Kritikou Mezinárodního trestního soudu Petr Fiala ztrapnil sebe i svou zem
Jakub PatočkaIdeologická kritika jednoho z pilířů mezinárodního práva je obrazem nefunkční, dezorientované země, která ztratila ponětí o svých státních zájmech a zradou ideálu univerzálních lidských práv temně předznamenává poměry, do nichž spějeme.
To bylo panečku řečí, když Milion chvilek pro demokracii demonstroval za spravedlivý trest pro Andreje Babiše v — jak se ukázalo oprávněné — obavě, že se mu ho nedostane. Ostatně zástupy obhájců údajně posvátné nezávislosti justice se tu vyhrnou v zásadě pokaždé, když české soudy vydají nějaký sebeabsurdnější verdikt.
Konformistické zdůrazňování principiálního nároku soudů rozhodovat svobodně a nezávisle je tu často překážkou oprávněné kritiky různých neduhů české justice, jejíž stav se celkově bídné kondici české společnosti samozřejmě nemůže zase tolik vymykat. V demokratické společnosti je přitom svobodná kritická diskuse o všech institucích, tedy včetně různých složek justice, základním nástrojem jejich nápravy.
Ale pak stačí, aby jeden z ústředních pilířů mezinárodního práva, Mezinárodní trestní soud v Haagu, navrhl vydání mezinárodního zatykače jen na dva z válečných zločinců tvořících vládu státu Izrael, premiéra Netanjahua a ministra obrany Galanta, a český premiér Petr Fiala bez otálení vyrazí světu sdělit argumentačně absurdní odsudek daného kroku. Bez znalosti spisu, bez znalosti souvislostí, prostě jen tak z ideologického přesvědčení, že Izrael jakožto údajná demokracie nemůže ve své vládě sdružovat válečné zločince.
Výklad toho, jak hluboká je Fialovo gesto hanba, můžeme začít konstatováním, že Mezinárodní trestní soud je právní institucí operující na úrovni, o které většina českých soudů — například ten ve Vsetíně — snad ani nemá ponětí. Sestává z prvotřídních právních expertů, kteří všichni mají zkušenosti a kredibilitu odpovídající v českých podmínkách snad jedině členům Ústavního soudu, a to jistě ještě ne všech.
A do toho — kde se vzal tu se vzal — premiér země, který pokládá za možné mít ministrem spravedlnosti postavu v Brně známou pod přezdívkou Don Pablo, poněvadž má všechny předpoklady vystupovat spíše jako hlava gangu než jako člen vlády demokratického státu; země, ve které oběti bezpráví z Babišovy éry marně čekají na jakoukoli satisfakci, ač právě toto jim současná vláda v předvolební kampani slibovala; země, kde s kulatým razítkem soudního znalce běhají zjevy jako Jiří Klicpera a kde soudy vydávají verdikty na úrovni konspirační teorie, vyráží poučovat svět o mezinárodním právu. Kdyby to nebylo tak trapné, mělo by to nádech grotesky.
Stačí se podívat, s jakým komentářem Fialovo dyslogické vyjádření sdílel veterán obrany lidských práv Andrew Stroehlein (a od něj mimo jiné retweetoval zakladatel Bellingcatu Eliot Higgins): „Jak je možné, že premiér nechápe, že věta ‚Ale oni to začali‘ nemůže být ospravedlněním pro páchání zvěrstev?“ Premiér Fiala si pečlivě oprašuje image uvážlivého profesora, ale stačil jeden tweet, aby před celým světem vypadal jen jako nějaký „jouda z Brna“.
Je přitom předvídatelnou samozřejmostí, že sama Evropská unie i různé její členské země se za postup Mezinárodního trestního soudu postavily, a to včetně Německa, jež je jinak svým nekriticky laskavým vztahem k Izraeli proslulé. Vyjádření německého ministerstva zahraničních věcí začíná větou: „Mezinárodní trestní soud je základním výdobytkem mezinárodního společenství, který se vždy těšil německé podpoře. Německo respektuje jeho nezávislost a procedury stejně tak jako všech jiných mezinárodních soudů.“
Když Spojené státy a Česká republika dělají totéž, není to totéž
Premiér Petr Fiala se pořád ještě může tvářit, že je v dobré společnosti amerického prezidenta Joea Bidena, který postup soudu odsoudil podobně nevybíravě. To je ovšem chabá berlička.
Spojené státy mají bohužel dlouhou a temnou tradici odporu k uplatňování mezinárodního práva. Spolu s různými světovými autokraciemi a diktaturami USA nejsou signatářem Římského statutu Mezinárodního trestního soudu — což ovšem Bidenovi nebránilo nadšeně se radovat z toho, když tribunál vydal zatykač na Vladimira Putina.
Potíž je v tom, že Spojené státy mají ve své státní tradici uloženo krajně problematické sebepojetí, podle nějž se mohou ve své politice dopouštět činů, jež jsou jiným zapovězeny. Washington se tak vcelku právem obává, že by v případě důsledného a nestranného uplatňování mezinárodního práva mohly být souzeny postavy jako Henry Kissinger, kdyby nestihl zemřít, či členové kabinetu George W. Bushe, kteří nesou odpovědnost za rozpoutání dle mezinárodního práva ilegální války proti Iráku se strašlivými následky pro civilní obyvatelstvo.
Julian Borger nedávno v Guardianu v souvislosti s paralelním mezinárodním soudním řízením vedeným proti Izraeli pro páchání zločinu genocidy připomněl okolnosti, za nichž sám pojem vznikl, a jak těžce se konvence prosazovala do mezinárodního práva. Připomíná zásluhy polského židovského právníka Raphaela Lemkina, který pojem genocida navrhl pro to, co ještě v roce 1944 Winston Churchill označil za „zločin beze jména“.
Raphael Lemkin se po válce marně pokoušel přimět Spojené státy k tomu, aby konvenci přijaly a pomohly ji prosazovat. Senát USA Lemkina dokonce odmítl byť jen vyslechnout s argumentem, že by se nové právní normy dalo využít proti Spojeným státům a jejich roli v likvidaci původního indiánského obyvatelstva i při rasové segregaci. Přistoupení USA k mezinárodní konvenci o genocidě tak prosadil až v roce 1988 Ronald Reagan za osobně notně potupných okolností.
Role Spojených států v prosazování univerzálních lidských práv a svobod je natolik temná, že mnohé vede až k přemrštěné kritice, v níž demokratickou supervelmoc staví na roveň Číně či Rusku. To je samozřejmě neobhajitelné přehánění, poněvadž součástí americké demokracie je i podmanivá kritická tradice sociálních hnutí a solidární demokracie budované zdola, včetně velkolepého proudu kritiků role USA v mezinárodní politice. Za všechny příklady vzpomeňme jen fascinující hnutí proti válce ve Vietnamu.
Ale faktem je, že Spojené státy zásadně a dlouhodobě ideál univerzálních lidských práva a svobod poškozují právě tím, jak svévolně uplatňují dvojí metr. Například mezinárodní novinářská komunita má Bidenovi právem za zlé, jak lehce prominul saudskoarabskému korunnímu princi Bin Salmánovi umučení a rozčtvrcení našeho kolegy Džamála Chášakdžího na konzulátu v Istanbulu, jak snadno Izraeli prošlo zabití Širín Abú Aklahové či jak mu nyní prochází masové zabíjení palestinských novinářů; k tíži mezinárodní novinářská komunita Bidenovi přičítá i čtrnáct let se táhnoucí perzekuci Juliana Assange, jehož jediným „proviněním“ je publikace amerických válečných zločinů.
Bidenovo nynější selhání je tak dalším v dlouhé řadě podobných poklesků amerických prezidentů. Jenomže selže-li takto prezident USA, je to jedna věc, k níž, jak jsme si řekli, patří i to, že to robustní americká občanská společnost, tamější média věrná nedělitelnosti ideálu lidských práv i principiálnější politické proudy ihned podrobí kritice. Selže-li takto premiér menší středoevropské země, která žádné imperiální zájmy nemá, a jejíž blaho naopak zcela závisí na síle mezinárodního práva a spolehlivosti úcty k němu, je to neomluvitelná zpupnost, bezprostředně ohrožující naše státní zájmy.
Na členy Mezinárodního trestního soudu v souvislosti se snahou vyšetřovat zločiny páchané na území Izraele a okupované Palestiny uvalil svého času sankce Donald Trump, přesně v duchu svého pojetí politiky, založeného na pohrdání fakty, vyznávání síly a jasné tendenci k autoritářskému způsobu vlády. Když Biden následně Trumpovy sankce zrušil, poděkovala mu za to v otevřeném dopise celá řada nejrespektovanějších evropských státníků. Petr Fiala do takovéto společnosti už nikdy patřit nebude.
Každý sebeklam má ovšem svou cenu. My ji zaplatíme za rok, až Fialova vláda, jejíž fenomenální nekompetence takto znovu vyšla najevo, vrátí moc nedemokratickým proudům, k nimž chtěla být alternativou, ale namísto toho se jim sama i takovýmito útoky na pilíře mezinárodního práva začala podobat.
Pane Patočko, napsal jste:
1. „V demokratické společnosti je přitom svobodná kritická diskuse o všech institucích, tedy včetně různých složek justice, základním nástrojem jejich nápravy.“
2. Zkritizoval jste premiéra za to, že se do takové kritické diskuse zapojil.
Vaše první tvrzení tedy
a) platí,
b) neplatí,
c) platí jen když se to hodí?
Možná byste mohl, pane Nusharte, zauvažovat o tom, že se tady nemusí jednat o principiální otázku "kritizovat nebo nekritizovat", ale spíš o konkrétní obsah kritizované kritiky.
Domníváte se, pane Václavů, že v demokratické společnosti by měl být stanoven konkrétní správný obsah kritiky, aby mohla být řádně vedena svobodná kritická diskuse?
Pane Nusharte, J. Patočka neupírá P. Fialovi právo ztrapnit se tím, že s naprosto diletantskou argumentací kritizuje rozhodnutí renomované mezinárodní právní instituce. J. Patočka ale podrobuje kritice onen fakt, že P. Fiala tak činí ve funkci předsedy české vlády, a tak nevyhnutelně ztrapňuje i celý český stát.
K (pseudo)argumentace ze strany P. Fialy je zapotřebí dodat ještě tolik, že nejen že je naprosto nevěcné v lidskoprávních kauzách argumentovat tím, že "oni si přece začali"; ale pokud už se má na celou záležitost hledět z perspektivy příčiny a následku, pak Fiala z celé už tři čtvrtě století trvající historie palestinsko-izraelského konfliktu vytrhl až ten zcela poslední článek celého řetězce, a naprosto ignoroval vše co předcházelo předtím. Fiala se takto naprosto znemožnil nejen jako předseda české vlády, ale i jako profesor politologie.
Tohle jsou jen důsledky, které mají omezenou váhu. Jestli bereme za podstatu, aby skončilo zabíjení, musí skončit válka. A tady bohužel Izrael selhal ve svých cílech a teď stojí na něčem, co se až příliš podobá tenkému ledu. Jednoznačný cíl války bylo zničení Hamásu v Gaze. Izraelská politika byla v poslední době tak úspěšná, že i když tenhle plán dával tušit velké ztráty na životech, nejdůležitější arabské země zůstaly v podstatě nezaujaté, SA dokonce pomohla eliminovat íránský vzdušný útok. Tento plán bez alternativ jsme mohli sledovat v přímém přenosu. V tuto chvíli měla izraelská vojska stát před poslední baštou odporu, odfiltrovat co možno nejvíc civilistů a pak udeřit konečným rozhodným útokem a zničit zbytek Hamásu. Byly by další ztráty, ale už poslední a pak konec.
A potíž je samozřejmě v tom, že Hamás v téhle smyčce není. Už zase operuje i v severní Gaze, dokonce včetně střílení raket.
(mimochodem kdyby Izrael ty rakety den co den nesestřeloval a zůstávaly po nich mrtví, bylo by mnohem víc vidět pravou tvář Hamásu a mezinárodní postavení by bylo pevnější, ale to samozřejmě nemůže udělat...)
Evidentně má Hamás pořád skrze Gazu cesty, které izraelci neznají a nekontrolují. Nebudou to jen tunely. A navíc se ukázalo, že když už ty tunely, tak není vůbec snadné je ovládnout. Bombardování shora je jen marné zoufalé rozčílení. Bohužel smrtonosné. Musela by dovnitř vstoupit pěchota a to je bez šance. Když uiž najdete vstup, tak vás hned nazačátku odpálí, a tím to zhaslo. Vyžadovalo by to fanaticky motivovanou sílu a zaplatila by tisíci a tisíci životy vojáků.
Takže teď stojí Izrael před finálním úderem, který finální být nemůže. A není jasné, jak to dokončit...
A tápání ve válce stojí mnoho a přináší oslabování Izraele. A ve světě vlčím mnozí ucítili krev...
P.S. A jaképak ztrapnění. Někteří holt nepoznají hodnotovou politiku ani když ji mají přímo před nosem.
Pane Poláčku,
z té historie po vzniku novodobého Izraele je velmi dobře patrné, že Palestinci neusilují o vznik Palestiny, ale o zánik Izraele.
Kdyby Palestinci usilovali o svůj vlastní stát, tak už například mezi lety 1949 – 1967, kdy Gaza byla pod správou Egypta a Západní břeh pod správou Jordánska, mohl tento palestinský stát dávno vzniknout. Nevznikl prostě proto, že (znovu opakuji) cílem Palestinců není jejich stát, jejich cílem je vymazání Izraele z mapy světa. Nakonec i po 7. říjnu byl představiteli Palestinců zcela jasně deklarován genocidní záměr opakovat operaci „Bouře Al Aksa“ až do úplného zničení Izraele.
Máte, pane Poláčku, za stavu, kdy váš protivník si přeje vaši neexistenci a jasně tento svůj záměr nejen deklaroval, ale mnohokrát se ho pokusil i uskutečnit, nějakou možnost dohody?
Ano, válka je vždycky hrozná, Palestinci v Gaze touto válkou nesmírně trpí. A válka bez jakýchkoliv pravidel, kde civilisté v nemocnicích jsou používáni jako lidské štíty, je ještě daleko hroznější. Izraelci by jistě raději žili se všemi svými sousedy (i s těmi, se kterými přímo nesousedí) v míru. Není to, pane Poláčku, jejich rozhodnutí vést válku bez pravidel. V takové válce jde o přežití, ať se to někomu líbí nebo nelíbí. Když bude Izrael (který má rozlohu zhruba dvou českých krajů)„hodný“ a pokaždé ustoupí, bude nakonec za podpory lránu zničen, Židé budou zahnáni do moře a „Palestina bude ‚konečně svobodná‘ od řeky až k moři“.
Tahle válka ale, pane Poláčku, může skončit úplně okamžitě – a s ní i nezměrné utrpení všech Palestinců v Gaze.
Skončí okamžitě, když Palestinci vydají unesená rukojmí i těla těch, kteří v palestinských mučírnách nepřežili, když se vůdci teroristů dostaví k soudu a když Palestinci budou respektovat existenci Izraele a nebudou ho chtít za každou cenu zničit. To se stane, až „Palestinci budou víc milovat svoje děti, než nenávidět Izrael“.
(Jak vidíte, je to bohužel naprosto nereálné – utrpení Palestinců neskončí, Palestinci budou i nadále chtít zničit Izrael a Izrael na své zničení dobrovolně nepřistoupí, nepřijme již zpět tu roli beránka, který by svou vlastní smrtí vykoupil utrpení Palestinců.)
Nemá to žádné řešení, nenávist svými silami člověk neporazí.
V nové demokratické společnosti bude nejspíše, pane Kolaříku, přesně stanoven správný obsah kritiky, aby svobodná kritická diskuse mohla být vedena opravdu řádně. Nesprávný obsah kritiky svobodnou kritickou diskusi už tedy, jak se zdá, narušovat nesmí. Pokroková mládež tyhle vzpomínky na budoucnost nemá, ale Jakub Patočka ji ještě pamatuje.
Pane Nusharte, v tuto chvíli se vůbec nejedná o to která z obou válčících stran má více (historické respektive nacionální) pravdy. Zde se jedná o to, že český premiér a profesor politologie Fiala z celé této krajně složité, a prakticky neustálým vzájemným násilím doprovázené historie palestinsko-izraelského konfliktu vytrhl jenom jeden jediný akt, jeden jediný článek, a naprosto ignoroval všechno co bylo předtím.
Zatímco vyspělý západní svět se většinou snaží zaujmout pokud možno vyvážený, neutrální postoj v tomto konfliktu, čeští politici k ostudě své vlastní i celé země stále jenom jednostranně podporují Izrael. Zjevně se zde stále ještě projevuje mentální zátěž minulého režimu: ten jednostranně podporoval Palestince, takže současní "demokratičtí" politici automaticky dělají naprostý opak. Je to takové typické české ode zdi ke zdi.
Pane Poláčku,
zde se opravdu nejedná o to jestli „pravdu“ má strana izraelská, nebo strana palestinská. Jedná se pouze o to, že za situace, kdy palestinské straně nejde o vznik Palestiny, ale o zánik Izraele, je dohoda mezi izraelskou a palestinskou stranou vyloučená, válku je z tohoto důvodu prakticky nemožné ukončit (nemluvím o přestávkách, po kterých se válka znovu rozhoří) a je tedy bohužel nemožné ukončit i to utrpení, které ji provází.
Nemá to žádné řešení, nenávist člověk svými silami neporazí.
Izrael mohl problém Hamásu v Gaze vyřešit za pár dní. Nepochybně na to má prostředky. To by se ale mrtví nepočítali jen v desetitisících. Mohl také reagovat symbolicky, ale to by se záhy Hamás, Hizballáh a dalších několik tamních teroristických organizací začaly předhánět, kdo je větší podporovatel Palestinců. Dobře to iránští ajatolláhové vymysleli, použít naše humanitární cítění jako zbraň proti nám samým.
Pokud už Mezinárodní trestní soud chtěl obžalovat představitele Izraele, měl podobně obžalovat i představitele Íránu, ne jejich teroristické vykonavatele.
Doporučuji si přečíst knihu Říše a pět králů, kterou napsal před pár lety Bernard-Henri Lévy. Nastává už naplnění jeho obav? Někdy je nutno přestat myslet srdcem, pokud chceme hledat řešení, která mohou fungovat, místo snů.
"....český premiér a profesor politologie Fiala z celé této krajně složité, a prakticky neustálým vzájemným násilím doprovázené historie rusko-ukrajinského konfliktu vytrhl jenom jeden jediný akt, jeden jediný článek, a naprosto ignoroval všechno co bylo předtím."
Opravdu někdy nemůže stačit jeden násilný akt, aby politolog zaujal zřetelné stanovisko a dal najevo, na čí straně stojí?
Ano. Systém tunelů se nedá snadno dobýt. Řešením je ho rozmáčknout. Na takové věci se používají tzv. matky všech bomb, mnohatunové nálože trhavin. Američané s takovou bombou před pár lety zničili nedobytný komplex v afghánských horách. Je to taková pecka, že rozdrtí i horu. Nebo zničí železobetonové tunely 10m pod zemí. Epicentrum a okolí je skoro jako po malé atomovce...
Použít něco takového v Gaze prostě nejde.
Pane Nusharte, znovu a znovu posouváte jádro sporu někam jinam. "Zde se nejedná o to kdo má pravdu" se týče výhradně způsobu argumentace P. Fialy; ne samotného palestinsko-izraelského konfliktu, o tom v tuto chvíli není řeč. Opakuji ještě jednou: když už P. Fiala chce argumentovat faktorem násilí, pak by byl povinen napřed vypočítat a v úvahu vzít v š e c h n y akty násilí, které si o b ě strany v historii vzájemným střetů způsobily navzájem. A ne z této téměř nekonečné sumy vzájemného násilí a teroru izolovaně vytrhnout jeden jediný moment (i když právě ten aktuální).
Tento postoj okamžité odplaty má fakticky charakter onoho švejkovského: "Zabili jste nám strýčka, tak tady máte přes držku!"
----------------------------
To je zároveň odpověď paní Zemanové: ano, P. Fiala má právo vyjádřit, komu patří jeho sympatie; ale když přitom zavírá oči před všemi ostatními relevantními fakty a faktory středovýchodního dění, pak tím selhává jak jakožto profesor politologie, tak jakožto politik, tak ale nakonec i jako soukromá osoba. Neboť ve všech těchto případech respektive rolích selhává v povinnosti respektovat celou pravdu o daném tématu, nýbrž ji zužuje jenom na jeden jediný aspekt, jeden jediný úhel pohledu.
Právě z takovéhoto postoje ostatně pramení prakticky všechny mezilidské konflikty a války: tím že každý vidí jenom a pouze pravdu svou, a je slepý vůči pravdě toho druhého. Respektive vidí pouze újmu vlastní, ale je zcela necitelný k utrpení toho druhého.
Ostatně, na brutální akt odplaty Izraele za útok hamásovských teroristů se plně hodí moudrost, kterou vyslovil už starý řecký myslitel Hérakleitos:
"Chtít utrpěnou újmu zhojit násilím, to je asi to samé jako chtít se umýt ve špinavé louži".
Hérakleitos zde vyjádřil prakticky to samé co o půl tisíciletí později Ježíš Nazaretský: že oplácení zla zlem nevede nikam jinam nežli ke stále se prohlubující spirále násilí, stále se stupňujícího zla.
Pro nyní jen velmi omezený přístup k internetu zatím jen stručně.
Nikdy se už samozřejmě nedozvíme, co by psal DR po 11. září 2001, kdyby existoval, ani co bychom tu uváděli my, kteří tu diskutujeme. Jedno je však jasné, oba teroristické útoky, zmíněný a onen z loňského 7. října, zaslouží podobného hodnocení. Při jejich posouzení je totiž málo relevantní, jaké vztahy mezi útočníky a napadenými dříve panovaly. (Také třeba mezi Francií a Německem se historicky událo leccos, ale argument pro teror se státní podporou je to snad absolutně nulové síly).
Reakce napadených zemí, USA a Izraele, je obdobná a potřebná. V případě protiútoku v Gaze jde ovšem o vojenskou reakci nesporně nutnější.
Pokus prokurátora soudu v Haagu K. Khana kriminalizovat legitimní obranu napadené země je nepřijatelný a nebezpečný. Nejde jen o další útok na Izrael, ale i o morální a právní dopad případného precedentu. V tomto smyslu souhlasím s (zvláště v domácí politice) mi málo blízkým premiérem Fialou, resp. vládou.
Bylo by asi dobře, kdybychom tu, my, diskutující uvedli, jaký postup Izraele považujeme za našeho schválení hodný.
Pokud si vzpomínám, po jedenáctém září napadli USA na základě informací, o jejichž nepravdivosti již tehdy věděly, zemi, která neměla s atentátem nic společného. A také zasáhly v Afghánistánu --dobře, tam bin Ladin alespoň svého času opravdu působil a CIA to jeho někdejší působení měla dokumentované jaksi z první ruky. Výsledky: zpackaná okupace jako živná půda pro ISIS a rozvrácená země s dominantním vlivem Íránu v jednom případě a předání moci včetně nějaké té vojenské techniky Tálibánu. Tuhle reakci jste měl na mysli?
Ozbrojená a tvrdá reakce na teroristický čin ze 7. října 2023 byla jistě vhodná a přiměřená. Proti těm, kteří ho spáchali. Nikoliv vyhladovění milionů obyvatel pásma Gazy, lhostejnost k válečnému právu a ty další činy, ze kterých viní Mezinárodní soud izraelského premiéra. Leda bych se tak, jak to občas činí pan Kolařík, vyžíval v představě, že každé palestinské dítě (a "čtrnáctiletý výrostek" je pořád ještě dítě) nese kolektivní vinu na jednání teroristické bojůvky.
Jistě, slyšel jsem z mnoha stran, že izraelská armáda nemohla vůči Hamásu zasáhnout jinak, než za cenu těch "chirurgicky lokalizovaných kolaterálních obětí". Pak se ovšem není důvod obávat toho, pokud se bude mezinárodní soud prošetřovat, zda opravdu udělala podle požadavků válečného práva vše proto, aby minimalizoval jejich počet a utrpení.
Jako pražák se musím pozastavit nad politickou nekorektností šefredaktora DR. Označení "jouda z Brna" je v souvislosti s projevy pana premiéra silně urážlivé pro všechny obyvatele toho sympatického moravského maloměsta.
Co se otázky týče, co měl Izrael učinit po teroristickém útoku bojůvek Hamasu, v zásadě se plně přikláním k tomu, co o dané kauze napsal pan Profant. (Ono se fakticky nejedná o to, co "měl udělat", nýbrž o to co udělat neměl a nesměl.)
Je nutno si uvědomit: obětí Hamasu na izraelské straně bylo asi 1 200. Zatímco obětí izraelské odvety je v tuto chvíli už 35 000; z toho zřejmě pouze malý zlomek tvoří skuteční teroristé. Ty desetitisíce ostatních jsou "kolaterální škody". V zásadě zde Izrael jedná podle rovnice: za každého zabitého Izraelce máme nezadatelné právo zabít třicet Arabů!