Do Hnutí DUHA jsem přišel někdy v roce 1991 a začal v něm pracovat nejdřív jako dobrovolník. Tedy nedlouho poté, co organizaci Jakub Patočka s Honzou Beránkem založili. Proč zrovna v Hnutí DUHA? Koupil jsem si na informačním stánku Duhy na brněnském hlavním nádraží časopis Poslední Generace. Název nebyl pesimistický: podtitul vyjadřoval krédo „Jsme poslední generací, která žije takto plýtvavým způsobem života, nebo jsme generací poslední“.

Dnes vidíme, jak pravdivé bylo. Jak Honza s Jakubem píší — později přejmenovali časopis na Sedmou generaci. Časopis šel (a stále jde) ke kořenům environmentálních problémů, ukazoval/ukazuje ekonomické, sociální, politické a filozofické souvislosti, dával/dává příklady jak to dělat, jak lze žít jinak. Hnutí DUHA chtělo řešit příčiny, a ne následky. A s tím jsem souzněl.

Honza s Jakubem popisují devadesátá léta Hnutí DUHA jako období radikalismu, ke kterému je třeba se vrátit. „Naši nástupci se vydali jinudy, protože se jim to v jejich podmínkách jevilo jako schůdnější,“ píší o dalších dvaceti letech působení Hnutí DUHA v českém environmentálním hnutí. Osobně ten rozdíl nevidím zdaleka tak silný, jak popisují.

Co se týče repertoáru nástrojů, nebyli jsme v devadesátých letech o nic moc radikálnější, než jsme v Hnutí DUHA dnes. Pořádali jsme demonstrace, pochody, happeningy a podobné akce a častěji než dnes akce občanské neposlušnosti — blokády. I tehdy jsme si říkali, že je třeba, aby v republice působila radikálnější organizace například typu Earth First!, aby lidé viděli, co je skutečně radikální organizace.

A po zkušenosti ze šumavských blokád kácení potvrzuji, že právě akce občanské neposlušnosti byly milníky, které změnily negativní vývoj v pozitivní a posunuly vše mílovými kroky vpřed. Díky nim vzrostla naše vyjednávací pozice, protože politikové nechtěli pokračovat v konfrontaci, která otevírala diskusi, ve které táhli argumentačně za výrazně kratší konec lana. Nicméně silnější vyjednávací pozice Hnutí DUHA vedla k tomu, že k „nastolení diskuse“ už nebylo potřeba tolik pořádat přímé akce, to je podle mě hlavní důvod, proč jich dnes Hnutí DUHA pořádá méně než dříve.

↗

Po zkušenosti ze šumavských blokád kácení potvrzuji, že právě akce občanské neposlušnosti byly milníky, které změnily negativní vývoj v pozitivní a posunuly vše mílovými kroky vpřed. Foto Hnutí Duha

Výraznější rozdíl vidím v radikální rétorice a deklarování potřeby systémových společenských změn, od toho Hnutí DUHA skutečně zčásti ustoupilo. Ale i tehdy v devadesátých letech jsme si říkali, že v tom nejsme nijak radikální — říkali jsme, že jsme důslední, protože v požadavku na to, abychom žili tak, aby planeta přežila, přece není nic radikálního.

Dnes, když o tom uvnitř Hnutí DUHA hovoříme, zjišťujeme, že na potřebu systémových změn máme názory rozdílné. V čem se shodneme, je, že chceme planetu bránit, na tom se nic nezměnilo a to nás spojuje. A i když si dnes klademe „jen“ dílčí splnitelné cíle krátkodobých kampaní (v rámci těch dlouhodobých a s vědomím potřeby změn sdílených hodnot ve společnosti), tak jsou stejně v očích našich nejen oponentů, ale i partnerů v diskusi stále velmi radikální. A nakonec je výsledkem a naším úspěchem jen to pomalé otáčení kormidlem. Je to málo?

Svěží vichr do plachet přinášejí zmíněné mladé iniciativy, jako jsou Limity jsme my, Fridays For Future či Extinction Rebellion, které systémové změny žádají. Honza Beránek a Jakub Patočka to popisují naprosto výstižně, i roli, kterou bychom směrem k nim měli sehrát. Environmentální hnutí jimi získalo tolik chybějící prvek idealistů radikálnějších než starší organizace.

Honza Beránek a Jakub Patočka píší, že „konfrontace je důležitým principem ekologického hnutí“. Má bezesporu efekt, který popisují. Ale má také svoje úskalí. Zakopává pozice oponentů, těch, jejichž zájmy ohrožujeme, a nutí je vyvinout extrémní protitlak, aby si je udrželi.

Při vědomí prostředků, které mají k dispozici a tomu, co s pomocí PR agentur dokáží, nelze souhlasit s tezí, že „od změny takového energetického systému k hlubším změnám ve společnosti totiž nevede zase tak dlouhá cesta“. Ano, konfrontace vyvádí lidi z jejich komfortní zóny, nutí je přiklonit se na tu či onu stranu. Pak jde vždy o to, kolik bude těch, kteří se přidají k nám. Nebude-li jich výrazná většina, pak jsou výsledkem zase jen ty dílčí úspěchy pomalu otáčející kormidlem a dlouhá zákopová válka s těmi, kteří se zakopali plus nadlouho přetržené vztahy s těmi, které jsme jim konfrontací nahnali do náručí.

Nicméně jsou situace, kdy bez ohledu na výše uvedené je konfrontace jedinou možností, kterou máme, a pak nesmíme váhat ji použít. Mohou teď mohutné radikální akce vyvolat očekávané zásadní změny? Vyvedeme-li lidi z jejich komfortní zóny, přidá se na naši stranu většina? Naděje tu bliká. A když ano — k čemu to povede(me)? To považuji za klíčovou otázku.

I za sebe jsem stále přesvědčen, stejně jako před těmi téměř třiceti lety, že systémové změny jsou nezbytné, ten stávající nelze jen opravovat novými technologiemi, které jsou často jen zdrojem dalších problémů. Zmíněnými novými iniciativami je teď ten požadavek stále silněji ventilován. Ale nemůžeme jen říkat, že chceme systém změnit, musíme také říci lidem jak.

Co je tedy tou nezbytnou systémovou změnou, po které voláme? Svržení kapitalismu a nastolení „ekosocialismu“ jak se stále častěji ozývá? Já socialismus ještě pamatuji. Děkuji, nechci! Žádný umělý konstrukt, který bude lidem předepisovat, jak mají žít, fungovat nebude nebo povede k opakování totality. Prosím, poučme se z nedávné historie, i tehdy do toho spousta lidí šla s ušlechtilými idejemi.

Honza s Jakubem tu potřebnou změnu formulují takto: „Jednoduše řečeno je třeba vzít moc korporacím a finančním zájmům obecně a zároveň zvýšit vliv aktivních občanů a komunit. Je potřeba posílit spolupráci, solidaritu a vztahy mezi lidmi, znovuobjevit a osvojit si jiné životní hodnoty než individualismus, bezohlednost a konzum“. Popisují, k čemu naše úsilí směřovat.

Jak toho dosáhnout? Vzít moc korporacím revolucí můžeme. Ale osvojit si jiné životní hodnoty ve společnosti nikoliv. A o to jde. Bez toho nemůže ve výsledku naše snažení uspět, ani radikální, ani umírněné. Dobrá zpráva je, že hodnotové změny nastávají, a také, že environmentální hnutí k tomu určitou měrou přispívá, a to v celé své diverzitě — někdo ekovýchovou a někdo radikálními akcemi.

Jenže to jde pomalu. Honza Beránek a Jakub Patočka, stejně jako zmíněné mladé iniciativy říkají, že „na pokračování stejným tempem prostě nezbývá čas“. A mají pravdu. Takže jsme v časové pasti?

Lidí, kteří nejenže chtějí změnu, ale kteří i mění své životní návyky, přibývá během posledních let výrazně rychleji. Nepokazíme-li to nějakým unáhleným pokusem o zelenou revoluci á la „ekosocialismus“, tak třeba máme ještě naději. Jaké kroky k systémové změně tedy máme po politicích chtít?

I tohle jsme přece v těch devadesátých letech v Hnutí DUHA promýšleli (hlavně tedy Jakub). Socialismus i kapitalismus jsme měli za nefunkční. Řešení jsme viděli v decentralizaci a lokalizaci ekonomiky. Později jsme diskutovali i nástroj a první krok, který je k tomu potřeba udělat — ekologickou daňovou reformu.

Svého času si ji vzala jako hlavní programový bod Strana zelených. Já tenhle směr možné změny systému vidím stále jako správný. Ale to není na revoluci. Radikální akce určitě politiky rozhoupat pomohou. Teď jde o to k čemu.