Nedávné sněmovní volby na další čtyři roky potvrdily trvání jednoho smutného paradoxu. Češi a Češky smýšlí levicově, volí ale pravici. Tento fakt potvrzuje řada šetření, například únorový průzkum agentury NMS. Z něj vyplynulo, že se sice deklaratorně řadíme více k pravici, pokud jde ale o postoje ke konkrétním socioekonomickým tématům, preferujeme respektující silný stát a ohleduplnou sociální politiku.

Toho se ale ani s touto vládou nedočkáme. Jak tedy vrátit do hry politické síly, jež budou reálnou alternativou pro všechny, kdo se nechtějí smířit s dominancí ekonomického neoliberalismu a kulturního konzervatismu?

Odpovědi dnes musíme hledat tam, kde se takovým alternativám daří. Řada komentářů detailně popsala osvěžující vítězství demokratického socialisty Zohrana Mamdaniho v New Yorku. Ještě před ním se ve volbách do amerického Kongresu opakovaně dařilo uspět podobně smýšlející Alexandrii Ocasio-Cortezové. A nejnověji řadu progresivních vítězů doplnila nově zvolená starostka amerického Seattlu Katie Wilsonová.

Mohou být jejich příběhy inspirací pro českou levici? Jeden by mohl namítat, že americký kontext je příliš vzdálený reáliím české kotliny, než abychom mohli podobné úspěchy v budoucnu vidět i u nás.

Vítězství socialistky v Kodani

Zkusme se tedy poohlédnout v Evropě. Obdobné politické zemětřesení jako New York nebo Seattle zažila před několika dny i Kodaň. Po více než sto dvaceti letech ztratili nadvládu nad dánskou metropolí sociální demokraté. Novou starostkou se stala kandidátka Socialistické lidové strany Sisse Marie Wellingová.

Podle některých komentátorů za tím kromě lokálních témat stojí i nespokojenost řady voličů s politikou sociálně demokratické premiérky Mette Frederiksenové, zejména její ochota spolupracovat se stranami prosazujícími neoliberální ekonomickou politiku.

Kromě toho však Kodaň kopíruje scénář úspěšných kampaní amerických demokratických socialistů. A vzhledem k tomu, že v politice se na náhody nehraje, mohou se tyto společné rysy úspěšné progresivní politiky stát základem pro obrodu levice i u nás.

Všechna města z výše zmíněných příběhů spojuje podobný kontext. Ve všech doposud vládli politici, které sice řadíme do levé části politického spektra, ale jejichž reálná politika byla až příliš poznamenána kompromisy s neoliberalismem.

Dosavadní starosta Seattlu Bruce Harrell, podpořený řadou známých demokratů — například Petem Buttigiegem — pod vlivem Metropolitní obchodní komory vedl kampaň proti návrhu, jenž by zavedl mírnou daň z mezd ve výši pěti centů na dolar, kterou by platil zaměstnavatel z individuálních odměn přesahujících jeden milion dolarů ročně. De facto by tuto daň platily pouze největší firmy v Seattlu.

Cílem této iniciativy bylo získat dostatek financí na budování dostupného bydlení. Ostatně masivní výstavbu sociálních bytů obyvatelé Seattlu podpořili v místním referendu jen několik měsíců předtím. Harrell sice proklamoval svoji ochotu bojovat za dostupné bydlení, ve skutečnosti se ale postavil za zájmy Amazonu a dalších velkých korporací.

Naopak Wilsonová v minulosti pracovala na návrzích daňových reforem, které by více danily vysokopříjmové občany a firmy ve prospěch běžných občanů. Kromě dostupných městem vlastněných bytů také dlouhodobě prosazuje investice do veřejné dopravy.

Nebýt osamělými konzumenty, ale občany

Novopečená starostka Kodaně zvítězila s podobně „radikálním“ programem zajištění dostupného bydlení a veřejných služeb. Podařilo se jí dokonce přerámovat dosavadní diskurz ohledně bezpečnosti tak, že bezpečí neznamená jen nízkou kriminalitu a více policistů v ulicích.

„Měli byste se cítit bezpečně, když vyjadřujete, kým jste, najít si domov, který si můžete dovolit, a nechat své děti ve školce s vědomím, že je o ně dobře postaráno. Měli byste věřit, že vzduch, který dýcháte, je bezpečný a že rozhodnutí, která činíte jako občan, mají význam.“

Přesně to je podstatou progresivní levicové politiky — bezpečný, tedy důstojný život. A lidská důstojnost není radikální či dokonce extrémní politický program.

Další společný faktor, který přispěl k vítězství progresivistů, tkví v osvobození člověka od politické apatie a samoty. Pokud Wellingová hovoří o navrácení rozhodování zpět do rukou občanů, znamená to, že se musíme občany opět stát.

Politika neoliberalismu nás redukovala na unavené, osamocené konzumenty. Demokracie ale pro své přežití potřebuje aktivní občany, kteří se umí a chtějí organizovat. Kteří si vzájemně věří, jsou spolu solidární a vědí, že se mohou opřít jeden o druhého.

Mamdaniho, Ocasio-Cortezovou i Wilsonovou spojuje zkušenost s organizováním dobrovolníků, byť jen na lokální či komunitní úrovni. Pokud česká progresivní levice chybí na parlamentní platformě, musí si umět vlastní platformu vytvořit.

Organizování sousedských iniciativ, spolupráce s občanským sektorem — který ovšem bude nastupující vláda odstřelovat — a projekty komunální politiky mohou být dobrým začátkem obrody levice. I drobná vítězství a úspěšné komunitní iniciativy mohou ukázat, že to má smysl.