Spravedlnost zabitou palestinskou novinářku už nepotká. A Evropa mlčí

Zdeněk Jehlička

Izrael se může spolehnout na svou beztrestnost i v případě skandálního zabití novinářky Al Džazíry. Ačkoli oznámil, že smrt Širín Abú Aklahové vyšetřovat nebude, konání evropsko-izraelského summitu to nikterak nenarušilo.

Lina Abú Aklahová sleduje reakci Joea Bidena na zabití své tety novinářky Śirín Abú Aklahové izraelskou armádou. Nyní, kdy izraelská armáda přiznala, že novinářku zabila, ale jedním dechem dodala, že vyšetřovat případ už nebude, z Bidenova požadavku, aby byli pachatelé zabití renomované novinářky z Al Džazíry souzeni „v plném rozsahu zákona“, nezůstalo vůbec nic. Takováto bezzásadovost Západ fatálně oslabuje a znevěrohodňuje. Foto Rosie Scammellová, AFP

Začátkem září rozhodl Generální vojenský prokurátor Izraele, že případ zabití palestinsko-americké novinářky Širín Abú Aklahové z 11. května vyšetřován nebude. V odůvodnění tohoto rozhodnutí přitom izraelská armáda po dlouhých měsících přiznala odpovědnost za její smrt. Konečné armádní rozhodnutí zbavilo naděje všechny, kteří věřili, že tento mediálně propíraný případ povede v Izraeli k poctivějšímu hledání spravedlnosti, než jsme v podobných případech zvyklí.

Připomeňme, že jen od počátku tohoto roku do začátku září izraelští vojáci zabili na 111 Palestinců. Každý lidský život má bezesporu stejnou hodnotu, přesto stojí za povšimnutí, že se tentokrát nejednalo o násilnou smrt anonymního Palestince při rutinní prohlídce na checkpointu na Západním břehu Jordánu ani o oběť nočních armádních razií na okupovaných palestinských územích či v pásmu Gazy. Obětí se zde stala renomovaná novinářka z televizní stanice Al Džazíra během výkonu svého povolání.

Širín Abú Aklahová reportovala z místa střetů mezi izraelskou okupační armádou a palestinskými povstalci. A měla na sobě ochrannou helmu a vestu se zřetelným nápisem PRESS.

Zpráva o zabití populární novinářky vyvolala po celém světě vlnu protestů a demonstrací. Ozývaly se hlasy ostře odsuzující izraelský čin a požadující okamžité vyšetření incidentu. K nezávislému vyšetřování vyzvaly novinářské organizace, mimo jiné Mezinárodní tiskový institut (IPI), jehož pobočka působí i v České republice. O vážném porušení Ženevských dohod o ochraně civilistů a rezoluce OSN o ochraně novinářů psal mimo jiné generální ředitel Reportérů bez hranic Christophe Deloire.

K těmto hlasům se připojili i někteří američtí členové Kongresu společně s předsedkyní dolní komory Nancy Pelosiovou, která zabití Abú Aklahové označila za „strašlivou tragédií“ a apelovala na okamžité vyšetření incidentu. V Kongresu vyzvala k uctění památky Abú Aklahové minutou ticha Rashida Tlaibová, jež je sama palestinského původu.

Zároveň vyzvala k „ukončení spoluúčasti USA a podpory izraelského apartheidního násilného režimu, který nese za její smrt odpovědnost“. Narážela tím zejména na vojenskou podporu Izraele ve výši 3,8 miliard dolarů ročně. Nezávislé vyšetřování smrti novinářky požadovaly na jaře Bílý dům, Evropská unie i OSN.

Vlastní nezávislé vyšetřování mezitím uskutečnily renomované deníky New York Times, Washington Post, televizní stanice CNN a investigativní server Bellingcat. Všechna média dospěla k jednoznačnému závěru, že jednapadesátiletou palestinsko-americkou novinářku Širín Abú Aklahovou 11. května úmyslně zastřelil izraelský voják. A to ve chvíli, kdy natáčela reportáž o razii izraelské armády na palestinský běženecký tábor ve městě Dženín na Západním břehu Jordánu.

Koncem minulého měsíce pak tuto verzi potvrdila i společná rekonstrukce londýnské Forensic Architecture a palestinské lidskoprávní organizace Al Haq — mimochodem jedné z šesti organizací, kterým Izrael pozastavil činnost, když je před rokem účelově označil za teroristické.

Mediální zabíjení novinářky

Izraeli však trvalo celé měsíce, než přiznal, že „je vysoce pravděpodobné, že byla novinářka Abú Aklahová nedopatřením zabita izraelským vojákem“. Jeho vykrucování připomíná vykrucování Ruska, má-li se přiznat ke svým zločinům spáchaným na Ukrajině.

Nejprve přišel Izrael s tím, že palestinskou novinářku zabili Palestinci sami. Bezprostředně po činu to tvrdil ve svém prohlášení tehdejší izraelský premiér Naftali Bennett, který na podporu svých slov sdílel i chaotické video ukazující střílejícího palestinského ozbrojence.

Toto virální video se však nakonec ukázalo jako manipulativní, když izraelská lidsko-právní organizace B‘Tzelem identifikovala místo ze záběru a dokázala, že byl pořízen v jiné části tábora. Druhý den po incidentu, zatímco mezinárodní tlak na Izrael sílil, vydala izraelská vláda prohlášení, ve kterém odsoudila „ukvapená“ obvinění izraelských vojáků jako „zavádějící a nezodpovědná“.

Dalšího dne ale přišla izraelská armáda s částečným doznáním, když uvedla, že sice „není možné jednoznačně určit zdroj střelby, která zasáhla a zabila Abú Aklahovou, nacházející se v bojové zóně,“ nicméně že „je možné, že byla zasažena izraelským vojákem, který opětoval střelbu palestinského ozbrojence v její blízkosti“. Novinářští kolegové, kteří stáli v okamžiku střelby bezprostředně vedle Abú Aklahové, sice potvrdili, že se v jejím okolí v kritický moment nenacházel žádný palestinský ozbrojenec, a rekonstrukce stejně jako další vyšetřování prokázaly, že skupina novinářů stála přesně na opačné straně, než probíhaly boje, izraelská armáda však trvala na původním tvrzení i ve svém následujícím prohlášení z letošního září.

Širín Abú Aklahová tedy izraelské vojáky neohrožovala ani svou přítomností, ani nepřímo tím, že by se připletla do „bojové zóny“ — nikdo kolem ní na izraelské vojáky nestřílel ani ona sama nestála v cestě náhodné střele, armádě však byla na obtíž hlavně kvůli své neodbytné kameře. I na vzdálenost 150 metrů, ze které voják střílel, si lze při užité technice jen těžko představit, že by si kameru spletl s hlavní zbraně a neviděl jasné označení novinářky. Dá se však předpokládat, že novinářku vnímal jako legitimní terč.

Podle mezinárodního Výboru na ochranu novinářů má Izrael na svém kontě od roku 1992 již osmnáct zabitých novinářů, Palestinská unie novinářů jich od roku 2000 napočítala dokonce 55. Pouhých pár týdnů po smrti Širín zabil izraelský voják mladou palestinskou novinářku Ghufran Warasnahovou, a to hned první den její práce v terénu. Izraelská armáda sice pracuje s manuálem, který zahrnuje i interakci s novináři, ty palestinské však obvykle pokládá za součást nepřátelské strany a za ochrannými nápisy PRESS vidí přestrojené palestinské bojovníky.

Ostatně mluvčí izraelské armády Ran Kochav k tomu v izraelském rozhlase uvedl, že Širín Abú Aklahová se svými kolegy „natáčela a pracovala uprostřed palestinských ozbrojenců. A ti jsou, abych tak řekl, vyzbrojeni kamerami“. Izraelská armáda tím dala nepřímo najevo, že považuje za podezřelého každého, kdo se snaží rozkrýt její represivní praktiky na okupovaných palestinských územích. Předem se tak vyviňuje z následků zákroků vůči novinářům.

O tom, že si Izrael nedělá s ochranou novinářů reportujících o jeho útocích na Palestince těžkou hlavu, svědčí i zničení objektu v Gaza City, kde měly své kanceláře Al Džazíra a další média, během izraelského útoku na pásmo Gazy vloni na jaře. Novináři dostali jen krátký čas k opuštění budovy, ale již ne k záchraně veškeré své techniky a záznamů. Izraelské tvrzení, že budova sloužila jako skladiště Hamásu, se přitom nepotvrdilo.

Beztrestnost Izraele znevěrohodňuje západní politiku lidských práv

Jakkoliv je rozhodnutí izraelské vojenské prokuratury nevyšetřovat zabití známé novinářky skandální, není pro ty, kteří podobné případy dlouhodobě sledují, nikterak překvapivé. Respektovaná izraelská lidskoprávní organizace B‘Tzelem k tomu uvedla, že se „nejedná o vyšetřování, ale o manipulativní pokus zbavit se odpovědnosti“, a že zabití Abú Aklahové „nebyl omyl, ale cílená politika“. Zkušená palestinská politička a právnička Hanan Ashrawiová mluví o „zjevném zamlžování, záměrném odklonění vyšetřování jiným směrem a lžích, kdy se izraelská armáda, zodpovědná za vraždu Abú Aklahové, snaží zprostit viny“.

Pomineme-li, že zasažené novinářce stejně jako její zraněné kolegyni odepřeli izraelští vojáci bezprostřední lékařskou péči, pokračovala celá tragická událost ještě izraelským mocenským násilím přímo během jejího pohřbu. Svět tak obletěly šokující záběry toho, jak byl smuteční průvod nesoucí rakev s ostatky zabité novinářky do kostela ve Východním Jeruzalémě (rodina patří k palestinským křesťanům) surově napaden izraelskou policií. Ta bila a kopala do těch, kteří nesli rakev, až v jednu chvíli téměř spadla na zem.

Samoúčelné násilí, které nebylo nijak potrestáno, navíc doprovázelo cynické vyjádření ministra pro veřejnou bezpečnost Izraele Omera Bar Leviho, že zásah byl proveden na přání rodiny, která se údajně bála, aby pohřeb nebyl zneužit pro politickou manifestaci. Rodiny, v jejímž domě provedla izraelská policie ještě před pohřbem razii a jejíž příslušníky si pozvala k výslechu. Rodiny, které policie strhla krví potřísněný šátek s palestinskou vlajkou z těla zesnulé. Oproti izraelským přáním také rodina Abú Aklahové požádala o prošetření její smrti Mezinárodní trestní soud, kde je Izrael již vyšetřován z možného páchání válečných zločinů.

Rozhodnutí izraelské vojenské prokuratury nevyšetřovat zabití novinářky se tedy dalo očekávat, i tentokrát je však znepokojivá především lehkost a netečnost, s níž přijala vražedné násilí své vlastní armády, označované za „obranné síly“, stejně jako řádění policie na pohřbu zabité novinářky sama izraelská společnost. Rozčiluje-li nás dnes netečnost a zamrzlost společnosti ruské tváří tvář válečnému násilí, jehož se dopouští ruský stát na Ukrajině, je imunizace, kterou izraelská společnost přes různé křiklavé kauzy dlouhodobě poskytuje svým vojákům, a hlavně jistá samozřejmost, s kterou tyto válečné zločiny přijímá i světová veřejnost, alarmující.

Právě očekávání izraelské společnosti, že „její hoši“ nebudou souzeni, přitom dosti pravděpodobně vytváří určitý tlak na izraelské soudy a vlivové složky státu, které se pak recipročně obracejí k židovským Izraelcům s ujištěním, že mohou být v tomto ohledu bez obav. S jistým zjednodušením se dá říci, že každý stát má tendenci vyviňovat své represivní složky z potenciálních přečinů, což platí ještě více v situacích, kdy má společnost pocit, že ji tyto složky chrání před skutečným či domnělým nebezpečím. Toto nezdravé prostředí je konkrétně v Izraeli živeno celospolečensky sdíleným pocitem ohrožení.

Ten pramení z nestabilní situace, ve které se izraelský stát nachází, a z kolektivní paměti národa na války, které vedl se svými arabskými sousedy. I když je dnes Izrael jadernou velmocí se zajištěnou armádou a s mírovými smlouvami s četnými okolními státy, je v uzavřené izraelské společnosti pocit ohrožení neustále přiživován politickou a armádní reprezentací, spjatou s vývojem vojenských a bezpečnostních technologií.

Aktuální pocit ohrožení je podporován i častým zpřítomňováním tragických momentů židovské minulosti, které mají dosvědčit hrozby přicházející z okolního světa. V každodenní praxi nepřidává na klidu ani kulturní a politická izolace Izraele od nejbližšího okolí.

Izrael sice uzavírá v posledních letech strategické spojenectví s některými arabskými státy v regionu, které jsou i západními spojenci. Dovnitř společnosti se ale i nadále udržuje rétorika zdůrazňující ohrožení a nepřátelství ze strany arabského světa.

Urputná snaha Izraele udržet a posílit židovský charakter státu vedla v průběhu času k přijetí celé řady diskriminačních opatření vůči Palestincům, ať již žijí uvnitř Izraele, či na okupovaných územích. V důsledku toho byl Izrael označen řadou renomovaných lidsko-právních organizacemi za apartheid. Je to právě vědomí jisté výlučnosti podpořené diskriminační praxí vůči Palestincům, které Palestince v očích izraelské veřejnosti dehumanizuje a zprošťuje odpovědnosti ty, kteří se na nich dopouštějí násilí.

Ani tady však nelze odhlédnout od rozvrstvení izraelské společnosti, které je funkčním rámcem izraelské každodennosti. Tak například při známém případu zabití zraněného a zpacifikovaného Palestince Abdela Fattaha al-Šarifa na armádním kontrolním stanovišti v Hebronu v roce 2016 se předčasného propuštění z výkonu trestu dočkal izraelský voják Elor Azaria také proto, že jak on, tak i jeho okolí poukazovali na vojákův orientální původ a hájili se tím, že nedělal nic jiného než to, čeho se běžně dopouštějí izraelští vojáci pocházející z řad aškenázských Židů, kteří tvoří politickou a kulturní elitu izraelské společnosti.

Naše spoluvina

Za těchto okolností nelze předpokládat, že by byl Izrael schopen a ochoten provést objektivní vyšetřování jen proto, že disponuje nezávislými soudy. Argument, že se do případů porušování lidských práv a mezinárodních závazků nemá vkládat nikdo zvenčí, jelikož je Izrael demokratickou zemí s vlastní nezávislou justicí — argument konstruovaný v Izraeli, který však můžeme slýchat i u nás —, zde naráží na očividné systémové limity.

Je však tristní sledovat nejsilnější západní mocnosti v čele se Spojenými státy, které si jinak nárokují právo vstupovat do světového dění s nejvyššími morálními imperativy, jak v případě Izraele rychle zapomínají na svá hodnotová předsevzetí i vlastní politickou agendu — a lidská práva či dvoustátní řešení klidně hodí přes palubu. A to vždy s explicitním či implicitním odkazem k právu Izraele na sebeobranu, která má zřejmě v tomto případě podobu střelby do novinářů.

Bidenova vláda ještě na jaře trvala na tom, aby byli pachatelé zabití renomované novinářky z Al Džazíry souzeni „v plném rozsahu zákona“. Dlouhodobě deklarovanou nejvyšší prioritou ministerstva zahraničí USA je ochrana a bezpečnost amerických občanů v cizině, což by se mělo týkat i Širín Abú Aklahové, která získala též americké občanství.

Dnes, když izraelská vojenská prokuratura přiznala zodpovědnost izraelské armády za její zabití, ale jedním dechem odmítla další vyšetřování, přišla americká vláda s uctivým požadavkem k Izraeli, aby svou politiku ke zmírnění škod na civilním obyvatelstvu „přezkoumal“. Fakticky tak upustila od svého dřívějšího požadavku na potrestání osob odpovědných za smrt novinářky.

Zdá se tedy, že i „nejvyšší priorita ochrany a bezpečí amerických občanů“ musí ustoupit do pozadí, pokud jde o ochranu a bezpečí Izraele. A to tím spíše, pokud je dotyčný americký občan palestinského původu — viz také případ zabití osmasedmdesátiletého Omara Asada ze začátku tohoto roku.

Stejně tak ušlápnutě působí ve vztahu k Izraeli i Evropská unie. Ta se po deseti letech a pod tlakem českého předsednictví Rady EU rozhodla opět svolat společné jednání Asociační rady EU — Izrael.

Před deseti lety bylo jednání Asociační rady ze strany EU přerušeno pro zásadní nesouhlas s výstavbou nelegálních izraelských osad na okupovaném Západním břehu Jordánu. I když se počet nelegálních osad od té doby navýšil, ty stávající se rozšířily a zvýšil se počet Palestinců zabitých okupačními silami i množství Izraelem zabavené či zničené humanitární pomoci Evropské unie Palestincům, do Bruselu bylo na 3. října jednání Asociační rady přesto svoláno.

Této „zásadovosti“ odpovídá i evropská příprava schůzky. Ještě před jednáním EU brousila své požadavky vůči Izraeli, jen aby je vzápětí spolu s blížícím se datem opět mírnila. U požadavku na nezávislé vyšetřování smrti Širín Abú Aklahové tak EU vyškrtla slovo „nezávislé“, nejspíš s důvěrou v šetření provedené pachatelem samým, a celkově zmírnila slovník, patrně aby svého partnera neurazila.

Izrael sice uráží EU soustavně, když například v květnu odmítl udělit vízum pro vstup do Palestiny a pásma Gazy španělskému europoslanci Manu Pinedovi, který je šéfem europarlamentního Výboru pro vztah s Palestinou. Nic z toho však evropským, a zvláště českým, představitelům nebrání ujišťovat okolní svět o strategickém partnerství s Izraelem či o „institucionální interakci“ a „upřímné diskusi s touto partnerskou zemí“.

Pozice České republiky vůči Izraeli je vůbec dlouhodobě tragikomická. Míra odhodlání českých představitelů bezduše bránit jakékoliv izraelské činy je až dojemná. A špalír oddaných politických představitelů ČR všech barev a odstínů musí vytížit nejednoho izraelského úředníka přes kulturní vyžití a zajištění bezpečnosti.

Připočítáme-li k tomu sílu české proizraelské lobby, jakkoliv zmatené a xenofobní, je v tomto směru od počátku tlak na ministra zahraničí Jana Lipavského enormní. Přesto je smutné pozorovat, jak je schopen popřít, že by se české předsednictví při plánování schůzky Asociační rady setkalo s apely na vyšetření zabití novinářky Abú Aklahové či na ukončení zákazu činnosti palestinských občanských organizací.

Oba tyto požadavky, i když jen v deklaratorní rovině, jsou totiž obsaženy ve společném stanovisku EU a podobné stanovisko formulovalo z členských zemí například Irsko. Otevřený dopis v této věci zaslaly ministru Lipavskému též české, evropské, židovské a izraelské iniciativy, lidskoprávní organizace, ale i řada europoslanců včetně jeho stranické kolegyně Markéty Gregorové.

Ministr Lipavský se nechal slyšet, že společné svolání Asociační rady EU-Izrael považuje za jednu ze dvou priorit zahraniční politiky našeho předsednictví v Radě EU. Má na to jistě právo. Je však tristní sledovat, jak jeden den Lipavský vášnivě odsuzuje protiprávní anexi ukrajinského území Ruskem, aby si druhý den třásl rukou s představiteli Izraele, který anektoval východní polovinu Jeruzaléma a na anexi části Západního břehu se dlouhodobě chystá.

Lipavský působí nevěrohodně, pokud z jedné strany hovoří o obnově důrazu na lidská práva v naší zahraniční politice, zatímco ze strany druhé plánuje jednání na nejvyšší evropské úrovni se zástupci státu, který je světovými lidsko-právními organizacemi označen za apartheid a je vyšetřován Mezinárodním trestním soudem kvůli důvodnému podezření z páchání válečných zločinů. Bude proto ještě zajímavé sledovat ministra Lipavského, zda po ukončení našeho předsednictví v Radě EU odolá staronovému tlaku na přemístění české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Pokud chceme dostát principu nedělitelnosti lidských práv a potřebě jejich ochrany, je nezbytné odmítnou narativ, který přenáší vinu na oběti, pracuje se strachem a omlouvá svévolný útok na civilisty a cizí území nutnosti zajistit vlastní bezpečnost. A stejně jako v případě dnešního Ruska, tak i v případě Izraele je potřeba vyvinout na tyto země ve věci dodržování jejich závazků k mezinárodnímu právu silný vnější tlak.

Vyjmutí jednoho státu z této povinnosti a závazku znevěrohodňuje vyžadování takovýchto pravidel po komkoli jiném. Pouze uplatněním jednoho a téhož metru na všechny lze doufat, že se dodržování lidských práv a mezinárodního práva stane obecně akceptovanějším pravidlem. Podmínkou ovšem je, že ani izraelské činy nebudou zůstávat beztrestné.

advertisment