Jakub Patočka a Jan Beránek navrhují obnovu a prohloubení radikálního přístupu ekologického hnutí, jeho cílů i nástrojů, jako jedinou efektivní strategii v situaci akutní klimatické krize. Ve své odpovědi argumentuji, že klimatické hnutí má díky svým nedávným proměnám nově k dispozici celou škálu nástrojů, včetně těch radikálních. Problémem je spíš schopnost mentálně překonat status quo a představit si radikálně proměněnou klimaticky stabilní společnost.

Byť jsem s environmentálním hnutím v kontaktu již mnoho let, profesně jsem se do něj zařadila teprve nedávno. V diskusi o jeho směřování to může být výhodou, protože uvažování o strategii, směru či efektivitě našeho konání nemám podbarvené křivdami a konflikty, které se v malém výseku společnosti, který byl často pod ohromným tlakem, nutně nakupily.

Jsme také v radikálně jiné situaci, než třeba před pěti lety. V roce 2009 Bohuslav Binka ve svém článku reflektoval odklon od radikálního obsahu i nástrojů a obecné zaměření environmentálních neziskovek na politickou reprezentaci a profesionalizaci lobbistické práce slovy, že „živé společenské hnutí zeleného typu v ČR neexistuje“. Z dnešní situace je zřejmé, jak ohromná změna se v posledních letech — a nejviditelněji v posledním roce — udála.

Environmentální hnutí dostalo díky novým iniciativám jiný ráz, změnu klimatu si jako své téma pro profesní i aktivistický život volí čím dál více lidí, jsme posíleni a různorodější než kdy předtím. Jsou dobré důvody, proč postupně nastala deradikalizace environmentálního hnutí, což zdaleka není českou specialitou a podobná diskuse probíhá například také v rámci evropské sítě Friends of the Earth.

V České republice to byly například proměny politické situace — v 90. letech by byla nekompromitující a užitečná spolupráce s politickou reprezentaci nepředstavitelná. Důvodem je jistě i nemožnost udržet ideově kompaktní skupinu (což je podle výzkumu sociálních hnutí podmínkou udržení si radikálního přístupu) v situaci, kdy si hnutí pěstuje kulturu rozmanitosti.

↗

Jsou dobré důvody, proč postupně nastala deradikalizace environmentálního hnutí, což zdaleka není českou specialitou a podobná diskuse probíhá například také v rámci evropské sítě Friends of the Earth. Foto Hnutí DUHA

Kdyby dnes na scéně nebyly organizace jako Limity jsme my, Rebelie proti vyhynutí či Fridays for Future, tradiční environmentální organizace by pravděpodobně musely svou strategii při naléhavosti klimatické krize přehodnotit. Díky nim je ale environmentální hnutí (opět) vyváženější a vybavené celou škálou potřebných nástrojů i zkušeností k boji za ochranu klimatu.

Co jsem měla zatím možnost poznat, jsou tyto různé organizace schopny symbiózy, kterou z ostatních oblastí (např. z feministických kruhů) v takové míře neznám. V současném stavu jsme schopni vyvíjet tlak na političky a politiky tak, aby mohli (v rámci všech ostatních tlaků na ně) či museli hájit veřejný zájem.

Umíme zapojovat zeleně smýšlející, ale i širší veřejnost včetně té její významné části, která se spíše zajímá o „malá“ ekologická témata a diskuse o systémové změně ji bude děsit. Roli alternativní každodennosti v přípravě na systémovou změnu nesmíme podcenit. A takto vytvořený prostor pro změnu zvládáme zaplnit vlastními představami o tom, jak by se situace měla řešit, což je velmi významné v situaci, kdy je mentalita ministerských aparátů více méně nastavena na obhajování statu quo (případně nezájem) a konfrontovat je s našimi návrhy je rozhodně efektivnější, než je čekat od nich.

Když se klimatické hnutí takto rozrůznilo, má smysl hledat co nejlepší využití pro specifické znalosti a dovednosti jednotlivých aktérů, sdílet zkušenosti i informace a posilovat důvěru a vzájemný respekt. Hnutí DUHA se bude vždy hlásit k nenásilné občanské neposlušnosti jako legitimnímu nástroji, byť se soustředí dominantně na strategie jiné.

I Hnutí DUHA vede svou vnitřní diskusi, s přicházejícími novými lidmi se mění a diskutuje svou vnitřní kulturu i strategie. Osobně považuji za důležité, abychom si kulturu radikality udržovali a necítili se nekomfortně v konfliktu a zároveň si našli pozici, ve které nebudeme mít ani příliš blízko, ani příliš daleko k politikům a političkám.

Domnívám se, že současná situace to umožňuje lépe než v 90. letech i lépe než v době, kdy ještě existovala silná Strana zelených. Za náš společný nejdůležitější úkol ale v tuhle chvíli považuji vytváření nové imaginace — víme, že svět v současné podobě už dlouho nevydrží, jsme na prahu dalekosáhlých změn. Jak ale bude vypadat naše společnost, chce-li zvládnout změnu klimatu? Zatím dominuje její negativní vymezení — nebudeme moci létat, jíst maso, jezdit autem.

Co ale budeme moci? Jak říká v rozhovoru pro novinky.cz sociolog Vojtěch Pecka: „Nakonec nejde o nic menšího než znovuobjevit, jak být člověkem.“ Přesvědčit veřejnost, že společnost, která zvládne změnu klimatu, bude nejen jiná, ale i lepší, a proč tomu tak bude, je podle mne hlavním úkolem stojícím před environmentálním hnutím.