Když se stranám zelených v roce 2018 překvapivě dobře zadařilo ve volbách v Belgii, Lucembursku a Německu, hovořilo se o „zelené vlně naděje“. Zdálo se, že zelené strany uspěly i díky tomu, že se držely svých hodnot — například se staly hlasem mnoha Evropanů, kteří si přejí vstřícnou migrační politiku.

Přestože tato zelená vlna obstála i v evropských volbách v roce 2019, následně převládly narativy pravicových populistů, zdůrazňující témata bezpečnosti a migrace. O pět let později jsou v mnoha zemích Evropské unie ve vládě krajně pravicové strany, v jiných jejich rétorika dominuje politické debatě a zelená politika vyvolává rostoucí odpor.

Pokud chtějí zelené strany nastolovat agendu pro volby do Evropského parlamentu letos v červnu, nemohou pouze reagovat na události a oponenty a kopírovat přitom pravicové narativy strachu a obviňování. Nová zelená vlna naděje je možná pouze tehdy, pokud za ní budou stát nové hlasy, hodnoty a vize.

Workshopy o naději se stovkami levicových aktivistů z celé Evropy, které pořádala na svém letním táboře v červenci 2023 Federace mladých evropských zelených (FYEG), ukázaly, že většina z nich si přeje v politice více příběhů založených na empatii, naší odpovědnosti při vzájemné péči a sdílené lidskosti. Co chybí, jsou prostředky, jak tato vyprávění uvést v život.

Naděje v temných časech

V dnešní době plné nejistoty je strach jako osobní emoce normální, instinktivní reakcí. V politice ovšem strach jako emoce může způsobit, že voliči budou ještě více tíhnout k rozdělujícímu pohledu na svět a hledání obětních beránků.

V zeleném aktivismu i levicové politice obecně jsme často vystaveni používat sdělení založená na strachu jako prostředek ke zvýšení povědomí o nějakých hrozbách. Vědecké poznatky o tom, jak funguje lidský mozek, nás ovšem učí, že strach je biologicky určen k tomu, aby nám umožnil bránit se bezprostřednímu fyzickému nebezpečí. K reakcím na systémová, existenční rizika je méně vhodný.

Z hlediska potřeb zelené politiky, která vyžaduje hluboké změny v chování a postojích, sdělení založená na strachu aktivují nesprávnou část mozku. Strach vyvolává v našem těle biologickou reakci — způsobuje například uvolnění stresových hormonů, jako je kortizol, nebo zvýšení srdeční frekvence, což nás připravuje na bezprostřední fyzické nebezpečí.

Zároveň se tím vypínají části našeho mozku, které jsou spojené s reflexivním myšlením a empatií, což nás vede k upřednostňování vlastních zájmů před soucitným, dlouhodobým myšlením ve společném zájmu. Přesně takové myšlení je přitom nezbytné pro vytváření smysluplné politiky například v oblasti ochrany klimatu.

Zelené strany by proto měly pěstovat spíše ty politické emoce, které zvýší pravděpodobnost podpory jejich cílů a jejich uskutečňování. Emoce založené na strachu, jako je hněv a znechucení, jsou trochu jako fosilní paliva: mohou nám dát krátkodobý příval energie, ale jejich znečišťující vedlejší důsledky zůstanou v našem politickém ekosystému ještě dlouho poté, co je spotřebujeme.

A protože lidé jsou vybaveni zrcadlovými neurony, které replikují pocity, jež vidíme u ostatních, hněv jedné části společnosti zákonitě vyvolává hněv i u ostatních.

Filosofka Martha Nussbaumová v této souvislosti tvrdí, že strach je pro demokratickou společnost toxickou emocí. Demokratická společnost totiž vyžaduje vzájemnou důvěru, která umožňuje spolupráci. Autoritáři chtějí mít lidi vystrašené a rozdělené právě proto, aby jim mohli snáze vládnout a koncentrovat neomezenou moc.

Naděje, píše Nussbaumová, je emoce, která z nás přetéká směrem ven, zatímco strach nás nutí se od ostatních stahovat do sebe. Právě v dobách nejistoty jsou zapotřebí politická hnutí, která budou pěstovat odolnost a solidaritu, díky níž budou lidé držet pospolu, místo aby se od sebe vzdalovali.

Naděje nabízí alternativy

Naděje stojí na myšlence, že zítřek může být lepší než dnešek, pokud se o to lidé společně zasadí. Na rozdíl od optimismu a pozitivity, které by se uprostřed krize mohly jevit jako falešné nebo otravné, v sobě naděje zahrnuje strategické zaměření na to, jak temnými časy projít společně a dosáhnout potřebných změn.

Naděje je mezi „pozitivními“ emocemi výjimečná také tím, že ji jako lidé aktivujeme právě proto, abychom zvládli těžké životní okamžiky. Je zdrojem odolnosti, která nám umožňuje zachovat klid, rozvahu a odhodlání, abychom mohli lépe reagovat na zkoušky, jimž jsme vystaveni.