↗

V důsledku plánované vládní důchodové reformy ztratí průběžný důchodový systém v delší perspektivě na významu, přestane být systémem, na kterém může být založena životní úroveň důchodců a přiměje nebo spíše donutí lidi, aby se pokusili zabezpečit nákupem nejrůznějších finančních produktů, což enormně zvýší individuální rizika. Na obraze z 19. století jsou chovankyně pražského chudobince sv. Bartoloměje. Foto FB Vyšehradskej jezdec

Při diskusích o důchodové reformě je namístě položit si otázku, zda vůbec důchodovou reformu potřebujeme. A pokud si odpovíme kladně, je třeba se zeptat, jakou důchodovou reformu potřebujeme. Dosavadní diskuse však vytváří falešnou představu, že důchodová reforma, svým způsobem technické opatření, je schopna vyřešit základní otázku zajištění přiměřené životní úrovně lidí pobírající starobní důchod, a přitom dosáhnout situace, kdy důchodci budou potřebovat menší podíl na HDP. A to samozřejmě není možné.

Klíčové momenty tedy jsou, jak velký díl HDP chceme pro zabezpečení důchodců poskytnout a zda hlavní cestou k tomu bude veřejně spravovaný průběžný důchodový systém, nebo spíš nějaké formy privátního připojištění.

Všechny dosavadní úvahy o reformě byly neseny myšlenkou, že je třeba snížit rozsah důchodů poskytovaných prostřednictvím veřejných systémů. Cestou k tomu je snížit výši důchodového nároku.

Česká důchodová debata se přitom fixuje na demografii, která je nepochybně v úvahách v důchodovém systému podstatnou složkou, představuje však pouze jeden z dílů z celého systému, protože stejně významné ne-li významnější jsou vývoj produktivity práce a celková struktura ekonomické činnosti, která se navíc radikálně mění s nástupem umělé inteligence.

Jako základní argument pro odůvodnění snižování nároků důchodců se využívá formulace, že na důchody nebude a že systém je neudržitelný. Aniž je přitom přesně definováno, co tato neudržitelnost představuje a v čem spočívá. Do popředí se staví finančně technická udržitelnost, aniž by byla definována, a zcela se ponechává stranou sociální udržitelnost systému, tj. schopnost systému poskytnout přiměřený důchod.

Podle zprávy národní rozpočtové rady z roku 2022 je podíl starobních důchodů na hrubém domácím produktu 7,7 % a v nejobtížnějším období po roce 2058 bude 11,5 %, aby posléze klesl na 10,5 % HDP. V době největšího zatížení mezi lety 2058 a 2062 bude počet ekonomicky aktivních na jednoho důchodce přibližně 1,7. Žádné z těchto čísel nenaznačuje, že by důchody samy o sobě mohly rozvrátit veřejné finance. Zatímco neuvážené daňové změny na příjmové straně státních financí to způsobily v krátkém období.

Zásadní politickou otázkou důchodové reformy je, zda jsme ochotni poskytnout důchodcům odpovídající zabezpečení prostřednictvím veřejného systému a zda jsme k tomuto účelu ochotni poskytnout přibližně 12 % hrubého domácího produktu. Přičemž je vhodné podotknout, že některé státy jsou v podobné situaci již nyní a jejich veřejné finance se rozhodně nerozpadly. Příkladem může být Rakousko.

Falešné argumenty

Dalším argumentem o neudržitelnosti důchodového systému je výklad o deficitu tohoto systému, což je ve své podstatě argumentačních faul. To, co je vydáváno za deficit důchodového systému, je totiž ve své podstatě technický deficit způsobený nastavením důchodového pojištění. Koneckonců důchodové nároky jsou každý rok vyplaceny. Dodatečné prostředky jsou poskytnuty z veřejných financí, jichž je důchodový systém součástí. Stručně řečeno: znamená to, že každý rok končí důchodový systém striktně vzato s nulou.

Pokud si uvědomíme, že hlavní prvky vládního uvažování jsou založené na falešných předpokladech, musíme si znovu položit otázku, zda důchodovou reformu, jakou předkládá vládní koalice, potřebujeme. Odpověď je jednoduchá. Důchodovou reformu tohoto typu nepotřebujeme. Není osudem, není přírodním jevem a oslabit veřejné důchodové systémy prostřednictvím zhoršování situace budoucí i současných důchodců je pouze politickým rozhodnutím.

K vládní důchodové reformě je ovšem vést podrobnou debatu krajně obtížné. Reforma se totiž stále vznáší v mlze. Zřejmá je jen snaha vládní koalice prostřednictvím zhoršení životní úrovně důchodců stabilizovat veřejné finance. Opakuji: není to nutnost, nýbrž záměr.

Jaké bude zhoršení životně situace současných i budoucích důchodců je poměrně obtížné odhadnout, protože základní informace stále ještě nejsou k dispozici.

Je ale zjevné, že změnou valorizačního schématu snížením podílu růstu reálných mezd na růstu důchodů z 50 % na jednu třetinu dojde k dlouhodobému postupnému oslabování důchodových příjmů pro jednotlivce. Další podstatnou složkou, která povede k oslabení důchodového příjmů je nový výpočet důchodu, který povede ke snížení hodnoty důchodu v době jeho přiznání.

Nárůst chudoby

V průběhu dalších valorizací povede k postupnému snižování jeho relativní hodnoty v porovnání s ostatními zejména mzdovými příjmy. V době tzv. Potůčkovy komise, kdy se také řešila otázka valorizačního mechanismu pomocné výpočty ukazovaly, že v porovnání s padesátiprocentním započítáváním reálného růstu reálné mzdy vede třetinové započítávání ke zdvojnásobení důchodců v příjmové chudobě každých přibližně 10 let.

V důsledku plánované vládní důchodové reformy ztratí průběžný důchodový systém v delší perspektivě na významu, přestane být systémem, na kterém může být založena životní úroveň důchodců a přiměje nebo spíše donutí lidi, aby se pokusili zabezpečit nákupem nejrůznějších finančních produktů, což enormně zvýší individuální rizika.

Otázka důchodové reformy je i otázku moci. Jde totiž o to, zda moc spojená s prostředky spravovanými systémem, zůstane v rukou demokratického státu, anebo se ocitne v rukou finančních institucí, které jsou ze své podstaty oligarchiemi. Vládní koalice se rozhodla v duchu své neoliberální ideologie pro druhou možnost. A je to právě ideologie, co se za kulisami tzv. důchodové reformy prosazuje.