Přístup Američanů k izraelsko-palestinskému konfliktu se zvolna mění

Petr Jedlička

Ačkoliv USA stále straní Izraeli, ještě nikdy se tam vůči politice k Palestincům neozývala tak silná kritika jako nyní. Patrné je to na počtu demonstrací, v projevech politiků, a dokonce už i v mediálním obsahu.

Protesty za práva Palestinců byly tentokrát v USA početnější, jak co do účasti tak co do počtu míst, kde se konaly. Mariam Abou Ghazalová hovoří k demonstrantům na akci ve Washington D. C. Foto Tasos Katopodis, Getty Images via AFP
Protesty za práva Palestinců byly tentokrát v USA početnější, jak co do účasti tak co do počtu míst, kde se konaly. Mariam Abou Ghazalová hovoří k demonstrantům na akci ve Washington D. C. Foto Tasos Katopodis, Getty Images via AFP

Nejprve se zdálo, že při stávající eskalaci na Blízkém východě bude ze strany USA vše při starém: Izrael má právo se bránit; Izrael má právo likvidovat ty, kdo jej obtěžují; USA stojí za svým věrným spojencem. Po několika dnech se však začaly objevovat relativní novoty — četné tisícové propalestinské demonstrace v amerických městech, nezvykle pestrá debata v Kongresu, následně i pokrytí v masmédiích.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Uplynul týden a s přibývajícími oběťmi je to čím dál evidentnější — v americkém přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu se cosi mění.

Je otázkou, co je příčinou. Hlubší trend ale zachytily průzkumy už dříve. Podle Gallupova šetření z března 2021 vnímá 30 procent Američanů Palestince příznivě; před posledním vyhrocením v roce 2018 šlo přitom jen o 21 procent. Mezi voliči demokratů si zároveň 53 procent myslí, že by Spojené státy měly na více tlačit na Izrael — zde Gallup naměřil vůbec poprvé většinu.

V amerických médiích středního proudu je aktuálně zřetelný vyšší počet textů a videomateriálů, které přibližují palestinský pohled a realitu. Nesměle se posouvá také jazyk. V mainstreamu se začínají objevovat termíny jako přístup nesoucí prvky rasismu nebo okupace. Populární bavič-komentátor John Oliver dokonce použil i termín apartheid, kterým Izrael označily v poslední době lidskoprávní organizace.

Mezi politiky jsou slyšet i letos nejvíce levicové poslankyně Rashida Tlaibová a Ilhan Omarová, což není nic nového — obě se v tématu dlouhodobě angažují. Vedle nich se ale za Palestince berou veřejně i desítky dalších, což je novinka.

„My se zde vymezujeme vůči válce, stavíme se proti okupaci, proti apartheidu. Palestinci toto vše znají. Jde pro ně o každodenní součást života. Až příliš dobře vědí, co je státní násilí, co je militarizovaná police (…) co znamená snažit se žít svůj život mezi checkpointy,“ uvedla ve své řeči ve Sněmovně minulý týden nová poslankyně Cori Bushová.

„Nemůžeme mlčet, když naše vláda posílá 3,8 miliardy jako vojenskou pomoc do Izraele, kde se pak za tyto peníze demolují palestinské domy, vězní palestinské děti a vysídlují palestinské rodiny. I v tom, jak zacházíme s rozpočtem, se odrážejí naše hodnoty,“ zmínila zas její kolegyně Ayanna Pressleyová.

„Všichni víme, že dnešní situace není jednorozměrná (…) ale přesto by se nemělo zapomínat, v jaké míře čelí palestinský lid soustavnému ohrožení života, svobody nebo důstojnosti. Snaží-li se být člověk neutrální v situacích, kdy je páchána nespravedlnost, znamená to, že si vybral stát na straně utlačujících,“ zaznělo od poslance Marka Pocana.

Nechť nevzniká mýlka — hlasy na podporu Izraele mezi americkými politiky a v amerických médiích i letos převažují. Na rozdíl od poměrů před pár lety ale už nepřehlušují vše ostatní, pouze jsou ve většině.

Dopady na politiku

Jak se projevuje popsaný posun v reálné politice USA? Popravdě, zatím vlastně nevíme. Ministr zahraniční Blinken se tváří od počátku, jako by se USA držely své tradiční politiky, ale zároveň hrály nějakou vyšší hru v pozadí, která v posledku skončí ku prospěchu všech. Dělal to ostatně spolu s Bidenem už i v případě odsouzení vraždy saúdského novináře Chášukdžího a ani zde dosud neznáme výsledek.

Blinkenův životopis i profil celé Bidenovy vlády naznačují, že vůle k posunu může být stejně tak skutečná, jako může jít o pouhou rétoriku. Nebo o diplomatickou hru se zcela jinými záměry...

Prezident Biden sám jednal v aktuální krizi z počátku tak, jako by probíhala nějaká dílčí policejní operace. Po třech či čtyřech dnech však začal mluvit hlasitěji o potřebě uklidnění.

V pondělí 17. května, tedy týden po začátku eskalace, vyzval poprvé veřejně ke klidu zbraní — krátce po něm tak mimochodem učinil i ruský prezident Vladimir Putin. Ve středu 19. května pak Biden zavelel k okamžité deeskalaci.

Může jít opět jen o prázdná slova, případně o předschválené formální prohlášení, protože řada pozorovatelů se domnívá, že je klid zbraní už s Izraelem vyjednán. Může jít ale i o víc.

Za jeden z nejnadějnějších rysů Bidenova prezidentství z progresivistického pohledu je považován fakt, že Biden je politik vnímavý k pohybům ve společnosti. K okamžité deeskalaci vyzvala na začátku týdne třeba i skupina třiceti senátorů pod vedením Jona Ossoffa, přičemž obvykle apelují podobně tak dva. A když se děje nepopiratelná změna, je šance, že se přizpůsobí i prezident.

Zatím nicméně nedělejme předčasné závěry. I navzdory popsaným pohybům platí, že Bidenovy USA vetovaly za poslední týden několikrát rezoluci Rady bezpečnosti OSN pro přílišnou kritičnosti k Izraeli. A že i přes probíhající eskalaci plánují Izraeli poslat další příspěvek na zbrojení.

Není bez zajímavosti, že Bidena osobně zastihl nyní v úterý dav propalestinských demonstrantů při návštěvě automobilek v Michiganu. Třeba mu i tato zkušenost nedá zapomenout, že pohled na izraelsko-palestinský konflikt se v USA mění, ačkoliv zatím jen o trošku.