K otravě Bečvy padl v pondělí ve Vsetíně předpokládaný rozsudek, kterým byla rožnovská společnost Energoaqua i její jednatel Oldřich Havelka zproštěni obžaloby. Soudkyně Ludmila Gerlová ovšem následným zdůvodněním rozsudek postavila na hlavu a popřela jak své usnesení, kterým obžalobu původně vloni na jaře odmítla, tak obsah dokazování před soudem, při němž argumenty obžaloby neobstály.

Soudkyně Ludmila Gerlová hned na počátku svého zdůvodnění prohlásila, že změnila názor a že rožnovská Energoaqua podle ní havárii způsobila. Vzhledem k tomu, že ale není možné prokázat, jak přesně, firma podle ní není trestně odpovědná. V následujících osmi hodinách pak četla zdůvodnění rozsudku, v němž se pokoušela vysvětlit, jak k němu dospěla.

Rozsudek je navíc konstruován tak, že společnost Energoaqua zbavuje možnosti podat odvolání. Současně ji zbavuje i motivace dále se bránit právními prostředky, protože pokud se případ skutečně převede do přestupkového řízení u České inspekce životního prostředí, jak soudkyně svým usnesením rozhodla, firmě bude hrozit pokuta nejvýše v jednotkách milionů — jinak řečeno částka odpovídající zhruba jejímu týdennímu zisku. Správní řízení by navíc bylo neveřejné — bez možnosti kontroly nezávislými médii a občanskou společností.

Účelové vyzobávání skutečností a zamítnutí posudků, které se „nehodily“

Zdůvodňování rozsudku, které soudkyně četla — s několika přestávkami — od rána do podvečera, obsahovalo celou řadu vnitřních rozporů, manipulativních tvrzení i vyloženě nepravdivých výroků. Soudkyně na jedné straně označila za nevěrohodné svědky z Energoaquy, protože v jejich výpovědích nalezla některé nesrovnalosti, na straně druhé za pádné argumenty vzala výpovědi inspektorů z České inspekce životního prostředí i soudního znalce Klicpery, jejichž vystupování u soudu přitom jejich věrohodnost zcela zdestruovalo.

Soudního znalce Klicperu, který se i veřejně projevuje jako vyznavač různých konspiračních teorií, vzala v ochranu podivnou konstrukcí, když prohlásila, že jeho posudek není věrohodný beze zbytku, pak podrobně vypočítala jeho různé nedostatky, ale nakonec prohlásila, že na některých bodech jeho posudku se stavět dá. S tím ostře kontrastoval její v podstatě urážlivý výrok na adresu zástupce poškozených rybářů Stanislava Pernického, kterého označila za nevěrohodného, protože prý je zaujatý „proti Deze“.

Ovšem každý, kdo měl možnost vystupování obou mužů porovnat a střízlivě zhodnotit, musel vidět křiklavý kontrast mezi přesností, věcností a úzkostlivým trváním na faktech ve vystupování i výpovědi Stanislava Pernického, a chaotickým, vágním, vnitřně si protiřečícím hochštaplerským vystupováním znalce Jiřího Klicpery. Soudkyně sama už tímto svým hodnocením obou mužů, kteří hráli v dokazování před soudem zásadní role, dala najevo vlastní hrubou zaujatost.

Tu ještě prohloubila, když — vpravdě skandálně — prohlásila, že posudek trojice profesorů Ivana Holoubka, Blahoslava Maršálka a Jakuba Hrušky neměl odpovídající „odbornou“ úroveň. V podstatě tak přejala nijak nezdůvodněné tvrzení soudního znalce Jiřího Klicpery. Ve skutečnosti je respekt, jemuž se trojice profesorů v odborné komunitě těší, zcela nesouměřitelný s odbornou pověstí znalce Klicpery.

Další posudek, který podobně jako trojice profesorů možnou vinu Energoaquy kategoricky a pádnými argumenty vylučuje, zamítla pro státním zástupcem — účelově a bez relevantních argumentů — namítanou podjatost znalce Přemysla Soldána. Ta měla spočívat v tom, že se zprvu účastnil jako externí expert šetření České inspekce životního prostředí. V něm vinu Energoaquy vyloučil, a tak s ním inspekce spolupráci ukončila. Soldán následně vypracoval posudek se stejným závěrem pro Energoaquu. A v tom měla spočívat jeho údajná podjatost.

Soudkyně naopak nekriticky akceptovala nejen posudek znalce Klicpery, ale všude, kde to bylo možné, se odvolávala na posudek vodňanského pracoviště Jihočeské univerzity. Ten se ovšem v hodnocení řady skutečností rozchází s posudky profesorů, které soudkyně odmítla vzít v potaz.

Soudkyně tak akceptovala neprokázanou tezi, podle níž výhradní příčinou otravy byly kyanidy. Svědectví rybářů, která s tím byla v rozporu, nevzala v potaz. Podobně vyzobanými výroky z posudků a svědeckých výpovědí zlehčila tvrzení, že z řeky byl silně cítit chlór, který mnozí pokládají za hlavní příčinu otravy. Kyanidy přitom žádný odebraný vzorek nezaznamenal v množství, které by mohlo otravu takového rozsahu způsobit.

Podezření vůči Deze soudkyně vyloučila nevěrohodnými argumenty

Soudkyně se během odůvodňování rozsudku pokoušela vysvětlit i to, proč je podle ní možno vyloučit z podezření Dezu: „Nebylo zjištěno nic, čím by to mohla způsobit,“ řekla. Zmínila se přitom mimo jiné o investigaci Deníku Referendum. Tvrdila, že „soud zjistil, že havárie na kaustifikační jednotce nemohla být příčinou“. Nic takového ovšem soud nezjistil.

Odůvodňování soudkyně stálo opět na argumentaci z posudku vodňanského pracoviště Jihočeské univerzity, který ovšem obsahuje i řadu jiných tvrzení, jež jsou v rozporu s několika posudky expertů, jimiž soudkyně svévolně odmítla přiznat váhu. Soudkyně se přitom ve své argumentaci ve prospěch Dezy odvolávala i na znalce Jiřího Klicperu, z jehož výpovědi před soudem bylo ovšem zřejmé, že v chemičce Agrofertu nikdy nic zjišťovat v úmyslu neměl. A v rozhovoru pro lokální TV Beskyd v květnu 2021 dokonce prohlásil, že Dezu vyloučilo „politické zadání případu“.

Až úsměvně působilo tvrzení soudkyně, že u chemičky Deza se v den havárie nezjistily zvýšené koncentrace jakýchkoli toxických látek. Na závěr této pasáže odůvodňování svého rozsudku totiž musela sama konstatovat, že se u Dezy vůbec žádné vzorky neodebíraly.

Následně bez jakýchkoli výhrad akceptovala výsledky měření uvedených neakreditovanou laboratoří Dezy, byť se u soudu poukazovalo na jejich závažné nedostatky. A za nesporný argument vzala také výpověď vodohospodáře Dezy Karla Onderky, který ovšem před soudem nemluvil o havárii na kaustifikační jednotce pravdu, což prokazuje fotodokumentace zveřejněná v Deníku Referendum i svědectví zaměstnanců Dezy, s nimiž jsme hovořili. Soudkyně ale tato tvrzení Karla Onderky, o nichž si mohla a měla ověřit, že nejsou pravdivá, při zdůvodňování rozsudku sama opakovala jako fakta.

Soudkyně Gerlová při zdůvodňování rozsudku dokonce zopakovala účelovou lež zaměstnanců Dezy, že do dešťové kanalizace vyteklo odhadem zhruba sto litrů kaustifikační směsi. Podle zaměstnanců Dezy, s nimiž Deník Referendum hovořil, včetně zaměstnance, který zařízení obsluhoval a během služby usnul, to ve skutečnosti byl objem zhruba deseti kubíků. A základním důvodem, pro nějž lze právě tuto havárii nadále považovat za nejpravděpodobnější spouštěč otravy Bečvy, je fakt, že Babišova chemička nikdy nebyla schopna vysvětlit, kam se těchto deset kubíků toxické kaustifikační směsi podělo, protože ani do havarijní jímky, ani do lagun, v nichž se shromažďuje dešťová voda, to nebylo.

Soudkyně se pak pokoušela zdůvodnit i to, proč se podle ní toxické látky nemohly do Bečvy dostat výpustí ve Lhotce nad Bečvou, o níž se mnozí z více důvodů domnívají, že právě tudy jedy do řeky vnikly. Odvolávala se přitom opět na znalce Klicperu a posudek vodňanského pracoviště Jihočeské univerzity. Investigace Deníku Referendum ovšem prokázala, že ještě v březnu 2021 výpusť zřejmě musela být na areál Dezy napojena, neboť odebrané vzorky vody při několika na sobě nezávislých měřeních obsahovaly látky, které nemohly mít jiný původ než v chemičce Agrofertu.

Argumentace k mísící zóně zcela mimo realitu

V pasáži, v níž soudkyně shrnovala argumentaci, jež podle ní měla svědčit proti Energoaquě, opět stavěla na svědeckých výpovědích inspektorů České inspekce životního prostředí, kteří ovšem před soudem neobstáli. Soudkyně Ludmila Gerlová ve zdůvodňování rozsudku nekriticky opakovala vachrlaté, za vlasy přitažené konstrukce obžaloby týkající se provozu čistírny odpadních vod v Energoaquě, které původně před rokem a půl sama striktně odmítla.

Nejkritičtějším bodem zdůvodňování rozsudku byla argumentace o „mísící zóně“ — tedy úseku řeky, na němž se toxická látka plně promísila s vodou na celé šíři toku, a ryby už neměly kam uniknout. Obžaloba se musela vypořádat s faktem, že pokud by zdroj otravy měl skutečně pocházet z rožnovské Energoaquy, musely by toxické látky nejprve putovat tři a půl kilometru v členitém korytě, ničemu neublížit, a teprve potom rozpoutat apokalypsu, při níž na čtyřiceti kilometrech toku usmrtily osmdesát tisíc ryb.

Soudkyně se s tím vypořádala tak, že několik posudků předních expertů, kteří nezávisle na sobě svými pokusy v korytě řeky možnou vinu Energoaquy zcela vyloučili, a to včetně detailní analýzy vypracované profesorem Pavlem Danihelkou, označila za nevěrohodné. Pavel Danihelka je profesor Ostravské univerzity, který s kolegy vyhotovil v lednu 2023 studii mícící zóny Energoaquy.

Jedná se o nejpreciznější a nejpředvědčivější dokument, který k tématu vznikl. Danihelka v něm zhodnotil i nedostatky předešlých pokusů. Ve svém závěru s pomocí datově-vizuálního modelu dokládá, že i sám pokus znalce Klicpery provedený ve spolupráci s policií dokazuje, že látky vytékající z Energoaquy se mísí od břehu ke břehu nejpozději pod druhým jezem, tedy asi po kilometru od výpusti, a proto také tento pokus možnou vinu rožnovské firmy vylučuje.

Soudkyně se ale jeho studií neřídila, za nejvěrohodnější naopak označila neexaktní pokus soudního znalce Jiřího Klicpery a policie, kteří hodnotili rozmísení barviva v řece pouhým pohledem, a za bernou minci tak vzala jeho vyvrácené závěry. V průběhu pokusu přitom soudní znalec na videozáznamu, který se v jednací síni promítal, sám sebe dokonce usvědčil ze spáchání podvodu.

Nedosti na tom, soudkyně se musela vypořádat i se svědectvími dvou rybářů, z nichž jeden v kritickou dobu, kdy měly podle znalce Klicpery a Policie České republiky při pravém břehu putovat jedy, na místě lovil ryby a nepozoroval nic podivného, a druhý měl dokonce mnoho hodin ve vodě ponořený koš s nástražními rybkami, které neutrpěly žádnou újmu. Soudkyně Gerlová přišla s vlastním zdůvodněním, jdoucím nad rámec znaleckých posudků, že toxické látky se v řece mohly přelévat od břehu ke břehu a teprve po třech a půl kilometrech se promísily do celé šíře toku.

Stanislav Pernický, který byl u soudu po celou dobu jako zástupce poškozených rybářů, to komentoval v soudní síni slovy: „Nevycházím z němého úžasu. Jsem jako v Jiříkově vidění.“ Soudkyně Ludmila Gerlová zde fatálně selhala.

Rozsudek komplikuje cestu k nalezení spravedlnosti

Verdikt soudu je „rafinovaný“, protože tvrdí, byť mnoha neudržitelnými argumenty, že Bečvu otrávila Energoaqua. Současně tím, že ji formálně právním argumentem zprostila obžaloby, soudkyně fakticky zřejmě znemožnila, aby se případ dál meritorně před soudem řešil.

Trestný čin to podle soudkyně Gerlové nebyl, protože „soud nemůže přesně zjistit, co se v Energoaquě stalo“. I v tom tedy přijala beze zbytku argumentaci obžaloby. Pokud nyní krajský soud nevyhoví stížnosti a odvolání státního zástupce Jiřího Sachra, jejichž podání v soudní síni ohlásil, možné zavinění havárie Energoaqou bude pak jako přestupek řešit Česká inspekce životního prostředí.

Ta by potom byla rozhodnutím soudu vázána jen potud, že se nejednalo o trestný čin. Ale ve věci samé by potom mohla rozhodnout i tak, že zavinění Energoaquou je vyloučeno — čímž by i mohla aspoň částečně napravit svá fatální selhání z předchozích fází šetření případu.

Právě hrubě manipulativní podklady vypracované pod vedením bývalého ředitele inspekce Erika Geusse, ministra životního prostředí Richarda Brabce a ředitele oblastního inspektorátu České inspekce životního prostředí v Olomouci Radka Pallóse vůbec umožnily, aby se celé vyšetřování mohlo ubírat takto scestným směrem. Radek Pallós následně Richardem Brabcem povýšený do funkce ředitele odboru státní správy v Olomouci dodával k soudnímu řízení další hrubě zavádějící podklady. A vydal také rozhodnutí, kterým zrušil pokutu Deze za utajenou havárii na kaustifikační jednotce.

Průchodu spravedlnosti by mohl napomoci ještě jeden opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že soudkyně před vynesením rozsudku svévolně zamítla prakticky všechny důkazy, které obhajoba navrhla, mohla by Energoaqua proti rozsudku prostřednictvím svého advokáta podat ústavní stížnost.

Otázkou ovšem je, zda k tomu její majitelé naleznou motivaci. Zatímco v žalobě jim hrozí pokuta přes dvacet milionů korun, v přestupkovém řízení by inspekce mohla udělit jen pokutu řádově nižší. A i když oba tresty jsou u firmy s ročním ziskem čtvrt miliardy v podstatě symbolické, v rozhodování vlastníků to může hrát roli. O dalším postupu se firma rozhodne až po doručení rozsudku s jeho písemným odůvodněním.

V každém případě je v tuto chvíli těžko představitelné, že se najde vůle zásadní podezření vůči Deze prověřit, přitom alespoň výslechy jejích zaměstnanců, kteří měli v kritický den službu, by to ještě možné bylo. A nezdá se ani, že by v současné vládě měl kdokoli zájem řešit zásadní podezření, že některé státní instituce v kritickém čase ovládané politicko-ekonomickým konglomerátem ANO-Agrofert spolupracovaly v rozporu se zákonem ve snaze odpoutat podezření od firmy Deza a přesměrovat je k „náhradnímu“, předem stanovenému „viníkovi“, jímž měla být rožnovská společnost Energoaqua.

Nezdá se, že by měl kdokoli vůli zabývat se skandálními postupy soudního znalce Jiřího Klicpery, státního zástupce Jiřího Sachra a vyšetřujících policistů. Ministrům vlády, která slibovala „deagrofertizaci“ a příležitostně poukazuje na to, že jsme si nechali „ukrást“ instituce státu, zřejmě nevadí, zůstává-li tu výkon spravedlnosti v rukou osob, v jejichž konání se právě ono „ukradení státu“ projevovalo.

Z veřejných ohlasů je každopádně zřejmé, že verdikt vsetínského soudu v jednom z nejsledovanějších případů za poslední roky hrubě otřásl důvěrou veřejnosti v právní stát a vládu práva. Soudkyně Ludmila Gerlová prakticky beze zbytku přejala argumentaci obžaloby, kterou před rokem a půl rezolutně zamítla. Ve vzduchu zůstává otázka, co stálo za změnou jejího postoje, protože obsah dokazování v soudní síni to být nemohl. A soudkyně musela vědět, že během zdůvodňování rozsudku říká věci, které jsou v rozporu s realitou.