Když začalo jít opravdu do tuhého, jako první ucukl izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Po celé měsíce byl právě on hlavní překážkou k uzavření příměří v Gaze, což viditelně frustrovalo i jeho vlastní vyjednavače.

Bylo to nakonec zjevné i před dvěma měsíci, když vládu opustil Netanjahuův ministr obrany Jo'av Galant. Jako hlavní architekt patnáctiměsíční války Galant jasně řekl, že armáda už nemá v Gaze čeho dosáhnout.

Přesto si Netanjahu postavil hlavu. Vloni na jaře odmítl dohodu podepsanou Hamásem v přítomnosti ředitele CIA Williama Burnse, poněvadž upřednostnil ofenzívu v Rafahu.

Na podzim začal Netanjahu hledat spásu v tzv. Plánu generálů, spočívajícím ve snaze vyčistit severní Gazu a připravit ji na osídlení Izraelci. Plán spočíval ve snaze vyhladovět a vybombardovat všechny v severní Gaze, což provázelo prohlášení, že s každým, kdo oblast neopustí, se bude nakládat jako s teroristou.

Jednalo se o přístup natolik extrémní a natolik odporující mezinárodně platným pravidlům pro vedení války, že ho dokonce i bývalý izraelský ministr obrany Moše Ja'alon označil za válečný zločin a etnickou čistku. Klíčem k uskutečnění plánu měl být koridor vyztužený vojenskou cestou lemovanou řetězcem vojenských opěrných bodů štěpící Gazu vedví — od západní hranice s Izraelem k moři.

Takzvaný Netzarimský koridor by fakticky zmenšil plochu celého Pásma Gazy o třetinu a stal by se jeho novou severní hranicí. Žádnému Palestinci vypuzenému ze severní části už neměl být povolen vstup zpět.

Vyzmizíkované červené linie

Nikdo z Bidenovy vlády nedonutil Netanjahua, aby od uvedeného plánu upustil. Ani americký prezident Joe Biden osobně. Jako instinktivní sionista vedl sice různé krásné řeči, ale dál posílal Izraeli prostředky k páchání genocidy. A už vůbec ne Antony Blinken, Bidenův ministr zahraničních věcí, který si na Blízkém východě vydobyl pochybný primát nejnedůvěryhodnějšího diplomata.

Ještě ve chvíli, kdy se na dohodě o příměří ladily poslední detaily, Blinken na rozlučkové tiskové konferenci obvinil Hamás z toho, že odmítal dřívější návrhy. Ve skutečnosti, jak se v jeho případě stalo pravidlem, pravdou je pravý opak. Každý izraelský novinář, který jednání pokrýval, referoval o tom, že Netanjahu odmítal všechny předcházející návrhy a nese také odpovědnost za průtahy při vyjednávání o tom stávajícím.

Nakonec ale stačilo jedno setkání se Stevem Witkoffem, zvláštním blízkovýchodním emisarem nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby Netanjahu svou patnáct měsíců trvající válku odpískal. Po jediném setkání jsou červené linie, které Netanjahu tak náruživě zakresloval a překresloval celých patnáct měsíců, najednou ty tam.

Jak si posteskl izraelský komentátor Erel Segal: „Jsme první, kdo platí cenu za Trumpovo zvolení. /Dohodu/ nám vnutili… Mysleli jsme si, že nám umožní převzít kontrolu nad severní Gazou, že nám umožní dávkovat humanitární pomoc.“

A taková nálada se nyní začíná v Izraeli prosazovat jako konsensus. Lidé berou prohlášení o „vítězství“ skepticky. „Není žádný důvod lakovat realitu narůžovo: vznikající příměří a dohoda o propuštění rukojmích je pro Izrael špatná, ale nemáme jinou možnost než ji přijmout,“ napsal sloupkař Josi Jehošua v deníku Ynet.

Uniklý návrh dohody o příměří jasně říká, že Izrael se stáhne jak z Netzarimského koridoru, tak z koridoru Philadelphi u hranic Gazy s Egyptem před koncem celého procesu, což jsou opatření, která Netanjahu dříve odmítal. V každém případě návrh dohody jasně říká, že Palestinci se mohou vrátit do svých domovů, a to včetně severní Gazy. Pokus vyčistit ji od jejích obyvatel selhal. Je to jeden z největších nezdarů celé izraelské pozemní invaze.

Odpor pokračuje