Sešli jsme se tu na shromáždění, jehož název zní Zlomit kruh násilí. Přijel jsem z Brna, kde v místní části Bosonohy máme pamětní desku s méně známým citátem našeho největšího státníka Tomáše Garrigua Masaryka: „Ne násilím, ale smírně; ne mečem, ale pluhem; ne smrtí, ale životem k životu.“ Je to půvabná formulace ideje, která stojí v základech jakékoli koncepce lidskosti, a také v základu moderního českého či československého vlastenectví.

Zlomit kruh násilí… To je přece teze, na níž by nemělo být nic kontroverzního. A přesto tomu tak dnes v české společnosti je. Ukazuje se na tom, v jak ponuré a nebezpečné době žijeme. Přijel jsem se s vámi podělit o tři podobně kontroverzní nekontroverzní teze.

I.

Co se stalo před týdnem izraelským civilistům v okolí pásma Gazy, je strašlivá tragédie, jejíž plné obrysy teprve vycházejí najevo. Samozřejmě se v prvních dnech objevily i kvanta dezinformací, ale věrohodní novináři seznámení s podrobnostmi stvrzují, že se jednalo o strašlivý masakr, při němž se děly nevýslovné surovosti.

Židé nejen v Izraeli, ale v celém světě to prožívají o to bolestněji, že z jejich kolektivní paměti nikdy nevymizí katastrofa holokaustu, ani jí předcházející staletí útisku v evropských společnostech. Minulá neděle je pro židovský národ nejstrašnějším dnem od konce druhé světové války. Nemělo by být nic kontroverzního, nic nesamozřejmého, na tom, že se všem Židům projeví soucit a účast.

Mezi Židy jak v Izraeli, tak po celém světě včetně České republiky, je řada těch, kteří usilují o spravedlnost, rovná práva a mír pro všechny lidi bez rozdílu — na celém území Izraele a Palestiny. Mnozí z nich se netajili svým šokem a zklamáním z toho, že zdaleka ne všichni příslušníci mezinárodní levice, která se zakládá na boji za rovná práva pro všechny, na humanistickém univerzalismu, dokázali pachatele masakrů odsoudit a elementární soucit židovským obětem projevit. Někteří to dokonce výslovně odmítli.

Právě proto jsme v Deníku Referendum vydali v týdnu text jedné z největších veřejných intelektuálek naší generace Naomi Kleinové. Správně v něm upozorňuje, že je to selhání, které žene vodu na mlýn izraelským pravicovým fanatikům.

Nejde ale jen o strategické ohledy. Je zkrátka hanba, že se naši židovští přátelé v této strašné chvíli cítili opuštění, nezahrnutí soucitem a podporou, které potřebovali. Jako člověk, který se pokládá za příslušníka mezinárodní demokratické levice se za to omlouvám a prosím o odpuštění.

II.

Co se nyní děje palestinským civilistům v pásmu Gazy, je strašlivá tragédie, jejíž plné obrysy si zatím vůbec nedokážeme představit. Už nyní se v enklávě zcela zjevně jedná o masivní porušování základních lidských práv, jehož se dopouští Izrael.

Dnes jsme v Deníku Referendum vydali text dvou expertů, Izraelce Daniela Levyho a Palestinky Zahy Hassanové, v němž doslova píší: „Pokud mezinárodní společenství nezabrání tomu, co se chystá, můžeme se v krátkém čase stát svědky kombinace masového zabíjení a nuceného vyhánění.“ Jsou i právní experti, kteří už nyní varují před genocidou.

Je ovšem třeba říct, že by to byl jen největší z řetězce zločinů a bezpráví, jichž se Izrael na Palestincích dopouští bez ustání, dlouhodobě, a to za blazeovaného přihlížení, či dokonce otevřené podpory západních demokracií. Je ničím neomluvitelným selháním západních demokracií, pokud namísto toho, aby vynutily spravedlivý a na respektu k rovným právům všech lidí bez rozdílu založený mír na celém území Izraele a Palestiny, soustavně podporují jednu stranu a práva strany druhé systematicky ignorují.

„Normální“, do minulého týdne prakticky všemi západními demokraciemi akceptovaný, stav byl režimem apartheidu, v němž byli Palestinci občany druhé kategorie ve vlastním Izraeli, obětí etnického čištění v okupovaném východním Jeruzalémě i na okupovaném západním břehu Jordánu, o obludném režimu, který Izrael před šestnácti lety zavedl v obležené Gaze, ani nemluvě.

O Gaze v době mého pobytu tam liberální Izraelci hovořili jako o vězení pod širým nebem, o ghettu, ba jako o koncentračním táboře. Přitom většina obyvatel Gazy je mladší osmnácti let. A velkou většinu tvoří rodiny uprchlíků vyhnaných z území zabraných Izraelem v roce 1948. Více než dva miliony lidí se tísní na území o menší rozloze, než má Praha.

Abychom si přiblížili, co se tam nyní děje, představme si, že by nějaký okupant nařídil civilnímu obyvatelstvu Prahy, do které by předtím ještě vměstnal i všechno obyvatelstvo středních Čech, aby se kompletně přesunulo z levého na pravý břeh, předtím by ale vypnul proud, vodu, dodávky potravin, léků i pohonných hmot. Přitom by celé obklíčené území, které by předtím obehnal zdí, soustavně bombardoval. Je neuvěřitelné, že tuto barbarskou výzvu jsou schopní někteří takzvaní experti u nás bez hnutí brvou vydávat za nějaký projev humanity.

Už před minulým týdnem se v Gaze dlouhodobě nedostávalo pitné vody, léčiv, mnohých základních potřeb, nikdo zónu nemohl bez povolení okupantů opustit. Jinak řečeno základní lidská práva každého jednoho obyvatele Gazy byla každodenně hrubě porušována.

Je na místě projevit bezvýhradnou a vřelou účast izraelským obětem masakrů. Ale v kontrastu s tím je zcela šokující neochota projevit účast Palestincům, kteří jsou nyní zabíjení po stovkách denně. Stejně šokující je neochota projevit soucit, účast a porozumění pro celý tragický národní příběh Palestinců, pro jejich hrozný osud po Nakbě — katastrofě v roce 1948, kdy ze dne na den přišli o své majetky, domovy, vlast, důstojnost, základní práva.

Právě tento dvojí standard uplatňovaný západními demokraciemi živí nenávist, jež naplno vytryskla před týdnem. Politika dvojích standardů, kdy spojencům Západu je dovoleno takřka vše, včetně rozčtvrcení odbojného novináře na konzulátu v cizí zemi, zatímco po protivnících se žádá bezvýhradné dodržování mezinárodního práva, je nejen pokrytecká, ale v konečném důsledku znevěrohodňuje Západ a jeho demokratické a lidskoprávní hodnoty jako celek.

Politika dvojích standardů uplatňovaná Západem představuje jedno z největších ohrožení míru ve světě. Je vinou politických veřejností v západních demokraciích, že to tolerují. Teď za politiku dvojích standardů platí nevýslovnou cenu palestinští civilisté. Při představě, jak právě nyní vypadá situace v Gaze, v žilách stydne krev. Jako občan jedné ze západních demokracií se za toto selhání omlouvám a prosím o odpuštění.

III.

Specifickým příkladem selhávající západní demokracie je Česká republika. Jsme nyní svědky zřejmě největšího výronu českého rasismu od divokého odsunu Němců. Je to přitom o to horší, že dnešní projevy nenávisti nejsou vyprovokovány žádnou osobní zkušeností — jen neutuchajícím přísunem neúplných, kusých, manipulativních informací.

To je právě důvod, proč jsem se rozhodl na dnešním shromáždění vystoupit. Jsem novinář a podstatou mé role není na podobných akcích vystupovat, ale informovat.

Noviny, které rediguji, Deník Referendum, od mého pobytu v Gaze před několika lety věnují tématu Izraele—Palestiny soustředěnou pozornost. Troufám si říct, že žádné jiné noviny u nás nevydaly tolik překladů izraelských autorů jako právě my. Pečlivě vybíráme texty špičkových novinářů.

Je bizarním koloritem české ne-debaty o Blízkém východě, že po vydání překladů různých izraelských a židovských autorů, jejichž perspektiva radikálně zpochybňuje zde zažité bludy všeobecně vydávané za pravdy, býváme běžně na sociálních sítích obviňováni z antisemitismu. Kdyby to nebylo strašné, bylo by to k smíchu.

Česká veřejnost samozřejmě není bytostně rasistická, i když se tak dnes projevuje i řada lidí, kteří se sami označují za liberály. A veřejným prostorem se tu bez toho, aniž by to vzbuzovalo větší pozornost, šíří výzvy ke genocidě. Jelikož tu dnes máme mezi účastníky poměrně dost policistů, je asi na místě upozornit, že to je trestný čin.

Česká veřejnost není tedy rasistická ze své podstaty, jen je fatálně neinformovaná, zmanipulovaná jednostrannou propagandou radikálních kruhů v Izraeli. V českých médích se nemluví věcně a informativně o Izraeli jako o apartheidu, jímž je, o etnických čistkách, jež provádí, jako o etnických čistkách, jež provádí, ba dokonce ani o okupovaných palestinských územích se tu nemluví jako o okupovaných palestinských územích.

Českou veřejnost zdejší média neinformovala o tom, jak na okupovaných palestinských územích vypadá každodennost života. Ale v současné krizi se objevují první přísliby změny. Zdá se mi, že editoriální linie některých médií se mění směrem — aspoň — k evropským standardům.

Selhání české veřejnosti v této věci naštěstí nemá vliv na podobu konfliktu. Českou republiku v Evropě v dané otázce nikdo nebere vážně. Pro přerušení rozvojové pomoci okupovaným palestinským územím jsme se vyslovili pouze my a Maďarsko známého antisemity Viktora Orbána.

Tolik k oblíbenému heslu současné vlády, že patříme na Západ. Nakonec to dopadlo tak, že předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová včera ohlásila ztrojnásobení humanitární pomoci okupovaným palestinským území.

Nejde tedy o to, že bychom mohli něco ovlivnit k horšímu. Jedná se o nás samé. Potíž je v tom, že česká veřejnost, která se projevuje takto rasisticky a militantně v současné situaci, a to včetně podstatného segmentu své liberální části, pěstuje si tím určitý návyk, osvojuje si druh chování a myšlení, které nás mohou zaskočit, když to budeme nejméně očekávat. Fatálně se tu dnes oslabuje demokratická politická kultura založená na respektu k lidským právům všech lidí bez rozdílu a k pluralitě perspektiv.

A to je i důsledek selhání českých novinářů. Jako jeden z nich se za to omlouvám a prosím o odpuštění.

Ať mír zůstává s každou krajinou. Děkuji za pozornost.