Po téměř sedmi týdnech války se Izrael a Hamás dohodly na posledních detailech smlouvy o pozastavení útoků. Součástí dohody je čtyřdenní příměří a výměna padesáti izraelských rukojmí za 150 palestinských „bezpečnostních vězňů“ s tím, že další výměny vězňů za rukojmí by mohly přijít v budoucnu.

Uvedené podmínky dohody údajně nabízel Hamás Izraeli už před několika týdny v samém počátku války, ale premiér Benjamin Netanjahu se rozhodl raději pokračovat v masivním útoku na obléhané pásmo Gazy, během něhož bylo zabito více než 14 tisíc Palestinců, než byl ochoten o nějaké dohodě začít vůbec uvažovat — a to i na úkor zdraví a bezpečí izraelských rukojmí.

Izrael následně zveřejnil seznam tří set palestinských vězňů, jejichž propuštění zvažuje v rámci této či některé budoucí výměny. Seznam dal veřejnosti k dispozici, aby měla možnost podat k soudům žádost o vyškrtnutí některého konkrétního jména.

Všechna rukojmí, stejně jako všichni vězni určení k výměně, jsou v této fázi ženy nebo nezletilí. Přesto mnozí představitelé izraelské pravice a pravděpodobně i širší část veřejnosti mají za to, že vláda přistoupila k významnému ústupku, pokud je nyní ochotná propustit kvůli hrstce rukojmích nebezpečné „teroristy“.

Kdo si projde tento seznam vězňů navržených k propuštění, první, co ho udeří do očí, je jejich věk. Drtivou většinu z nich — 287 ze 300 — tvoří mladiství ve věku osmnáct let nebo mladší, pěti z nich je dokonce jen čtrnáct let. Jak se ze čtrnáctiletého mladíka stane „bezpečnostní vězeň“?

Mezi jmény na seznamu jsou údajní příslušníci hnutí Hamás, Fatah, Islámský džihád a Lidové fronty pro osvobození Palestiny, mnoho z nich však žádnou politickou afiliaci nemá. Žádný z vězňů nebyl odsouzen za vraždu či zabití.

Někteří dostali svůj trest za pokus o útok, většina však byla odsouzena za menší přestupky, především za vrhání kamenů. Jeden z nich, sedmnáctiletý vězeň, si například odseděl dva roky za mřížemi kvůli tomu, že házel kameny po izraelském policejním autě v Jeruzalémě — tomtéž městě, kde nepokoje židovských osadníků často přerůstají v násilnosti vůči Palestincům, za něž jsou však jejich pachatelé z řad osadníků jen zřídkakdy zatčeni, natožpak odsouzeni.

Především je však tento seznam mrazivým svědectvím o tom, jak ústřední roli hraje zatýkání a věznění v izraelském systému okupace a kontroly. Podle údajů izraelské lidskoprávní organizace Ha-Moked věznil Izrael k listopadu letošního roku 6704 „bezpečnostních vězňů“.

Z tohoto počtu bylo 2313 osob odsouzeno k odnětí svobody soudem, dalších 2321 na soud čeká a 2070 z nich je v takzvané „administrativní vazbě“, tedy jsou uvězněni bez soudu; posledních 105 tvoří „ilegální bojovníci“, zatčení během útoků Hamásu v jižním Izraeli 7. října.

Skoro všichni na seznamu jsou relativně noví vězni, zatčení v posledních dvou letech. Výjimku mezi nimi tvoří deset žen, které jsou vězněné už delší dobu, od let 2015—2017. Jsou to Palestinky z Jeruzaléma a ze Západního břehu, které byly odsouzeny většinou za útok nožem nebo pokus o útok na policistu či vojáka — všechny tyto incidenty však skončily bez zranění nebo jen s lehčím až středním zraněním napadeného.

To všechno, připomeňme si, se dělo v tomtéž soudním systému, který se rozhodl odložit případ žaloby na osadníka, jenž ubodal palestinského mladíka k smrti v květnu 2022 — s odůvodněním, že „nelze s jistotou vyloučit verzi žalovaného, že se jednalo o sebeobranu“. Tentýž systém pak v červenci tohoto roku zprostil obvinění izraelského policistu, který zastřelil Ijáda al-Hallaqa, palestinského muže trpícího poruchou autistického spektra, a to navzdory jasným svědectvím a videozáznamům prokazujícím, že zastřelený Palestinec byl neozbrojený a nepředstavoval žádnou hrozbu.

K tomu všemu mějme na paměti, že palestinští „bezpečnostní vězni“ spadají pod zvláštní systém vojenského soudnictví, který se chlubí procentem odsouzených mezi 95 až 99 procenty. Shovívavost a přihlédnutí k okolnostem je očividně privilegium vyhrazené pouze Židům.

Zatímco Židé, kteří se bouří v ulicích, páchají násilnosti, a dokonce i vražedné útoky na Palestince, se stíhání bát nemusejí, seznam vězňů určených k propuštění nám připomíná, že Palestinci se dostávají natvrdo za mříže za pouhý „úmysl“ spáchat násilný čin. Jedna z žen na seznamu, pětačtyřicetiletá Palestinka z Jeruzaléma, si odseděla více než dva roky za to, že byla „dopadena na Starém Městě s nožem v ruce“ a „tvrdila, že má v úmyslu spáchat útok“.

Mezitím izraelský kahanistický ministr národní bezpečnosti vybízí Židy, aby se ozbrojovali, a rozdává zbraně jako cukrátka. A mnozí pravicoví Izraelci na svých veřejných i soukromých účtech vyhlašují záměr „pozabíjet co nejvíc Arabů“.

Občas se v žalobě neobjeví dokonce ani „úmysl“. Osmnáctiletý mladík z Jeruzaléma byl „zatčen spolu s dalšími, protože vykřikoval Alláhu akbar“. Osmnáctiletá žena ze Západního břehu si odseděla několik měsíců ve vězení za „podněcování na Instagramu“.

U Izraelců se naproti tomu explicitní veřejné výzvy ke genocidě považují za legitimní projev vlastenectví. Zato Palestinci s izraelským občanstvím jsou zatýkáni třeba i za pouhé zveřejnění fotografie palestinského národního pokrmu, šakšuky, s palestinskou vlaječkou.

Jen v několika málo rozsudcích se objevuje útok střelnou zbraní na izraelské vojáky či ozbrojené síly (a i v těchto případech bez obětí na životech). Většina případů se týká házení zápalných lahví, vystřelování rachejtlí a „narušení veřejného pořádku“. Stálo to za to — nechat izraelské rukojmí včetně žen a dětí strádat v Gaze několik dalších týdnů, aby mohl být ve vězení dál držen mladík, který si troufl vykřiknout „Bůh je veliký“?

Jistě: seznam se skládá z „méně nebezpečných“ vězňů, jejichž propuštění neprobudí tak velký odpor veřejnosti, zatímco palestinští vězni odsouzení za mnohem vážnější zločiny a ti, kteří skutečně způsobili smrt druhým, zůstávají v izraelských věznicích. Avšak těch tři sta jmen, která dal Izrael dohromady — vesměs mladých lidí, uvězněných za nějakou formu lidového odporu proti okupaci — by mělo vést mezi Izraelci k nějaké formě reflexe.

Konec konců existuje zcela zjevná souvislost mezi tvrdou represí vůči jakémukoli projevu palestinské opozice na jedné straně a mezi posilováním ozbrojených skupin, které v násilí spatřují jedinou cestu, jak se účinně postavit okupační moci, na straně druhé. To však by vyžadovalo od izraelské veřejnosti, aby konečně pochopila, že dokud bude útlak pokračovat, bude stejně tak nevyhnutelně pokračovat i odpor proti němu.

Z anglického originálu What Israelis won’t be asking about the Palestinians released for hostages, zveřejněného na webu +972 Magazine, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.