Na první pohled by se mohlo zdát, že na palestinských územích okupovaných Izraelem nyní panuje klid. Vždyť nejsou hlášeny žádné oběti mezi Izraelci, ani žádné útoky na Západním břehu Jordánu, natožpak v Izraeli samém. A také v Gaze vládne od poslední izraelské ofenzívy, operace Strážce zdí, mír.

Na okupovaném Západním břehu tak trvá skličující rutina každodenního života, jež se pro takzvaná období klidu stala charakteristickou. A právě proto bychom měli věnovat pozornost následující otřesné statistice: od konce května vojáci státu Izrael na okupovaném Západním břehu Jordánu zabili čtyřicet Palestinců.

Během jediného týdne na konci července izraelská armáda zabila čtyři Palestince — jedním z nich bylo dvanáctileté dítě. Dva z oné čtyřicítky pocházeli z obce Beita, která v poslední době přišla o šest svých obyvatel; pět z nich byli neozbrojení demonstranti a šestým byl instalatér, který šel spravovat uzávěr vody. Nikdo ze čtyř zabitých nepředstavoval hrozbu pro žádného izraelského vojáka nebo osadníka.

Střílet po takových lidech ostrými náboji je zakázané, natožpak střílet s úmyslem zabít je — a právě toho se izraelští vojáci dopustili. Čtyři lidské životy během týdne, čtyřicet během necelých tří měsíců. Desítky rodin, jimž se zhroutil svět, lidé, kteří měli své plány a sny a lásky — a najednou vše ukončil nějaký mladý izraelský voják, s takovou lehkovážností a brutalitou.

A jako by to samo o sobě nestačilo, uvažte tohle: izraelská média o všem tom zabíjení prakticky nepsala. Ani jeden ze dvou největších izraelských deníků nenapsal o zabití dvanáctiletého chlapce v Bejt Omar, městečku mezi Betlémem a Hebronem, nereferovala o tom ani jedna ze dvou největších soukromých televizí.

Jinak řečeno, zabití dvanáctiletého chlapce, Mohammeda al-Alamiho, který jel se svým tátou a sestrami nakupovat, když do jejich auta izraelští vojáci vpálili déšť smrtonosných kulek, aniž by se on sám či jeho otec dopustili čehokoli špatného, nestojí předním izraelským médiím ani za zmínku.

Lhostejnost k vraždě

Takovouto lhostejnost k aktu vraždy nelze ničím omluvit. Stačí si připomenout, že úplně stejně zůstaly stranou mediálního zájmu i všechny ostatní vraždy od května, a hned máme před očima věrný obrázek izraelské represe a zastírání okupační reality mediální variantou „železné kupole“, jež je dílem svobodného tisku ve vší jeho podlosti.

Ztichlá média tak Izraelce ušetřila odporného obrázku jejich armády a brutálních způsobů její práce. A chráněni mediálním mlčením ani izraelští politici a generálové nemusejí vysvětlovat anebo alespoň jakkoli komentovat skutečnost, že na okupovaných území nemine týdne, aby tam Izrael nezabil nějaké Palestince, a to i během současného relativně klidného období.

Takže teprve před několika dny se podařilo přimět prvního představitele armády, aby počínání vojáků podrobil kritice, ale na to, aby někdo promluvil o potřebě důkladného vyšetřování a vyvozování postihů čekáme dál. Teprve v reakci na sérii článků a redakčních komentářů v deníku Haaretz generálporučík Aviv Kočavi, náčelník generálního štábu izraelské armády, který je pokládán za osobu s morálními zásadami, vyjádřil přání, aby se „upustil tlak“.

Čili žádný rozkaz, jen přání. Žádná obvinění, žádná vyšetřování, jen vágní deklarace dobrých úmyslů pro budoucnost.

V jádru takového přístupu leží pohrdání životy Palestinců. Nic nemá v Izraeli nižší hodnotu nežli život Palestince. Můžeme vést přímou linku od stavebních dělníků, kteří, aniž by to kohokoli vzrušovalo, padají jak mouchy na staveništích izraelských výškových budov k neozbrojeným demonstrantům na okupovaných územích, střílených izraelskými vojáky, aniž by kdokoli z představitelů státu hnul brvou.

To vše má společný základ: přesvědčení, že palestinské životy jsou laciné. Pokud by izraelští vojáci stříleli potulná zvířata s takovou lehkostí a libovůli, s jakou střílejí Palestince, vyvolalo by to veřejné pohoršení a dotyční vojáci by byli souzeni a přísně potrestáni. Jenomže oni přece zabíjejí jenom Palestince, takže kde je problém?

Když izraelský voják střelí palestinské dítě do hlavy, anebo palestinského teenagera, demonstranta či instalatéra do srdce, izraelská společnost mlčí a je apatická. Spokojí se s neohrabanými výmluvami, anebo očividným lhaním mluvčího armády, aniž by se odhodlala vyjádřit byť jen morální pochybnosti nad potřebou zabíjet.

Kolik jen podobných případů zabití jsem prošetřil, zdokumentoval a popsal v novinách, aniž by to vyvolalo jakýkoli zvláštní zájem.

Instalatérova smrt

Šadi Omar Lotfi Salim byl jednačtyřicetiletý instalatér, který žil v Bejtě na okupovaném západním břehu Jordánu. Večer 24. července měl namířeno do centra obce k hlavnímu uzávěru vody pro jeho vesnici, neboť mu někdo ohlásil nějaký problém.

Zaparkoval svůj džíp na kraji silnice a zamířil k uzávěru s červeným hasákem v ruce. Bylo půl jedenácté večer. Když přistoupil k uzávěru, vojáci hlídkující poblíž z ničeho nic bez varování zahájili palbu a smrtelně ho zasáhli. Později tvrdili, že se na ně hnal s železnou tyčí. Ale jediný kus železa, který se na místě našel, byl jeho hasák. Zůstal ležet na místě spolu s balíčkem cigaret v kaluži krve, už zaschlé, když jsme místo o pár dní později obhlíželi.

Jen o týden později v totožné vesnici vojáci zastřelili Imada Aliho Dweikata, sedmatřicetiletého stavebního dělníka, otce čtyř dcer a dvouměsíčního hocha. Stalo se to během pravidelných pátečních protestů. Obyvatelé Beity demonstrují týden co týden po poslední dva měsíce proti tomu, že na jejich území vyrostla ilegální osada.

Jmenuje se Givat Eviatar, vznikla bez povolení a Izrael její obyvatele vystěhoval. Ale čtyři desítky nahonem zbudovaných příbytků neodstranil. Zabranou půdu nevrátili právoplatným vlastníkům a brání jim v přístupu na místo.

Od zbudování Givat Eviatar před deseti týdny už bylo při protestech vojáky zabito pět palestinských demonstrantů. Nikdo z oné pětice nebyl vojákům tak blízko, aby je mohl jakýmkoli způsobem ohrozit, ačkoli lidé protestující proti záboru své půdy vrhali kameny a pálily pneumatiky.

Obyvatelé Bejty jsou odhodlaní neustat, dokud se jim jejich půda nevrátí. A mezitím týden co týden teče krev.

Střelba z libovůle

Dweikat pil sklenici vody, když si jej izraelský snajpr zvolil jako svůj terč, evidentně čistě náhodně. Ze vzdálenosti několika set metrů jej střelil do srdce. Kulka v něm explodovala a poškodila několik vnitřních orgánů. Dweikat byl na místě mrtev, z úst mu pryštila krev. Jeho chlapec, Ali, se stal sirotkem jen pár týdnu poté, co přišel na svět.

O několik týdnů dřív, vojáci zastřelili teenagera Muhammada Munira al-Tamimiho v jiné protestující vesnici, v Nabi Salehu. Tamimu bylo sedmnáct a byl pátou obětí své obce za posledních několik let. V komunitě jsou všichni členy Tamimiho rodu a vzdorují loupeži své půdy okolními ilegálními izraelskými osadami.

Všechny popsané smrti byly popravami. Není žádný jiný způsob, jak je adekvátně popsat. Střílení neozbrojených demonstrantů, teenagerů, dětí, instalatéra, stavebního dělníka, lidí demonstrujících veřejně za to, aby se jim navrátil jejich ukradený majetek či svoboda, je zločinem.

Na světě je jen velmi málo režimů, v nichž se střílí ostrými náboji do neozbrojených demonstrantů. Ale v Izraeli, „jediné demokracii na Blízkém východě“ to veřejnost nechává v klidu.

A dokonce i příležitostné brblání nad systematickým zabíjením Palestinců je motivováno obavou, že by mohlo vést k neudržitelnosti celkové situace. K otázce legálnosti, a zejména morálnosti, vraždění nevinných, nikdo neříká ani slovo.

Izrael se pokládá za demokracii, je miláčkem západního světa, deklaratorně vyznávajícím totožné hodnoty. Čtyřicet neozbrojených civilistů zabitých za posledního dva a půl měsíce, čtyři zabití jen za poslední týden v červenci, jsou bolestným, byť zamlčeným, svědectvím, že ač je posud pokládán za demokracii, měří se mu zcela jiným metrem než všem ostatním zemím na světě.

Komentář In Israel, the cold-blooded killing of Palestinians is met with silence původně vyšel v internetovém deníku Middle East Eye. Přeložil JAKUB PATOČKA