Čeští politici nekriticky podporují Izrael. Občané tento postoj nesdílejí
Tereza PlíštilováČeská politická reprezentace vnímá Izrael a izraelsko-palestinský konflikt velmi černobíle. O nadstandardně dobré vztahy usiluje i v době, kdy v čele Izraele stojí krajně pravicoví extremisté. Česká společnost je v tom zdrženlivější.
Silná, často až nekritická podpora Izraele je dlouhodobým rysem české zahraniční politiky. Někteří diplomati neváhají označit vzájemné vztahy dokonce za „speciální“ až „strategické“.
Počátky této pozice sahají do období těsně po pádu komunistického režimu. Tehdy nastal v československé a posléze české zahraniční politice principiální obrat, který souvisel se snahou politických elit v čele s Václavem Havlem vrátit se k demokratickým hodnotám a zapojit se do politicko-obranných struktur „Západu“.
V tomto nekritickém postoji většiny českých zákonodárců/politiků vůči Izraeli se dost možná stále ještě zrcadlí dědictví antikomunismu. Minulý režim jednostranně (z ideologických důvodů) podporoval Palestince; a tak se po svržení komunistického režimu - v typickém českém obratu ode zdi ke zdi - zase začal nekriticky podporovat stát Izrael.
"Čeští politici nekriticky podporují Izrael."
Bohužel nejen politici ale i některá veřejnoprávní média. Viz např. tendenční komentáře paní Gity Zbavitlové na ČRo + .
P.s.
Vlastně se dá říct, že i v tomto směru kráčí naše politická reprezentace ve stopách našeho nového "velkého bratra"...
Z dat (...) vyplynulo, že naprostá většina zákonodárců (94 %) považuje současné česko-izraelské vztahy za dobré.
"České veřejné mínění je v (...) skeptičtější (...) za dobré česko-izraelské vztahy označilo 44 % Čechů. Tato data do určité míry narušují (...) tezi, že česká společnost je jednoznačně proizraelská."
Logika této interpretace průzkumu není právě "neprůstřelná". Poslanci jsou přirozeně vysoce nadprůměrně informovaní, a proto konstatují (nejinak než zjevně nikoli proizraelská autorka článku), co prostě je skutečností. Veřejnosti je ovšem zahraničněpolitická problematika méně blízká než zákonodárcům, takže zhruba polovina respondentů na otázku odpověď nezná nebo uvádí (třeba i z důvodu přirozené skeptičnosti k politice) nesprávnou (či nepřesnou). Lze tedy docela důvodně usuzovat, že nemalá část občanů by chtěla vztahy s Izraelem zlepšit. (V samoobsluhách zboží popsané hebrejským písmem koneckonců nevídá).
Samozřejmě, podceňovat přežívající antisemitské stereotypy v naší populaci není záhodno (byť po porovnání s Palestinci, či Syřany, jejich blízkovýchodní lokace u leckoho ustupuje.
Pro více vypovídající zhodnocení (předsudky nezatíženého) veřejného mínění ohledně vztahu k Izraeli by bylo třeba položit občanům (a poslancům) jiné otázky. Ptát se by bylo třeba na dlouhodobější politiku Izraele a Palestinské autonomie, na názor na (vládu) B. Netanjahua a pozici EU.
Nejmenší chyba interpretací, na nichž je postaven ten článek je součet 22 +20 + 59, který by se v autorčině podání musel rovnat stu. (Já vím, že to vzniklo pravidly zaokrouhlování, ale při veřejné prezentaci výsledku neomlouvá, naopak).
Metodicky nemožná interpretace obou uvedených otázek -- nemusí vůbec podporovat, natož nekriticky, Izrael, abych odpověděl, že dnes mají Česká republika a Izrael velmi dobré vztahy. Mimoto 44% odpovědi "ano" je pozoruhodně vysoké číslo (TP zde jaksi neuvedla, kolik lidí řeklo nevím, nemám názor, takže to zkresleně působí jako menšina).
A podobně nemusím být nepřítel židovského státu, podporovatel militantních křídel palestinského odporu nebo člověk prolezlý antisemitskými stereotypy, abych považoval za nedobré dále vyprazdňovat význam příslušných dokumentů OSN (které dodnes koneckonců Izrael mezinárodně legitimují) gestem přesunu ambasády.
Dost tristní výkon u doktorandky.
Obecně se dá očekávat, že skvělá úroveň vysokoškolského studia společenských věd zanedlouho předčí vokovickou Sorbonnu a bude se srovnávat s vysokou školou života.
Myslím, že k dobré publicistice trocha té školy života patří. To, co dnes neumí učit v té opravdové škole -- střední stejně jako vysoké -- je styl a způsobilost rozlišovat žánry.
Tereza Plíštilová měla intuitivně utvořenou, zajímavou tézi -- rozpor mezi postoji těch, kteří vytvářejí reprezentativní postoje v zahraniční politice a postoji velké části české společnosti.
Vyšla z dotazníkové šetření a vystavěla nad ním článek, jehož tvrzení nejsou přesvědčivě opřena o informace, které z tohoto šetření uvádí. Chybuje v určení žánru -- odborný text bez podobného provázání by ji každý slušný redaktor vrátil k dopracování a v publicistickém textu by musela víc mluvit za sebe a netvářit se, že referuje.
Jinými slovy: Její výkon neodráží úroveň vzdělávání v sociálních vědách u nás, nejvýše jeden jeho tradiční nedostatek (neučí své absolventy psát a mluvit pro veřejnost, ačkoliv to bude patřit k jejich práci). Neodráží ani odbornou nebo intelektuální úroveň autorky, jen to, že jsou věci, které se ještě musí naučit.
Jsou chyby, které ji měla uhlídat redakce a jsou chyby, na které ji mají upozornit kolegové -- nikoli, aby starý heterosexuální bílý muž uvízlý mentálně v překonané heteropatriarchální společnosti poučoval mladou dívku a uplatňoval tak alespoň fantomově svou ztracenou samčí nadřazenost, ale protože žádný učený z nebe nespad (a z fakulty sociálních věcí jakožto žádné jiné na celém světě nevyšel) a protože jen ten, co nic nedělá, nic nezkazí -- a chybami se člověk sice učí, jen když o nich ví jako o chybách (další vhodná přísloví viz teta Kateřina v Saturninovi)