Představme si, že by se česká vláda rozhodla přesunout kancelář svého velvyslanectví pro Ruskou federaci z Moskvy do okupovaného Sevastopolu, a to jen proto, že by Rusko krymský Sevastopol označilo za své hlavní město. Nebo že bychom ze stejných důvodů přesunuli naši ambasádu z Pekingu do Lhasy. A to nikoliv pod něčím nátlakem či hrozbou, ale jen proto, že chceme sami vyjít vstříc vůli cizího státu, který přece má právo vybrat si, kde chce mít své hlavní město.

Zdá se to absurdní? Jistě. Vždyť už pouhé deklarování podobné snahy ze strany Ruska či Číny by vyvolalo u naší politické a kulturní elity oprávněnou bouři nevole, podepisovaly by se protestní archy a na státních budovách by visely vlajky tu ukrajinské, tu zase tibetské.

Čím to tedy je, že v případě obdobného pokusu Izraele deklarovat za své hlavní město okupovaný a anektovaný Jeruzalém vycházíme tomuto přání tak horlivě naproti a po otevření ambasádní pobočky v Jeruzalémě sní podstatná část české vlády a parlamentu a také prezident o přesunu celé ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma?

Český tlak na Jeruzalém

Přesun velvyslanectví, na jehož podporu zrovna koluje v Parlamentu již několikátá petice a který chtěla podle některých zdrojů česká vláda projednat již v první půlce ledna, by probíhal jen a pouze s vidinou toho, že — jak se vyjádřila velvyslankyně Izraele v Praze — nás za to Izraelci budou „milovat“. Izraelská ambasáda však českou stranu ve věci přesunu nijak neponouká, jde o iniciativu jdoucí výhradně od místního proizraelského lobbingu, kterému vychází vstříc nejpočetnější uskupení v Poslanecké sněmovně, Skupina ČR—Izrael.

Nejvíce by však nad přesunem ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma zaplesal odcházející prezident Miloš Zeman, který se o něj osobně zasazuje a který snad stále doufá v jeho uskutečnění ještě za svého mandátu. Stejně tak proizraelští lobbisté mají se svou opakovanou peticí naspěch, neboť tuší, že za příštího prezidenta již nemusí být podpora pro přesun tak jednoznačná.

Premiér Fiala (ODS) se sice nedávno nechal slyšet, že „přesun ambasády není na pořadu dne“ vzhledem k tomu, že takovouto záležitost je třeba dobře zvážit a připravit, hned ale ujistil, že přesun velvyslanectví do Jeruzaléma dlouhodobě podporuje. V roce 2019 sám Fiala podepsal petici za přesun ambasády a spolu s ním i osm dalších současných ministrů z řad ODS a TOP 09, stejně jako dnešní předsedkyně Sněmovny a předseda Senátu.

Ti se v této otázce mohou spolehnout na podporu vládních lidovců, kteří nejspíš pod vlivem křesťanského sionismu vyjadřují Izraeli stejně tak slepou náklonnost. Jediný člen vlády, který se proti přesunu ambasády do Jeruzaléma vyslovuje zcela jednoznačně, je pirátský ministr zahraničí Jan Lipavský, ten by však byl vládní většinou lehce přehlasován.

Diplomaticky vyhýbavá odpověď premiéra může leckomu znít věrohodně, avšak v minulosti jsme už párkrát byli svědky toho, jak se ten či onen chystaný kontroverzní politický krok tak dlouho popírá, až se nakonec rychle a většinou mimo světla objektivů schválí — vzpomeňme například na uznání Kosova či Havlův podpis pod „zvacím dopisem“ do Iráku.

Navíc i na veřejná vyjádření na podporu Izraele od lidí, kteří premiéra obklopují či jsou přímo členy vládního kabinetu, jako jsou ministryně obrany Jana Černochová, premiérův poradce Tomáš Pojar, jdou ve své rétorice často tak daleko, že mohou zasvěceným posluchačům evokovat fráze, které byl zvyklý poslouchat na podporu spřátelených zemí za minulého režimu.

Velmi oblíbenou argumentační figurou obhájců stěhování ambasády je tvrzení, že pokud by se ambasáda měla někam v Jeruzalémě stěhovat, bylo by to do jeho západní části, která přece patří Izraeli. Ministerstvo zahraničních věcí v té věci vydalo v roce 2017 prohlášení, kterým „prakticky uznává Jeruzalém za hlavní město Izraele v hranicích demarkační linie z roku 1967“, a kterým tak opustilo dosavadní stanovisko k Jeruzalému chápanému jako corpus separatum, jak jej vyhlásilo OSN ve svém partičním plánu z roku 1947.

Tvrzení o rozděleném Jeruzalému je však v rozporu s realitou. Izrael nic jako „hraniční demarkační linii“ nezná. V roce 1980 východní okupovaný Jeruzalém anektoval a celé město prohlásil za „věčné a nedělitelné hlavní město Izraele“. V reakci na to tehdy přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 478 označující tento krok za nelegální a na protest tehdy přestěhovalo ze západního Jeruzaléma své ambasády dvaadvacet z čtyřiadvaceti zemí, které je zde doposud měly. Zůstaly tu jen ambasády El Salvadoru a Kostariky. A obě dvě země je odtud od té doby už také odstěhovaly.

Od týchž reprezentantů, kteří by rádi stěhovali naší ambasádu do Jeruzaléma, jsme dnes zvyklí slýchat, že nikdo nemůže Ukrajině diktovat, jestli se má vzdát nějakého území a za jakých podmínek má vést mírové rozhovory. Jakmile jde však o Palestinu, je všechno jinak.

Jakákoliv diplomatická iniciativa Palestinců, pokud není rovnou odmítnuta coby teroristická, je pravidelně peskována za to, že k dohodě je třeba dvou stran. Nikdo sice nevysvětlil, jak má být problém izraelské okupace vyřešen dohodou a jaké ústupky by Palestinci měli ještě udělat, avšak jisté je, že utilitární rozhodnutí přemístit českou ambasádu v Izraeli do Jeruzaléma a tím legitimizovat izraelský nárok na toto město jako celek by rozhodně nebylo tím správným příspěvkem k mírovým dohodám. A už vůbec ne k podpoře dvojstátního řešení.

Snaha dehumanizovat Palestince, marginalizovat jejich požadavky a popřít jejich lidská práva i národní aspirace je u české politické reprezentace dlouhodobá. A těžko bychom si představili, že by se podobně snadno a arogantně staly terčem obviňování jiné oběti cizí agrese, jako třeba v úvodu zmiňovaní Ukrajinci či Tibeťané.

Není však celým vysvětlením pro proces tichého souhlasu, ba přímo podpory, které se přesunu ambasády a izraelské kolonizaci palestinského území u nás dostává. Pokud se premiér Fiala chlubí, že „náš specifický typ vztahů se státem Izraelem je něco, co nás zdobí“, jde v dnešní době o anachronismus.

Vzhledem k bídné úrovni dodržování lidských práv, k jejichž restartu se ve své zahraniční politice současná česká vláda tak hrdě hlásí, panuje v poslední dekádě jak v Evropě, tak v USA vůči Izraeli rostoucí zdrženlivost. A s nástupem nového extrémně pravicového kabinetu v Izraeli může jen prohloubit.

Nekritická česká podpora Izraeli, momentálně opět gradující v úvahách o přesunu naší ambasády, tak ukazuje na určité české uvíznutí v již překonaném pohledu na svět.