Je to paradox: letos se v České republice budou konat demokratické volby, v nichž se více méně zopakuje střet z roku 2021, takže se znovu bude mluvit o osudovém utkání příznivců demokracie se zastánci autoritářství; leč, jakkoli do voleb zbývá ještě dobrého půl roku čili plná osmina volebního období, už nyní o tom, že se zde po volbách vrátí k moci politicko-ekonomický holding Andreje Babiše, takřka nikdo nepochybuje. I v dominantní vládní straně ODS se více debatuje o tom, co bude strana dělat po prohraných volbách, než o tom, jak v nich ještě zvítězit.

Snad nikdy od roku 1992 nebyl osud úřadující vlády zpečetěn tak dlouho před volbami. Přesto se málo prostoru věnuje otázce, proč tomu tak je. Vždyť žijeme v demokracii, systému nesporně lepším než jaký tu panoval před rokem 1989, v systému, který se obecně stále bere za suverénně nejlepší formu organizace státní moci. Jak to, že se tedy o Babišově návratu do vlády mluví se samozřejmostí, s jakou se mluvívá o střídání ročních období?

Volba mezi demokracií a autoritářstvím by přeci měla být jasná. Zvláště poté, kdy celá společnost dostala příležitost vidět, jak otřesně vláda Andreje Babiše vypadá — v živé paměti je zneužívání státních institucí pro osobní zájmy, kriminální zacházení s vlastním synem, chaos a desetitisíce zbytečně zmařených životů za covidu, všechen ten nevkus, lhaní, prospěchářství a sebestřednost. A navíc demokratické strany pak dostaly celé čtyři roky k tomu, aby o přednostech svého způsobu vládnutí společnost přesvědčily.

Dokázaly ale pravý opak. Reputace takzvaných demokratických stran je dnes zcela zdecimovaná. Petr Fiala je jedním z nejméně populárních premiérů v dějinách. Menší koaliční strany — TOP 09 a KDU-ČSL — by se letos už ani neměly šanci do sněmovny dostat, kdyby je tam za sebou ODS nedovlekla. STAN dost možná jako jediná z koaličních stran nijak podstatně neztratí, ale vládní angažmá nepochybně poškodilo i jeho pověst.

A Piráti, donedávna po zásluze nejatraktivnější česká strana, jsou dnes kapitolou sami pro sebe. Vládu opustili, byť to pro ně bylo požehnání, proti své vůli. Ale s šancí, kterou tím dostali, nakládají prachbídně.

Nejvíce se o nich dnes mluví v souvislosti s odchody členů. Reálně jim tak hrozí, že se ještě do voleb stanou jednou z mnoha českých politických stran, která má více členů bývalých než stávajících. O svou příští účast ve sněmovně se budou nejspíše třást do poslední chvíle. A spíše v ní nebudou. Dynamika pro ně není příznivá.

Předvídatelný nezdar

Neděje se přitom nic nečekaného. Snad ani nelze říct, jak nás to mrzí, ale naplňuje se takřka do puntíku to, co jsme předvídali, a to hned po volbách v roce 2021 a pak znovu po prezidentských volbách v roce 2023. Nezdar vlády Petra Fialy nebyl nutný, ale byl pravděpodobný a snadno předvídatelný.

Shrnutí našich dřívějších prognóz v kostce: Fialova vláda už jako slabá začínala, protože sněmovní většinu v roce 2021 získala jen v důsledku hrubě pokřiveného českého volebního systému, v němž zhruba milion hlasů odevzdaných prvním čtyřem — protivládním — stranám pod pětiprocentní hranicí propadl. Vláda tedy nastupovala v krajně vetchém postavení se slabým mandátem — s ani ne čtyřicetiprocentní voličskou podporou z pětašedesáti procent občanů, kteří se voleb účastnili: tedy s asi jen čtvrtinovou podporou ve společnosti.

Ale vůbec se nechovala jako skupina, vědomá si nesamozřejmosti své pozice a snažící se cílevědomě přesvědčit o svých kvalitách. Od svého nástupu k moci Fialova vláda zemi řídí tak, jak jsme předvídali už při jejím nástupu:

1. neuspokojuje vesměs ani své původní voliče, a tudíž je ztrácí,
2. prakticky nic nedělá pro to, aby získávala ty, kteří její vznik nepodporovali,
3. takřka nic neudělala pro oslabení, či dokonce rozvrat mocenské struktury, o kterou se opíral — a také v opozici nadále opírá — politicko-ekonomický holding Andreje Babiše.

Mnozí analytici, zejména na levici, často chybují v tom, že motivace voličů vykládají čistě sociálně-ekonomicky. Chování občanů ve volbách v roce 2021 bylo klasickým příkladem, kdy se masově rozhodovali především na základě jiných než sociálně-ekonomických motivů — a z dobrých důvodů. Sociálně-ekonomické aspekty ale zůstávají zásadní, a četní komentátoři, zejména na pravici, ještě častěji a mnohem závažněji chybují v tom, když je bagatelizují či dezinterpretují.

Výstavní příklad takovéto omezenosti nabídl nedávno Petr Honzejk v iRozhlasu: jsme prý zemí „šťastných lidí příšerně naštvaných na stát“. Ve své imitaci analýzy současné české společenské situace se dopracoval k závěru: „Naše nespokojenost s politikou a ‚poměry‘ může snadno vyústit ve zhmotnění rčení ‚pálilo ho dobré bydlo‘.“

Realita je samozřejmě přímo protichůdná. Sociální soudržnost společnosti se během vládnutí Fialova kabinetu dále rozpadala. Vláda existenčně ohrožuje miliony důchodců plánovaným tunelem důchodového systému lstivě vydávaným za „reformu“. Běžní lidé bez vlastních nemovitostí či konexí ve větších městech nemají šanci bydlet v nájmu za důstojných podmínek: namísto politiky bydlení zde zavládla legalizovaná forma organizovaného zločinu s nájemním bydlením nemístně vydávaná za „trh“.

Ve zdravotnictví se soustavně zhoršuje dostupnost služeb. Vše, co není lukrativní, je pod čím dál větším tlakem či vyloženě u konce s dechem. České děti se mezi všemi vrstevníky v zemích EU nejméně těší do školy; k jejich stresu nepochybně přispívá, že jsme dopustili, aby se tu organizace přijímacích zkoušek stala výnosným byznysem bezskrupulózní firmy Scio, která doslova ruinuje lidské životy, a v celkové organizaci středního školství dáváme absurdně velké slovo zájmům průmyslu a byznysových skupin obecně.

Oficiální vládní energetická politika se svou zhola nerealistickou sázkou na bezperspektivní, absurdně předraženou a nepojistitelnou jadernou energii má parametry konspirační teorie. A české soudy i v tak veřejností sledovaných případech, jako byla otrava Bečvy, rozsudky, které mají parametry konspirační teorie, rovnou vydávají.

Do toho tu prakticky zaniklo regionální novinářství, takže o kvantech nespravedlností, které se dějí na místní úrovni, se vůbec nikdo nemá šanci dovědět. A tato zde jen v některých svých nejkřiklavějších parametrech popsaná společenská dezintegrace probíhá na pozadí krajně nepříznivých proměn celosvětového komunikačního prostředí, v němž zcela nepřiměřená moc připadla globálním digitálním platformám jako Facebook, Twitter, Google či Tiktok, jejichž působení na svém území by sebevědomé demokracie vůbec nepřipustily.

Zásadně tu narůstá nerovnost. Přestože kupní síla podstatných částí — velké většiny — obyvatelstva, zaměstnanců, mnoha drobných živnostníků, prakticky všech příslušníků nižších a středních tříd tu reálně poklesla, třída superbohatých, oligarchie a také korporace tu nadále nemravně bohatnou. A vládě je to jedno, nebo tomu aktivně napomáhá.

Různí členové vlády přitom už sami provádějí věci, které bychom předpokládali u krajně pravicových populistů, ale ne od politiků, kteří se běžně označují za příznivce demokracie. V živé paměti je hanebný, od A do Z vylhaný útok ministra Výborného na ekologické Hnutí Duha, jako vystřižený z Orbánova manuálu na potírání občanské společnosti.

Jeden z mála úmyslů mířících žádoucím směrem — narovnání mediálního prostředí — vláda odpískala zrušením role Michala Klímy na samém začátku. K tomu si přičtěme útoky na uprchlíky či sociálně slabé a musíme se ptát, v čem to vlastně bude jiné, až do vládních křesel usednou Schillerová s Havlíčkem?

Ve prospěch vlády se často uvádí její principiální postoj na podporu napadané Ukrajiny. To opravdu není nic malicherného, co by se mělo zlehčovat, či dokonce napadat. Je to úctyhodné chování, které bude jako jedna z mála věcí, či snad dokonce jediná, vždy sloužit Fialově vládě ke cti. Leč i to je na poli mezinárodní politiky v záporném směru zcela kompenzováno jedním z nejostudnějších selhání v dějinách české i československé zahraniční politiky vůbec, jímž samozřejmě je exaltovaná podpora genocidního izraelského státu.

Zastánci vlády se dlouho pokoušeli konejšit pohádkou, že vláda si ve skutečnosti vede znamenitě, jen věci „špatně vysvětluje“ a „musí je začít vysvětlovat líp“. Ono vysvětlování se nejspíše daří, poněvadž podpora vlády soustavně klesá. Problém tkví v obsahu, nikoli v balení. Čím lépe lidé rozumí tomu, co Fialova vláda provádí, tím nižší je její obliba. A ve volbách ji čeká masakr.

Může si za to především sama. Vládne tak nekompetentně, nevěcně, klientelisticky, bez tvořivosti i ambicí a až výstředně antisociálně, že ji už snad ani nelze označovat za vládu lepší, než jakou byla minulá vláda Babišova. Co je však naopak takřka jisté: je podstatně lepší, než jakou bude Babišova vláda příští.

Jak bude Babiš vládnout

S pěstováním pošetilé iluze, že by snad Babiš nadcházející volby nemusel suverénně vyhrát, se už dnes příliš nesetkáte. Zato pořád ještě kvete pošetilost jiná: mnozí si představují, že Babišova příští vláda letos jen v podstatě naváže tam, kde majitel politicko-ekonomického holdingu ANO-Agrofert před čtyřmi lety skončil. Realitě daleko bližší je ovšem jiná prognóza: jeho příští vláda se bude od jeho minulé lišit tak, jako se od předcházejících jejich vlád liší současná vláda Trumpova nebo Ficova. Proč by tomu mělo být jinak?

Babiš k tomu má všechny předpoklady: jeho psychologické ustrojení je přece Ficovi či Trumpovi blízké, patří do klubu stárnoucích sebestředných papalášů, kteří se v reakci na intelektuální a morální chřadnutí demokracií ničených kapitalismem vyrojili jako samozvaní spasitelé všude po světě. Babiš nastoupí k moci jako mstivý zlý hulvát, který se bude snažit jednak vládnout tak, aby už mu otěže státu z ruky nikdy nikdo nemohl vzít, a jednak půjde po všech, kteří ho podle jeho představ o čtyři minulé roky u moci připravili.

Navíc mu nahrává mezinárodní kontext, neboť v USA vládne podobný tupý buran, jakým je i on sám. Trumpova Amerika dnes dává celému světu špatný vzor. Je až fascinující sledovat, jak rychle a s jakým malým odporem se tam hroutí institucionální pilíře jedné z nejrespektovanějších světových demokracií: od univerzit přes média až po občanskou společnost. Proč by české instituce měly být odolnější? Je tedy pravděpodobné, že i tady letos na podzim obdobně — a zásadně — přituhne.

Nejpravděpodobnější je, že Babišův nástup k moci bude znamenat zánik stávající podoby — jakkoli neuspokojivé — české demokracie. Babiš jistě nezruší volby, neodstraní kulisy demokratického systému, ale zcela nepochybně se pokusí ovládnout státní, veřejné i soukromé instituce způsobem, který by z voleb na dlouhou dobu dopředu učinil už jen formalitu — podobně jako se to podařilo v Maďarsku Orbánovi. A jak tím v USA vyhrožuje Trump.

Babišova mašinerie bude ovládat instituce způsobem, který je dobře známý a který jsme tu už dávno popsali na příkladech Mafry, Finanční správy či České inspekce životního prostředí. Jsou indicie, že se to už v minulém volebním období týkalo i různých složek bezpečnostního aparátu. A současná vláda v deklarovaném cíli „deagrofertizce“ státu neudělala zhola nic, naopak s ANO vládní strany uzavíraly v krajích i velkých městech koalice, jako by se nechumelilo. Samy vládní strany tak svou praxí popíraly své tvrzení, že Babišův podnik představuje existenční ohrožení demokracie.

Holding ANO-Agrofert má přitom v nepřátelském přebírání institucí propracovanou metodu. V ovládaných institucích nikdy nevyměňuje všechny zaměstnance, dokonce neprovádí ani zvlášť rozsáhlou personální čistku, která by vyvolávala nežádoucí rozruch. Ostatně čím menší zdání diskontinuity se vyvolá, tím efektivněji může potom ovládnutá instituce Babišovu impériu posloužit.

Postupuje se jednoduše: jakousi formou zvrhlého personálního auditu se zjistí, kteří řídící pracovníci by nemuseli být povolní. Jana Moravcová nám popsala, jak si Richard Brabec sezval oblastní ředitele České inspekce životního prostředí a jak je v podstatě povzbuzoval, aby předvedli svůj idealismus… všichni, kteří se projevili jako „srdcaři“, se následně museli poroučet kvůli „manažerskému selhání“.

Odpraví se tedy nepoddajné špičky. Velká masa zaměstnanců se přizpůsobí, jednak proto, že korupčně-klientelistické tlaky tu opravdu byly běžné prakticky za všech vlád, jednak proto, že přizpůsobivost český národ svědomitě trénuje od Bílé Hory a znovu pak intenzivně nejméně od protektorátu — ti nepřizpůsobiví a svobodomyslní mezi námi tu byli v minulém století ve vlnách decimování, poprvé po roce 39, podruhé po roce 48 a potřetí po roce 69.

Transformace ANO-fertem nepřátelsky převzaté instituce se pak dovrší tím, že se do ní instaluje malá skupina, která je připravena pro bosse dělat špinavou práci. V České inspekci životního prostředí a na Ministerstvu životního prostředí to byli Erik Geuss a Radek Pallós či Berenika Peštová. V Mafře kromě šéfredaktorů Plesla a Léka to byli lidé předstírající reportážní práci pod vedením Františka Nachtigalla, což ovšem fakticky znamenalo služebnou žurnalistiku ve prospěch majitele zaměřenou na očerňování politických protivníků či nepohodlných kritiků.

Stejný osud jako média Mafry velmi brzy po volbách postihne veřejnoprávní média. Babiš nepochybně vnímá, že i v důsledku relativní nezávislosti veřejnoprávních médií minulé volby nakonec prohrál.

Česká společnost má unikátní demografickou strukturu — výrazná většina obyvatel zde žije v maloměstech. Celková kvalita života tam v lepším případě stagnuje. Kvalitní místní média tam vesměs dávno zanikla. Komunikační prostředí na českých a moravských maloměstech podléhá kontaminaci digitálními platformami, soukromými rozhlasovými stanicemi, deníky v rukou oligarchie. Veřejnoprávní média, zejména zpravodajství České televize, v českých maloměstech přes všechny své nedostatky představovala jakousi kotvu a návěstí udržující základní demokratické standardy, především v reflexi domácího dění.

Veřejnoprávní média v České republice jsou přitom dlouhodobě pod stupňujícím se tlakem, politickým i ekonomickým, ohrožujícím jejich nezávislost, který nepolevil ani pod stávající vládou (je to jedna z řady věcí, které vůbec nezvládla), a v řadě ohledů už tu ve své roli hlídacích psů demokracie selhávala. Nejde jen o to, že se v nich vždy neutralita zaměňovala za zaujatost ve prospěch pražského pojetí „pravé pravicové politiky“.

To se v posledních letech snad ještě prohloubilo. Ale jako zdaleka nejtemnější stín na českých veřejnoprávních médiích ulpívá naprostá rezignace na profesní standardy při informování o dění na okupovaných palestinských územích. Právě způsob referování o Blízkém východě, který si co do své kvality nezadá s normalizační publicistikou, může být dobrým příkladem toho, jak bude nejspíše vypadat kompletní produkce České televize a rozhlasu poté, co nad nimi naplno převezmou kontrolu Babišovi lidé.

Česká maloměsta se sesunou do komunikačního marasmu, kde jiný než veskrze manipulativní zpravodajský obsah už nebude běžně dostupný. Seznam, což je tak jako tak hluboce problematická instituce, Babiš zastraší snáz než Trump různá ctihodná americká média, která dnes jedno za druhým ohýbají hřbet s šokující lehkostí.

Od Babiše by vůbec nejrafinovanější bylo, kdyby si po volbách nejprve vzal do koalice některou z krajně pravicových stran, což v dnešní Evropě už bohužel jen těžko vzbudí pobouření. Mohl by jí svěřit ministerstvo vnitra a Filipa Turka, Roberta Šlachtu či někoho z Okamurovců nechat řídit resort během povolebního období, kdy se budou policejně potlačovat protesty za nezávislost veřejnoprávních médií — přes všechny výhrady, rozdíl mezi tím, jak vypadají dnes, a jak budou vypadat po jejich začlenění do holdingu, je samozřejmě propastný.

Pokud represe budou vyžadovat překročení mezí vzbuzujících větší pohoršení, Babiš snadno bude moci krajně pravicovou stranu — jako symbolický ústupek — z vlády poté, co pro něj odvede špinavou práci, vyhodit, aniž by na nových, zglajchšaltovaných poměrech ve veřejnoprávních médiích samozřejmě cokoli změnil. A vládnout pak bude moci dál sám, případně v koalici pro sebe nejbezpečnější — se zkrotlou ODS. Tak či tak, nepřátelské přebírání dalších veřejných institucí bude pokračovat vesměs bez většího rozruchu.

Selhání Milionu chvilek pro demokracii a druhá historická zrada ODS

Je až fascinující, jak se prakticky žádná pozornost nevěnuje otázce, proč se od minulých voleb podpora vládních stran soustavně propadla, zatímco Babišova naopak setrvale vzrůstala. V ničem se přece nejednalo o spontánní, neodvratný děj, který by neměl žádné alternativy. Ale vůbec se o tom nemluví. Za každým procentem zvýšené podpory pro Babiše a snížené pro vládní strany přitom stojí soubor otázek bez odpovědi.

Jak to, že se Babišovi po volebním šoku v roce 2021 a po vcelku přesvědčivé prohře v prezidentských volbách před dvěma lety, podařilo obsadit se do role suverénního favorita sněmovních voleb letošních? Důvody, proč si podstatná — snad stále ještě většinová — část společnosti nepřeje Babiše za prezidenta, ale jako premiér jí nevadí, jsme rozebrali už před prezidentskými volbami, když jsme analyzovali, proč na rozdíl od Zemana neměl šanci vyhrát.

Když se Babiš stal v roce 2017 premiérem, zvedlo se proti jeho — a Zemanovým — snahám omezovat demokracii masivní občanské hnutí. Konaly se největší demonstrace od roku 1989, organizace Milion chvilek pro demokracii se stala zřejmě nejúspěšnější polistopadovou českou občanskou iniciativou se strukturou zabudovanou po celé republice.

Hnutí Milion chvilek pro demokracii bylo jednou ze základních příčin, proč v roce 2021 neuspěl. Étos organizace navazoval na vágně pojatý „havlovský ideál“ roku 1989, což samozřejmě v sobě neslo i limity, které posléze způsobily, že ztratila dech. Ale obnášel i vědomí, že společnost se nechce vracet k tomu, co Babišovu nástupu k moci předcházelo: tedy k politice pravicových vlád vedených ODS v letech 2006 až 2013.

Jenomže z více důvodů, mezi nimiž vyniká fatálně chybná strategie Pirátské strany, když se před minulými volbami namísto protestní štiky prezentovala jako státotvorný sumec, se právě ODS — pod chytrou marketingovou značkou SPOLU — obsadila do role hlavního volebního reprezentanta principiální demokratické alternativy k Babišovu politicko-ekonomickému holdingu ANO-Agrofert. Jakmile se dostala k moci, ODS ovšem velmi rychle sklouzla do svých prapůvodních stereotypů strany, která tu stvořila korupčně-klientelistický systém, Václavem Havlem v jedné z jeho nejsilnějších chvil po roce 1989 charakterizovaný jako „mafiánský kapitalismus“.

Protože Milion chvilek pro demokracii byl definovaný primárně negativně — jako hnutí proti Babišovi (a Zemanovi) — a vlastní promyšlenou koncepci živé, participativní demokracie neměl, v povolebních poměrech nedokázal přijít s účinnou strategií, jak naši společnost před nadcházející volební porážkou pojistit. Důvod je prostý: organizace Milion chvilek pro demokracii rezignovala na analyzování kroků, jimiž Fialova vláda volební podporu demokratickým stranám podkopává, a nepřišla s žádnými požadavky, jež by tu mohly politický systém demokracie pevněji zabudovat.

Přitom v zásadě ani nemusela překračovat limity „havlovského“ pojetí demokracie, jinak řečeno nemusela suplovat práci zbankrotované demokratické levice. V podstatě stačilo formulovat účinný program „deagrofertizace“ a vehementně trvat na jeho dodržování.

Před americkými prezidentskými volbami byl hitem — zejména českých — médií americký historik Allan Lichtman, který, s jednou problematickou výjimkou, předpověděl správně výsledky všech prezidentských voleb v USA od roku 1984. Média od Idnesu přes Novinky či Aktuálně.cz až po Fórum 24 vydávala v podstatě totožné texty o tom, jak „americký Nostradamus“, který se „nikdy nemýlí“, už „ví jistě“, že prezidentkou bude Kamala Harrisová.

S čestnou výjimkou Aktuálně.cz, které vzápětí po amerických volbách vydalo zprávu o Lichtmanově reakci na sociálních sítích, se už nikdo v českých médiích k tomu, proč se vloni zmýlil, nevrátil. Ani v Aktuálně.cz už ale nic nenapsali o Lichtmanově hodnocení vlastní chyby, k němuž se dopracoval s odstupem.

V rozhovoru pro The Guardian vysvětluje, že podle něj nastaly parametrické změny v systému západních demokracií, které už nejsou schopny řádně spravovat sebe sama a staly se strukturálně jinými společnostmi, než byly ty, pro něž výsledky voleb svou metodou předvídal správně. „Orwell se zmýlil o čtyřicet let,“ řekl Lichtman Guardianu. A také doslova hovoří o „bezpáteřních demokratech, kteří to dopustili“.

Mluví o tom, že všichni vědí o zločinu, který Trump v roce 2021 spáchal podněcováním útoku na Kapitol, zdůrazňuje, jak všichni vědí, že by za normálních okolností seděl ve vězení, anebo v nejlepším případě vyvázl s podmínečným trestem, každopádně by na prezidenta vůbec kandidovat nemohl. „Svět nerozvracejí pouze špatní lidé, rozvracejí ho i dobří lidé, kteří nedělají dost, aby ty špatné zastavili,“ říká Lichtman.

Analogie s českou situací tluče do očí. Andrej Babiš je osobně odpovědný za desetitisíce zbytečných úmrtí během covidu. Dotace na Čapí hnízdo je výstavním případem podvodu, kterým obral veřejné rozpočty o padesát milionů korun. Kdyby finanční správa během posledních čtyř let zákonnými metodami „zaklekla“ na Agrofert, dnes by se tu nejspíše zametaly jeho zbytky. A Andrej Babiš osobně toho spáchal nepochybně dost, aby za své činy pykal ve vězení. Ale místo toho bude ještě letos znovu řídit český stát.

Hlavní odpovědnost ovšem neleží na Milionu chvilek pro demokracii, organizaci občanů, která zkrátka měla příliš mělkou teorii změny a prostě ztratila dech. Hlavní odpovědnost nese ODS, která tu řídila stát, která měla tedy v rukou největší moc a která už podruhé historicky selhala a podvedla českou veřejnost.

Poprvé to bylo v devadesátých letech, kdy namísto sociálně-ekologické demokracie, jejíž nastolení bylo reálnou aspirací revoluce v listopadu 1989, tu zavedla loupeživý kapitalismus podporovaný propagandistickou mašinérií, jež vytvářela klamný dojem, jako by obludný systém zaváděný ODS byl jedinou alternativou k předlistopadovým pořádkům. ODS na to sama nakonec doplatila, když po plně zaslouženém kolapsu Nečasovy vlády v roce 2013 byla jednou nohou v hrobě.

Že se z něj vyhrabala, je skutečně především osobní zásluha Petra Fialy. Před oběma posledními volbami se na levici tradovala báchorka o tom, jak se bezpáteřná ODS hned po volbách domluví s Babišem. Ač s Petrem Fialou nesouhlasíme politicky takřka v ničem, páteř evidentně má — především díky němu ODS s Babišem o ničem ani jednou nejednala.

Jenomže to nestačilo. Strana se prostě uvnitř nezměnila. Fiala ji nedokázal a možná ani nechtěl přesvědčit o tom, že strana musí projít principiální transformací. ODS zůstala pořád tím stejným molochem, stranou institucionalizované korupce, která české země po roce 1992 systematicky vedla od deseti k pěti. A na Babiše prostě nedokázala došlápnout nejspíše proto, že se jí jevilo obtížné trestat jednotlivce, aniž by přitom zásadně omezila i třídu oligarchie jako celek.

Avšak ODS je programově stranou, která české oligarchii a korupčně-klientelistickému systému, jejž stvořila, tvoří servis. Tykač, Křetínský a spol. mají v ODS zásadní slovo a nadále v ní rozhodující vliv drží různé regionální mafie.

ODS se takto na české společnosti dopustila už druhé historické zrady, když se obsadila do role reprezentantky aspirací zaplněných náměstí demonstrujících proti Babišovi a Zemanovi, ale stát poslední čtyři roky řídila tak, že moc na stříbrném podnose přináší Babišovi zpět. Skutečně nelze mít lidem za zlé, že mezi stranou, která slouží zájmům oligarchie, a oligarchou, který slouží zájmům svým, dávají přednost druhé volbě, když jim nabízí, že jim nechá větší podíl.

Letos tedy demokracie prohraje. A co za čtyři roky?

Jsme přesvědčeni, že v tuto chvíli už není žádný způsob, jak Babišovu vítězství letos zamezit. Vláda nemá žádnou imaginaci ani kompetence, aby cokoli změnila na svém kurzu, setrvačností dojede až k výprasku u voleb. Kampaň málokoho přesvědčí. Mobilizace proti Babišovi bude od stran, které proti němu čtyři roky nijak nezasahovaly, naopak s ním uzavíraly krajské a městské koalice, vypadat veskrze pokrytecky.

Spousta lidí, kteří minule volili proti Babišovi, teď prostě zůstane doma nebo dají hlas nějaké protestní volbě typu Zelených. Ani krajní pravici už nepropadne tolik hlasů jako minule — poučila se a integruje se. Česká levice je zcela zdecimovaná a dezorientovaná, je v dnešní situaci spíše hrozbou nežli nadějí — ale to je téma na zvláštní analýzu. Zde jen zůstaňme u toho, že komunisté už nejsou komunisty a Jana Maláčová není sociální demokratka; je to jen tragikomicky nešikovná epigonka německé nacionální socialistky Sahry Wagenknechtové.

Piráti se se svou nesmyslnou snahou o ideologickou čistotu někde napravo do středu ocitli v sebevražedné spirále, kterou před nimi prosvištěla k záhubě ODA, Unie svobody, Evropští demokraté, Bursíkovi a Liškovi (modro)zelení — a je jen otázka, zda už letos skončí nad pěti nebo pod pěti procenty, což je pravděpodobnější.

Přestože se tedy letos ve volbách ještě v podstatě nemůže podařit nástup Babiše a krajní pravice zastavit, je třeba si klást otázku, co udělat jinak, aby se během následujícího volebního cyklu pouze nezopakoval, jak dnes vidíme, nezdařený pokus protibabišovské občanské opozice z let 2017-2021. Je třeba začít analyzováním toho, proč neuspěla.

Základní důvody jsou dva. Za prvé: neměla dostatečně silně vypracované porozumění pro sociální základy demokracie — politický systém demokracie zkrátka není dnes už dlouhodobě udržitelný bez dostatečné péče o sociální soudržnost. Je v zásadě jedno, jak se to udělá, ale nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími je potřeba svírat, a nikoli bezradně přihlížet jejich rozvírání. Toto je podmínka nutná, ačkoli ještě ne dostačující.

Je totiž také nutné demokratické země řídit tak, aby technologický a ekonomický samopohyb globalizovaného kapitalismu, nelikvidoval kulturní, ekologické, politické základy společenské soudržnosti. Vlády si zase musí začít počínat vůči kapitálu a jeho organizacím s daleko větší autoritou.

Za druhé: protibabišovská opozice před rokem 2021 dopustila, aby se ODS jako strana reprezentující zájmy oligarchie a jako tvůrkyně korupčně-klientelistického systému, který zde od devadesátých let zapouštěl kořeny, prezentovala jako klíčová součást demokratického bloku. Přitom ODS i na evropské úrovni patří spíše do kruhů bližších Orbánovi — je v jedné europarlamentní skupině s polským PiS — Právem a spravedlností. Druhé základní poučení je tedy poznatek, že s ODS už znovu nelze počítat.

Občansko-politické hnutí proti Babišově autoritářskému režimu, který zde letos vznikne, by se mělo začít formovat už dnes. A má-li mít naději na to, aby společnosti přineslo principiálnější změnu než jen stále dokola opakovanou volbu mezi autoritářským populismem a příčinami jeho vzniku, které právě neoliberální politika stávající vlády reprezentuje, musí svou politickou platformu vyhrotit proti oběma pólům kolabujícího systému, jinak řečeno proti bezperspektivnímu dilematu mezi ODS a Babišem, mezi oligarchií a oligarchou.

Součástí příští demokratické většiny jistě mohou a také patrně budou muset být menší demokratické strany reprezentující liberální a křesťansko-demokratické proudy společnosti, STAN i KDU-ČSL. Ani jedna z nich nemá státnický program, obě se prostě přizpůsobují duchu doby. Součástí takové příští demokratické většiny mohou jistě být i Piráti, pokud se jim podaří vrátit se ke koncepci liberální, široce rozkročené generační strany; jinak zaniknou.

Ale hlavní element musí být nový: obsazující prostor vyklizený Českou stranou sociálně demokratickou, jejíž možná obnova už je dnes prakticky vyloučena. Program takového hnutí musí být radikálně demokratický, progresivně sociální, svěže zelený — v podstatě obdobou toho, čím byl program Občanského fóra v roce 1989, a vyhrocený jak proti velkým reprezentantům oligarchie v ANO a ODS; tak proti krajní pravici od Okamury přes Konečnou až po Motoristy, která de facto ničím jiným než pouhým konjunkturálním, na kulturních tématech vystavěným, satelitem oligarchie není.

Vlastně by se slušelo zkusit za čtyři roky, tedy přesně po čtyřiceti letech, nad Babišem zvítězit s programem sebevědomě a explicitně navazujícím na ideál listopadové revoluce z roku 1989. Možná bude zapotřebí, aby nové subjekty vznikly dokonce dva — jeden vyplňující prostor nalevo, navazující na reformní komunisty šedesátých let, druhý navazující na původní program Občanského fóra — vnitřně pluralitní, v nejlepším slova smyslu liberální, emancipačně občanský.

Součástí takové platformy jistě mohou být zelení, jistě všichni lidé, kteří z dobrých důvodů v poslední době opustili piráty či sociální demokracii, jistě i celá řada osobností, které se na to, co se tu děje a co se tu teprve na podzim začne dít, nebudou moci dívat — a budou chtít přiložit ruku k dílu. Je totiž velmi pravděpodobné, ba prakticky jisté, že letos vstoupíme do temného období, které bude největší politickou zkouškou naší generace.

Neměli bychom se z něj znovu vynořit v sebeklamu, že demokratické aspirace společnosti může reprezentovat instituce tak perfidní, tak hluboce věrolomná, jakou je ODS. Právě i proti ní, protože proti celku české oligarchie a systému mafiánského kapitalismu, který tu vznikl, potřebujeme začít tvořit cosi jako Občanské fórum 2029.