↗

Nedělní události v palestinské vesnici Huwára nebyly záležitostí „dvou znepřátelených stran“. V apartheidu totiž není místo pro rovnost. Zodpovědnost leží výhradně na regionální velmoci, která disponuje jednou z nejsilnějších a nejsofistikovanějších armád na světě a těší se obrovské zahraniční podpoře, zatímco pošlapává životy milionů lidí zbavených práv, kteří žijí pod rasistickým vojenským režimem. Foto Jaafar Ashtiyeh, AFP

V neděli ráno zastřelil palestinský muž dva izraelské osadníky, mladé bratry Hilela a Jaakova Janivovy, kteří projížděli palestinským městem Huwára na okupovaném Západním břehu. Tentýž den zamířily stovky osadníků na několikahodinovou divokou trestnou výpravu po Huwáře a sousedních obcích, během níž podpálili desítky aut a domů, přičemž v některých z nich byli lidé, házeli kamením po sanitkách, pobíjeli domácí a hospodářská zvířata a desítkám Palestinců způsobili vážná zranění.

Palestinec Samíh Aktaš byl během útoku osadníků smrtelně zraněn, není však jasné, zda po něm vystřelili osadníci anebo izraelská armáda, která útočníky během jejich násilného řádění chránila.

Útok na vesnici Huwára, označovaný mnohými za pogrom, vyvolal v Izraeli vůči osadníkům, kteří jej spáchali, vlnu odporu. Tisíce lidí vyšly následující den do ulic několika izraelských měst, aby protestovaly proti okupaci a vyjádřily solidaritu s obyvateli Huwáry. Během čtyřiadvaceti hodin vybrali Izraelci na podporu obětem více než milion šekelů.

Od novinových komentátorů i od opozičních poslanců Knesetu padala ostrá slova na adresu nejen osadníků, ale i armády, která jejich běsnění nezastavila, či členů vlády, kteří vybízeli k násilí a volali po „vyhlazení“ vesnice — například ministr financí Becalel Smotrič svou už tak mezní rétoriku po pogromu v Huwáře dokonce ještě zostřil.

K odsuzujícím hlasům se vzápětí připojili i političtí představitelé po celém světě. Ve středu během masových protestů demonstranti proti policejním kordonům skandovali: „Kde jste v Huwáře byli?“

Ti silnější

V reakci na tuto bouři nevole mnozí stoupenci izraelské pravice a jejich podporovatelé ze světa hasbary argumentovali, že tento přístup je zaujatý, protože si prý všímá pouze útoků Židů namířených proti Palestincům a opomíjí předešlé zabití dvou izraelských bratrů. Na toto tvrzení se dá říct mnohé a následující text je pokusem o polemiku s ním. Tedy stručně:

1. Každá násilná smrt je tragédie, ať se týká kohokoli. Je lidské cítit bolest a účast pokaždé, když jsou zmařeny životy druhých. To platí vždy a všude a rozhodně to platí i v případě dvou zabitých mladých bratrů. Mé srdce je s rodiči, kteří přišli během jediného útoku o své dvě děti.

Toto by mělo být naprosto jasné, a prohlašuje-li kdokoli, že kritikům na těchto obětech „nezáleží“, pak jim fakticky upírá jejich lidství. Podobné očerňování je o to nehoráznější, pokud zaznívá — a to opakovaně — z úst týchž politiků, kteří jindy hájí útoky proti Palestincům, přičemž nejsou ochotni nad jejich úmrtími vyjádřit sebemenší lítost.

2. Celý systém je postaven tak, aby chránil životy izraelských Židů. Armáda, policie, pohraniční složky, Šin Bet, dokonce i Mosad, pokud je třeba, a celý státní aparát, to všechno je nastaveno tak, aby byly ochráněny výlučně židovské životy. Naopak Palestinci nemají na své straně nikoho, kdo by je chránil. Armáda osadnickému teroru buďto mlčky přihlíží, anebo se ho přímo účastní či ho kryje, jak jsme o tom v minulosti už informovali v souvislosti se společnými vojensko-osadnickými jednotkami domobrany, které útočí na Palestince a zabíjejí je.

Ve vzácných a krajních případech, jako právě nedávno v Huwáře, vojáci zasáhnou a například zachrání Palestince před smrtí v hořících domech. Přesto by tytéž vojáky ani nenapadlo střílet do davu výtržníků, což by zcela jistě učinili, kdyby se jednalo o Palestince. A nenapadlo by je ani přikročit k masovému zatýkání.

Z několika stovek osadníků účastnících se pogromu jich totiž bylo zatčeno jen sedm — nikoli snad, jak bychom si mohli myslet, kvůli násilí na Palestincích, ale kvůli útokům na vojáky. A i ti byli vzápětí propuštěni na svobodu. Jen pro srovnání: více než dvojnásobný počet lidí byl zatčen během nenásilného protivládního protestu v Tel Avivu minulou sobotu, během středečních demonstrací pak policie zatkla čtyřikrát tolik protestujících.

Dokonce i teď, pár dní po huwárských událostech, armáda nadále hovoří o „honu na teroristu“, tj. na palestinského útočníka, který má na svědomí smrt dvou izraelských bratrů. Nikde se však už nedočteme o „honu“ na toho, kdo zabil Samíha Aktaše, nebo na žháře, kteří zapálili rodinné domy v Huwáře. Právě proto je třeba proti židovským teroristům důrazně zvednout hlas.

3. Je rozdíl mezi násilnými činy, které spáchají jednotlivci z utiskované skupiny na příslušnících skupiny vládnoucí, a mezi násilím ze strany silnějších, které provádějí samotné orgány státní moci nebo se děje s tichou podporou státu. Pogromy, jako byl ten, jehož jsme byli svědky v Huwáře, stejně jako izraelské bombardování Gazy, které vyhladilo celé rodiny, nejsou žádnou chybou v systému. Jsou inherentní součástí režimu, který jsme zde dopustili.

4. Z toho plyne následující: my coby Izraelci stojíme na straně, která drží ve svých rukou veškerou moc, a naše zodpovědnost za činy spáchané ostatními Izraelci je tudíž nesrovnatelně vyšší než zodpovědnost Palestinců.

5. Krom toho je značně zavádějící klást násilnosti v Huwáře do souvislosti pouze se zabitím dvou bratrů v Huwaře téhož dne a násilí osadníků chápat jako „odpověď“ či odvetu za násilí vyprovokované samotnými Palestinci. Jen o několik dní dříve totiž izraelská armáda během brutální vojenské razie v Náblusu usmrtila jedenáct lidí, z nichž někteří byli ozbrojení, jiní ovšem nikoli.

Neexistuje žádný důvod chápat jako rozbušku násilí teprve zabití bratrů Janivových. Nehledě na to, že Palestincům jsou pod nadvládou Izraele upírána základní práva už po celá desetiletí — což bývá v souvislosti s výkladem dnešních událostí uváděno jen velice zřídka.

6. Což mě přivádí k závěrečnému bodu: události v palestinské vesnici Huwára nebyly záležitostí „dvou znepřátelených stran“. V apartheidu totiž není místo pro rovnost. Nikoli — bylo výhradně záležitostí regionální velmoci, která disponuje jednou z nejsilnějších a nejsofistikovanějších armád na světě a těší se obrovské zahraniční podpoře, zatímco pošlapává životy milionů lidí zbavených práv, kteří žijí pod rasistickým vojenským režimem.

Zodpovědnost za všechno, co se v této zemi děje, a to včetně smrti dvou izraelských bratrů, nese v posledku stát, který udržuje v chodu systém útlaku, a odpovědnost neseme také my všichni coby občané tohoto státu.

Palestinci jako národ, ba ani palestinská samospráva, která už mnoho let funguje jako subdodavatel izraelské okupace, nemají v rukou žádný nástroj, jehož pomocí by šlo zabránit příštímu a přespříštímu útoku Palestinců coby jednotlivců. A ani Izrael nemůže zabránit všem útokům. Jedno však udělat může, ba musí: zvolit si cestu založenou na rovnosti a spravedlnosti pro všechny. A to už záleží jen na nás.

Z anglického originálu Why there are no two sides to the Huwara pogrom, vydaného telavivským internetovým magazínem +972, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.