Už je tomu sedmapadesát let, kdy se v roce 1967 izraelská armáda prohnala východním Jeruzalémem a západním břehem Jordánu během arabsko-izraelské války, které se v Izraeli říká válka šestidenní. Od té doby obě oblasti zůstávaly pod izraelskou vojenskou okupací. Brutální okupací, abychom byli přesní.

Ale byla to okupace legální, podle litery mezinárodního práva, jež také stanovuje, jaké povinnosti a odpovědnosti okupační mocnost na obsazených teritoriích musí během ozbrojeného konfliktu dodržovat. Některé z činů izraelské vlády, zejména transfer 700 tisíc osadníků na okupovaná území, se obecně pokládají za přímé porušení mezinárodního práva.

Zásadní rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu, nejvyšší justiční instance Organizace spojených národů, teď vše změnilo. Soud dospěl k závěru, že celá okupace je nezákonná a že izraelská osadnická politika je porušením Ženevské konvence, jež jasně stanovuje, že „okupační moc nesmí deportovat či přesouvat části vlastního civilního obyvatelstva na okupovaná území“.

Soud ve svém nálezu také konstatuje, že izraelská politická opatření a praxe na okupovaných palestinských územích jsou faktickou anexí rozsáhlých částí daných území a že Izrael systematicky diskriminuje Palestince, kteří tu žijí. Soud také říká, že izraelské politické kroky a praxe porušují právo Palestinců na sebeurčení.

Prezident soudu Nawaf Salam nešel pro slova daleko, když řekl: „Soustavné zneužívání pozice okupační mocnosti Izraelem k anexím a uplatňování permanentní kontroly na okupovaných palestinských územích a ustavičné maření práva Palestinců na sebeurčení pošlapává základní principy mezinárodního práva. A veškerou izraelskou přítomnost na okupovaných palestinských územích to činí nezákonnou.“

Mění se tedy to, že od nynějška se už nepokládá za nezákonný jen způsob výkonu okupace Izraelem. Nově, podle názoru Mezinárodního soudního dvora, je nezákonnou už i sama okupace — jako taková.