Apartheid je vzduch, který dýcháme. Izraelský apartheid a palestinská bezmoc

Lucie Šarkadyová

Mluvčí izraelské lidskoprávní organizace B’Tselem Amit Gilutz v rozhovoru pro DR vysvětluje, v jakých ohledech vládne v Izraeli režim apartheidu a proč Izrael nelze pokládat za demokratický stát.

V lednu tohoto roku zveřejnila přední izraelská lidskoprávní organizace B’Tselem, zabývající se situací v Izraeli a Palestině, podrobnou zprávu, v níž označila Izrael za apartheid. I když se nejedná o první instituci, která tento termín použila, B’Tselem rozhodně patří mezi nejvýznamnější a největší z nich. V České republice zůstala zpráva bez povšimnutí, ve světových médiích však velmi silně rezonovala. Společně s rozhodnutím Mezinárodního trestního soudu, že Palestina spadá pod jeho jurisdikci, patří zpráva B’Tselem o apartheidu v Izraeli k nejzásadnějším momentům letošního roku, které mohou ovlivnit dění na Blízkém východě. Zprávě se věnujeme v následujícím rozhovoru s Amitem Gilutzem, tiskovým mluvčím organizace.

Izrael se snaží prezentovat sebe sama jako demokracii a investuje hodně energie do image progresivního a demokratického státu. Tomuto obrazu nakonec věří i velká část samotných Izraelců. Kdo ale má základní informace a ví, na co se dívat, pozná, že apartheid je přítomný úplně všude. Foto B'tselem
Izrael se snaží prezentovat sebe sama jako demokracii a investuje hodně energie do image progresivního a demokratického státu. Tomuto obrazu nakonec věří i velká část samotných Izraelců. Kdo ale má základní informace a ví, na co se dívat, pozná, že apartheid je přítomný úplně všude. Foto B'tselem

Co bylo tím rozhodujícím okamžikem, aby organizace B’Tselem vydala stanovisko, v němž otevřeně popisuje Izrael jako apartheid? Dokážu si představit, že tohle označení bylo již delší dobu aktuální.

Bylo zkrátka načase přizpůsobit pojmenování realitě, která tu nastala. Za první intifády, tedy během palestinských protestů v osmdesátých a na začátku devadesátých let, kdy B’Tselem vznikl, věřili jsme, že aby se mohlo něco změnit, je zapotřebí situaci správně pojmenovat. Proto bylo naším hlavním cílem stát se monitorovacím a informačním centrem. A je tomu tak dodnes. Sbíráme, analyzujeme a publikujeme data, která jsou pak k dispozici úplně komukoliv. A přesvědčení, že je nutné situaci popsat co možná nejpřesněji, nás vedlo i k publikování této zprávy.

Je pravda, že to byl dlouhý proces. Také nejsme první organizací, která označila Izrael za apartheid. Ale jisté události v posledních letech apartheidní charakter izraelského režimu ještě více zdůraznily. A to dokonce i tam, kde se Izrael nejvíc snaží prezentovat sebe sama jako demokracii a kde investuje hodně sil do image progresivního a demokratického státu, který uznává západní hodnoty.

Co tedy bylo tím zásadním zlomem?

Jak víte, Izrael nemá ústavu, nahrazují ji takzvané „základní zákony“. A v roce 2018 izraelská vláda přijala „národní zákon“, který v podstatě právně ukotvuje židovskou nadřazenost. To byl první moment. Tím druhým pak byly otevřené diskuse o formální anexi částí Západního břehu Jordánu v posledním roce, navazující na Trumpův plán. De facto ovšem Západní břeh anektovaný je už nyní. Izrael ovládá životy všech, kteří tam žijí, kontroluje hranice i vzdušný prostor — ale o lidi se nestará, protože o jejich životy Izraeli nejde. V současné kovidové situaci, kdy Izrael na Palestince vůbec nemyslí při distribuci vakcín, je to ještě zřejmější. Nezajímá nás, jak žijí, ani jestli mají přístup ke vzdělání, tuto zodpovědnost delegujeme na Palestinskou samosprávu. To pak vytváří falešný dojem nezávislosti palestinských území, jenže mezitím kontrolujeme a řídíme celé palestinské území v souladu s principem židovské nadřazenosti.

Tyto dva momenty byly poslední kapkou pro všechny, kdo ještě měli iluze o izraelských záměrech. Je více než zřejmé, že se s Palestinci nechceme dohodnout na vzniku samostatného palestinského státu. A proto je zapotřebí změnit i slovník, jakým o izraelském režimu mluvíme. Jako B’Tselem se domníváme, že se na tu situaci musíme dívat jako na celek, nikoli odděleně podle jednotlivých území. Vojenská okupace palestinských území není dočasná a je jasné, že neskončí, tudíž je třeba přijmout realitu a přestat rozlišovat mezi Izraelem, Západním břehem, Východním Jeruzalémem a Gazou.

Jak říkáte, nejste první organizace, která slovo „apartheid“ použila, ale jistě patříte mezi ty, které jsou nejvíce vidět a patří mezi nejznámější i na mezinárodní úrovni. B’Tselem pravidelně vystupuje i na shromážděních OSN, organizuje přednášky po celém světě a komunikuje i s vládami.

Ano, jistě nejsme první ani jsme nevymysleli nic nového — Palestinci mluví o Izraeli jako o apartheidu již mnoho let. Pouze jsme přispěli svým dílem. Chceme popsat realitu tak, aby to co nejvíce lidem otevřelo oči, a doufáme, že touto cestou snad jednou dosáhneme nějaké změny.

Chápat situaci komplexně a vidět ji v její celistvosti je zásadní. Izrael investuje hodně energie do distribuce různých práv různým částem populace. Každá část populace má jiná práva, takže snaha o jakousi unifikaci, o jednotící pohled je důležitá.

Ano, to jste vystihla přesně: porozumět situaci v Izraeli a Palestině je skutečně nesnadné a realita je jaksi nepřehledná. Izrael investuje ohromné prostředky do snah zastřít, co se ve skutečnosti děje. Například předstírá, že demolice palestinských domů a odsuny Palestinců z jejich domovů jsou prostředkem vymáhání práva. Izrael tak při demolicích vystupuje jako ten, kdo se pouze řídí zákony, a nikoliv jako stát, který aktivně praktikuje demografické inženýrství. Znovu se tak jako Izrael stavíme do role pasivních obětí, kdy nás údajně k podobným krokům tlačí sami Palestinci. Přitom je to celé naopak.

Zatímco Židé se mohou za „zelenou linii“ pohybovat zcela volně a ani nepocítí, že překročili vnitřní hranici, pro Palestince jsou checkpointy každodenní realitou. I to je důkazem, že základní dělicí čára neleží na mapě, ale uvnitř společnosti, která je rozdělena podle etnického klíče. Foto Lucie Šarkadyová
Zatímco Židé se mohou za „zelenou linii“ pohybovat zcela volně a ani nepocítí, že překročili vnitřní hranici, pro Palestince jsou checkpointy každodenní realitou. I to je důkazem, že základní dělicí čára neleží na mapě, ale uvnitř společnosti, která je rozdělena podle etnického klíče. Foto Lucie Šarkadyová

Jaké jsou tedy základní důvody, proč nazýváte Izrael apartheidem?

Hlavní myšlenkou je to, že po třiapadesáti letech okupace a po výstavbě dvou set osmdesáti osad, které byly založeny na Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě v rozporu s mezinárodním právem a ve kterých dnes žije přes šest set tisíc izraelských osadníků, je zřejmé, že se Izrael nemíní dohodnout a není ochoten rozdělit území na dva samostatné státy.

Nelegální osadníci na Západním břehu Jordánu mohou využívat různých podpůrných vládních programů. Ty mají za cíl motivovat další občany Izraele, aby se na okupovaná území přestěhovali. Takzvaná „zelená linie“, která měla být hranicí mezi Izraelem a Palestinou, postrádá skutečný význam. Přesněji řečeno, zatímco pro Izraelce „zelená linie“ už zkrátka neexistuje, pro Palestince je to hranice velice reálná, protože čelí bezpočtu omezení týkajících se volného pohybu. Jde o asi nejpalčivější a nejzásadnější způsob, kterým Izrael zasahuje do životů Palestinců na okupovaných územích.

Oproti tomu Izraelci se mohou pohybovat zcela volně. Pokud se například já jako Izraelec budu chtít dostat z Tel Avivu k Mrtvému moři, tak zkrátka projedu anektovaným Východním Jeruzalémem a okupovaným Západním břehem Jordánu, aniž bych pocítil, že jsem překročil „zelenou linii“. Zkrátka pojedu po dálnici a za chvíli jsem u Mrtvého moře, neprojedu přitom žádným checkpointem, s žádným vojákem se nepotkám, nikdo mě nezastaví. Je to úplně normalizované, Izrael tuto situaci vyprojektoval velice pečlivě.

Takže „zelená linie“ není základním organizujícím prvkem. Tím je židovská nadřazenost na všech územích, která Izrael kontroluje. Já jako Žid budu mít stejná práva, ať už budu žít v Tel Avivu, ve Východním Jeruzalémě nebo v nelegální osadě na Západním břehu Jordánu. Mohu volit a využívat benefity, které stát nabízí. Kdybych ale byl Palestinec, můj život by zásadním způsobem závisel na tom, kde žiju a do jaké podskupiny — Izraelem uměle vytvořené — jsem se narodil. Jestli jsem Palestinec s občanstvím žijící v Izraeli, nebo Palestinec ze Západního břehu Jordánu, rezident Východního Jeruzaléma, nebo Palestinec uzavřený v Gaze, která je jako vězení. Zásadní je, že ať už Palestinci žijí kdekoliv a mají jakýkoli status, pokaždé mají méně práv, než mám já jako Žid. A to platí dokonce i pro ty nejvíce „privilegované“ Palestince, kteří mají izraelské občanství.

Můžete nám přiblížit základní mechanismy, které Izrael praktikuje?

Říkáme tomu čtyři pilíře, které jsou základem izraelského režimu apartheidu. Jeden se zabývá pozemkovým vlastnictvím, další občanstvím, třetí politickými právy a poslední svobodou pohybu. Vezměme si nejprve pozemkové vlastnictví, kde jsou praktiky na obou stranách „zelené linie“ dost podobné. V Izraeli připadá devadesát procent pozemků státu a podobná situace panuje po roce 1967 i na okupovaných územích. Tam Izrael tlačí Palestince, aby žili v jakýchsi enklávách, které jsou oddělené jak od sebe navzájem, tak i od zdrojů, které by mohly vést ke komunálnímu rozvoji. A území, kde se tyto zdroje nacházejí, si Izrael nechá pro sebe a označí je za státní pozemek anebo za vojenskou zónu, za osadu nebo za přírodní rezervaci.

Izrael uplatňuje různé metody, jak zabrat Palestincům jejich půdu a zabránit jim v komunálním rozvoji. Pokud nějaká palestinská komunita žije na území, o které má Izrael zájem, její obyvatelé nedostanou od úřadů povolení ke stavbě. Musejí si tedy stavět domy nelegálně, protože nemají jinou možnost — někde bydlet musí. Nejde o žádný luxus, ale o základní potřebu a právo. A pak přijde Izrael a jejich domovy zdemoluje. Půjde-li o demolici v poušti Negev, nebo o třicet kilometrů vzdálené hebronské kopce, bude o tom rozhodovat pokaždé jiný úřad, ale princip zůstává stejný. Stát se postará o to, aby jejich domovy byly zdemolované, protože jsou to Palestinci. Pozemek a možnost na něm stavět pak dostanou Židé — na Západním břehu Jordánu osadníci, v Negevu, který je součástí Izraele, připadnou pozemky židovské obci.

Pokud jde o občanství, tak jak určitě víte, Žid odkudkoliv na světě, který nemá s Izraelem nic společného, má nárok získat izraelské občanství a veškeré benefity, které z toho plynou. Zatímco Palestinci, i když mají v Izraeli rodinu nebo tu třeba prožili celý život, tuto možnost nemají. Izrael také velice sofistikovaně zabraňuje tomu, aby Palestinci mohli přecházet mezi jednotlivými podskupinami s různou mírou práv, jak jsme o nich mluvili. Trochu jednodušší je přestěhovat se z Jeruzaléma na Západní břeh Jordánu než obráceně, znamená to ale ztratit status trvalého rezidenta v Jeruzalémě a s tím i některá práva, jako například právo na zdravotní pojištění a lékařskou péči. Během let takto Izrael zbavil rezidentních práv tisíce Palestinců.

A co se týče posledních dvou pilířů, svobodu pohybu a politická práva, je tu řeč spíše o Palestincích, kteří žijí na Západním břehu Jordánu a v Gaze. Největším restrikcím čelí obyvatelé Gazy. Izrael vytvořil z pásma Gazy vězení pod širým nebem, ve kterém drží dva miliony lidí. Kontrolujeme všechno, co se do Gazy doveze a z Gazy odveze. Jsme architekty blokády Gazy, navzdory pohádce o tom, jak jsme se z Gazy stáhli a nemáme nad ní kontrolu. Izrael spočítal i to, kolik kalorií průměrně lidé v Gaze potřebují, a kontroluje množství dovážených potravin tak, aby lidé zůstali těsně nad hranicí hladu. Takže v Gaze nepropukne hladomor, ale lidé tu budou žít neustále na hranici podvýživy. Pokud Izrael kontroluje průměrný počet kalorií, které mohou obyvatelé Gazy zkonzumovat, znamená to, že jsme se z Gazy nestáhli, ale že za ni neustále neseme zodpovědnost.

To je až nepředstavitelné.

Ano. A pak tu máme omezení pohybu na Západním břehu Jordánu, kde fungují desítky stálých checkpointů a stovky dalších, které se zničehonic objeví na nějaké silnici. Palestinci tak žijí v neustálé nejistotě, zda se dostanou do obchodu nebo k lékaři, zda budou moct navštívit rodinu. Checkpointy jsou v jejich životě zásadním prvkem. A samozřejmě Izrael kontroluje veškeré vnější hranice. I hraniční přechod Allenby mezi okupovaným Západním břehem a Jordánskem kontroluje Izrael a každý rok tu bez udání důvodu a bez varování zabrání vycestovat tisícům Palestinců. Palestinci dojedou k hraničnímu přechodu, mají naplánovanou cestu, zaplacené letenky, ale Izrael je zastaví a nepustí je ven.

Pokud žije palestinská komunita na území, o které má Izrael zájem, její obyvatelé nedostanou od úřadů povolení ke stavbě. Musejí si tedy stavět domy nelegálně — někde bydlet musí. A pak přijde Izrael a jejich domovy zdemoluje. Foto Lucie Šarkadyová
Pokud žije palestinská komunita na území, o které má Izrael zájem, její obyvatelé nedostanou od úřadů povolení ke stavbě. Musejí si tedy stavět domy nelegálně — někde bydlet musí. A pak přijde Izrael a jejich domovy zdemoluje. Foto Lucie Šarkadyová

A nakonec, co se týče politických práv. Je zřejmé, že Palestinci žijící v Izraeli mohou volit i být zvoleni do Knesetu, izraelského parlamentu, protože mají izraelské občanství. Naopak rezidenti Východního Jeruzaléma volit do Knesetu nemohou, týká se jich pouze možnost volit či být zvolen do městského zastupitelstva. A Palestinci ze Západního břehu Jordánu nebo z Gazy nemají ani to. Přes pět milionů lidí nemá možnost zásadním způsobem zasáhnout do rozhodování o vlastním životě. Pokud se vrátíme k případu počítání kalorií — pokud nějaká státní moc kontroluje, kolik mohu sníst kalorií, měl bych mít právo tuto státní moc nějak ovlivnit, pakliže se tedy chce zvát demokracií.

To mi připomíná, že by se tento rok měly konat i volby Palestinské samosprávy, není ale vůbec jasné, jestli se voleb budou moct účastnit palestinští obyvatelé Jeruzaléma. Přesněji řečeno, není problém, aby volili na Západním břehu Jordánu, ale hrozí, že to bude později použito proti nim, až je Izrael bude chtít zbavit trvalého rezidentství v Jeruzalémě. Musí totiž každý rok nebo každých několik let dokazovat izraelským úřadům, že těžiště jejich života je v Jeruzalémě. Takže na jednu stranu jsou Palestinci kritizovaní za to, že čtrnáct let neměli volby, ale na druhou stranu je téměř nemožné, aby se uskutečnily.

Přesně tak. A ještě musím zdůraznit jednu věc, o které jsem zatím příliš nemluvil, totiž že ze strany Izraele se jedná skutečně o demografické inženýrství. Pokud vezmeme v úvahu celé území, demografická situace je zhruba půl na půl — žije tu asi čtrnáct milionů lidí, z toho sedm milionů Židů a sedm milionů Palestinců. Distribuce práv, k níž tu dochází a o které mluvíme, je odpovědí na požadavek neohrozit židovskou nadřazenost a nedovolit Palestincům o ničem rozhodovat. To všechno navíc k tomu, že Palestince vojensky okupujeme.

Jaké byly reakce na vaši zprávu o apartheidu v Izraeli — ať už ze strany zahraničních vlád, nebo dalších organizací? Mezinárodní média se na rozdíl od těch českých vaší zprávě podrobně věnovala.

Tady se vracíme k tomu, co už jsem říkal: my se jen snažíme přispět svým dílem k palestinským snahám, nic víc. Je to proces. Není to tak jednoduché, že bychom zveřejnili zprávu a druhý den nastala změna. Snažíme se přiblížit lidem místní realitu, protože jak jsme o tom už mluvili, situace je nepřehledná. Pokud přijde někdo zvenku, je pro něj těžké se zorientovat a vidět režim takový, jaký je. A úplně tomu rozumím. Dokonce ani Izraelci, kteří tu žijí celý život, nemusejí vůbec nic vědět, protože stát dělá všechno proto, aby realitu zastřel.

Mám za to, že naše snahy jsou spíše dlouhodobého rázu. V blízké budoucnosti neočekáváme žádné velké změny. Ale pokud se vrátíme k tomu, že Izrael drží násilím miliony lidí v područí a přitom se prezentuje jako demokracie a svět ho tak akceptuje, je jasné, že něco se musí zásadně změnit. A není to tak, že by žádná řešení nebyla na stole. Naopak, možností řešení je více: může se jednat o jeden stát, dva státy, konfederaci. Jde jen o to, aby byla dodržována základní lidská práva. Krize, ve které se nacházíme, nevznikla z nedostatku řešení, nýbrž z nedostatku politické vůle na straně Izraele udělat alespoň jeden krok směrem k jiné budoucnosti.

Vzápětí po publikování vaší zprávy se ozvaly kritické hlasy z Izraele samotného, a to především od ministra školství, Joava Galanta, který apeloval na školy, aby B’Tselem nezvaly na přednášky. Zároveň nejste první organizací, která je v Izraeli v nemilosti. V minulosti podobný osud potkal i Breaking the Silence. A ministerstvo školství podmiňuje aktivitu neziskových organizací narativem o „demokratickém Izraeli“.

Možná českým čtenářům můžeme situaci přiblížit tím, co se děje občanské společnosti a lidskoprávním organizacím v Maďarsku. Tady je to podobné. Jak jste řekla, nejsme první případ toho druhu. Jsou to už čtyři roky, kdy stát zahájil kampaň proti lidskoprávním organizacím, zejména těm, které se zabývají Palestinci, a označuje je za zrádce, což má vést k umlčení odporu vůči izraelské politice. Víte, pokud jste Palestinci a protestujete — jakkoli nenásilně! — proti těmto praktikám státu, jste okamžitě označeni za teroristy. Je to jednoduché: my jsme označeni za zrádce, lidé zvenčí za antisemity a Palestinci za teroristy. Stát je v této agendě bohužel velice efektivní a ministerstvo školství je pouze špičkou ledovce. Situace se prudce zhoršila v posledních deseti, patnácti letech. Naštěstí instrukce ministra školství nemají žádný právní základ, takže nám nezabránily se se školáky setkávat a mít přednášky.

Ať už Palestinci žijí kdekoliv a mají jakýkoli status, vždy mají méně práv než Židé. Foto Lucie Šarkadyová
Ať už Palestinci žijí kdekoliv a mají jakýkoli status, vždy mají méně práv než Židé. Foto Lucie Šarkadyová

Jakým způsobem Izraelská vláda ovlivňuje činnost a práci B’Tselemu?

B’Tselem působí ve všech Izraelem uměle vytvořených sekcích palestinské populace. Takže máme kolegy, se kterými se ani nemůžete setkat, protože žijí v Gaze bez jakýchkoliv prostředků, a v současné době také bez vakcín. Pak máme kolegy na Západním břehu Jordánu, kteří žijí pod přímou vojenskou okupací. Ti vykonávají velice odvážnou práci, dokumentují demolice palestinských domovů. Jsou terčem pravidelných útoků, násilností a zatýkání, ať už ze strany osadníků, nebo bezpečnostních složek. Často jsou našimi spolupracovníky i samotní Palestinci, kteří žijí pod izraelskou okupací a jsou bezprostředně ohrožení na životě. Jiní moji kolegové v Gaze dokumentovali protesty u plotu s Izraelem, kdy vojáci stříleli na lidi ostrou municí. Toto jsou největší hrozby, kterými se musíme zabývat a které musíme řešit přednostně. A pak je samozřejmě důležité snažit se aktivně působit na izraelskou veřejnost a o tom všem mluvit.

Když jsem v Tel Avivu, vždycky mě překvapí, jak málo toho lidé vědí. Jak jste řekl, Izraelci mohou jet k Mrtvému moři a vůbec nezaznamenají vojáky ani kontroly, neuvědomí si, že projíždějí Západním břehem Jordánu, myslí si, že jsou pořád v Izraeli. A když pak odjedu na Západní břeh Jordánu, vidím, že Palestincům, kteří tam žijí, všechna tahle omezení zcela zásadně určují jejich život.

Když víte, co hledáte a na co se dívat, je apartheid přítomný úplně všude. Pokud vás to ale nezajímá, stát zařídil všechno tak, aby nebylo na první pohled nic vidět. Jestliže tedy už máte nějakou základní znalost, je apartheid vzduchem, který dýcháte, a jestliže ne, tak si ani nebudete klást žádné otázky.