V roce 1948 dopadla na Palestince kolektivní katastrofa obrovských rozměrů: na 530 palestinských vesnic bylo zničeno, více než 62 tisíc domů zbořeno; 13 tisíc Palestinců zemřelo a přibližně 750 tisíc Palestinců, dvě třetiny tehdejší arabské populace, bylo vyhnáno ze svých domovů a stali se z nich uprchlíci. Británie vytvořila podmínky, které uvedenou katastrofu, Palestinci nazývanou arabským pojmem nakba, umožnily. Jmenované události představují vyvrcholení etnického čištění Palestiny sionisty.

Sionismus byl ve své podstatě vždy osadnicko-koloniálním hnutím. Jeho konečným cílem bylo vytvořit v Palestině nezávislý židovský stát na co možná největším území a s co možná nejmenším počtem Arabů v jeho hranicích. Sionističtí představitelé neustále opakovali, že nechtějí místním arabským obyvatelům nijak ublížit a že si přejí vybudovat stát, který bude sloužit ku prospěchu oběma společenstvím. To však byla pouze rétorika, kalám fádí, řeklo by se arabsky: plané řeči.

Sionistické hnutí se řídilo logikou osadnického kolonialismu. Jedná se o způsob nadvlády, spojený s tím, co historik Patrick Wolfe označuje termínem „logika eliminace“. Osadnicko-koloniální režimy vždy usilují o likvidaci původního obyvatelstva či přinejmenším o likvidaci jeho politické autonomie. Eliminace, odstranění kolonizovaného obyvatelstva je nutnou podmínkou, aby půdu a přírodní zdroje získali noví osadníci.

Noam Chomsky, význačný židovský americký intelektuál, jednou poznamenal, že „osadnický kolonialismus je nejextrémnější a nejbrutálnější formou imperialismu“. Typickým rysem osadnického kolonialismu je bezohlednost a pošlapávání práva, spravedlnosti a morálky.

O sionistickém hnutí to platí bezezbytku. Počínalo si bezohledně a rozhodně nemělo v úmyslu budovat s arabským obyvatelstvem společný stát, který by sloužil blahobytu obou národů. Jeho cílem bylo naopak arabské obyvatelstvo vytlačit. Jedinou cestou, jak mohl sionismus uskutečnit, co si předsevzal, bylo vyhnat co největší počet Arabů z jejich domovů a zmocnit se jejich půdy. V sionistické hantýrce se pro násilné vystěhovávání a vyhánění lidí z jejich domovů užíval zavádějící termín, který měl zjemnit a zastřít pravou podstatu věci — „transfer“ čili „odsun“ obyvatelstva.

Cesta ke státnosti

Sionistický osadnický kolonialismus byl pevnou pupeční šňůrou spjat s Británií, ve své době významnou evropskou koloniální mocností. Bez britské podpory by sionistické hnutí ve svém státotvorném úsilí nikdy nedosáhlo takových úspěchů.

Británie umožnila svému mladšímu společníkovi pustit se do systematického ovládnutí země. Cesta k vytvoření státu však nebyla ani zdaleka hladká. Od samého počátku na sklonku 19. století se sionisté museli vypořádat se zásadní překážkou: zemi, k níž upínali své sny a naděje, už obýval jiný národ. Británie sionistům pomohla danou překážku překonat.

Dne 2. listopadu 1917 vydala Velká Británie nechvalně známou Balfourovu deklaraci. Dokument nesoucí jméno tehdejšího ministra zahraničí Arthura Balfoura vyjadřoval příslib, že Británie podpoří zřízení „židovské národní domoviny v Palestině“.

Balfourova deklarace byla motivována snahou Británie získat na svou stranu podporu světové židovské komunity ve válečném úsilí proti Německu a Osmanské říši. Deklarace obsahovala také dovětek, že „nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině“. Zatímco příslib týkající se vytvoření židovské národní domoviny byl splněn bezezbytku, dovětek o právech původních obyvatel země zůstal jen na papíře a brzy upadl v zapomnění.

V roce 1917 bylo území pozdější Palestiny dosud pod osmanskou nadvládou. Arabové v té době tvořili devadesát procent obyvatelstva, zatímco Židé představovali zbylých deset procent a vlastnili pouhá dvě procenta půdy. Balfourova deklarace byla typickým koloniálním dokumentem, protože zaručovala národnostní práva početně nevýznamné menšině, zatímco většině zaručovala jen práva „občanská a náboženská“.

Aby toho nebylo málo, deklarace navíc hovořila o Arabech, tvořících drtivou většinu populace, jako o „nežidovských společenstvích v Palestině“. Arabský odpor vůči britské nadvládě byl tak od počátku nevyhnutelný.

Jedno arabské přísloví říká, že co jako křivé vznikne, zůstane už křivým napořád. Tak či onak si jen těžko lze představit, jak by se mohla britská správa Palestiny narovnat, aniž by to vzbudilo nevoli židovských beneficientů pokřivených poměrů.

Dne 11. srpna roku 1919 vydal Balfour často citované memorandum: „Sionismus je — ať už je to správné, nebo chybné, dobré, nebo špatné — zakotven v odvěkých tradicích, v současných potřebách i v budoucích nadějích. Má mnohem hlubší význam, než jsou tužby a předsudky 700 tisíc Arabů, kteří nyní obývají tuto prastarou zemi.“ Jinými slovy, s Araby se nepočítalo a jejich práva, včetně přirozeného práva na národní sebeurčení, stačilo odbýt coby pouhé „tužby a předsudky“.

V tomtéž memorandu Balfour rovněž prohlásil, že „pokud jde o Palestinu, mocnosti neučinily žádné prohlášení, které by nebylo v rozporu s fakty, a nevyhlásily žádné politické cíle, které by od počátku neměly v úmyslu porušit“. Sotva bychom našli výmluvnější přiznání britské licoměrnosti.

„Posvátné poslání civilizace“

V červenci roku 1922 svěřila Společnost národů Velké Británii mandát nad Palestinou. Úkolem mandátní správy bylo připravit místní obyvatelstvo na politickou samosprávu a předat mu moc v okamžiku, kdy bude schopno samostatně si vládnout.

Zakládací dokument Společnosti národů, takzvaný Pakt, popisuje daný typ poručenství jako „posvátné poslání civilizace“. Deklarovaným záměrem bylo podpořit rozvoj takto spravovaných zemí ku prospěchu místního obyvatelstva a přeměnit původní arabské provincie poražené Osmanské říše v moderní národní státy. Ve skutečnosti však nešlo o nic jiného než o zástěrku pro pokračující kolonialismus.