Kostel svatého Porfyria v Gaze je připomínkou prastaré křesťanské přítomnosti v Palestině a Izraeli. Kostel v centru města Gaza na severu pobřežní enklávy zahrnuje i hrob svatého Porfyria, biskupa na konci čtvrtého a na začátku 5. století. Původní kostel — později změněný v mešitu — z roku 407 je považován za třetí nejstarší křesťanský svatostánek na světě, v době křižáckých států ve 12. století byl postaven kostel dnešní, který slouží pravoslavným křesťanům dodnes.

Nemít kam jít

Areál kostela zasáhla 19. října jedna z bomb izraelské armády dopadajících nepřetržitě na území Gazy. O život přišlo podle dostupných informací až osmnáct lidí. To, že střela areál zasáhla, potvrdila i sama IDF, kostel podle ní ovšem nebyl přímým terčem útoku, tím bylo blízké velitelské stanoviště Hamásu. V kostele a přilehlých budovách se schovávalo několik stovek obyvatel, jimž izraelské útoky vyhnaly už předtím z domovů.

Mnozí z těch, kdo hledali azyl v kostele, jsou muslimové — náboženské rozdíly tu jdou stranou. Otec Eliáš, jeden z místních pravoslavných kněží, o několik dní dříve v rozhovoru pro Al-Džazíru uvedl, že Izrael už zničil mnoho svatostánků různých náboženství a nebude se rozpakovat zasáhnout i jejich kostel. Izraelské bomby skutečně srovnaly se zemí například starobylou mešitu v městě Džabálija na severu Pásma Gazy, která byla původně rovněž křesťanským chrámem. Na území Gazy se celkově nacházejí tři památky na seznamu UNESCO.

Arcibiskup řecké pravoslavné církve Alexios z Tiberiady, který sídlí v Gaze, uvedl, že zasaženy byly objekty přiléhající ke kostelu a vchod do kláštera, celkově se prý v areálu skrývalo na 400 osob a není jasné, kolik přesně jich již zemřelo. Řecký pravoslavný patriarchát v Jeruzalémě útok na kostel v Gaze odsoudil jako „válečný zločin“ a „útok na křesťanské dědictví“. Zármutek nad smrtí lidí ukrytých v kostele vyjádřilo řecké ministerstvo zahraničí.

Hlava světového anglikánského společenství, arcibiskup z Canterbury Justin Welby, navštívil Jeruzalém a modlil se společně s jeruzalémským pravoslavným patriarchou Teofilem III. za oběti probíhající tragédie, za mrtvé v anglikánské nemocnici Al-Ahlí v Gaze, v kostele sv. Porfyria a další oběti a za ukončení válečných akcí z obou stran.

Představitelé řecké pravoslavné církve a dalších církví ve Svaté zemi zároveň potvrdili, že je jejich povinností nadále poskytovat útočiště lidem v krajní nouzi, a že tedy budou nadále nabízet své objekty jako útočiště pro uprchlíky a oběti bombardování a války.

Papež František ve svém vyjádření k novému kolu násilí ve Svaté zemi řekl, že by si každý věřící měl vybrat, na které straně konfliktu stojí, a zvolit si tu správnou stranu — stranu míru, ne války a ničení. Papež je ve spojení s katolíky v Gaze, jichž se nyní okolo pěti set ukrývá v kostele Svaté rodiny, jediném katolickém farním kostele v Gaze. I v jejich případě jde o uprchlíky, jimž izraelské nálety zničily domovy a nyní je Izrael vyzývá k tomu, aby odešli i z jejich dočasného útočiště na jih pásma Gazy.

Hlava římských katolíků ve Svaté zemi, latinský jeruzalémský patriarcha kardinál Pierbattista Pizzaballa potvrdil, že část zraněných z kostela sv. Porfyria se přesunula do kostela Svaté Rodiny. Katolíci v Gaze se rozhodli zůstat, protože nevědí, kam jít, a protože nikde v Pásmu Gazy není bezpečno. „Válka a bomby nikdy nevyřešily problémy, spíše vždy vytvářejí nové,“ řekl kardinál Pizzaballa.

Nekonečný kruh násilí, nebo spravedlnost a mír

Palestinští křesťané různých církví sdružení v iniciativě Kairos, založené v roce 2009, kdy společně vydali prohlášení Palestinský Kairos inspirované stejnojmenným provoláním jihoafrických křesťanů z roku 1985, se společně vyjádřili i k současné situaci. Za hlavní příčiny dnešní války považují trvalý stav teroru, tyranii izraelské okupační armády a důsledné odmítání práva Palestinců na sebeurčení a na vlastní stát ze strany všech izraelských vlád, zvláště pak té dnešní.

Bezprostřední příčinou pak podle nich je ochromující blokáda Pásma Gazy, které je od roku 2007 obrovským a přelidněným vězením pod širým nebem. Připomínají také tisíce politických vězňů v izraelských věznicích, násilné vysídlování, demolice domů a další každodenní zkušenosti Palestinců žijících pod izraelskou okupací. Dnešní erupce násilí považují za reakci na všechen tento útlak.

Řešením však nejsou zbraně, které přinášejí jen další smrt, nenávist a násilí, ale zjednání spravedlnosti a uznání práva Palestinců na důstojnou existenci mezi ostatními národy. Signatáři Kairosu opakují slova svého prvního prohlášení, dnes stejně platná jako v době jeho prvního vydání: „Budoucnost máme společnou. Buď to bude kruh násilí, který ničí obě strany, nebo mír, ze kterého obě budou mít prospěch.“ Mír Izraele je mírem Palestinců, skutečná bezpečnost Izraelců nikdy nenastane bez toho, že budou bezpečně a důstojně žít i Palestinci.

Křesťanů je dnes je mezi Palestinci malá menšina, na území Gazy je to okolo tisícovky, přičemž ještě v roce 2007 jich bylo 7000. Jsou „menšinou uprostřed menšiny“, problémem je pro ně jak okupace a množství překážek a omezení pro život — jako pro všechny Palestince —, tak i islamismus některých palestinských seskupení. Proto mnozí z nich odcházejí. Stále je to ale menšina významná a pro palestinskou společnost důležitá, jak ukazuje i dnešní dění a jejich zapojení do řešení humanitární tragédie v Gaze.

Ve většinovém českém diskursu a veřejném povědomí je nicméně samotná existence palestinských křesťanů odmítána a vytěsňována, protože se nehodí do obecně sdílené představy o Palestincích jako islamistických teroristech. Nehodí se do ní křesťané, kteří si dovolují tvrdě kritizovat Izrael a jeho politiku, protože podle zažité představy jsou nepřáteli křesťanů pouze muslimové.

A už vůbec se do obvyklé představy nehodí obrázky muslimských a křesťanských Palestinců ukrývajících se společně v prostorách pravoslavného kostela před izraelskými bombami. I to je ale jedna z podob současného konfliktu a je třeba ji, zvláště v českém prostředí, o to více připomínat.