Už je tomu sedmapadesát let, kdy se v roce 1967 izraelská armáda prohnala východním Jeruzalémem a západním břehem Jordánu během arabsko-izraelské války, které se v Izraeli říká válka šestidenní. Od té doby obě oblasti zůstávaly pod izraelskou vojenskou okupací. Brutální okupací, abychom byli přesní.

Ale byla to okupace legální, podle litery mezinárodního práva, jež také stanovuje, jaké povinnosti a odpovědnosti okupační mocnost na obsazených teritoriích musí během ozbrojeného konfliktu dodržovat. Některé z činů izraelské vlády, zejména transfer 700 tisíc osadníků na okupovaná území, se obecně pokládají za přímé porušení mezinárodního práva.

Zásadní rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu, nejvyšší justiční instance Organizace spojených národů, teď vše změnilo. Soud dospěl k závěru, že celá okupace je nezákonná a že izraelská osadnická politika je porušením Ženevské konvence, jež jasně stanovuje, že „okupační moc nesmí deportovat či přesouvat části vlastního civilního obyvatelstva na okupovaná území“.

Soud ve svém nálezu také konstatuje, že izraelská politická opatření a praxe na okupovaných palestinských územích jsou faktickou anexí rozsáhlých částí daných území a že Izrael systematicky diskriminuje Palestince, kteří tu žijí. Soud také říká, že izraelské politické kroky a praxe porušují právo Palestinců na sebeurčení.

Prezident soudu Nawaf Salam nešel pro slova daleko, když řekl: „Soustavné zneužívání pozice okupační mocnosti Izraelem k anexím a uplatňování permanentní kontroly na okupovaných palestinských územích a ustavičné maření práva Palestinců na sebeurčení pošlapává základní principy mezinárodního práva. A veškerou izraelskou přítomnost na okupovaných palestinských územích to činí nezákonnou.“

Mění se tedy to, že od nynějška se už nepokládá za nezákonný jen způsob výkonu okupace Izraelem. Nově, podle názoru Mezinárodního soudního dvora, je nezákonnou už i sama okupace — jako taková.

Je na místě poznamenat, že případ posuzovaný Mezinárodním soudním dvorem je zcela oddělený od jiných probíhajících řízení, jež se rovněž týkají počínání Izraele: zejména jihoafrické stížnosti, že Izrael páchá v Gaze genocidu, což už soudní dvůr označil za „možné“. Verdikt z minulého pátku je odpovědí na žádost Valného shromáždění OSN, podanou v prosinci 2022 a podporovanou 87 zeměmi — mezi nimiž ovšem chyběly mimo jiné Spojené státy, Velká Británie, Německo či sám Izrael.

Valné shromáždění OSN požádalo soud, aby posoudil, zda lze vojenskou okupaci palestinských území Izraelem stále ještě pokládat za dočasnou — a tedy stále ještě legální — ve světle faktu, že trvá už přes půl století. Podání k soudu explicitně Mezinárodní soudní dvůr žádala, aby posoudil masivní rozšiřování osad, stejně jako výroky izraelských politiků, včetně ministerského předsedy Benjamina Netanjahua, kategoricky vylučující vznik palestinského státu a popisující západní břeh Jordánu jako součást většího Izraele.

Soud tomu vyšel vstříc — a dospěl k názoru, že Izrael provádí trvalou okupaci Západního břehu Jordánu. Fakticky tím akceptoval, že Izrael zde provedl anexi.

Zásadní důsledky

Je třeba zdůraznit, že Mezinárodní soudní dvůr formálně nevydal nic silnějšího než zkrátka nezávazný názor, který sám o sobě neukládá Izraeli povinnost se ze Západního břehu stáhnout. Ale důsledky to bude mít i tak zásadní. Po desetiletí jedna izraelská vláda za druhou zneužívala technickou legálnost okupace k stupňování kontroly izraelské státní moci, kradla Palestincům půdu a budovala na ní nelegální osady pro izraelské občany.

Lze citovat ze zoufalým tónem napsaného podání k soudu Rijáda al-Malikiho, palestinského ministra zahraničních věcí, který vloni v únoru o Izraeli napsal, že „od prvního dne okupace začal kolonizovat a anektovat území s cílem učinit celou okupaci nezvratnou. Ponechal nám skrumáž od sebe izolovaných Bantustanů“. Verdikt Mezinárodního soudního dvora je zásadní, protože učinil přítrž právním dvojznačnostem a úskočným byrokratickým kličkám, které izraelskou okupaci umožňovaly.

A stalo se se to právě v čase, kdy ve stínu války v Gaze Izrael stupňuje tlak na faktickou anexi Západního břehu, kde se už ani nesnaží předstírat, že by se mělo jednat o dočasnou vojenskou okupaci. Je to navíc politika, které se dostalo hlasité podpory, když Kneset, izraelský parlament, minulý čtvrtek manifestačně odmítl vznik palestinského státu.

Význam hlasování Knesetu je ohromný. Protože s odhozením ideje palestinského státu pohřbívá také takzvané „dvojstátní“ řešení. Pro hlasovalo osmašedesát členů Knesetu, jen devět jich bylo proti. Rezoluci podpořila Netanjahuova strana Likud a její krajně pravicoví spojenci — strana Náboženský sionismus Bezalela Smotricha a Židovská síla Itamara Ben Gvira. Ale podpořil ji i Benny Gantz, představitel údajně centristické Strany národní jednoty, muž, který často bývá západními politiky popisován jako umírněný hlas izraelské politiky.

Význam hlasování Knesetu lze jen těžko přecenit. Zopakujme, že s odmítnutím myšlenky palestinského státu bere za své také idea „dvoustátního řešení“, což je otřepaná formulka, v níž si dosud libují různí západní politici, jakkoli realita v terénu už je činí prakticky neuskutečnitelným.

Bude to jeden stát

Od nynějška už nelze pochybovat o tom, že Izrael je na cestě k cíli, který po více než půl století od roku 1967 buďto zamlžoval, anebo popíral: k jednostátnímu řešení. Samozřejmě, když se taková věc vysloví, člověk by si mohl představovat jeden stát ve smyslu země s rovnými právy a svobodami pro všechny své občany.

Ale současné politické vedení státu Izrael nezamýšlí nic takového. Koncipují židovský etnostát, v němž budou Palestincům upřena sociální i ekonomická práva. Jak se takové věci říká, je dobře známo: je to apartheid. Lidskoprávní organizace včetně Amnesty International, Human Rights Watch, izraelského B'Tselem a na Západním břehu působícího Al-Haq už takto Izrael označují.

Ale západní političtí představitelé je v tom zatím nenásledovali. Je ovšem těžké si představit, jak dlouho jim takové popírání reality může ve světle stanoviska Mezinárodního soudního dvora a manifestačního hlasování Knesetu ještě vydržet.

V případě jihoafrického apartheidu jeho mezinárodní odsouzení nakonec vedlo k sankcím i omezením práva cestovat pro jeho občany, což uvrhlo zemi do izolace. Nakonec to vedlo k propuštění Nelsona Mandely z vězení a k ukončení režimu apartheidu.

A právě z toho důvodu stanovisko Mezinárodního soudního dvora představuje pro západní politiky podporující Izrael tak obrovský problém. Najednou budou muset vysvětlovat, co jejich podpora znamená v situaci, kdy izraelský parlament odmítá samu existenci palestinského státu za jakýchkoli okolností, zatímco nejvyšší soudní instance na světě označuje anexi Západního břehu za ilegální. Zejména v Londýně a ve Washingtonu se budou klást čím dál nepříjemnější otázky o legálnosti a morálnosti posílání zbraní zemi, která jimi každodenně usmrcuje Palestince v Gaze a na Západním břehu Jordánu.

Svými činy vláda státu Izrael, a nyní i jeho parlament, daly otevřeně najevo své pohrdání mezinárodním řádem založeným na právu a dodržování pravidel. Ale díky stanovisku Mezinárodního soudního dvora už západním politikům aspoň nezbývá žádný prostor k výmluvám, že si takovéto pravé podstaty státu Izrael nebyli či nejsou vědomi.

Z anglického originálu ICJ opinion on Israel's occupation upends the order that oppresses Palestinians publikovaného magazínem Middle East Eye přeložil JAKUB PATOČKA.