Silná, často až nekritická podpora Izraele je dlouhodobým rysem české zahraniční politiky. Někteří diplomati neváhají označit vzájemné vztahy dokonce za „speciální“ až „strategické“.

Počátky této pozice sahají do období těsně po pádu komunistického režimu. Tehdy nastal v československé a posléze české zahraniční politice principiální obrat, který souvisel se snahou politických elit v čele s Václavem Havlem vrátit se k demokratickým hodnotám a zapojit se do politicko-obranných struktur „Západu“.

Nová zahraniční politika kladla důraz na transatlantické vztahy a spolu s tím usilovala o návrat ke starým partnerstvím, která byla přerušena komunistickým převratem v roce 1948. Prioritou zahraniční politiky Václava Havla se tak stalo znovunavázání diplomatických vztahů s Izraelem. Ty byly obnoveny v únoru 1990 a oficiálně završeny otevřením izraelské ambasády v Praze o pár měsíců později.

Vztah České republiky vůči Izraeli se kontinuálně upevňoval, a to i po odchodu Václava Havla z politiky. Na neochvějné partnerství nemělo vliv ani střídání českých pravicových či levicových vlád. Za novodobý milník tak můžeme považovat zejména koncepci zahraniční politiky České republiky z roku 2015, která označuje partnerství s Izraelem za „strategické“.

Jak silná je podpora Izraele v současném Parlamentu ČR a jak se liší od názorů české populace, zkoumali pracovníci Peace Research Center Prague a Herzlova centra izraelských studií, výzkumných centrer při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Z dat dotazníkového šetření, které jsme realizovali v listopadu 2022 mezi českými členy a členkami Parlamentu ČR, vyplynulo, že naprostá většina zákonodárců (94 %) považuje současné česko-izraelské vztahy za dobré.

Na stejnou otázku jsme se v lednu 2022 zeptali také reprezentativního vzorku populace České republiky. České veřejné mínění je v tomto ohledu skeptičtější a za dobré česko-izraelské vztahy označilo 44 % Čechů. Tato data do určité míry narušují dlouhodobou tezi, že česká společnost je jednoznačně proizraelská. Neznamená to však, že je propalestinská. Většina lidí v České republice prostě na otázky spojené s Izraelem překvapivě často nemá názor.

V posledních letech prostupovala veřejným prostorem také debata o možném přemístění české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, jejímž proponentem byl zejména odcházející prezident Miloš Zeman. Případné přestěhování ambasády do Jeruzaléma je dlouhodobě považováno za kontroverzní krok, zejména kvůli spornému statusu města. Téměř dvě třetiny současných zákonodárců (62 %) by s přesunem ambasády souhlasily. V české populaci ale podporuje tento krok pouze 20 % občanů, proti je 22 % a 59 % to nedokáže posoudit.

V izraelsko-palestinském konfliktu vidí naši zákonodárci historickou vinu zcela jednoznačně na straně Palestinců (65 %). Obdobný názor zastávají také v otázce, kdo nese větší podíl na současném pokračování konfliktu: dle 73 % z nich za to mohou Palestinci. České veřejné mínění však není v tomto ohledu tak černobílé. Téměř pětina (18 %) Čechů si myslí, že historická vina přísluší Palestincům, 7 % přikládá vinu Izraelcům a 27 % oběma národům stejně. Obdobně rozložené jsou názory v populaci i u otázky pokračování konfliktu.

Zdá se tak, že kontinuální porušování lidských práv palestinských obyvatel ani nově vzniklá izraelská vláda, v jejímž čele jsou poprvé zastoupeni i krajně pravicoví extremisté, českou pozici zákonodárců vůči Izraeli neovlivní.

Měli bychom proto vést debatu o tom, zda není na čase přehodnotit náš leckdy nekritický postoj k Izraeli. České veřejné mínění alespoň do určité míry reflektuje, že dlouhotrvající konflikt mezi oběma národy není tak černobílý, jak by se našim zákonodárcům mohlo zdát.