Bratři a sestry z Palestiny, autoři Otevřeného dopisu palestinských křesťanů představitelům západní církve a teologům, bratře prezidente Bethlehem Bible College, Dr. Jacku Y. Saro, kterého jediného osobně znám,

píši Vám tento dopis jako odpověď na Váš otevřený dopis Výzva k pokání. Beru tento dopis vážně a děkuji jeho autorům. Je psaný v tragické situaci války ve Svaté zemi. Předně bych Vás chtěl ujistit hlubokým soucitem, který cítím ke všem obětem této války.

Ve Svaté zemi jsem žil v devadesátých letech v době svých vysokoškolských studií, a tak je mi tato země a její obyvatelé obzvláště drahá. V té době vrcholil mírový proces a seznámil jsem se s mnoha křesťany, Židy i muslimy — a některá přátelství přetrvávají až dodnes. Jako křesťan se osobně modlím za všechny oběti války a její rychlý konec, utěšení truchlících, uzdravení zraněných a propuštění zajatců a rukojmí.

Kromě soukromých modliteb jsem se dvakrát účastnil také online modliteb Evangelického sboru v Jeruzalémě za mír a v Praze jsem zorganizoval společnou modlitbu křesťanů, Židů a muslimů za mír.

Pokud válka rychle neskončí, uspořádáme společně další modlitby. Při modlitbě myslím také na Palestince i Izraelce, které osobně znám. Z Pásma Gazy je to jediný člověk — fotograf Fadi Thabet, jemuž jsem dvakrát organizoval v kostelích v České republice výstavu fotografií.

Mír je pro mě velmi důležitou hodnotou, a proto ze svých možností podporuji každou iniciativu, která může přispět k rychlému ukončení bojů, příměří a míru.

Uvědomuji si také, že i mimo horkou část války je situace palestinských křesťanů i muslimů na Západním břehu Jordánu velmi obtížná, v Pásmu Gazy je ještě mnohem těžší.

Vážení bratři a vážené sestry, Váš dopis beru jako teologické prohlášení a jako evangelický teolog z České republiky na něj také odpovídám. K teologii patří i různost názorů, související s odlišnými místními i osobními zkušenostmi i různými důrazy na život víry. S některými částmi Vašeho dopisu zcela souhlasím:

Váš dopis je výzvou k pokání. Píši svou odpověď 1. listopadu, den po Světovém dnu reformace, při němž se připomíná pětadevadesát tezí Martina Luthera. První z nich zní: Když Ježíš Kristus říká: „čiňte pokání“, znamená to, že celý křesťanův život má být pokáním. Denně se modlím modlitbu Páně, jejíž součástí jsou slova „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“.

Pokání tedy představuje jeden ze středů života křesťana. Právě z této perspektivy — že jsem hříšník, který potřebuje odpuštění, mohu vést dialog s jakýmkoliv partnerem, který je na tom vlastně podobně. Je to i dobrý základ pro mezináboženský dialog.

Tam, kde se píše o konfliktech nekriticky a uplatňuje se dvojí metr, vzniká jednostrannost, která nemůže přispět ke smíření. S velkým znepokojením pozoruji tento nekritický pohled od některých příznivců obou stran konfliktu. Dochází pak ke zdůraznění lidskosti pouze jedné strany a dehumanizaci a opovrhování utrpením lidí na druhé straně.

Není to záležitost jen České republiky, ale celosvětová, která hrozí vytvořením propalestinského a proizraelského bloku a ohrožuje mír na celém světě. Domnívám se, že posláním křesťanů je stavět se proti nepřátelství politickému: Izrael proti Palestině či Pásmu Gazy, i náboženskému: Židé proti muslimům a křesťané jako spojenci jedněch či druhých.

Připomínám, že jádrem Ježíšova učení je Kázání na hoře, kde najdeme blahoslavenství „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“ (Mt 5,9), a také přikázání „Milujte své nepřátele“ (Mt 5,44). Jsem přesvědčen, že toto Ježíšovo učení může mít i praktický politický dopad — jak na něj ukazoval i Martin Luther King a hlásí se k němu i palestinský Kairos.

Ze své perspektivy České republiky bych chtěl upozornit na smíření Německa a Francie po Druhé světové válce, kdy se ze staletých nepřátel stali dobří spojenci, a také na úspěšné nenásilné rozdělení bývalého Československa na Českou a Slovenskou republiku. Dnes jsou Česká a Slovenská republika nejbližšími spojenci a nejlepšími přáteli.

Křesťané zde mohou být budovateli mostů mezi znepřátelenými stranami. To je myslím poselství pro křesťany východu i západu, severu i jihu. Ve víře vidím dobrou naději, že je možné i smíření mezi Palestinou a Izraelem. Souhlasím však s Vaším hodnocením, že nekritická podpora jedné strany tomuto smíření může škodit. Pro křesťany západu je také důležité, aby brali vážně zkušenost křesťanů ve Svaté zemi, v Izraeli a v Palestině.

Nenásilný odpor, který zastáváte, může být silnou zbraní — sám jsem vyrostl v komunistické diktatuře a ještě si živě pamatuji, jak jsme ji dokázali porazit před čtyřiatřiceti lety nenásilnou, sametovou revolucí.

Sestry a bratři, k dobrým vztahům patří také pravdivost, tedy sdílení toho, co si člověk opravdu myslí. Palestinští křesťané jsou pro mě důležití, a proto Vám píši i své kritické postřehy k Vašemu dopisu, které podle mého názoru mohou pomoci ke zlepšení situace:

Negativně píšete o široké škále sionistických teologií a interpretací. Sionismus je židovské národní hnutí, které lze zařadit mezi národní hnutí své doby — např. v době vzniku postkoloniálních států po Druhé světové válce. Toto hnutí má jistě i svou obdobu v palestinském národním hnutí. Stát Izrael a sionismus jsou tedy skutečnosti, které je tedy třeba brát nikoliv nekriticky, ale vážně, stejně jako palestinské národní hnutí.