Česká republika by se přesunem ambasády do Jeruzaléma jen ztrapnila
Zdeněk JehličkaČeská vláda by mohla rozhodnout o přesunu velvyslanectví do Jeruzaléma ve stejnou dobu, kdy se v Izraeli formuluje nejšovinističtější vláda v jeho historii. Rozpor s deklarovanou podporou lidských práv by tak nemohl být zjevnější.
Představme si, že by se česká vláda rozhodla přesunout kancelář svého velvyslanectví pro Ruskou federaci z Moskvy do okupovaného Sevastopolu, a to jen proto, že by Rusko krymský Sevastopol označilo za své hlavní město. Nebo že bychom ze stejných důvodů přesunuli naši ambasádu z Pekingu do Lhasy. A to nikoliv pod něčím nátlakem či hrozbou, ale jen proto, že chceme sami vyjít vstříc vůli cizího státu, který přece má právo vybrat si, kde chce mít své hlavní město.
Zdá se to absurdní? Jistě. Vždyť už pouhé deklarování podobné snahy ze strany Ruska či Číny by vyvolalo u naší politické a kulturní elity oprávněnou bouři nevole, podepisovaly by se protestní archy a na státních budovách by visely vlajky tu ukrajinské, tu zase tibetské.
Čím to tedy je, že v případě obdobného pokusu Izraele deklarovat za své hlavní město okupovaný a anektovaný Jeruzalém vycházíme tomuto přání tak horlivě naproti a po otevření ambasádní pobočky v Jeruzalémě sní podstatná část české vlády a parlamentu a také prezident o přesunu celé ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma?
Český tlak na Jeruzalém
Přesun velvyslanectví, na jehož podporu zrovna koluje v Parlamentu již několikátá petice a který chtěla podle některých zdrojů česká vláda projednat již v první půlce ledna, by probíhal jen a pouze s vidinou toho, že — jak se vyjádřila velvyslankyně Izraele v Praze — nás za to Izraelci budou „milovat“. Izraelská ambasáda však českou stranu ve věci přesunu nijak neponouká, jde o iniciativu jdoucí výhradně od místního proizraelského lobbingu, kterému vychází vstříc nejpočetnější uskupení v Poslanecké sněmovně, Skupina ČR—Izrael.
Nejvíce by však nad přesunem ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma zaplesal odcházející prezident Miloš Zeman, který se o něj osobně zasazuje a který snad stále doufá v jeho uskutečnění ještě za svého mandátu. Stejně tak proizraelští lobbisté mají se svou opakovanou peticí naspěch, neboť tuší, že za příštího prezidenta již nemusí být podpora pro přesun tak jednoznačná.
Premiér Fiala (ODS) se sice nedávno nechal slyšet, že „přesun ambasády není na pořadu dne“ vzhledem k tomu, že takovouto záležitost je třeba dobře zvážit a připravit, hned ale ujistil, že přesun velvyslanectví do Jeruzaléma dlouhodobě podporuje. V roce 2019 sám Fiala podepsal petici za přesun ambasády a spolu s ním i osm dalších současných ministrů z řad ODS a TOP 09, stejně jako dnešní předsedkyně Sněmovny a předseda Senátu.
Ti se v této otázce mohou spolehnout na podporu vládních lidovců, kteří nejspíš pod vlivem křesťanského sionismu vyjadřují Izraeli stejně tak slepou náklonnost. Jediný člen vlády, který se proti přesunu ambasády do Jeruzaléma vyslovuje zcela jednoznačně, je pirátský ministr zahraničí Jan Lipavský, ten by však byl vládní většinou lehce přehlasován.
Diplomaticky vyhýbavá odpověď premiéra může leckomu znít věrohodně, avšak v minulosti jsme už párkrát byli svědky toho, jak se ten či onen chystaný kontroverzní politický krok tak dlouho popírá, až se nakonec rychle a většinou mimo světla objektivů schválí — vzpomeňme například na uznání Kosova či Havlův podpis pod „zvacím dopisem“ do Iráku.
Navíc i na veřejná vyjádření na podporu Izraele od lidí, kteří premiéra obklopují či jsou přímo členy vládního kabinetu, jako jsou ministryně obrany Jana Černochová, premiérův poradce Tomáš Pojar, jdou ve své rétorice často tak daleko, že mohou zasvěceným posluchačům evokovat fráze, které byl zvyklý poslouchat na podporu spřátelených zemí za minulého režimu.
Velmi oblíbenou argumentační figurou obhájců stěhování ambasády je tvrzení, že pokud by se ambasáda měla někam v Jeruzalémě stěhovat, bylo by to do jeho západní části, která přece patří Izraeli. Ministerstvo zahraničních věcí v té věci vydalo v roce 2017 prohlášení, kterým „prakticky uznává Jeruzalém za hlavní město Izraele v hranicích demarkační linie z roku 1967“, a kterým tak opustilo dosavadní stanovisko k Jeruzalému chápanému jako corpus separatum, jak jej vyhlásilo OSN ve svém partičním plánu z roku 1947.
Tvrzení o rozděleném Jeruzalému je však v rozporu s realitou. Izrael nic jako „hraniční demarkační linii“ nezná. V roce 1980 východní okupovaný Jeruzalém anektoval a celé město prohlásil za „věčné a nedělitelné hlavní město Izraele“. V reakci na to tehdy přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 478 označující tento krok za nelegální a na protest tehdy přestěhovalo ze západního Jeruzaléma své ambasády dvaadvacet z čtyřiadvaceti zemí, které je zde doposud měly. Zůstaly tu jen ambasády El Salvadoru a Kostariky. A obě dvě země je odtud od té doby už také odstěhovaly.
Od týchž reprezentantů, kteří by rádi stěhovali naší ambasádu do Jeruzaléma, jsme dnes zvyklí slýchat, že nikdo nemůže Ukrajině diktovat, jestli se má vzdát nějakého území a za jakých podmínek má vést mírové rozhovory. Jakmile jde však o Palestinu, je všechno jinak.
Jakákoliv diplomatická iniciativa Palestinců, pokud není rovnou odmítnuta coby teroristická, je pravidelně peskována za to, že k dohodě je třeba dvou stran. Nikdo sice nevysvětlil, jak má být problém izraelské okupace vyřešen dohodou a jaké ústupky by Palestinci měli ještě udělat, avšak jisté je, že utilitární rozhodnutí přemístit českou ambasádu v Izraeli do Jeruzaléma a tím legitimizovat izraelský nárok na toto město jako celek by rozhodně nebylo tím správným příspěvkem k mírovým dohodám. A už vůbec ne k podpoře dvojstátního řešení.
Snaha dehumanizovat Palestince, marginalizovat jejich požadavky a popřít jejich lidská práva i národní aspirace je u české politické reprezentace dlouhodobá. A těžko bychom si představili, že by se podobně snadno a arogantně staly terčem obviňování jiné oběti cizí agrese, jako třeba v úvodu zmiňovaní Ukrajinci či Tibeťané.
Není však celým vysvětlením pro proces tichého souhlasu, ba přímo podpory, které se přesunu ambasády a izraelské kolonizaci palestinského území u nás dostává. Pokud se premiér Fiala chlubí, že „náš specifický typ vztahů se státem Izraelem je něco, co nás zdobí“, jde v dnešní době o anachronismus.
Vzhledem k bídné úrovni dodržování lidských práv, k jejichž restartu se ve své zahraniční politice současná česká vláda tak hrdě hlásí, panuje v poslední dekádě jak v Evropě, tak v USA vůči Izraeli rostoucí zdrženlivost. A s nástupem nového extrémně pravicového kabinetu v Izraeli může jen prohloubit.
Nekritická česká podpora Izraeli, momentálně opět gradující v úvahách o přesunu naší ambasády, tak ukazuje na určité české uvíznutí v již překonaném pohledu na svět.
Podpora Izraeli mohla v raných devadesátých letech vycházet z jisté idealistické konstrukce Izraele coby jediné demokracie v moři arabského autokratismu, podporovaného komunistickým blokem, jehož dědictví mělo být co nejrychleji překonáno.
Dnešní doba s veřejně dostupnými zprávami světových lidskoprávních organizací o apartheidní povaze Izraele, rezolucemi OSN k okupaci a kolonizaci palestinských území či zprávami z vyšetřování Mezinárodního trestního soudu k podezření z páchání válečných zločinů izraelskou armádou ukazuje tuto bigotní českou podporu v celé její zastydlosti.
Komentář●Zdeněk Jehlička
Útok Izraele na palestinské obhájce lidských práv odsuzuje celý svět. Češi mlčí
Vedle toho, a to je podstatnější, vede Českou republiku k mezinárodní izolaci, když tato soustavně hlasuje na půdě OSN proti rezolucím na podporu palestinského sebeurčení proti drtivé většině států světa. Naposledy se tak stalo v listopadu, kdy ČR zpochybnila legitimnost vyšetřovat možné izraelské válečné zločiny u Mezinárodního trestního soudu, ačkoliv ve stejnou chvíli žádá, aby tentýž soud vyšetřoval možné válečné zločiny Ruska.
Ve své ideologické slepotě, která vede Českou republiku na okraj mezinárodní politiky, se pozice české reprezentace potkává s argumenty často užívanými krajně pravicovými uskupeními. Ty adorují Izrael coby nacionálně exkluzivní zemi se silnými zakladatelskými příběhy, které praxi brutální okupace a restrikcí Palestinců omlouvají povinností státu zajistit bezpečnost výhradně pro své etnicky preferované občany.
Různé typy obhajob Izraele, s nimiž se setkáváme u českých politických reprezentací, se prozrazují už tím, co vypouštějí či zlehčují — například když se vyhýbají samotnému výrazu „okupace“ nebo když ignorují situaci Palestinců v ní. Jeruzalém tak není téměř nikdy českými politiky chápán jako okupovaný, ale zato se v jejich hlavách rojí různé pseudohistorické mytizující představy o tomto „věčném městě“ s vyústěním v jakémsi přirozeném nároku dnešního Izraele na něj.
Jsou to představy, v nichž jsou Palestinci něčím cizorodým či cizokrajným, k čemu přistupujeme se směsicí arogance, blahosklonnosti a ostražitosti. Vše, co tak přesně popsal ve vztahu k postkoloniálnímu myšlení už Franz Fanon nebo Edward Said.
Sporný a spornější nárok na Jeruzalém
Nárok na Jeruzalém je starý jako město samo. I jeho osídlení je pestré a vykazovalo přirozené proměny s tím, jak „šlo dějinami“. Z jistých účelových důvodů však mainstreamový výklad tlačí na to, aby se připomínala hlavně židovská minulost Jeruzaléma a zdůrazňovala se na úkor té nežidovské.
Izraelský sociolog a mírový aktivista Jeff Halper k tomu napsal: „Ačkoliv starověcí Izraelité a obyvatelé Judey měli svrchovanost nad svou zemí pouze 1300 let z její deset tisíc let zaznamenané historie (a třetina z ní spadá pod babylonskou, řeckou a římskou nadvládu), v sionistickém myšlení jsou naše nároky nadřazené jakýmkoliv jiným, včetně třinácti staletí muslimského panování.“
Americký historik Juan Cole šel ve své eseji Deset hlavních důvodů, proč východní Jeruzalém nepatří Izraeli ještě dále, když vedle periodizace osídlení města a vyvrácení podstatných mýtů spojených s jeho vznikem zrelativizoval i samy důvody toho, proč by nás vlastně mělo zajímat výhradně a jen osídlení židovské.
Hledání spojnice mezi dnešními a starověkými Židy v úzkém dědičném smyslu označil za ahistorické: „Ani po potlačení druhého povstání proti Římu (povstání Bar Kochby) v roce 136 n. l. Židé z Jeruzaléma a zbytku Palestiny neodcházeli, žili a farmařili i nadále pod římskou a později byzantskou mocí. Pozvolna konvertovali ke křesťanství, po roce 638 postupně všichni až na asi desetinu z nich přešli na islám. Palestinci jsou tak v současnosti potomci starověkých Židů a mají všechna práva žít tam, kde žili jejich předci po staletí.“
Ptát se po původu identit, jak to dělá například izraelský historik Šlomo Sand, není podstatné. Je však třeba reflektovat, že problém nastává právě v okamžiku, kdy se z židovské identity vyvozuje historický nárok na území, které dnes Izraeli nepatří, či jsou s odvoláním na ni vyháněni lidé, kteří tuto židovskou identitu nedostatečně reprezentují.
Těžko se ubránit pomyšlení na ironii dějin, když sledujeme, jak izraelští osadníci s evropskými či americkými kořeny vyhánějí v Jeruzalémě zdejší Palestince, jež ještě zakladatelé dnešního Izraele, Ben Gurion a Chajim Weizman, považovali za původní židy, které stačí jen konvertovat zpět. Dnes je jim však dokonce i zákonem bráněno v konverzi k judaismu, aby se snad nedostali ke svému vyvlastněnému majetku.
Jazyk, který zbývá
Podobnou manipulací je snaha ohánět se vůči údajnému popření židovského nároku na Jeruzalém a přitom popírat nárok k Jeruzalému u místních Palestinců. Česká strana uplatnila tuto taktiku po vzoru Izraele již několikrát, když jednou z této praktiky vinila část Poslanecké sněmovny UNESCO a jeho zprávu k okupovanému Jeruzalému, podruhé a opakovaně, když ze stejného důvodu byla ministerstvem zahraničí viněna OSN.
Údajné popírání židovského vztahu k Jeruzalému mělo být i důvodem k odmítnutí českého hlasování pro poslední listopadové rezoluce v OSN. Ty jsou na podporu okupované Palestiny symbolicky každoročně přijímány na výročí vyhlášení plánu OSN na rozdělení mandátní Palestiny z roku 1947.
Tyto přepjaté reakce přitom dokládají údajné popření židovských vazeb k Jeruzalému výhradně tím, že příslušné rezoluce mezinárodního společenství se drží arabských pojmenování míst v Jeruzalémě a v jeho Starém Městě.
Takovéto odůvodnění je však nesmyslné — mezinárodní instituce zpravidla vycházejí z jazykového pojmenování spojeného s danou zemí či s územím, což je v případě východního Jeruzaléma bez ohledu na jeho muslimské, židovské či křesťanské čtvrti právě arabština jakožto jazyk Palestinců, kterým je východní Jeruzalém přislíben pro budoucí stát.
Použití jiného označení, jako například Chrámová hora místo arabského Posvátná svatyně (al-Harám aš-Šaríf), je sice možné a bylo by vzhledem k významu Jeruzaléma coby centra tří monoteistických náboženství snad i žádoucí. Pro Palestince však takové označení odkazuje na jazyk okupační správy.
V realitě brutální vojenské okupace, vyhánění, boření domů a faktické anexe jsou tak arabská místopisná pojmenování palestinských území tím takřka posledním, co Palestincům — slovy známého palestinského režiséra Eliho Sulejmana — „zbývá“. Pro Palestince, kteří jsou zbaveni fyzické kontroly nad svou zemí, je jazyk důležitou spojnicí s jejich domovem a s místy, které domov představují.
Pokud již česká politická reprezentace nechce rozumět každodenním problémům izraelské okupace, natož aby palestinské sebeurčení navzdory proklamacím o dvoustátním řešení viditelně podpořila, nemusela by se alespoň uchylovat k arogantnímu peskování mezinárodních institucí. Ty se přitom ve svých zprávách jen drží zavedených rezolucí o nepřípustnosti proměňování charakteru okupovaných území, ať již faktického, či symbolického.
Překreslování mapy
Aniž by si to značná část naší politické reprezentace při neustálém obviňování Palestinců a mezinárodního společenství vůbec uvědomila, ani v samém Jeruzalémě by se podle izraelských map nezorientovala. Ne proto, že by snad svět odmítal uznat židovský vztah k Jeruzalému, ale proto, že Izrael vysloveně před očima mění realitu ve prospěch svého židovského osídlení. A co nestačí změnit fyzicky, překreslí alespoň v mapách.
Pod logem izraelského ministerstva cestovního ruchu se tak například tiskne mapa Jeruzaléma, která opomíjí jeruzalémské křesťanské a muslimské památky, a naopak vyzdvihuje ty židovské, byť téměř neznámé. Ty navíc účelově doplňuje objekty z moderní doby, patřícími izraelským institucím, armádě či soukromým nadacím a zakoupenými v muslimské části města.
Jediným muslimským objektem vyznačeným na mapě je Skalní dóm, označený ovšem hebrejským názvoslovím, mešita al-Aksá není v mapě označena vůbec. Z křesťanských staveb úplně chybí např. kostel sv. Anny poblíž Lví brány či kostel Krista Vykupitele s nejvyšší věží ve městě, z Via Dolorosy není označeno žádné zastavení i přes miliony poutníků, které jí každoročně projdou.
Mapa obsahuje mnoho chybných údajů a tendenčnost vykreslení ukazuje už to, že i méně významné židovské památky jsou popsány větším písmem než ty nežidovské, znázorněné písmem sotva čitelným. Lze si snad představit větší popření vztahu Palestinců k Jeruzalému než to, když jsou celé jejich komunity z mapy vyškrtnuty a jejich lidnaté čtvrtě značeny jako bílá místa či zelené kopce?
K vytlačování Palestinců z Jeruzaléma slouží i archeologické či přírodní parky, které jsou vyhlašovány a spravovány i s ohledem k tomu, aby znemožnily palestinskou výstavbu a rozvoj palestinských komunit. Často účelová „biblická archeologie“ má opět potvrdit hlavně židovskou minulost města, což je kritizováno i renomovanými izraelskými archeology, jako jsou Ze´ev Herzog či Israel Finkelstein.
A to nemluvě o aktivitách tzv. Chrámového institutu, který se netají plány na zboření nejposvátnějších muslimských svatyní v Jeruzalémě, které mají ustoupit výstavbě židovského Třetího chrámu. Toto obskurní krajně pravicové sdružení si přitom již v minulých Netanjahuových vládách získalo své příznivce a na jeho práci šly i prostředky z vládních rozpočtových kapitol mimo jiné i na různé výukové programy pro školáky.
Izrael navíc pracuje se třemi rozvojovými plány pro Jeruzalém, jehož katastr úmyslně rozšířil až k Mrtvému moři. Dosáhl tím jednak toho, že do anektovaného území města zahrnul nelegální osady na Západním břehu Jordánu, jednak tím Západní břeh tímto rozdělil napůl, čímž jen dále znemožnil vyhlášení budoucího palestinského státu s kompaktním územím.
Ve všech třech plánech se počítá s Jeruzalémem nejen jako s hlavním městem Izraele s většinovou židovskou populací, ale jako s centrem pro židovskou komunitu z celého světa, městem moderním, postaveném na technologiích, vzdělání, turistice a obchodu.
Upírání palestinského vztahu k Jeruzalému
K dosažení těchto cílů počítají plány s dlouhodobým omezením přítomnosti Palestinců, kteří mohou v budoucím Jeruzalému plnit roli nanejvýš tak turistické atrakce. Palestinská přítomnost v Jeruzalémě není jen popírána, ale Palestinci jsou po desetiletí z města fyzicky vytlačováni, jejich majetek zabavován a půda konfiskována. V Jeruzalémě je tak možné sledovat proces postupné plíživé anexe, která se jen v jiné intenzitě týká i Západního břehu Jordánu.
Bědují-li čeští politici a úředníci ministerstva zahraničí nad údajným popíráním židovského vztahu k Jeruzalému, který se má projevovat nedostatečným označováním pamětihodností v hebrejštině v jeho okupované východní části, pak k situaci Palestinců, kterým je upíráno holé právo na život v Jeruzalémě, mlčí.
Palestinci pod okupační mocí jsou přitom zbavováni svých základních práv už jen tím, že je jim upíráno občanství a jsou pouhými rezidenty ve svých domovech. O tento status mohou přitom snadno přijít, když se doma nezdržují dostatečně dlouho či jsou nedostatečně loajální k okupační izraelské správě.
Dalším z mnoha diskriminačních opatření je znemožnění slučování rodin, v důsledku čehož žije v Jeruzalémě až deset tisíc dětí bez registrace.
Nebo bránění ve výstavbě, kdy je podle Kanceláře OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí na okupovaném palestinském území (OCHA) zamítnuto až 94 % palestinských žádostí, v důsledku čehož hrozí až 60 tisícům Palestincům v Jeruzalémě zboření jejich domů a tím i jejich vytlačení z města.
V důsledku výstavby separační zdi bylo navíc na 80 tisíc Palestinců odříznuto od centra Jeruzaléma. A dalším čtyřem milionům ze Západního břehu Jordánu je přístup do Jeruzaléma permanentně znemožňován.
Z druhé strany Izrael v zájmu judaizace města iniciuje a financuje výstavbu nelegálních osad, kterých je ve východním Jeruzalému patnáct a žije v nich přes 200 tisíc osadníků, kterým se oproti Palestincům dostává maximální úrovně pobídek a služeb a jsou spojeni s Izraelem separovanou dopravní sítí.
Toto pokřivené segregované nastavení rámuje obraz, jejž renomované lidskoprávní organizace světa, jako jsou Amnesty International či Human Rights Watch, popsaly jako apartheid — etnicky a nábožensky koncipovaný systém nadvlády.
Naše odpovědnost
Utilitární rozhodnutí o uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele a přemístění ambasády by šlo proti myšlence dvoustátního řešení a bylo by v rozporu s dosavadním tvrzením, že otázka Jeruzaléma je součástí mírových rozhovorů mezi Izraelem a Palestinci a musí být vyřešena dohodou obou stran. Šlo by o zbytečnou urážku nejen Palestinců, ale i celého arabského a muslimského světa. České republice by přineslo jen ostudu a izolaci.
Zdá se, že zbytečnosti tohoto kroku v současné chvíli si je po předsednictví Rady EU vědom i premiér Fiala, a to navzdory přáním odcházejícího prezidenta Zemana. Izrael se spíše zaměří na další pokračování výstavby nelegálních osad na Západním břehu Jordánu, které s novou pravicovou vládou jistě ještě zintenzivní.
Svou odzkoušenou taktikou postupné tiché anexe palestinského území bude chtít připravit takovou změnu poměrů, že přemístění ambasád do Jeruzaléma bude nakonec vypadat pro země světa jen jako potvrzení už hotové věci. Odpovědností těch, kteří se chtějí hlásit k principu lidských práv, je pokusit se tomuto vývoji zabránit.