Překonat imperiální způsob života

Věčný spor o to, zda máme měnit spíše „systém“, nebo osobní životní návyky, zakrývá, že jedno nejde bez druhého. Jde o správnou analýzu a strategii. Inspiraci nabízí v německojazyčném prostředí aktuální debata o „imperiálním způsobu života“.

Pato_kaj

Josef Patočka

22.05.2019 12:27

V posledních měsících se vlivem zhoršujících se projevů extrémního počasí a vymírání druhů dostává ekologické krizi zvýšené pozornosti. Do debaty o jejích možných řešeních se tak s novou intenzitou vrátily i spory o tradiční sociologické dilema, zda by se reformní úsilí ekologického hnutí mělo orientovat spíše na systém, nebo na jednotlivce či, jinak řečeno, na „strukturu“ společnosti nebo na „jednání“ lidí.

Tomu, že se nám jej dosud nedaří promýšlet příliš uspokojivě, nasvědčuje mimo jiné pochybnost některých komentátorů takříkajíc „zvenčí“ ekologické debaty – takřka totožně ji formulují jak Matěj Metelec v magazínu A2, či Filip Outrata zde – zda ekologická krize vůbec má „politické řešení“. Možnosti politiky jsou podle obou vždy limitovány hranicemi její společenské akceptovatelnosti a opatření, která by vedla ke snížení „životní úrovně“ (ať je to cokoliv – autoři to zřejmě nepovažují za nutné upřesnit), se tak zdají být neuskutečnitelná.

Debata o tomto dilematu snadno sklouzává do vyhraněných poloh „buď -anebo“. Profesorka Hana Librová tak kupříkladu zdůrazňuje, že „je třeba změnit způsob, jímž každodenně žijeme“. Její studenti jí pak odpovídají, že „důležitější než chování spotřebitelů jsou změny ekonomického systému“.

Levice správně upozorňuje, že individualizace ekologické odpovědnosti často slouží k zneviditelnění nerovného rozložení moci ve společnosti, dominantních politicko-ekonomických struktur a omezeného vlivu spotřebitelů v systému hnaném úsilím výrobců o maximalizaci zisku a akumulaci kapitálu, jehož agregovaným výsledkem je ekonomický růst, překračující fyzické hranice nosné kapacity planetárního ekosystému. Tato kritika však může – jako v nedávném textu Pavla Šplíchala na Alarmu – snadno přerůst až v přehnaný determinismus (karikovaný úslovím „za všechno může kapitalismus“), v němž jednotliví lidé ztrácejí nejen svou odpovědnost, ale i svobodu na úkor abstraktního „systému“.

Není tomu přitom tak, že by tento systém – kapitalismus – neexistoval. Možná je skutečně „fikcí“ - jak to ve své reakci na Šplíchala formuluje socioložka Tereza Stöckelová. To však ale neznamená, že tato fikce není reálná svými praktickými důsledky a že nemá vliv na reálné jednání lidí.

Kapitálové trhy jsou možná souborem čísel proudících počítačovými sítěmi, to je však ani v nejmenším nezbavuje moci organizovat strukturu reálné ekonomiky a právě v zájmu akumulace abstraktní numerické hodnoty donekonečna zvyšovat zatížení ekosystémů extrakcí neobnovitelných zdrojů a odpadními produkty civilizace, k nimž patří i oxid uhličitý. Rezignace na systémové myšlení snadno vede ke ztrátě citlivosti pro nerovnováhu v mocenských vztazích, na nichž se naše společnost zakládá.

Stöckelová tak z mého hlediska výrazně přeceňuje vliv spotřebitelů na obchodní politiku korporací, která se v konkurenčním boji může pohybovat jen na určitém kontinuu větší či menší ekologické destruktivity. Nikdy ale nemůže bez proměny v základním nastavení těchto institucí i celého systému opustit zhoubný růstový imperativ.

Pravdu má nicméně v tom, že vztahy mezi „jednotlivcem“ a „systémem“ jsou oboustranné a že strukturální determinismus a podceňování role kultury i lidského jednání v utváření společenských institucí je nepochybně klasickou slepou skvrnou, jež si v materialistických analýzách společnosti vždy říkala o doplnění. Jak kdysi v dodnes poučné kritice dobového marxismu upozorňoval Karel Kosík, „pro myšlení a cítění lidí, pro jejich chování, jednání, způsob života a samozřejmě i pojetí světa není určující… abstraktně vzatý vztah k vlastnictví výrobních prostředků, nýbrž milionkrát opakovaná pravidelnost, každodennost existenčních podmínek, které tyto myšlenky a pocity reprodukují.“

Spíše než se donekonečna dohadovat, která strana této dichotomie má přednost, bychom tedy podle mne měli usilovat o takové uchopení těchto vztahů, které nám umožní lépe porozumět, jak v praxi fungují na „makroúrovni“ institucionálního pořádku i na „mikroúrovni“ lidské každodennosti. A díky tomuto porozumění účinněji intervenovat do obojího.

Solar-openingJedna z utopií, která se stala realitou: komunitní solární elektrárna Garfield County, Colorado funguje od roku 2011.

Dobrý život na cizí úkor
Jednu z nejpronikavějších analýz tohoto problému v poslední době nabízí u nás dosud prakticky neznámá koncepce imperiálního způsobu života, již v německojazyčném prostředí rozvíjí sociologové Ulrich Brand a Markus Wissen. Ti vycházejí z takzvané regulační teorie, která se v sedmdesátých letech minulého století pokoušela vysvětlit, jakým způsobem je kapitalismus navzdory své vtělené tendenci k cyklickým krizím a sociální i ekologické destruktivitě schopen dosahovat relativně dlouhých období stability, jakým bylo poválečných „třicet zlatých let“ keynesiánského sociálního kompromisu či následující neoliberální uspořádání od sedmdesátých let až do krize roku 2008.

Podle regulacionistů je dočasná stabilita možná jen za předpokladu, že výrobnímu způsobu odpovídá patřičný způsob regulace ekonomiky, a lze tak vytvořit koherentní „režim akumulace“. V praxi to znamená mimo jiné, že převládající formu produkce je třeba uvést do souladu s dominantní formou spotřeby – což pomáhá vysvětlit historický původ konzumní kultury v systematickém vynalézání nových a nových „potřeb“ mašinerií reklamního průmyslu.

To je podle Branda s Wissenem ale stále ještě příliš jednostranný pohled. Spotřebu totiž nechápou jen jako „funkci“ výroby, nýbrž zdůrazňují její relativní autonomii, a především její hlubokou souvislost s každodenními praktikami a zkušenostmi lidí, jejich hodnotovou orientací, přesvědčením a identitou.

Je tedy na místě mluvit nejen o způsobu regulace, nýbrž o celém způsobu života, jenž teprve je schopen vysvětlit hlubokou zakořeněnost kapitalistické ekonomiky ve všední každodennosti obyčejných lidí, a proto i její odolnost vůči krizím a snahám o změnu. V současné době v zemích globálního Severu převládající způsob života je pak namístě pojmenovat jako imperiální, protože je historicky závislý na neomezeném přivlastňování surovin a levné práce ze znevýhodněných, periferních částí světa i nepřiměřeném nároku na globální ekologický prostor a zbavování se odpadních produktů tamtéž (ekologicky nerovná výměna mezi Severem a Jihem).

Nejkřiklavějším příkladem je samozřejmě neúměrná spotřeba fosilních forem energie, vedoucí ke kumulativnímu přehlcení atmosféry oxidem uhličitým, jehož důsledkem je dnes rozvrat klimatu, dopadající především opět na chudší země. Imperiální způsob života je tedy dobrým životem vždy jen pro některé a na úkor jiných.

Vezměme si například automobil. Ten je mnohem víc než jen dopravním prostředkem se čtyřmi koly a spalovacím motorem. Je středobodem husté sítě sociálních vztahů, které mají nejen materiální, ale i kulturní rozměr. Jde o komoditu, jejíž masová výroba, distribuce a užívání závisí mimo jiné na konvergenci mezi zájmy průmyslu, který ji vyrábí, a odborových svazů, zastupujících zaměstnance automobilek, spoléhá na určitou organizaci trhu, na vyspělou infrastrukturu, přísun levných surovin a práce či možnost bezplatně znečišťovat ovzduší.

Neobejde se bez státní podpory v podobě daňových úlev, dotací na výzkum či investic do dálniční infrastruktury. A v neposlední řadě je předmětem „automobilové kultury“, reprodukované reklamním, mediálním i zábavním průmyslem, jež je spojena s každodenním habitem automobilistů a napojena na určité zažité představy o dobrém životě a sociálním statusu, ba dokonce spjata s určitou koncepcí osobní svobody.

Právě automobil je přitom dobrým příkladem, na němž lze ilustrovat, jak se imperiální způsob života v geografickém i sociálním měřítku šíří. Zatímco v prvních fázích kapitalistické akumulace během devatenáctého století byli jeho protagonisty především nejbohatší vlastnické vrstvy koloniálních států, zejména po druhé světové válce dosáhl západ stability a trvalého ekonomického růstu tím, že prostřednictvím růstu mezd částečně uspokojil požadavky dříve nebezpečných pracujících tříd, otupil ostří sociálního konfliktu a zajistil stoupající spotřebu vyráběného zboží.

S všeobecným rozšířením automobilů, předměstských domů či dříve luxusních domácích spotřebičů se rozšířila také spotřební kultura, skrze niž se převážná část pracujících ve vyspělých státech bezděčně stala podílníkem imperiálního způsobu života. Dnes naopak můžeme pozorovat jeho šíření ve vyšších vrstvách donedávna chudých států, jako je Čína či Indie, které aspirují na západní „životní standard“ – se všemi ekologickými důsledky, které to má.

Historicky se tak vynořil právě imperiální způsob života, poháněný orientací ekonomiky na akumulaci kapitálu, zabezpečovaný a podporovaný politikou států a hluboce zakotvený v každodenní praxi lidí a orientaci společnosti na ekonomický prospěch, jež je spojen také s dominantní představou o pokroku a zvyšování kvality života jako růstu materiální spotřeby bez ohledu na následky. Tato perspektiva pomáhá pochopit zející rozpor, který dnes v celém světě vidíme mezi všeobecným vědomím ekologické krize – uznané na nejvyšší úrovni v apelativních textech mezinárodních úmluv jako Pařížská dohoda – a křiklavou neschopností jí účinně čelit.

Na jedné straně se společnost – od firem po jednotlivce – demonstrativně hlásí k ideálu trvalé udržitelnosti, a na druhé straně tvrdošíjně lpí na principech, životních stylech a strukturách, které jsou dlouhodobě neudržitelné. Aby obojí uvedla v zdánlivý soulad, produkuje celou řadu předstíraných řešení.

V tomto světle je třeba vidět politiky, kteří proklamují odhodlání snižovat emise, ale jako Andrej Babiš dodávají, že ochrana klimatu „nesmí jít na úkor průmyslu“ a praktickou podporou fosilních firem podporují vzorce výroby a spotřeby, na nichž imperiální způsob života stojí. Stejně jednají mezinárodní instituce, které pod praporem „zeleného růstu“ upřednostňují selektivní ekologickou modernizaci ekonomiky, založenou na nepříliš účinných, ale zato byznysu přátelských politikách, jako je obchod s emisními povolenkami, podpora biopaliv či rozvoj komerční elektromobility.

Zrovna tak sem patří „udržitelný konzumerismus“, skrze nějž se deklarovaný zájem o životní prostředí zejména u vyšších tříd snadno proměňuje ve formy okázale ekologické spotřeby, která umožňuje dávat na odiv vlastní uvědomělost bez nutnosti konfrontovat se s rozložením sil ve společnosti, které ekologickou krizi prohlubuje. V neposlední řadě pak takový výklad přispívá k pochopení vzestupu autoritářské pravice, která svou popularitu čerpá z odhodlání bránit zažitá privilegia středních či nižších tříd ve vyspělém světě nikoli redistribucí bohatství, nýbrž sváděním viny na obětní beránky – například v podobě těch, kteří jsou mimo jiné v důsledku imperiálního životního způsobu obyvatel bohatých států nuceni opouštět své domovy.

Dobrý život pro všechny
Jak si tedy představit a koncipovat sociálně-ekologickou transformaci společnosti, která by se neomezovala jen na zmiňované simulované reformy a jejímž horizontem by byl dobrý život pro všechny? Prvním závěrem z rozeznání ústřední úlohy imperiálního způsobu života v reprodukci současného kapitalismu je poznání, že takové transformaci nebrání jen mocné zájmy dominantních politických a ekonomických struktur, nýbrž i zažité formy praxe v každodenním životě lidí.

Proto je zapotřebí nepřeceňovat možnosti státní a mezinárodní politiky, která sama o sobě k překonání převládajících vztahů nemůže stačit. Naopak je třeba docenit vliv politiky, založené na prosazování praktických alternativ – „konkrétních utopií“ – tady a teď, již praktikují různé formy občanských iniciativ, zájmových spolků a sociálních hnutí.

Je třeba rozvíjet takové požadavky a projekty, které zasahují do každodennosti lidí a odpovídají na jejich bezprostřední potřeby, a přitom mají potenciál zpochybnit zaběhnutá pravidla hry, jimiž se na růst orientovaná kapitalistická ekonomika řídí. Pokud je každodennost podstatnou oporou toho, jak dnešní režim akumulace funguje, pak právě každodennost musí být základním terénem zápasů, usilujících o překonání hegemonie imperiálního způsobu života.

Odrazovým můstkem pro ně mohou být konflikty v oblastech, jež se každého bezprostředně týkají: energie, mobilita, jídlo, práce, bydlení. Příkladů takového úsilí o konkrétní utopie v těchto sférách je mnoho. V oblasti energie jde o snahu o vyřazení fosilní energetiky z provozu a její nahrazení rozvojem „občanské energetiky“, postavené na družstvech, obecních projektech či samovýrobcích – často shrnovanou pojmem „demokratizace energetiky“.

V oblasti potravin sem můžeme řadit různé iniciativy pod hlavičkou „potravinové suverenity“ či rozvoj komunitou podporovaného ekologického zemědělství. Ve sféře mobility jde o podporu veřejné dopravy a cyklistiky na úkor excesivního automobilismu či o kampaně proti zvýhodňování letadel oproti vlakům.

V případě bydlení můžeme takto vnímat zápasy o „právo na město“, v nichž jde o prosazování dostupného, sociálního či komunitního bydlení oproti zájmům spekulantů na trhu s realitami. Ve sféře práce pak mohou mít velký potenciál iniciativy za zkracování pracovní doby či ukončení systematického podhodnocování péče, již vykonávají především ženy.

Plíživý pocit, že současný způsob života je neudržitelný, je dnes i ve vyspělých státech všeobecně rozšířen. Úkolem progresivního sociálně-ekologického hnutí by mělo být využívat příležitostí otevíraných spojitými krizemi dnešního uspořádání, prohloubit a propojit tyto různé rozšiřující se „praskliny“ v dominantním režimu, a na jejich základě k němu nabídnout koherentní alternativu v podobě, jež bude mimo jiné – a zde se vracím k úvodním pochybám Metelce a Outraty – postavena na jiném pojetí toho, co vlastně představuje dobrý život.

Právě o to je v posledku mimo jiné zapotřebí vést politický spor a snažit se o rozvinutí zmiňovaných alternativ v nový hegemonní způsob života. Ten bude sice skutečně méně orientován na individualizovanou materiální spotřebu, ale místo toho nabídne lidem novou kvalitu v podobě většího množství volného času, bezplatných veřejných služeb od školství přes zdravotnictví až po kulturu, dostupné bydlení, obyvatelné veřejné prostory, kvalitní a zdravé lokální potraviny či možnost nezávislosti na energetických megakorporacích – a především nebude závislý na vykořisťování lidí a přírody.

Ve všech zmiňovaných případech „konkrétních utopií“ je nicméně nezbytné vidět, že tyto alternativy není možné rozvinout v projekt překonání imperiálního způsobu života výhradně prostřednictvím osobních, spotřebitelských voleb. Je tomu tak proto, že jejich zobecnitelnost a šiřitelnost je zásadně omezena působením právě dominantních politických a ekonomických struktur.

Aby se dostaly z okrajového postavení „ostrůvků pozitivní deviace“, budou muset čelit mocným zájmům těch, jejichž moc a bohatství závisí na dnes převládajících formách výroby a spotřeby – ať už jde o automobilový, fosilní, zemědělský, či letecký průmysl. Zmiňované „zpochybnění pravidel hry“ by proto mělo spočívat ve snaze o důslednou demokratizaci významných oblastí ekonomiky, jako je energetika, rozšíření možnosti lidí participovat na utváření rozhodnutí, která se bezprostředně týkají jejich životů, a vymanění podstatné části života společnosti z diktatury trhu.

Jedině tak je totiž nakonec možné překonat logiku neustálého růstu, která je hnací silou ekologické krize, a otevřít cestu ke způsobu života, jenž by mohl být skutečně plně demokratický, solidární a udržitelný.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jindřich Kalous - důchodce

Středa, 22.Května 2019, 16:09:31

Děkuji autorovi za vzorně provedenou syntézu obou dialekticky protikladných přístupů citovaných autorů.

Samozřejmě souhlasím s tím, že to, co určuje dopady našeho chování na přírodu, se odehrává na úrovni každodenního praktického života. Nicméně soudím, že nebude na škodu sestoupit ještě tak o jedno nebo dvě patra níž, na úroveň - řekněme - kulturně-antropologických nebo dokonce sociálně-biologických základů civilizace. A tam nacházíme snahy osobností - vím, že některými oponenty považovaných za více či méně kontroverzní - jako byli a jsou třeba Arne Naess, James Lovelock nebo u nás Josef Šmajs.

Zvlášť posledně jmenovaný, který má vzdělání filosofické i technické, dle mého názoru dokáže vyjádřit složité ontologické úvahy srozumitelně i nám mírně poučeným laikům, viz třeba tady:
https://blisty.cz/art/75602-jedenact-podminek-biofilniho-obratu-kultury.html
http://casopisargument.cz/2019/04/22/proc-upirame-zemi-subjektivitu/
https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2017/04-2017/josef-smajs-pro-preziti-potrebujeme-biofilni-kulturu-i-vzdelavani

Nedá se nic dělat: Přestože se leckomu nelíbí, když se na to poukazuje, pořád jsme geneticky z 98% lidoopové a naše predátorské chování vůči přírodě je tím dáno. Proto je potřeba chránit a vědomě rozvíjet ta zbývající 2%, která nás od našich předků odlišují, protože nic lepšího pro tento účel (zatím?) nemáme. Z důvodů, které dost jasně vysvětluje právě Josef Šmajs, na technologie v tomto ohledu spoléhat nelze. Jestli opice v nás umožní té 98% přesile pokračovat v dosavadním destruktivním řádění až po konečný kolaps současné podoby civilizace, už toho moc zachránit nepůjde...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.