Sešli jsme se tu na shromáždění, jehož název zní Zlomit kruh násilí. Přijel jsem z Brna, kde v místní části Bosonohy máme pamětní desku s méně známým citátem našeho největšího státníka Tomáše Garrigua Masaryka: „Ne násilím, ale smírně; ne mečem, ale pluhem; ne smrtí, ale životem k životu.“ Je to půvabná formulace ideje, která stojí v základech jakékoli koncepce lidskosti, a také v základu moderního českého či československého vlastenectví.

Zlomit kruh násilí… To je přece teze, na níž by nemělo být nic kontroverzního. A přesto tomu tak dnes v české společnosti je. Ukazuje se na tom, v jak ponuré a nebezpečné době žijeme. Přijel jsem se s vámi podělit o tři podobně kontroverzní nekontroverzní teze.

I.

Co se stalo před týdnem izraelským civilistům v okolí pásma Gazy, je strašlivá tragédie, jejíž plné obrysy teprve vycházejí najevo. Samozřejmě se v prvních dnech objevily i kvanta dezinformací, ale věrohodní novináři seznámení s podrobnostmi stvrzují, že se jednalo o strašlivý masakr, při němž se děly nevýslovné surovosti.

Židé nejen v Izraeli, ale v celém světě to prožívají o to bolestněji, že z jejich kolektivní paměti nikdy nevymizí katastrofa holokaustu, ani jí předcházející staletí útisku v evropských společnostech. Minulá neděle je pro židovský národ nejstrašnějším dnem od konce druhé světové války. Nemělo by být nic kontroverzního, nic nesamozřejmého, na tom, že se všem Židům projeví soucit a účast.

Mezi Židy jak v Izraeli, tak po celém světě včetně České republiky, je řada těch, kteří usilují o spravedlnost, rovná práva a mír pro všechny lidi bez rozdílu — na celém území Izraele a Palestiny. Mnozí z nich se netajili svým šokem a zklamáním z toho, že zdaleka ne všichni příslušníci mezinárodní levice, která se zakládá na boji za rovná práva pro všechny, na humanistickém univerzalismu, dokázali pachatele masakrů odsoudit a elementární soucit židovským obětem projevit. Někteří to dokonce výslovně odmítli.

Právě proto jsme v Deníku Referendum vydali v týdnu text jedné z největších veřejných intelektuálek naší generace Naomi Kleinové. Správně v něm upozorňuje, že je to selhání, které žene vodu na mlýn izraelským pravicovým fanatikům.

Nejde ale jen o strategické ohledy. Je zkrátka hanba, že se naši židovští přátelé v této strašné chvíli cítili opuštění, nezahrnutí soucitem a podporou, které potřebovali. Jako člověk, který se pokládá za příslušníka mezinárodní demokratické levice se za to omlouvám a prosím o odpuštění.

II.