Je to paradox: letos se v České republice budou konat demokratické volby, v nichž se více méně zopakuje střet z roku 2021, takže se znovu bude mluvit o osudovém utkání příznivců demokracie se zastánci autoritářství; leč, jakkoli do voleb zbývá ještě dobrého půl roku čili plná osmina volebního období, už nyní o tom, že se zde po volbách vrátí k moci politicko-ekonomický holding Andreje Babiše, takřka nikdo nepochybuje. I v dominantní vládní straně ODS se více debatuje o tom, co bude strana dělat po prohraných volbách, než o tom, jak v nich ještě zvítězit.

Snad nikdy od roku 1992 nebyl osud úřadující vlády zpečetěn tak dlouho před volbami. Přesto se málo prostoru věnuje otázce, proč tomu tak je. Vždyť žijeme v demokracii, systému nesporně lepším než jaký tu panoval před rokem 1989, v systému, který se obecně stále bere za suverénně nejlepší formu organizace státní moci. Jak to, že se tedy o Babišově návratu do vlády mluví se samozřejmostí, s jakou se mluvívá o střídání ročních období?

Volba mezi demokracií a autoritářstvím by přeci měla být jasná. Zvláště poté, kdy celá společnost dostala příležitost vidět, jak otřesně vláda Andreje Babiše vypadá — v živé paměti je zneužívání státních institucí pro osobní zájmy, kriminální zacházení s vlastním synem, chaos a desetitisíce zbytečně zmařených životů za covidu, všechen ten nevkus, lhaní, prospěchářství a sebestřednost. A navíc demokratické strany pak dostaly celé čtyři roky k tomu, aby o přednostech svého způsobu vládnutí společnost přesvědčily.

Dokázaly ale pravý opak. Reputace takzvaných demokratických stran je dnes zcela zdecimovaná. Petr Fiala je jedním z nejméně populárních premiérů v dějinách. Menší koaliční strany — TOP 09 a KDU-ČSL — by se letos už ani neměly šanci do sněmovny dostat, kdyby je tam za sebou ODS nedovlekla. STAN dost možná jako jediná z koaličních stran nijak podstatně neztratí, ale vládní angažmá nepochybně poškodilo i jeho pověst.

A Piráti, donedávna po zásluze nejatraktivnější česká strana, jsou dnes kapitolou sami pro sebe. Vládu opustili, byť to pro ně bylo požehnání, proti své vůli. Ale s šancí, kterou tím dostali, nakládají prachbídně.

Nejvíce se o nich dnes mluví v souvislosti s odchody členů. Reálně jim tak hrozí, že se ještě do voleb stanou jednou z mnoha českých politických stran, která má více členů bývalých než stávajících. O svou příští účast ve sněmovně se budou nejspíše třást do poslední chvíle. A spíše v ní nebudou. Dynamika pro ně není příznivá.

Předvídatelný nezdar

Neděje se přitom nic nečekaného. Snad ani nelze říct, jak nás to mrzí, ale naplňuje se takřka do puntíku to, co jsme předvídali, a to hned po volbách v roce 2021 a pak znovu po prezidentských volbách v roce 2023. Nezdar vlády Petra Fialy nebyl nutný, ale byl pravděpodobný a snadno předvídatelný.

Shrnutí našich dřívějších prognóz v kostce: Fialova vláda už jako slabá začínala, protože sněmovní většinu v roce 2021 získala jen v důsledku hrubě pokřiveného českého volebního systému, v němž zhruba milion hlasů odevzdaných prvním čtyřem — protivládním — stranám pod pětiprocentní hranicí propadl. Vláda tedy nastupovala v krajně vetchém postavení se slabým mandátem — s ani ne čtyřicetiprocentní voličskou podporou z pětašedesáti procent občanů, kteří se voleb účastnili: tedy s asi jen čtvrtinovou podporou ve společnosti.

Ale vůbec se nechovala jako skupina, vědomá si nesamozřejmosti své pozice a snažící se cílevědomě přesvědčit o svých kvalitách. Od svého nástupu k moci Fialova vláda zemi řídí tak, jak jsme předvídali už při jejím nástupu:

1. neuspokojuje vesměs ani své původní voliče, a tudíž je ztrácí,
2. prakticky nic nedělá pro to, aby získávala ty, kteří její vznik nepodporovali,
3. takřka nic neudělala pro oslabení, či dokonce rozvrat mocenské struktury, o kterou se opíral — a také v opozici nadále opírá — politicko-ekonomický holding Andreje Babiše.

Mnozí analytici, zejména na levici, často chybují v tom, že motivace voličů vykládají čistě sociálně-ekonomicky. Chování občanů ve volbách v roce 2021 bylo klasickým příkladem, kdy se masově rozhodovali především na základě jiných než sociálně-ekonomických motivů — a z dobrých důvodů. Sociálně-ekonomické aspekty ale zůstávají zásadní, a četní komentátoři, zejména na pravici, ještě častěji a mnohem závažněji chybují v tom, když je bagatelizují či dezinterpretují.

Výstavní příklad takovéto omezenosti nabídl nedávno Petr Honzejk v iRozhlasu: jsme prý zemí „šťastných lidí příšerně naštvaných na stát“. Ve své imitaci analýzy současné české společenské situace se dopracoval k závěru: „Naše nespokojenost s politikou a ‚poměry‘ může snadno vyústit ve zhmotnění rčení ‚pálilo ho dobré bydlo‘.“

Realita je samozřejmě přímo protichůdná. Sociální soudržnost společnosti se během vládnutí Fialova kabinetu dále rozpadala. Vláda existenčně ohrožuje miliony důchodců plánovaným tunelem důchodového systému lstivě vydávaným za „reformu“. Běžní lidé bez vlastních nemovitostí či konexí ve větších městech nemají šanci bydlet v nájmu za důstojných podmínek: namísto politiky bydlení zde zavládla legalizovaná forma organizovaného zločinu s nájemním bydlením nemístně vydávaná za „trh“.

Ve zdravotnictví se soustavně zhoršuje dostupnost služeb. Vše, co není lukrativní, je pod čím dál větším tlakem či vyloženě u konce s dechem. České děti se mezi všemi vrstevníky v zemích EU nejméně těší do školy; k jejich stresu nepochybně přispívá, že jsme dopustili, aby se tu organizace přijímacích zkoušek stala výnosným byznysem bezskrupulózní firmy Scio, která doslova ruinuje lidské životy, a v celkové organizaci středního školství dáváme absurdně velké slovo zájmům průmyslu a byznysových skupin obecně.

Oficiální vládní energetická politika se svou zhola nerealistickou sázkou na bezperspektivní, absurdně předraženou a nepojistitelnou jadernou energii má parametry konspirační teorie. A české soudy i v tak veřejností sledovaných případech, jako byla otrava Bečvy, rozsudky, které mají parametry konspirační teorie, rovnou vydávají.

Do toho tu prakticky zaniklo regionální novinářství, takže o kvantech nespravedlností, které se dějí na místní úrovni, se vůbec nikdo nemá šanci dovědět. A tato zde jen v některých svých nejkřiklavějších parametrech popsaná společenská dezintegrace probíhá na pozadí krajně nepříznivých proměn celosvětového komunikačního prostředí, v němž zcela nepřiměřená moc připadla globálním digitálním platformám jako Facebook, Twitter, Google či Tiktok, jejichž působení na svém území by sebevědomé demokracie vůbec nepřipustily.

Zásadně tu narůstá nerovnost. Přestože kupní síla podstatných částí — velké většiny — obyvatelstva, zaměstnanců, mnoha drobných živnostníků, prakticky všech příslušníků nižších a středních tříd tu reálně poklesla, třída superbohatých, oligarchie a také korporace tu nadále nemravně bohatnou. A vládě je to jedno, nebo tomu aktivně napomáhá.

Různí členové vlády přitom už sami provádějí věci, které bychom předpokládali u krajně pravicových populistů, ale ne od politiků, kteří se běžně označují za příznivce demokracie. V živé paměti je hanebný, od A do Z vylhaný útok ministra Výborného na ekologické Hnutí Duha, jako vystřižený z Orbánova manuálu na potírání občanské společnosti.

Jeden z mála úmyslů mířících žádoucím směrem — narovnání mediálního prostředí — vláda odpískala zrušením role Michala Klímy na samém začátku. K tomu si přičtěme útoky na uprchlíky či sociálně slabé a musíme se ptát, v čem to vlastně bude jiné, až do vládních křesel usednou Schillerová s Havlíčkem?

Ve prospěch vlády se často uvádí její principiální postoj na podporu napadané Ukrajiny. To opravdu není nic malicherného, co by se mělo zlehčovat, či dokonce napadat. Je to úctyhodné chování, které bude jako jedna z mála věcí, či snad dokonce jediná, vždy sloužit Fialově vládě ke cti. Leč i to je na poli mezinárodní politiky v záporném směru zcela kompenzováno jedním z nejostudnějších selhání v dějinách české i československé zahraniční politiky vůbec, jímž samozřejmě je exaltovaná podpora genocidního izraelského státu.

Zastánci vlády se dlouho pokoušeli konejšit pohádkou, že vláda si ve skutečnosti vede znamenitě, jen věci „špatně vysvětluje“ a „musí je začít vysvětlovat líp“. Ono vysvětlování se nejspíše daří, poněvadž podpora vlády soustavně klesá. Problém tkví v obsahu, nikoli v balení. Čím lépe lidé rozumí tomu, co Fialova vláda provádí, tím nižší je její obliba. A ve volbách ji čeká masakr.

Může si za to především sama. Vládne tak nekompetentně, nevěcně, klientelisticky, bez tvořivosti i ambicí a až výstředně antisociálně, že ji už snad ani nelze označovat za vládu lepší, než jakou byla minulá vláda Babišova. Co je však naopak takřka jisté: je podstatně lepší, než jakou bude Babišova vláda příští.

Jak bude Babiš vládnout

S pěstováním pošetilé iluze, že by snad Babiš nadcházející volby nemusel suverénně vyhrát, se už dnes příliš nesetkáte. Zato pořád ještě kvete pošetilost jiná: mnozí si představují, že Babišova příští vláda letos jen v podstatě naváže tam, kde majitel politicko-ekonomického holdingu ANO-Agrofert před čtyřmi lety skončil. Realitě daleko bližší je ovšem jiná prognóza: jeho příští vláda se bude od jeho minulé lišit tak, jako se od předcházejících jejich vlád liší současná vláda Trumpova nebo Ficova. Proč by tomu mělo být jinak?

Babiš k tomu má všechny předpoklady: jeho psychologické ustrojení je přece Ficovi či Trumpovi blízké, patří do klubu stárnoucích sebestředných papalášů, kteří se v reakci na intelektuální a morální chřadnutí demokracií ničených kapitalismem vyrojili jako samozvaní spasitelé všude po světě. Babiš nastoupí k moci jako mstivý zlý hulvát, který se bude snažit jednak vládnout tak, aby už mu otěže státu z ruky nikdy nikdo nemohl vzít, a jednak půjde po všech, kteří ho podle jeho představ o čtyři minulé roky u moci připravili.

Navíc mu nahrává mezinárodní kontext, neboť v USA vládne podobný tupý buran, jakým je i on sám. Trumpova Amerika dnes dává celému světu špatný vzor. Je až fascinující sledovat, jak rychle a s jakým malým odporem se tam hroutí institucionální pilíře jedné z nejrespektovanějších světových demokracií: od univerzit přes média až po občanskou společnost. Proč by české instituce měly být odolnější? Je tedy pravděpodobné, že i tady letos na podzim obdobně — a zásadně — přituhne.

Nejpravděpodobnější je, že Babišův nástup k moci bude znamenat zánik stávající podoby — jakkoli neuspokojivé — české demokracie. Babiš jistě nezruší volby, neodstraní kulisy demokratického systému, ale zcela nepochybně se pokusí ovládnout státní, veřejné i soukromé instituce způsobem, který by z voleb na dlouhou dobu dopředu učinil už jen formalitu — podobně jako se to podařilo v Maďarsku Orbánovi. A jak tím v USA vyhrožuje Trump.

Babišova mašinerie bude ovládat instituce způsobem, který je dobře známý a který jsme tu už dávno popsali na příkladech Mafry, Finanční správy či České inspekce životního prostředí. Jsou indicie, že se to už v minulém volebním období týkalo i různých složek bezpečnostního aparátu. A současná vláda v deklarovaném cíli „deagrofertizce“ státu neudělala zhola nic, naopak s ANO vládní strany uzavíraly v krajích i velkých městech koalice, jako by se nechumelilo. Samy vládní strany tak svou praxí popíraly své tvrzení, že Babišův podnik představuje existenční ohrožení demokracie.

Holding ANO-Agrofert má přitom v nepřátelském přebírání institucí propracovanou metodu. V ovládaných institucích nikdy nevyměňuje všechny zaměstnance, dokonce neprovádí ani zvlášť rozsáhlou personální čistku, která by vyvolávala nežádoucí rozruch. Ostatně čím menší zdání diskontinuity se vyvolá, tím efektivněji může potom ovládnutá instituce Babišovu impériu posloužit.

Postupuje se jednoduše: jakousi formou zvrhlého personálního auditu se zjistí, kteří řídící pracovníci by nemuseli být povolní. Jana Moravcová nám popsala, jak si Richard Brabec sezval oblastní ředitele České inspekce životního prostředí a jak je v podstatě povzbuzoval, aby předvedli svůj idealismus… všichni, kteří se projevili jako „srdcaři“, se následně museli poroučet kvůli „manažerskému selhání“.

Odpraví se tedy nepoddajné špičky. Velká masa zaměstnanců se přizpůsobí, jednak proto, že korupčně-klientelistické tlaky tu opravdu byly běžné prakticky za všech vlád, jednak proto, že přizpůsobivost český národ svědomitě trénuje od Bílé Hory a znovu pak intenzivně nejméně od protektorátu — ti nepřizpůsobiví a svobodomyslní mezi námi tu byli v minulém století ve vlnách decimování, poprvé po roce 39, podruhé po roce 48 a potřetí po roce 69.

Transformace ANO-fertem nepřátelsky převzaté instituce se pak dovrší tím, že se do ní instaluje malá skupina, která je připravena pro bosse dělat špinavou práci. V České inspekci životního prostředí a na Ministerstvu životního prostředí to byli Erik Geuss a Radek Pallós či Berenika Peštová. V Mafře kromě šéfredaktorů Plesla a Léka to byli lidé předstírající reportážní práci pod vedením Františka Nachtigalla, což ovšem fakticky znamenalo služebnou žurnalistiku ve prospěch majitele zaměřenou na očerňování politických protivníků či nepohodlných kritiků.

Stejný osud jako média Mafry velmi brzy po volbách postihne veřejnoprávní média. Babiš nepochybně vnímá, že i v důsledku relativní nezávislosti veřejnoprávních médií minulé volby nakonec prohrál.

Česká společnost má unikátní demografickou strukturu — výrazná většina obyvatel zde žije v maloměstech. Celková kvalita života tam v lepším případě stagnuje. Kvalitní místní média tam vesměs dávno zanikla. Komunikační prostředí na českých a moravských maloměstech podléhá kontaminaci digitálními platformami, soukromými rozhlasovými stanicemi, deníky v rukou oligarchie. Veřejnoprávní média, zejména zpravodajství České televize, v českých maloměstech přes všechny své nedostatky představovala jakousi kotvu a návěstí udržující základní demokratické standardy, především v reflexi domácího dění.

Veřejnoprávní média v České republice jsou přitom dlouhodobě pod stupňujícím se tlakem, politickým i ekonomickým, ohrožujícím jejich nezávislost, který nepolevil ani pod stávající vládou (je to jedna z řady věcí, které vůbec nezvládla), a v řadě ohledů už tu ve své roli hlídacích psů demokracie selhávala. Nejde jen o to, že se v nich vždy neutralita zaměňovala za zaujatost ve prospěch pražského pojetí „pravé pravicové politiky“.

To se v posledních letech snad ještě prohloubilo. Ale jako zdaleka nejtemnější stín na českých veřejnoprávních médiích ulpívá naprostá rezignace na profesní standardy při informování o dění na okupovaných palestinských územích. Právě způsob referování o Blízkém východě, který si co do své kvality nezadá s normalizační publicistikou, může být dobrým příkladem toho, jak bude nejspíše vypadat kompletní produkce České televize a rozhlasu poté, co nad nimi naplno převezmou kontrolu Babišovi lidé.

Česká maloměsta se sesunou do komunikačního marasmu, kde jiný než veskrze manipulativní zpravodajský obsah už nebude běžně dostupný. Seznam, což je tak jako tak hluboce problematická instituce, Babiš zastraší snáz než Trump různá ctihodná americká média, která dnes jedno za druhým ohýbají hřbet s šokující lehkostí.

Od Babiše by vůbec nejrafinovanější bylo, kdyby si po volbách nejprve vzal do koalice některou z krajně pravicových stran, což v dnešní Evropě už bohužel jen těžko vzbudí pobouření. Mohl by jí svěřit ministerstvo vnitra a Filipa Turka, Roberta Šlachtu či někoho z Okamurovců nechat řídit resort během povolebního období, kdy se budou policejně potlačovat protesty za nezávislost veřejnoprávních médií — přes všechny výhrady, rozdíl mezi tím, jak vypadají dnes, a jak budou vypadat po jejich začlenění do holdingu, je samozřejmě propastný.

Pokud represe budou vyžadovat překročení mezí vzbuzujících větší pohoršení, Babiš snadno bude moci krajně pravicovou stranu — jako symbolický ústupek — z vlády poté, co pro něj odvede špinavou práci, vyhodit, aniž by na nových, zglajchšaltovaných poměrech ve veřejnoprávních médiích samozřejmě cokoli změnil. A vládnout pak bude moci dál sám, případně v koalici pro sebe nejbezpečnější — se zkrotlou ODS. Tak či tak, nepřátelské přebírání dalších veřejných institucí bude pokračovat vesměs bez většího rozruchu.

Selhání Milionu chvilek pro demokracii a druhá historická zrada ODS

Je až fascinující, jak se prakticky žádná pozornost nevěnuje otázce, proč se od minulých voleb podpora vládních stran soustavně propadla, zatímco Babišova naopak setrvale vzrůstala. V ničem se přece nejednalo o spontánní, neodvratný děj, který by neměl žádné alternativy. Ale vůbec se o tom nemluví. Za každým procentem zvýšené podpory pro Babiše a snížené pro vládní strany přitom stojí soubor otázek bez odpovědi.

Jak to, že se Babišovi po volebním šoku v roce 2021 a po vcelku přesvědčivé prohře v prezidentských volbách před dvěma lety, podařilo obsadit se do role suverénního favorita sněmovních voleb letošních? Důvody, proč si podstatná — snad stále ještě většinová — část společnosti nepřeje Babiše za prezidenta, ale jako premiér jí nevadí, jsme rozebrali už před prezidentskými volbami, když jsme analyzovali, proč na rozdíl od Zemana neměl šanci vyhrát.

Když se Babiš stal v roce 2017 premiérem, zvedlo se proti jeho — a Zemanovým — snahám omezovat demokracii masivní občanské hnutí. Konaly se největší demonstrace od roku 1989, organizace Milion chvilek pro demokracii se stala zřejmě nejúspěšnější polistopadovou českou občanskou iniciativou se strukturou zabudovanou po celé republice.

Hnutí Milion chvilek pro demokracii bylo jednou ze základních příčin, proč v roce 2021 neuspěl. Étos organizace navazoval na vágně pojatý „havlovský ideál“ roku 1989, což samozřejmě v sobě neslo i limity, které posléze způsobily, že ztratila dech. Ale obnášel i vědomí, že společnost se nechce vracet k tomu, co Babišovu nástupu k moci předcházelo: tedy k politice pravicových vlád vedených ODS v letech 2006 až 2013.

Jenomže z více důvodů, mezi nimiž vyniká fatálně chybná strategie Pirátské strany, když se před minulými volbami namísto protestní štiky prezentovala jako státotvorný sumec, se právě ODS — pod chytrou marketingovou značkou SPOLU — obsadila do role hlavního volebního reprezentanta principiální demokratické alternativy k Babišovu politicko-ekonomickému holdingu ANO-Agrofert. Jakmile se dostala k moci, ODS ovšem velmi rychle sklouzla do svých prapůvodních stereotypů strany, která tu stvořila korupčně-klientelistický systém, Václavem Havlem v jedné z jeho nejsilnějších chvil po roce 1989 charakterizovaný jako „mafiánský kapitalismus“.

Protože Milion chvilek pro demokracii byl definovaný primárně negativně — jako hnutí proti Babišovi (a Zemanovi) — a vlastní promyšlenou koncepci živé, participativní demokracie neměl, v povolebních poměrech nedokázal přijít s účinnou strategií, jak naši společnost před nadcházející volební porážkou pojistit. Důvod je prostý: organizace Milion chvilek pro demokracii rezignovala na analyzování kroků, jimiž Fialova vláda volební podporu demokratickým stranám podkopává, a nepřišla s žádnými požadavky, jež by tu mohly politický systém demokracie pevněji zabudovat.