Útok na kostel v Jeruzalémě — kudy dál v izraelsko-palestinských vztazích
Ivan ŠtampachPři posledním z řady podobných incidentů židovští radikálové ve starém jeruzalemském městě poničili kostel Bičování Ježíše Krista. Izrael se zavázal objekty jiných náboženství chránit, ale bohužel to náležitě nedodržuje.
Palestinsko-izraelský konflikt bývá chápán jako náboženský. Jako konflikt judaismu a islámu. Udivuje to u náboženství tak blízkých, obou založených na etnickém monoteismu. Muhammad počítal Židy k první islámské obci. Je však možné, že právě podobnost náboženství vyvolává spor, protože se obě obracejí ke stejným adresátům.
Když Židé reflektují své dějiny v diaspoře, uvádějí obvykle, že se jim žilo lépe mezi muslimy než mezi křesťany. Příkladem mohou být islámské státní útvary na Pyrenejském poloostrově od 8. do 11. století, případně i později až do ukončené reconquisty na konci 15. století.
Žili tam pod vládou muslimů také křesťané a Židé, přičemž Židé zaujímali i vysoké státní posty. Tamní arabsky píšící židovští autoři ovlivňovali křesťanskou Evropu.
Nedávná z řady obdobných incidentů v Jeruzalémě, kde se židovští osadníci pokusili ve starém městě zapálit kostel Bičování Ježíše Krista, zasvěcený tedy události bezprostředně před jeho ukřižováním, nám připomíná, že mezi izraelskými Araby a Palestinci jsou také křesťané. Kolem sedmi procent arabsky mluvících osob na územní ovládaném Izraelem jsou křesťané různých vyznání západního i východních ritů, katolíci, pravoslavní i příslušníci starobylých východních církví. Jejich zastoupení bylo ještě před poměrně krátkou dobou vyšší, než někteří odešli do exilu do západního světa.
Při události v kostele Bičování Ježíše Krista vandalové zničili obrazy Ježíše Krista a pokusili se kostel zapálit. Útočníci byli identifikováni jako izraelští osadníci a jeden z nich měl být americký turista.
Nejedná se o první útok takového druhu. Již dříve se podobní aktivisté pokusili zničit třicet hrobů patřících Episkopální protestantské církvi, tedy větvi anglikánů původem z USA.
Významné církevní budovy, vedle zmíněného kostela především chrám Narození Páně v Betlémě sousedícím na jihu s Jeruzalémem a chrám Božího hrobu v jeruzalémském starém městě, spravují arabsky mluvící křesťané z regionu za účasti katolických autorit ze západního světa, ortodoxních Řeků, Arménů a Etiopanů. Izraelská policie je má chránit.
Všichni židovští osadníci nejsou ostře polemicky vyhroceni proti arabsky mluvícím obyvatelům regionu. Palestinci je však považují za okupanty. Někteří se ostře vymezují nejen proti nim, ale proti všem židovským obyvatelům Izraele. Židé hledající zejména v době nacistického teroru nové zázemí ve své dávné vlasti právem hledají domov.
Přicházejí však do prostředí, které je osídleno, kde Arabové vybudovali města a rozvíjeli po staletí specifickou kulturu. Z těch se po vzniku státu Izrael ve značné části jejich původní domoviny stávají cizinci.
V západním světě je snaha tento nesnadný konflikt nějak urovnat. Jde o to respektovat právo zúčastněných etnik na bezpečný život. Jednou z možností by byl společný stát, který by nebyl založen na etnické a náboženské příslušnosti. Tedy stát, v němž by všichni žili jako rovní občané.
Ne tedy židovský stát, jako je oficiálně současný Izrael, a ne arabský, případně muslimský stát, k jakému směřuje palestinská samospráva. To se však jeví jako nereálné. Nelze k tomu příslušné komunity přimět zvenčí.
Druhou možností jsou dva státy, tak jak to ukládala rezoluce Valného shromáždění OSN č. 194 z roku 1947. Měly to být státy v bezpečných a uznaných hranicích se spravedlivým řešením otázky uprchlíků.
Toto řešení zahrnovalo samostatný statut Jeruzaléma, který by tedy nebyl hlavním městem žádného z obou států. Tato původní verze dvoustátního řešení však také nemá souhlas ani Židů ani Arabů či Palestinců.
Země Evropské unie udržují přátelské vztahy s Izraelem, ale zároveň požadují respekt k oběma územím. Židovské osady na mezinárodně uznaném území Palestiny neskýtají naději na pokojné řešení národní rozepře.
Nejde jen o židovské osady, ale i o politiku izraelských úřadů zahrnující faktickou anexi palestinského území, fyzické útoky, demolici domů s odvoláním na chybějící stavební povolení, vysidlování Palestinců a porušování posvátnosti muslimské Vznešené svatyně (především Skalního dómu a mešity al-Aksá) na návrší, které Židé a křesťané nazývají Chrámovou horou.
Izrael se zavázal tyto objekty chránit, ale bohužel to vždy náležitě nedodržuje. Palestinský prezident Mahmúd Abbás pokládaný za relativně umírněného označuje tuto izraelskou politiku za etnické čistky a apartheid.
Abbás obvinil ze současné eskalace násilí včetně útoku na kostel Bičování izraelskou vládu. Ta by podle něj měla podle podepsaných dohod obou stran se zahraniční garancí bránit takovým praktikám.
Izraelské vlády se k ochraně křesťanských a islámských budov a institucí staví různě. Respektují ortodoxní Jeruzalémský patriarchát, na jehož pozemcích stojí významné státní budovy, například Kneset. Zasahují proti radikálním protiarabským a protipalestinským organizacím. Jejich politika však nezajišťuje bezpečnou existenci tamních nežidovských obyvatel.
V současné vládě jsou jedním ministrem zastoupeny i arabské parlamentní politické směry, avšak zároveň je to vláda krajně pravicová, s problematickým vztahem například k ruské agresi vůči Ukrajině. Právem od ní požadujeme zajištění bezpečného života všech komunit a respekt k občanskému principu moderní světové politiky.