Před necelým měsícem uplynuly přesně tři roky od jedné z největších ekologických katastrof v historii samostatné České republiky — otravy řeky Bečvy. Pro mě osobně tyto tři roky představují období absolutní frustrace, vyčerpání, zklamání a velkého rozčarování, které mě přesvědčilo o tom, použiji-li slova známého autora, že je „něco shnilého ve státě dánském“.

Za tyto tři roky jsem ztratil jakékoliv iluze o fungování státních orgánů a institucí a jejich přístupu k řešení samotné havárie, postupů vyšetřování, odběrů vzorků, řízení prací při likvidaci následků otravy a dalším… Obdobně jsem ztratil všechny iluze o objektivitě soudních znalců, o způsobilosti pracovníků České inspekce životního prostředí, pracovníků vodoprávních úřadů, ministerstva životního prostředí a Policie ČR. Stále častěji mi v hlavě vrtá otázka, zda vůbec žijeme v právním státě.

Od konce letošního ledna k dnešnímu dni proběhlo už bezmála pětadvacet dnů hlavního líčení. U většiny z nich jsem byl osobně přítomen. A výpovědi svědků moje obavy potvrdily.

Protože jsem u otravy Bečvy od první chvíle, je sestavování mozaiky celé této kauzy pro mě snazší a potvrzuje mé obavy z toho, že celé vyšetřování otravy je vedeno tendenčně, bez jakýchkoliv přímých důkazů, bez racionálního a logického posuzování celého případu. Nepřímé důkazy byly získány velmi krkolomným vysvětlováním faktů, často v podobě odporující přírodním zákonitostem.

Přístup pracovníků vodoprávních úřadů Hranice a Valašské Meziříčí, pracovníků ČIŽP, ale i soudních znalců trpí „syndromem náhlého zapomnění“, jako kdyby podobných otrav, jako byla Bečva, řešili týdně stovky… Jak jinak si lze vysvětlit tvrzení Mgr. Azarie Marty Kotouč o tom, že v Ústí u Hranic viděla 20. 9. 2020 v tůních živé ryby — když tam žádné tůně nejsou, když neví, kde začíná a končí kraj Olomoucký a Zlínský, když prohlásí, že ona řešila následky otravy a příčiny by měl řešit někdo jiný…