Když začalo jít opravdu do tuhého, jako první ucukl izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Po celé měsíce byl právě on hlavní překážkou k uzavření příměří v Gaze, což viditelně frustrovalo i jeho vlastní vyjednavače.

Bylo to nakonec zjevné i před dvěma měsíci, když vládu opustil Netanjahuův ministr obrany Jo'av Galant. Jako hlavní architekt patnáctiměsíční války Galant jasně řekl, že armáda už nemá v Gaze čeho dosáhnout.

Přesto si Netanjahu postavil hlavu. Vloni na jaře odmítl dohodu podepsanou Hamásem v přítomnosti ředitele CIA Williama Burnse, poněvadž upřednostnil ofenzívu v Rafahu.

Na podzim začal Netanjahu hledat spásu v tzv. Plánu generálů, spočívajícím ve snaze vyčistit severní Gazu a připravit ji na osídlení Izraelci. Plán spočíval ve snaze vyhladovět a vybombardovat všechny v severní Gaze, což provázelo prohlášení, že s každým, kdo oblast neopustí, se bude nakládat jako s teroristou.

Jednalo se o přístup natolik extrémní a natolik odporující mezinárodně platným pravidlům pro vedení války, že ho dokonce i bývalý izraelský ministr obrany Moše Ja'alon označil za válečný zločin a etnickou čistku. Klíčem k uskutečnění plánu měl být koridor vyztužený vojenskou cestou lemovanou řetězcem vojenských opěrných bodů štěpící Gazu vedví — od západní hranice s Izraelem k moři.

Takzvaný Netzarimský koridor by fakticky zmenšil plochu celého Pásma Gazy o třetinu a stal by se jeho novou severní hranicí. Žádnému Palestinci vypuzenému ze severní části už neměl být povolen vstup zpět.

Vyzmizíkované červené linie

Nikdo z Bidenovy vlády nedonutil Netanjahua, aby od uvedeného plánu upustil. Ani americký prezident Joe Biden osobně. Jako instinktivní sionista vedl sice různé krásné řeči, ale dál posílal Izraeli prostředky k páchání genocidy. A už vůbec ne Antony Blinken, Bidenův ministr zahraničních věcí, který si na Blízkém východě vydobyl pochybný primát nejnedůvěryhodnějšího diplomata.

Ještě ve chvíli, kdy se na dohodě o příměří ladily poslední detaily, Blinken na rozlučkové tiskové konferenci obvinil Hamás z toho, že odmítal dřívější návrhy. Ve skutečnosti, jak se v jeho případě stalo pravidlem, pravdou je pravý opak. Každý izraelský novinář, který jednání pokrýval, referoval o tom, že Netanjahu odmítal všechny předcházející návrhy a nese také odpovědnost za průtahy při vyjednávání o tom stávajícím.

Nakonec ale stačilo jedno setkání se Stevem Witkoffem, zvláštním blízkovýchodním emisarem nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby Netanjahu svou patnáct měsíců trvající válku odpískal. Po jediném setkání jsou červené linie, které Netanjahu tak náruživě zakresloval a překresloval celých patnáct měsíců, najednou ty tam.

Jak si posteskl izraelský komentátor Erel Segal: „Jsme první, kdo platí cenu za Trumpovo zvolení. /Dohodu/ nám vnutili… Mysleli jsme si, že nám umožní převzít kontrolu nad severní Gazou, že nám umožní dávkovat humanitární pomoc.“

A taková nálada se nyní začíná v Izraeli prosazovat jako konsensus. Lidé berou prohlášení o „vítězství“ skepticky. „Není žádný důvod lakovat realitu narůžovo: vznikající příměří a dohoda o propuštění rukojmích je pro Izrael špatná, ale nemáme jinou možnost než ji přijmout,“ napsal sloupkař Josi Jehošua v deníku Ynet.

Uniklý návrh dohody o příměří jasně říká, že Izrael se stáhne jak z Netzarimského koridoru, tak z koridoru Philadelphi u hranic Gazy s Egyptem před koncem celého procesu, což jsou opatření, která Netanjahu dříve odmítal. V každém případě návrh dohody jasně říká, že Palestinci se mohou vrátit do svých domovů, a to včetně severní Gazy. Pokus vyčistit ji od jejích obyvatel selhal. Je to jeden z největších nezdarů celé izraelské pozemní invaze.

Odpor pokračuje

Následuje dlouhý seznam dalších. Ale než si je vypočítáme, zastavme se u skutečnosti, jak jasně debakl s Witkoffem podtrhuje závislost Izraele na Washingtonu. Bez jeho podpory by prostě svá obludná každodenní jatka v Gaze už dávno nemohl provozovat. Jeden z výše postavených důstojníků izraelského letectva přiznal, že Izraeli by bomby došly během pár prvních měsíců, pokud by mu Spojené státy neposílaly další a další zásoby.

Izraelská veřejnost si začíná uvědomovat, že válka končí, aniž by se podařilo dosáhnout jakéhokoli z významnějších deklarovaných vojenských cílů. Netanjahu a izraelská armáda si po ponížení a otřesu, které jim přivodil překvapivý útok na jih Izraele 7. října 2023, předsevzaly, že Hamás zlikvidují. To se jim zjevně nepodařilo.

Vezměme si městečko Bajt Hánún v severní Gaze jako mikrokosmos bitvy, kterou Hamás vede proti invazní armádě. Před patnácti měsíci to bylo první město, které izraelská armáda v Gaze obsadila, poněvadž měla za to, že právě zde se nachází nejslabší vojenská jednotka Hamásu.

Ale po několika vlnách vojenských operací, z nichž každá měla město definitivně „vyčistit“ od vojáků Hamásu, je Bajt Hánún místem, které zaznamenává jedny z nejvyšších počtů zneškodněných izraelských vojáků. Hamás se znovu a znovu vynořuje ze sutin a Bajt Hánún se stal pro izraelské vojáky minovým polem. Od zahájení poslední vojenské operace v severní Gaze přišlo o život pětapadesát izraelských důstojníků a vojáků. Z toho patnáct jen během minulého týdne v Bajt Hánúnu.

Jestliže jedna z obou bojujících armád dnes krvácí a přestává zvládat vyčerpání, je to ta izraelská. Evidentní vojenskou realitou života v Gaze je, že po patnácti měsících Hamás dokáže verbovat a regenerovat své vojáky i velitele rychleji, než je Izrael dokáže eliminovat.

„Jsme v situaci, kdy tempo, jímž se Hamás obnovuje, je vyšší než tempo, v němž jej izraelská armáda odstraňuje,“ řekl penzionovaný izraelský brigádní generál Amir Avivi novinářům Wall Street Journal. Doplnil, že Muhammad Sinvár, mladší bratr zabitého předáka Hamásu Jahjí Sinvára, „všechno řídí“. Není potřeba lepšího příkladu, že měřit vojenský úspěch pouze počty zabitých velitelů či sestřelených raket je bezpředmětné.

Pravděpodobnostem navzdory

V osvobozenecké válce slabší a mnohem hůře vyzbrojená strana může uspět i proti ohromné přesile. V takových válkách jde o souboj vůle. Nezáleží tolik na situaci na bitevním poli jako na schopnosti pokračovat v boji.

V Alžírsku i Vietnamu francouzská i americká armáda disponovaly jednoznačnou vojenskou převahou. Ale jejich síly se musely po pár letech stáhnout bez úspěchu a v ostudě. Ve Vietnamu to trvalo jen šest let od ofenzívy Tet, která se ve své době podobně jako útok Hamásu ze 7. října pokládala za vojenský nezdar. Ale symbol trvajícího odporu schopného podniknout protiútok se po tolika letech obléhání ukázal jako rozhodující moment války.

Ve Francii se jizvy po alžírské válce nezhojily dodnes. V každé osvobozenecké válce se odhodlání vytrvat ve vzdoru na straně slabších ukázalo jako podstatnější faktor než vojenská převaha silnější strany.

V Gaze se jako takovýto rozhodující faktor války projevilo odhodlání palestinského lidu setrvat na svém území ve svých domovech — ač je nepřítel drtil na prach. Je to ohromující výkon vzhledem k tomu, že se bavíme o území o rozloze 360 kilometrů čtverečních, které bylo zcela odříznuto od světa, bez spojenců, kteří by mohli prolomit sevření a bez přirozených přírodních úkrytů.

Na severu Izraele sice bojoval Hizballáh, ale to neskýtalo příliš úlevy Palestincům v Gaze, vystaveným každonočním náletům a útokům dronů rozpárávajících jejich stany. Ani blokádou vyvolané hladovění, ani hypotermie, ani nemoci, ani brutální zacházení a masové znásilňování, jehož se útočící okupační armáda dopouštěla, nezlomilo odhodlání Palestinců zůstat ve své zemi.

Ještě nikdy dříve od počátku konfliktu ani palestinští bojovníci ani palestinští civilisté neprojevili tak mohutnou rezistenci — a může se ukázat, že se jedná o přelomový moment. Poněvadž ztráty, které během svého tažení s cílem rozdrtit Gazu utrpěl Izrael, jsou nevyčíslitelné. Vniveč přišly dekády soustředěného hospodářského, vojenského a diplomatického úsilí vydobýt pro zemi v očích světového veřejného mínění status liberální západní demokratické země.

Generační paměť

Izrael nepřišel pouze o země globálního Jihu, kde vynaložil takové úsilí — zejména v Africe a Jižní Americe. Ztratil také podporu celé generace na Západě, jejíž vzpomínky nesahají do tak dávné minulosti jako Bidenovy.

Nejedná se o můj vlastní argument. Vyslechněte si ho od Jacka Lewa, muže, kterého Biden jmenoval velvyslancem v Izraeli několik měsíců před útokem Hamásu. Při svém odchodu z úřadu Lew, ortodoxní Žid, řekl novinám Times of Israel, že veřejné mínění v USA je Izraeli stále nakloněno z většiny příznivě, ale že se to mění.

„Říkal jsem tu lidem, že by měli mít obavy z toho, k čemu bude po skončení války sahat generační paměť. Nesahá už k založení státu, k šestidenní či jomkipurské válce, ba dokonce už ani k intifádě. Pro mnohé začne s touto válkou a nemůžete pominout, jaký to bude mít vliv na příští generace politiků — ne na ty, kteří rozhodují dnes, ale na ty, kterým je dnes dvacet, pětadvacet, třicet a kteří budou rozhodovat za dvacet, třicet, čtyřicet let.“