V roce 1948 dopadla na Palestince kolektivní katastrofa obrovských rozměrů: na 530 palestinských vesnic bylo zničeno, více než 62 tisíc domů zbořeno; 13 tisíc Palestinců zemřelo a přibližně 750 tisíc Palestinců, dvě třetiny tehdejší arabské populace, bylo vyhnáno ze svých domovů a stali se z nich uprchlíci. Británie vytvořila podmínky, které uvedenou katastrofu, Palestinci nazývanou arabským pojmem nakba, umožnily. Jmenované události představují vyvrcholení etnického čištění Palestiny sionisty.

Sionismus byl ve své podstatě vždy osadnicko-koloniálním hnutím. Jeho konečným cílem bylo vytvořit v Palestině nezávislý židovský stát na co možná největším území a s co možná nejmenším počtem Arabů v jeho hranicích. Sionističtí představitelé neustále opakovali, že nechtějí místním arabským obyvatelům nijak ublížit a že si přejí vybudovat stát, který bude sloužit ku prospěchu oběma společenstvím. To však byla pouze rétorika, kalám fádí, řeklo by se arabsky: plané řeči.

Sionistické hnutí se řídilo logikou osadnického kolonialismu. Jedná se o způsob nadvlády, spojený s tím, co historik Patrick Wolfe označuje termínem „logika eliminace“. Osadnicko-koloniální režimy vždy usilují o likvidaci původního obyvatelstva či přinejmenším o likvidaci jeho politické autonomie. Eliminace, odstranění kolonizovaného obyvatelstva je nutnou podmínkou, aby půdu a přírodní zdroje získali noví osadníci.

Noam Chomsky, význačný židovský americký intelektuál, jednou poznamenal, že „osadnický kolonialismus je nejextrémnější a nejbrutálnější formou imperialismu“. Typickým rysem osadnického kolonialismu je bezohlednost a pošlapávání práva, spravedlnosti a morálky.

O sionistickém hnutí to platí bezezbytku. Počínalo si bezohledně a rozhodně nemělo v úmyslu budovat s arabským obyvatelstvem společný stát, který by sloužil blahobytu obou národů. Jeho cílem bylo naopak arabské obyvatelstvo vytlačit. Jedinou cestou, jak mohl sionismus uskutečnit, co si předsevzal, bylo vyhnat co největší počet Arabů z jejich domovů a zmocnit se jejich půdy. V sionistické hantýrce se pro násilné vystěhovávání a vyhánění lidí z jejich domovů užíval zavádějící termín, který měl zjemnit a zastřít pravou podstatu věci — „transfer“ čili „odsun“ obyvatelstva.

Cesta ke státnosti

Sionistický osadnický kolonialismus byl pevnou pupeční šňůrou spjat s Británií, ve své době významnou evropskou koloniální mocností. Bez britské podpory by sionistické hnutí ve svém státotvorném úsilí nikdy nedosáhlo takových úspěchů.

Británie umožnila svému mladšímu společníkovi pustit se do systematického ovládnutí země. Cesta k vytvoření státu však nebyla ani zdaleka hladká. Od samého počátku na sklonku 19. století se sionisté museli vypořádat se zásadní překážkou: zemi, k níž upínali své sny a naděje, už obýval jiný národ. Británie sionistům pomohla danou překážku překonat.

Dne 2. listopadu 1917 vydala Velká Británie nechvalně známou Balfourovu deklaraci. Dokument nesoucí jméno tehdejšího ministra zahraničí Arthura Balfoura vyjadřoval příslib, že Británie podpoří zřízení „židovské národní domoviny v Palestině“.

Balfourova deklarace byla motivována snahou Británie získat na svou stranu podporu světové židovské komunity ve válečném úsilí proti Německu a Osmanské říši. Deklarace obsahovala také dovětek, že „nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině“. Zatímco příslib týkající se vytvoření židovské národní domoviny byl splněn bezezbytku, dovětek o právech původních obyvatel země zůstal jen na papíře a brzy upadl v zapomnění.

V roce 1917 bylo území pozdější Palestiny dosud pod osmanskou nadvládou. Arabové v té době tvořili devadesát procent obyvatelstva, zatímco Židé představovali zbylých deset procent a vlastnili pouhá dvě procenta půdy. Balfourova deklarace byla typickým koloniálním dokumentem, protože zaručovala národnostní práva početně nevýznamné menšině, zatímco většině zaručovala jen práva „občanská a náboženská“.

Aby toho nebylo málo, deklarace navíc hovořila o Arabech, tvořících drtivou většinu populace, jako o „nežidovských společenstvích v Palestině“. Arabský odpor vůči britské nadvládě byl tak od počátku nevyhnutelný.

Jedno arabské přísloví říká, že co jako křivé vznikne, zůstane už křivým napořád. Tak či onak si jen těžko lze představit, jak by se mohla britská správa Palestiny narovnat, aniž by to vzbudilo nevoli židovských beneficientů pokřivených poměrů.

Dne 11. srpna roku 1919 vydal Balfour často citované memorandum: „Sionismus je — ať už je to správné, nebo chybné, dobré, nebo špatné — zakotven v odvěkých tradicích, v současných potřebách i v budoucích nadějích. Má mnohem hlubší význam, než jsou tužby a předsudky 700 tisíc Arabů, kteří nyní obývají tuto prastarou zemi.“ Jinými slovy, s Araby se nepočítalo a jejich práva, včetně přirozeného práva na národní sebeurčení, stačilo odbýt coby pouhé „tužby a předsudky“.

V tomtéž memorandu Balfour rovněž prohlásil, že „pokud jde o Palestinu, mocnosti neučinily žádné prohlášení, které by nebylo v rozporu s fakty, a nevyhlásily žádné politické cíle, které by od počátku neměly v úmyslu porušit“. Sotva bychom našli výmluvnější přiznání britské licoměrnosti.

„Posvátné poslání civilizace“

V červenci roku 1922 svěřila Společnost národů Velké Británii mandát nad Palestinou. Úkolem mandátní správy bylo připravit místní obyvatelstvo na politickou samosprávu a předat mu moc v okamžiku, kdy bude schopno samostatně si vládnout.

Zakládací dokument Společnosti národů, takzvaný Pakt, popisuje daný typ poručenství jako „posvátné poslání civilizace“. Deklarovaným záměrem bylo podpořit rozvoj takto spravovaných zemí ku prospěchu místního obyvatelstva a přeměnit původní arabské provincie poražené Osmanské říše v moderní národní státy. Ve skutečnosti však nešlo o nic jiného než o zástěrku pro pokračující kolonialismus.

Sionisté svým systematickým diplomatickým úsilím dosáhli toho, že si Británie prosadila včlenění Balfourovy deklarace do smlouvy o vytvoření britského mandátu nad Palestinou. Často se tvrdí, že právě uvedený krok posunul vágní příslib Britů na úroveň právně ukotveného závazku. Skutečnost je ovšem jiná, a to zejména ze dvou důvodů.

Za prvé, takto formulovaný mandát byl v rozporu s 22. článkem Paktu Společnosti národů. Ten obsahoval požadavek, aby se při výběru mocnosti, jež bude mandát vykonávat, vzalo v úvahu přání místního obyvatelstva. Balfour však s Araby jednat odmítl, protože dobře věděl, že pokud by dostali možnost se vyjádřit, zcela jistě by britskou vládu důrazně odmítli.

Za druhé, Británie neměla právo mandát převzít, protože ještě v roce 1922 neměla nad Palestinou svrchovanou moc. Tou disponovalo až do roku 1924 Turecko, následník Osmanské říše. Daný argument přesvědčivě propracoval americký právník John Quigley v nepublikovaném článku nazvaném „Neúspěšný pokus Velké Británie zajistit právní základ pro Balfourovu deklaraci“. V abstraktu k tomuto článku shrnuje základní myšlenku takto:

„Dokument, který zformulovala Velká Británie pro svou správu Palestiny (mandát nad Palestinou), obsahoval požadavek zřízení židovské národní domoviny, zmíněný v Balfourově deklaraci. Britská správa Palestiny, opírající se deklaratorně o mandátní schéma vytvořené Společností národů, však nikdy nezískala právní platnost. Společnost národů neměla podle svého Paktu pravomoc legálně zřídit mandát nad Palestinou ani svěřit Británii právo tento územní celek spravovat.

Británie tedy nad tímto územím svrchovanou moc z pohledu tehdejšího mezinárodního práva neměla, ačkoli to bylo nutnou podmínkou pro správu Palestiny či pro převzetí mandátu. Postupně přišla Británie s nejrůznějšími výklady, které měly doložit, že svrchovanou moc drží. OSN britské právní postavení v Palestině nezpochybňovala, naopak přijala mandát nad Palestinou jako základ pro rozdělení země. Otázka územních nároků v historické Palestině tak zůstává dodnes nerozřešená.“

Podle Johna Quigleyho byla Británie od počátku a vždy v pozici nepřátelského okupanta. Tento argument Quigley dále rozvinul a podepřel řadou pádných důkazů ve své knize z roku 2022 s názvem Velká Británie a její mandát nad Palestinou: právní podfuk před zraky světa (Britain and its Mandate Over Palestine: Legal Chicanery on a World Stage).

Výraz podfuk není nijak nadnesený. Naopak přesně vystihuje manipulativní způsob, jak Británie přiměla Společnost národů, aby jí svěřila vládu nad Palestinou, a také způsob, jakým tuto moc zneužila k tomu, aby se ze státu s arabskou většinou stala státem s převahou židovského obyvatelstva.

Závazek ochrany práv Arabů

Skutečnost, že se příslib vytvoření židovské „národní domoviny“ v Palestině stal součástí smlouvy o britském mandátu, je naprosto klíčová. Právě tím se mandát nad Palestinou zásadně odlišoval od všech ostatních mandátních správ nad blízkovýchodními provinciemi někdejší Osmanské říše.

Britský mandát nad Irákem, francouzský mandát nad Sýrií i francouzský mandát nad Libanonem měly za cíl připravit místní obyvatelstvo k předání vlády do jeho rukou. Naopak mandát nad Palestinou měl za cíl umožnit cizím přistěhovalcům, totiž Židům ze všech koutů světa, zejména ale z Evropy, připojit se ke svým souvěrcům v Palestině a proměnit zemi v národnostní celek kontrolovaný Židy.

Součástí mandátu byl výslovný závazek ochrany občanských a náboženských práv Arabů — „nežidovských společenství v Palestině“. Británie však v ochraně těchto práv naprosto selhala. Už první britský vysoký komisař pro Palestinu, Herbert Samuel, byl Žid a horlivý sionista.

Během jeho působení vydala Británie řadu předpisů, které umožňovaly neomezený příliv židovské imigrace do Palestiny a skupování půdy, na níž Palestinci hospodařili po celé generace, do rukou židovských vlastníků. Arabové požadovali omezení židovského přistěhovalectví a nakupování pozemků. Požadovali také zřízení demokraticky zvoleného národního shromáždění, které by odráželo reálný demografický poměr sil.

Británie těmto požadavkům nevyhověla a bránila vzniku demokratických institucí. Základním pravidlem mandátní správy bylo pozdržet konání voleb až do chvíle, kdy Židé získají v zemi demografickou převahu.

V roce 1936 vypukly v Palestině arabské bouře proti britské nadvládě. Toto lidové povstání trvalo až do roku 1939. Británie využila všech prostředků, aby odpor rozdrtila. Armáda zakročila proti povstalcům nanejvýš brutálním způsobem a často i v rozporu s válečným právem. Sahala přitom k takovým metodám, jako bylo mučení, užití lidských štítů, mimosoudní vazby, drakonická nouzová opatření, hromadné popravy, kolektivní tresty, demolice domů, vypalování vesnic a letecké bombardování.

Značná část tohoto násilí postihovala nikoli jen samotné povstalce, nýbrž vesničany podezřelé z toho, že povstalcům pomáhají či jim poskytují úkryt. Tvrdé potlačení povstání palestinskou společnost zdecimovalo: zahynulo při něm na pět tisíc Palestinců, dalších patnáct tisíc bylo zraněno a pět a půl tisíce skončilo ve vězení.

Poslední britská zrada

Významný palestinský historik Rašíd Chalídí zastává názor, který s ním sdílím, že Palestina neprohrála svůj zápas koncem 40. let, jak se obvykle soudí, nýbrž už dříve, na sklonku let třicátých. Argumentuje přitom především devastujícími dopady zničující porážky, kterou Británie uštědřila palestinské společnosti a jejím paramilitárním ozbrojeným silám. Chalídí tuto myšlenku dále rozvíjí ve své kapitole knihy Válka za Palestinu. Nový pohled na historii roku 1948 (The War for Palestine: Rewriting the History of 1948), kterou jsem edičně připravil spolu s Eugenem Roganem.

Poslední zrádný úder Britové Palestincům zasadili ve chvíli, kdy po skončení druhé světové války vyvrcholila klíčová fáze zápasu o Palestinu. Tou dobou už se Britové rozešli se svými sionistickými chráněnci a extremisté v řadách sionistů rozpoutali proti Britům vlnu teroru, jež měla za cíl vyhnat je ze země. Nejznámější událostí této krvavé kapitoly byl v červenci roku 1946 bombový útok Irgunu na hotel Krále Davida v Jeruzalémě, kde sídlilo vrchní vedení britské mandátní správy.

Po tomto útoku a sérii dalších atentátů se vláda Velké Británie čelící vlně násilí rozhodla jednostranně mandát vypovědět. Následně schválila OSN 29. listopadu 1947 rezoluci o rozdělení mandátní Palestiny na dva státy, jeden židovský a druhý arabský.

Židé plán na rozdělení země přijali, Arabové nikoli. Británie následně odmítla partiční plán uvést do praxe, a to s odůvodněním, že s ním zúčastněné strany nesouhlasí.