Je to paradox: letos se v České republice budou konat demokratické volby, v nichž se více méně zopakuje střet z roku 2021, takže se znovu bude mluvit o osudovém utkání příznivců demokracie se zastánci autoritářství; leč, jakkoli do voleb zbývá ještě dobrého půl roku čili plná osmina volebního období, už nyní o tom, že se zde po volbách vrátí k moci politicko-ekonomický holding Andreje Babiše, takřka nikdo nepochybuje. I v dominantní vládní straně ODS se více debatuje o tom, co bude strana dělat po prohraných volbách, než o tom, jak v nich ještě zvítězit.

Snad nikdy od roku 1992 nebyl osud úřadující vlády zpečetěn tak dlouho před volbami. Přesto se málo prostoru věnuje otázce, proč tomu tak je. Vždyť žijeme v demokracii, systému nesporně lepším než jaký tu panoval před rokem 1989, v systému, který se obecně stále bere za suverénně nejlepší formu organizace státní moci. Jak to, že se tedy o Babišově návratu do vlády mluví se samozřejmostí, s jakou se mluvívá o střídání ročních období?

Volba mezi demokracií a autoritářstvím by přeci měla být jasná. Zvláště poté, kdy celá společnost dostala příležitost vidět, jak otřesně vláda Andreje Babiše vypadá — v živé paměti je zneužívání státních institucí pro osobní zájmy, kriminální zacházení s vlastním synem, chaos a desetitisíce zbytečně zmařených životů za covidu, všechen ten nevkus, lhaní, prospěchářství a sebestřednost. A navíc demokratické strany pak dostaly celé čtyři roky k tomu, aby o přednostech svého způsobu vládnutí společnost přesvědčily.

Dokázaly ale pravý opak. Reputace takzvaných demokratických stran je dnes zcela zdecimovaná. Petr Fiala je jedním z nejméně populárních premiérů v dějinách. Menší koaliční strany — TOP 09 a KDU-ČSL — by se letos už ani neměly šanci do sněmovny dostat, kdyby je tam za sebou ODS nedovlekla. STAN dost možná jako jediná z koaličních stran nijak podstatně neztratí, ale vládní angažmá nepochybně poškodilo i jeho pověst.

A Piráti, donedávna po zásluze nejatraktivnější česká strana, jsou dnes kapitolou sami pro sebe. Vládu opustili, byť to pro ně bylo požehnání, proti své vůli. Ale s šancí, kterou tím dostali, nakládají prachbídně.

Nejvíce se o nich dnes mluví v souvislosti s odchody členů. Reálně jim tak hrozí, že se ještě do voleb stanou jednou z mnoha českých politických stran, která má více členů bývalých než stávajících. O svou příští účast ve sněmovně se budou nejspíše třást do poslední chvíle. A spíše v ní nebudou. Dynamika pro ně není příznivá.

Předvídatelný nezdar

Neděje se přitom nic nečekaného. Snad ani nelze říct, jak nás to mrzí, ale naplňuje se takřka do puntíku to, co jsme předvídali, a to hned po volbách v roce 2021 a pak znovu po prezidentských volbách v roce 2023. Nezdar vlády Petra Fialy nebyl nutný, ale byl pravděpodobný a snadno předvídatelný.

Shrnutí našich dřívějších prognóz v kostce: Fialova vláda už jako slabá začínala, protože sněmovní většinu v roce 2021 získala jen v důsledku hrubě pokřiveného českého volebního systému, v němž zhruba milion hlasů odevzdaných prvním čtyřem — protivládním — stranám pod pětiprocentní hranicí propadl. Vláda tedy nastupovala v krajně vetchém postavení se slabým mandátem — s ani ne čtyřicetiprocentní voličskou podporou z pětašedesáti procent občanů, kteří se voleb účastnili: tedy s asi jen čtvrtinovou podporou ve společnosti.

Ale vůbec se nechovala jako skupina, vědomá si nesamozřejmosti své pozice a snažící se cílevědomě přesvědčit o svých kvalitách. Od svého nástupu k moci Fialova vláda zemi řídí tak, jak jsme předvídali už při jejím nástupu:

1. neuspokojuje vesměs ani své původní voliče, a tudíž je ztrácí,
2. prakticky nic nedělá pro to, aby získávala ty, kteří její vznik nepodporovali,
3. takřka nic neudělala pro oslabení, či dokonce rozvrat mocenské struktury, o kterou se opíral — a také v opozici nadále opírá — politicko-ekonomický holding Andreje Babiše.

Mnozí analytici, zejména na levici, často chybují v tom, že motivace voličů vykládají čistě sociálně-ekonomicky. Chování občanů ve volbách v roce 2021 bylo klasickým příkladem, kdy se masově rozhodovali především na základě jiných než sociálně-ekonomických motivů — a z dobrých důvodů. Sociálně-ekonomické aspekty ale zůstávají zásadní, a četní komentátoři, zejména na pravici, ještě častěji a mnohem závažněji chybují v tom, když je bagatelizují či dezinterpretují.

Výstavní příklad takovéto omezenosti nabídl nedávno Petr Honzejk v iRozhlasu: jsme prý zemí „šťastných lidí příšerně naštvaných na stát“. Ve své imitaci analýzy současné české společenské situace se dopracoval k závěru: „Naše nespokojenost s politikou a ‚poměry‘ může snadno vyústit ve zhmotnění rčení ‚pálilo ho dobré bydlo‘.“

Realita je samozřejmě přímo protichůdná. Sociální soudržnost společnosti se během vládnutí Fialova kabinetu dále rozpadala. Vláda existenčně ohrožuje miliony důchodců plánovaným tunelem důchodového systému lstivě vydávaným za „reformu“. Běžní lidé bez vlastních nemovitostí či konexí ve větších městech nemají šanci bydlet v nájmu za důstojných podmínek: namísto politiky bydlení zde zavládla legalizovaná forma organizovaného zločinu s nájemním bydlením nemístně vydávaná za „trh“.

Ve zdravotnictví se soustavně zhoršuje dostupnost služeb. Vše, co není lukrativní, je pod čím dál větším tlakem či vyloženě u konce s dechem. České děti se mezi všemi vrstevníky v zemích EU nejméně těší do školy; k jejich stresu nepochybně přispívá, že jsme dopustili, aby se tu organizace přijímacích zkoušek stala výnosným byznysem bezskrupulózní firmy Scio, která doslova ruinuje lidské životy, a v celkové organizaci středního školství dáváme absurdně velké slovo zájmům průmyslu a byznysových skupin obecně.

Oficiální vládní energetická politika se svou zhola nerealistickou sázkou na bezperspektivní, absurdně předraženou a nepojistitelnou jadernou energii má parametry konspirační teorie. A české soudy i v tak veřejností sledovaných případech, jako byla otrava Bečvy, rozsudky, které mají parametry konspirační teorie, rovnou vydávají.

Do toho tu prakticky zaniklo regionální novinářství, takže o kvantech nespravedlností, které se dějí na místní úrovni, se vůbec nikdo nemá šanci dovědět. A tato zde jen v některých svých nejkřiklavějších parametrech popsaná společenská dezintegrace probíhá na pozadí krajně nepříznivých proměn celosvětového komunikačního prostředí, v němž zcela nepřiměřená moc připadla globálním digitálním platformám jako Facebook, Twitter, Google či Tiktok, jejichž působení na svém území by sebevědomé demokracie vůbec nepřipustily.

Zásadně tu narůstá nerovnost. Přestože kupní síla podstatných částí — velké většiny — obyvatelstva, zaměstnanců, mnoha drobných živnostníků, prakticky všech příslušníků nižších a středních tříd tu reálně poklesla, třída superbohatých, oligarchie a také korporace tu nadále nemravně bohatnou. A vládě je to jedno, nebo tomu aktivně napomáhá.

Různí členové vlády přitom už sami provádějí věci, které bychom předpokládali u krajně pravicových populistů, ale ne od politiků, kteří se běžně označují za příznivce demokracie. V živé paměti je hanebný, od A do Z vylhaný útok ministra Výborného na ekologické Hnutí Duha, jako vystřižený z Orbánova manuálu na potírání občanské společnosti.

Jeden z mála úmyslů mířících žádoucím směrem — narovnání mediálního prostředí — vláda odpískala zrušením role Michala Klímy na samém začátku. K tomu si přičtěme útoky na uprchlíky či sociálně slabé a musíme se ptát, v čem to vlastně bude jiné, až do vládních křesel usednou Schillerová s Havlíčkem?

Ve prospěch vlády se často uvádí její principiální postoj na podporu napadané Ukrajiny. To opravdu není nic malicherného, co by se mělo zlehčovat, či dokonce napadat. Je to úctyhodné chování, které bude jako jedna z mála věcí, či snad dokonce jediná, vždy sloužit Fialově vládě ke cti. Leč i to je na poli mezinárodní politiky v záporném směru zcela kompenzováno jedním z nejostudnějších selhání v dějinách české i československé zahraniční politiky vůbec, jímž samozřejmě je exaltovaná podpora genocidního izraelského státu.

Zastánci vlády se dlouho pokoušeli konejšit pohádkou, že vláda si ve skutečnosti vede znamenitě, jen věci „špatně vysvětluje“ a „musí je začít vysvětlovat líp“. Ono vysvětlování se nejspíše daří, poněvadž podpora vlády soustavně klesá. Problém tkví v obsahu, nikoli v balení. Čím lépe lidé rozumí tomu, co Fialova vláda provádí, tím nižší je její obliba. A ve volbách ji čeká masakr.

Může si za to především sama. Vládne tak nekompetentně, nevěcně, klientelisticky, bez tvořivosti i ambicí a až výstředně antisociálně, že ji už snad ani nelze označovat za vládu lepší, než jakou byla minulá vláda Babišova. Co je však naopak takřka jisté: je podstatně lepší, než jakou bude Babišova vláda příští.