Každý člověk, který má všech pět pohromadě, už musí jasně vidět, že bez silného tlaku zvnějšku Izrael nepřestane s masivním bombardováním Gazy a s pozemní invazí. Osobně nejsem žádná radikálka. A nejsem ani zrádkyně. Ale klame sám sebe každý, kdo věří, že lidé, kteří nás do této katastrofy zavedli, najdou vhodnou cestu, jak nás z ní vyvést. Naše vláda nemá odpovědi ani zábrany.

V posledních týdnech jsme se účastnili těch několika malých protestů, které se v Tel Avivu konaly s požadavkem příměří. V Izraeli dnes musíme svá slova volit zvlášť pečlivě. Máme obavy o vlastní bezpečnost, poněvadž v Izraeli po Hamásem spáchaném masakru 7. října propuklo tvrdé potírání jakýchkoli projevů nesouhlasu, což nás nutí tlumit projevy našeho hněvu. Pokud bychom byli zcela umlčeni, kdo by tu zůstal, aby volal po ukončení války a propuštění rukojmích?

Během proslovů členů rodin, které mají v Gaze rukojmí, mnozí říkali zcela jasně, že jejich hlasy jsou záměrně tlumeny, aby izraelská armáda mohla pokračovat ve své agresi vůči Gaze. Pokud naše vláda neposlouchá ani rodiny unesených, proč by měla naslouchat nám ostatním? Strach je otupující, jakýkoli krok se nám může okamžitě vymstít a policie Itamara Ben Gvira může kohokoli z nás zavřít, kdykoli si zamane. Cítíme zmar a bezmoc.

Příměří se neuzavřelo, protože jediným způsobem politického přežití, který ministerský předseda Benjamin Netanjahu zná, jsou krev a tanky, uspokojující jeho fašistickou voličskou základnu, která ve svých mesiášských vidinách prahne po dalších osadách, půdě a dalších zdrojích. Netanjahu přitom štěpí společnost i dnes, v čase hlubokého smutku. Nechal se dokonce slyšet, že za masakry 7. října nesou vinu záložáci, kteří předtím odmítali sloužit na protest proti vládnímu justičnímu převratu.

Ačkoli z průzkumů plyne, že většina izraelské veřejnosti si přeje Netanjahuův odchod, jen co konflikt ustane, známe tohoto našeho válečného zločince příliš dobře na to, abychom věděli, že rozhodně nemá v úmyslu potichu odejít ze scény. Nepochybně si zase najde nějaký způsob, jak nás štvát proti sobě.

Příměří se neuzavřelo, protože Netanjahua nezajímá, co si pozůstalí obětí masakrů ze 7. října skutečně přejí. Mnozí z nich jsou sekulární liberálové nebo příznivci levice — přesně ten typ lidí, kteří po předchozích devět měsíců víkend co víkend demonstrovali proti jeho vládě. Premiér k nim necítí žádnou odpovědnost.

Příměří se neuzavřelo, protože naše krajně pravicová vláda je opilá mocí, nemá žádný jasný plán a nedokáže poskytnout věrohodné odpovědi na nepříjemné otázky týkající se destrukce, kterou nyní páchá. Jejich jedinou strategií je s dosud nevídanou brutalitou zasypat celou Gazu bombami.

Příměří se neuzavřelo, neboť jakkoli trpělivost ve Spojených státech pomalu křehne, nikdo Izrael zatím k ničemu nenutí. Nejmocnější státy světa za námi pevně stojí. Koneckonců, Spojené státy samy mají na svědomí podobné typy útoků na Blízkém východě.

Příměří se neuzavřelo, protože vláda státu Izrael se nedokáže čelem postavit ke svému selhání ze 7. října. Nese odpovědnost za to, že mu nedokázala zabránit a nese odpovědnost za to, že je nezastavila dříve. Vědí, že až se válečná mašinerie zastaví a začneme zase přemýšlet s klidnou myslí, náš hněv se obrátí vůči nim.

Příměří se neuzavřelo, protože na palestinských životech této vládě vůbec nezáleží, a Izrael za soustavně narůstající počty obětí nenese žádnou odpovědnost. Palestinští studenti, lékaři, novináři jsou dehumanizováni a masakrováni, jejich sny a naděje se pokládají v lepším případě za irelevantní a v horším za nebezpečné.

Příměří se neuzavřelo, protože židovská levice a palestinští občané Izraele jsou umlčováni a kdokoli, kdo si dovolí projevit s lidmi v Gaze solidaritu, je pronásledován policií. Naopak, vládní ministři, kteří „metaforicky“ navrhnou shodit na Gazu jadernou bombu, jsou jen pokáráni. Bojíme se. Politický prostor, v němž by se tu dalo bojovat za příměří, zmizel.

A přesně v tomhle bodě na scénu vstupujete vy.

Pomozte nám

Možná vám to, co jsem tu psala, zní samozřejmě, ale u nás v Izraeli jsou to krajně nepopulární názory. Od novinářů hlavního proudu až po celebrity, velká většina Izraelců má za to, že bychom měli pokračovat ve „vymazávání“ Hamásu z povrchu země.

Ale vymazáváme Hamás z povrchu země? Nikdo to neví. Jak jsou na tom rukojmí? Nemáme ponětí. „Společně zvítězíme“ — a to je vše, na čem záleží.

Kolektivní izraelské přesvědčení, že současné násilí je ospravedlnitelné, spočívá na bizarním vnímání reality. Podařilo se nám přesvědčit sebe samé, že jsme jaksi „morálnější“, protože říkáme civilistům v Gaze, aby opustili své domovy předtím, než na ně shodíme bomby — ačkoli prostě nemají kam jinam jít.

Dělá nám dobře, když si namlouváme, že celá válka je jen a jen vinou Hamásu. A jaksi nám nevadí, že nesmyslné bombardování a invazi vede zdiskreditovaná vláda v čele se zkorumpovaným premiérem, kterému jde jen o to, aby si zachránil vlastní zadek, zatímco ostatní čekají bez informací jen na to, kdy už bude konečně po všem.

Je to katastrofa. Nekončící, prohlubující se, nevýslovná katastrofa — pro nás Izraelce, pro Palestince v Gaze, pro Západní břeh i pro celý Izrael, pro rukojmí a pro každého, kdo věří, že nemáme žádnou jinou možnost, než se o tuto zem nějak podělit a žít tu společně v rovnoprávnosti. Styďte se, pokud nevěříte bolesti, kterou dnes Židé nebo Palestinci pociťují: nikdo z nás tady by se neměl nějak zvlášť snažit, aby vám během války vysvětloval, jak trpí.

Odmítám slepě následovat stádo, které mě obklopuje. Raději ztratím oblibu nežli svou lidskost. Ztratila jsem své milované blízké během masakrů 7. října a někteří další jsou v zajetí Hamásu. Chci udělat vše, co dokážu, abych je zachránila. Ale vláda namísto toho, aby naslouchala těm, kdo přišli o své přátele a rodiny — a stále mohou ztratit víc — v důsledku ohavného násilí, naší bolesti zneužívá k ospravedlňování války a umlčování projevů nesouhlasu.

A zatímco celý svět s hrůzou sleduje hrůzy v Gaze, izraelští osadníci a vojáci se chovají jak utržení z řetězu na západním břehu Jordánu, kde terorizují a vyhánějí stovky Palestinců, jimž se nedostává vůbec žádné ochrany. Snahám přivést k jednomu stolu Izraelce a Palestince, byť jen na úrovni občanské společnosti policie zamezuje. A v tom všem má náš premiér čas na to, aby si odklepl prostředky na renovaci své rezidence.

Smutnou pravdou tedy je, že i my jsme rukojmí vlády, která nemá žádný reálný plán a svým občanům nedává žádné odpovědi na kladené otázky. Jediné, co umí, je bombardovat. Bezhlavě. Prostě roztočit kola válečné mašinérie.

Verbovat mladé lidi do války s falešným příslibem, že tohle už je ta poslední. Zneužívat naši bolest a soužení. Jenomže hrůzy ze 7. října nelze napravit masakrováním tisíců Palestinců.

Jak je vůbec možné, že mí přátelé, jejichž rodinní příslušníci jsou drženi jako rukojmí, se musí doprošovat své vlády, aby s nimi mluvila a naslouchala jim? Jak je možné, že lidé po světě mají více soucitu s našimi usnesenými než naše vlastní vláda? Jak vůbec mohou v klidu spát?

Prosím, pokud přejete Palestincům i Izraelcům život, potřebujeme, abyste vyvinuli největší možné úsilí za prosazení požadavku okamžitého příměří. Hned. My tu trpíme. Nás tu drtí smutek. Jsme sirotci. Naší vládě na hodnotě lidského života nezáleží. Ale my chceme žít. Sami to nezvládneme. Pomozte nám.

Z anglického originálu Israeli leaders are ignoring our calls for a ceasefire. You shouldn’t publikovaného magazínem +972Mag přeložil JAKUB PATOČKA.