Složená daňová kvóta — podíl daňových výnosů k hrubému domácímu produktu — je v České republice mírně přes třicet procent. V Rakousku, Finsku nebo Itálii je asi o deset procent vyšší. Kdybychom vybírali daně jako v trojici zmíněných zemí, měly by naše vlády v rozpočtu rok co rok o šest set miliard korun víc. A debata o nedostatku prostředků na důchodový systém — stejně jako na vzdělávání, zdravotní péči nebo stavbu železnic a dálnic — by nemusela ani začínat.

Místo toho premiér Petr Fiala jménem své ODS upozorňuje, kolik že na důchody vydáváme — 685 miliard korun. Připomíná, že jde o značnou část státního rozpočtu — 31,1 procenta. A že právě velké výdaje na důchody ohrožují investice do budoucnosti nás i našich dětí. Fakt, že nějakou formu důchodu pobírají dva miliony osm set šedesát čtyři tisíc lidí, už tolik nezaznívá. Výdaje na důchody ale podle ODS dusí výdaje na veřejné služby nebo investice do infrastruktury.

Rozpočtové možnosti má v rukou vláda

Petr Fiala začal svou obhajobu novely zákona o důchodovém pojištění, tedy vládní důchodové reformy, během prvního čtení v Poslanecké sněmovně v květnu 2024 slovy o tom, že „společnost bohatne, spolu s tím stoupá kvalita života, stoupá kvalita našeho zdravotnictví a to všechno se odráží také v tom, jak se u nás prodlužuje průměrná délka života.“

Problém je, říkal tehdy zároveň předseda vlády, že kvůli stoupající kvalitě života i zdravotní péče klesá porodnost, společnost stárne a  „v dohledné době zcela logicky bude klesat podíl lidí v ekonomicky aktivním věku“. Přitom poroste „enormní tlak na náš sociální systém, jehož kondice už přitom dnes vzhledem k rozpočtovým možnostem není nejlepší“.

Pro českou pravici je ovšem problematika důchodů začarovaným kruhem. Daně vybírat nelze, škrtat není pořádně kde, když Jan Skopeček ztratil excelovou tabulku s úsporami za osmdesát miliard, převádět prostředky mezi resorty se nedaří, když ministři místo úspor — oprávněně — přicházejí s dalšími požadavky na platové i provozní výdaje.

„Rozpočtové možnosti“ jsou samozřejmě v rukou vlády, protože je to vláda, kdo rozhoduje o příjmech státního rozpočtu. Menší počet „lidí v ekonomicky aktivním věku“ je pak velmi dobrým důvodem k debatě o nových daňových příjmech. Nelze čekat, že státní rozpočet půjde ve stejné míře jako dosud plnit daněním práce a odvody z mezd a platů. Česká pravice však to, že daně z majetku nebo kapitálu jsou u nás v mezinárodním porovnání zanedbatelné, ignoruje a o jejich zvýšení nechce ani slyšet.

Pokud ale vládní politici žijí v zajetí představy, že daně zvyšovat nelze a stát se zadlužovat — uvěříme-li jejich rétorice — nesmí, nezbývá mnoho východisek. Vláda ODS tak navrhuje prodlužovat věk odchodu do důchodu — k šedesáti sedmi letům, omezovat možnosti odcházet do důchodu předčasně — třetina stávajících seniorů odešla do důchodu předčasně —, a zpomalovat růst výše penzí.

Důchody budou, dokud je budeme chtít

Mimo veřejnou debatu v této chvíli stojí, že se stárnutím populace bude potřeba zajistit více pracovních sil v různých podobách péče — zdravotní i sociální, ústavní i domácí. Půjde nejenom o velkou operaci, pokud jde o přechody lidí mezi sektory národního hospodářství a jejich školení k potřebné práci, ale zcela nezbytně i nároky na státní a veřejné rozpočty, které financování služeb péče zajišťují. Podle odhadů profesních asociací a odborů půjde v nejbližších letech o vyšší desítky tisíc nových pracovních míst.

Mimo pozornost zůstávají i otázky spojené s růstem věku odchodu do důchodu a související zátěž pro systém sociálních dávek — když lidé před důchodem budou jako dnes přicházet o práci —, anebo zvýšenými nároky na zdravotní péči — když fyzická i psychická zátěž bude lidem ve vyšším věku spíše způsobovat zdravotní obtíže.

Trvale přitom platí, že bez veřejného důchodového systému ve stáří přežít nelze. Průměrný důchod je dnes něco přes dvacet tisíc korun. Ve velkém městě se taková suma může rovnat nájmu vlastního bytu. Lze snadno dovodit, že stávající výše důchodů je přinejmenším pro řadu lidí bez vlastního bydlení nedostatečná.

Důchody budou, dokud je budeme chtít. Tuto jednu základní větu je třeba opakovat stále dokola. Když budeme dobré důchody požadovat, můžeme je i mít. Když se necháme přesvědčit, že zdejší důchodový systém je domněle „neudržitelný“, může patnáct let po krachu předchozí vlády ODS znovu přijít pokus důchody privatizovat. Jde o obrovskou sumu a zájemci o podnikání s naším stářím se jistě rádi přihlásí.