který se za každou cenu snaží zachránit svou politickou kariéru a uniknout rozsudku v jeho korupčních kauzách, jenž by jej mohl poslat za mříže.

Nebezpečné kroky směřující k současné krizi započaly spolu s posvátným muslimským měsícem ramadánem, poslední týden v dubnu. Izraelské úřady tehdy svévolně umístily provizorní checkpointy k Damašské bráně u vstupu do starého Jeruzaléma. Je to místo, kde se Palestinci tradičně scházejí, aby si tu užili konec každodenního půstu se svými přáteli a rodinami. Policisté se je odsud za použití nepřiměřeného násilí pokoušeli vytlačit. Šikana ustala teprve po dvou týdnech policejního násilí a neutuchajících palestinských protestů.

Souběžně se každý týden konaly demonstrace a každodenně vigilie ve východojeruzalemské čtvrti Šejk Džarráh, kde palestinské rodiny protestovaly proti hrozbě násilného vystěhování ze svých domů. I to se setkalo se stupňující se policejní brutalitou jak vůči demonstrujícím, tak vůči obyvatelům. Místo se stalo symbolem odporu proti politice soustavného vyvlastňování Palestinců.

V Šejk Džarráh se Izrael pokouší vrátit půdu, jež tu před rokem 1948 patřila židům, do židovských rukou. Aby tak mohl učinit, vyhání z domovů palestinské rodiny, jež před rokem 1948 vlastnily půdu na území, které po jeho vzniku připadlo Izraeli. Jenomže těmtýž Palestincům upírá právo činit si nárok na jejich původní vlastnictví, z nějž byli během Nakby — palestinské národní katastrofy — vyhnáni. Křiklavější příklad rasistické diskriminace aby člověk pohledal.

Vrhání kamenů a různé potyčky v okolí Mešity al-Aksá se staly koloritem ramadánů posledních let. Obvykle vyšuměly tak rychle, jak začaly, poněvadž policie prostě počkala, až se demonstranti rozptýlí.

Tentokrát se rozhodla pro užití zcela disproporčního násilí, při němž na Chrámové hoře zranila přes tři sta Palestinců. Mezi nimi i řadu novinářů, včetně Fajze Abu Rmeleha, mého kolegy ze skupiny Activestills a magazínu +972. Policisté ho zasáhli gumovými projektily a zmlátili ho.

Ale to nejhorší policejní násilí vypadalo ještě jinak. Příslušníci policejních složek vtrhli do Mešity al-Aksá a mezi modlící se Palestince házeli zábleskové granáty. Symbolika po zuby ozbrojených policistů dusajících po modlitebních kobercích a napadajících věřící na jednom z nejposvátnějších míst islámu — a v ten nejposvátnější čas — nemohla být výmluvnější. Je přitom nemyslitelné, že by policie mohla projevit takto extrémní zvůli, aniž by o tom někdo politicky rozhodl.

Když si palestinští obyvatelé Izraele objednali autobusy, aby se mohli vypravit k modlitbám a na ochranu Mešity al-Aksá, úřady zareagovaly uzavřením silnic 1 a 443. Tím znemožnily tisícovkám postících se muslimů vypravit se do Jeruzaléma, aby zde mohli naplnit své právo svobodného vyznání víry. Po těch, kteří se do Jeruzaléma přesto vypravili pěšky, izraelská policie házela zábleskové granáty.

Policie své rozhodnutí oficiálně zdůvodnila snahou zabránit dvaceti potenciálním „podněcovatelům nepokojů“ v tom, aby pronikli do Jeruzaléma. Dokonce mainstreamoví izraelští novináři, kteří obyčejně bez protestů přežvykují všechna vládní komuniké, o takovém výkladu vyslovili pochybnost.