Klima v politice, politika v klimatu

Radek Kubala reaguje na kritiku strategie klimatického hnutí z pera Matěje Metelce a seznamuje s historickým kontextem kritizované apokalyptické rétoriky. Zároveň otevírá otázku povahy klimatické politiky a nutnosti jejího šíření.

Poslední číslo časopisu A2 přineslo mimo jiné článek publicisty Matěje Metelce, který se jal kritizovat strategie klimatického hnutí, které jemu osobně přijdou neefektivní a neúčelné. Konkrétně kritizuje přílišný důraz na apokalyptičnost poselství klimatického hnutí a také jeho údajnou depolitizaci skrze adorování vědeckých faktů. Na konci pak volá po nutnosti politické artikulace požadavků hnutí s cílem oslovit většinu ve společnosti.

Na některé problematické body této argumentace již upozornil ve svém textu Jiří Karen. Já bych rád ve svém sloupku docílil dvou věcí, jednak dodání potřebného kontextu, který v Metelcově článku citelně chybí, a také rozvinutí otázky, co vlastně klimatická politika znamená.

Za prvé je potřeba dát do kontextu současný, z Metelcova pohledu apokalyptický tón hnutí. Dá se přijmout jeho teze, že častou reakcí na apokalyptickou rétoriku je apatie a vytěsnění. Minimálně u části lidí je tohle přirozená reakce. Otázka však zní, jestli tomu v případě umírněnější rétoriky bylo jinak.

O potřebě řešit změny klimatu se hovoří bezmála třicet let, nejpozději od summitu Země v Riu de Janeiru, který se konal v roce 1992. Rétorika vědců i klimatického hnutí se časem měnila. Od počáteční podpory pro tržní řešení, které vyústily v selhání Kjótského protokolu, přes přílišné spoléhání na politiky, výsledkem čehož byla katastrofická kodaňská konference, až po zaměření se na grassrootovou mobilizaci a přímou konfrontaci s fosilním průmyslem, ke které se čím dál častěji sahá po konferenci v Paříži.

Různé typy rétoriky už v hnutí ozkoušeny byly a nedá se říct, že by vedly k pokroku. Jak upozorňuje Karen, z hlediska mobilizace má zatím největší úspěch právě ta, jež se začala užívat po „apokalyptické“ zprávě IPCC z loňského roku. Lze jistě vést spory, jaké má tato rétorika limity, kvůli tomu jsem však tenhle článek psát nezačal.

21056151_1912535105737608_409519699714333886_oPo klimatické konferenci v Paříži se stále častěji sahá ke grassrootové mobilizaci a přímé konfrontaci s fosilním průmyslem. Foto Ende Gelände

Klima v politice
Mnohem podstatnější otázka, kterou Metelec ve svém článku nastolil, zní: kdo je skutečným protagonistou klimatického hnutí? Tady se publicista dopouští intelektuální nepoctivosti, když celé hnutí zaměňuje se studentským hnutím Fridays for Future, které, byť je v současnosti nejviditelnější, dává jenom partikulární odpověď na jeho otázku. Odpověď generačního střetu, který musí podle Metelce nutně skončit jen vzpomínkou jako studentské hnutí 1968.

Sedí však tahle analogie? Například analýza kulturní historičky Kristin Ross vyvrací mýtus interpretace osmašedesátého jako generační vzpoury a prokazuje, jak podobné interpretace pomáhají romantizovat představu a deradikalizovat skutečné poselství tehdejšího dění. Stejně tak klimatické hnutí nelze interpretovat jen jako generační střet mezi mladými pokrokáři a starými břídily.

Klimatické hnutí totiž nemá jednoho jasně definovaného protagonistu, stejně jako ho nemělo ani hnutí v osmašedesátém. A je otázka, jestli ho nutně potřebuje. Ostatně v minulosti hnutí s úzce definovaným protagonistou často selhávala nebo vedla k vytvoření diktatury.

V současnosti je klimatické hnutí tvořené citlivější částí západní střední třídy a chudinou z globálního Jihu, která má s dopady změn klimatu bezprostřední zkušenost. Neměli bychom proto hledat definici toho pravého nositele, ale cesty, jak tento okruh rozšířit o co možná nejširší společenské spektrum. Tady se otevírá prostor pro klimatickou politiku, ba i Metelcovy chalupáře.

Jak Metelec správně podotýká, záchranu planety „nelze naroubovat na klasické představy emancipace, spravedlnosti a zlepšování vlastní životní úrovně“. Minimálně tedy, pokud životní úroveň bereme v čistě materiálním smyslu jako schopnost koupit si víc aut, častěji létat na dovolenou a koupit si do bytů víc nepotřebných krámů. Je třeba říct, že toto zvyšování životní úrovně materialistickým způsobem je možné jen na úkor většiny světa, která trpí. A nejen materiálně, ale také dopady změn klimatu, které taková společnost způsobuje.

Klimatickou politiku proto nelze stavět na materiálním pojetí životní úrovně, stejně jako pokrok nelze nadále měřit indikátory růstu. Jak správně podotýká švédský politický filosof Andreas Malm, jediný v současnosti myslitelný pokrok je vyhnutí se záhubě. Spíše je potřeba přemýšlet v analogii německého sociologa Clause Offeho, který hovoří o souběžném růstu páry a ledu.

Pára jsou možnosti, které nám umožňují nové technologie a dopravní prostředky. Led je to, co po nich zbyde. Dálnice, mohutné letištní haly, obří povrchové doly, změny klimatu. Smyslem klimatické politiky by ale nemělo být přiškrtit proudění páry, ale zrušení celé analogie a její nahrazení postupným roztáváním ledu (v metaforickém slova smyslu) a růstu pláže, ve smyslu hesla osmašedesátníků „Pod dlažbou je pláž“.

Celá klimatická politika pak stojí na předpokladu, že člověk jako živý tvor bude schopen přijmout fakt omezených planetárních zdrojů, které neumožňují nekonečný osobní materiální růst. Místo toho však umožňují vytvoření společnosti, v níž životní úroveň definujeme jiným, svobodnějším způsobem. Společnost, kde je možné méně pracovat, věnovat víc času druhým lidem, dýchat čistý vzduch, jíst kvalitní lokální potraviny bez těžkých kovů a pesticidů, brát méně antidepresiv, déle spát, mít rovný a bezpeněžní přístup k veřejným službám od hromadné dopravy přes školství až po kvalitní zdravotnictví.

Taková politika pak dává možnost vytváření širší politické síly, zahrnující jak studenty středních škol obávající se o budoucnost, tak i Metelcovy chalupáře bojující se suchem. Patří do něj zemědělci bojující o úrodu, komunity čelící devastaci fosilními projekty, ale i odboráři bojující za kratší pracovní dobu.

A hlavně do něj patří lidé ohrožení energetickou chudobou, která bývá důsledkem chudoby příjmové, a fungováním exekutorské mafie. Jestli se máme pohnout dál, potřebujeme si osvojit myšlenku, že klimatická krize v člověku dokáže probudit solidaritu a vzájemnost, která je schopná propojit tyto partikulární boje v nesourodý a vnitřně pestrý, o to více však živelný a bojovný politický projekt.

Tuhle vizi člověka a společnosti je potřeba pěstovat, podporovat a politicky s ní konfrontovat jak současný neoliberální kapitalismus, tak autoritářské a fašistické tendence rostoucí ve společnosti. Jestli má taková politika šanci na úspěch, nevím. Ale všechny jiné cesty vedou do nesvobody nebo klimatického rozvratu.

A co si myslíte vy? Diskuse (14 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

V roce 1783 vybuchla na Islandu sopka a za pár let byla revoluce. Sobota, 18.Května 2019, 09:04:13

Řekneme, že "vybuchne sopka" a za pár let bude revoluce.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 18.Května 2019, 09:39:6

Taky posloucháte Meteor, že pane Nusharte.
Vědci mají pro všechno vysvětlení. Všechno je vlastně takovým řetězem příčin a následků...

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Sobota, 18.Května 2019, 09:48:4

Tolik sopek od té doby vybuchlo, i v posledních desetiletích - a nic. Není to divné?

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Sobota, 18.Května 2019, 09:57:0

Dobře.
Máme tedy představu, kdo by měl být jádrem klimatického hnutí - chudina třetího světa, na kterou klimatická změna zatím nejvíc doléhá, uvědomělejší část střední třídy bohatých západních zemí, studenti, Metelcovi chalupáři, zemědělci bojující o úrodu, komunity čelící devastaci fosilními projekty, odbojáři...

Potud v pořádku, jak by řekl pan Poláček.

Máme i představu, k čemu by aktivismus měl směřovat - k bohatšímu a spokojenějšímu životu, který by nebyl založen pouze na konzumu, na neustále rostoucím vlastnictví více a více nepotřebných věcí, ale na důstojném žití s menším objemem práce, zato s časem pro soukromý i komunitní rozvoj, pro kulturu a poznávání...

Jistě cítíte v řečeném jisté jisté zádrhely. Ale co teprv, když se podíváme, co naplnění této vize brání a kdo stojí proti.

George Monbiot, asi největší novinář současnosti, konečně odhodil servítky a promluvil na plná ústa:

https://a2larm.cz/2019/05/beznadejny-realismus/

Ano. Je to oligarchie.
Nejbohatší z nejbohatších, kteří kontrolují hospodářský i politický život.
Ti, kteří rozhodují.
Ti, kteří jsou schopni vydat obrovské finanční prostředky a korumpovat ve velkém. Ti, pro které pracují manažeři, většina politiků, lobbyisté...
Pracují proo ně burzy, banky, investiční fondy, think tanky...

Nedávno na DR vyšel jiný Monbiotův článek - Průmyslový rybolov zabíjí naše oceány. Přestaňme jej podporovat.
Uvádí v něm, že víc než polovinu britského mořského rybolovu zajišťují gigantické továrny na smrt, které patří 5 bohatým rodinám plus jedna nizozemská firma.
Naopak na rybáře v tom nejvlastnějším smyslu slova zbývají 2% trhu. DVĚ PROCENTA.
A není to jen v rybolovu.
Světovou produkci obilovin řídí 7 firem. Internet jich ovládá kolik? Kolik je automobilek po všech těch gigantických fúzích??
Atd. Atp. Etc.

V USA průzkumy dokázaly, že 9 z 10 politických kampaní vyhrají ti s největším rozpočtem...
------------------------

Je čas si přiznat, jak strašlivý odpor bude muset klimatické hnutí zlomit.
Je čas si přiznat, že třeba Spojené státy, ale nejen ony, nejsou žádná demokracie, ale oligarchie.
Je třeba začít pracovat na právní představě, jak uspořádat svět bez oligarchických struktur...

Až se z toho točí hlava...

Ne že by lidé necítili, o co jde. Třeba v Berlíně už se bouří proti tomu, aby někdo vlastnil desítky tisíc bytů....... ale ta síla, které půjde o zachování současného stavu, je extrémně mocná a nevybíravá.

V podstatě je to bez šance.
Historie nás učí, že až pád impéria přinese změnu.

Když se ovšem hraje o osud planety, je toto konstatování dosti děsivé...

-----------------------------------
Při psaní tohoto příspěvku jsem poslouchal skvělou blues-rockovou partu Buddaheads - Howlin´ at the Moon.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Zemanové Sobota, 18.Května 2019, 10:37:17

Přečtěte si něco o tom výbuchu islandské sopky Laki v roce 1783. Měl dost katastrální následky pro celou Evropu.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Sobota, 18.Května 2019, 12:30:5

P.S. A "legrační" na tom je, že vlastně ani ta oligarchie není ve svých rozhodnutích svobodná.
Když firma Philips na konci 80. let odmítla přesun výroby do Číny, protože byla hrdá na to, kolik Belgičanů a Holanďanů zaměstnává, málem zkrachovala. Musela se podřídit.
Kdyby rodiny, které v současnosti ovládají průmyslový rybolov, slevily ze svých smrtících metod a velkokapacitnosti, konkurence je převálcuje...

Říká se tomu začarovaný kruh.
Nebo kapitalismus...

Ale dost už omílání toho, co všichni vědí, ale nikdo neumí vyřešit...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Sobota, 18.Května 2019, 17:20:24

Ano, paní Hájková, je to takový zvyk už od mládí, v sobotu v 8 hodin. Teď už ale dost nepravidelně.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Válečné úsilí Sobota, 18.Května 2019, 18:34:47

Naomi Kleinová a další uvádějí jako příklad velmi rychlé proměny hospodářství v krizové situaci válečné úsilí z doby Druhé světové války. Civilní výroba byla téměř ze dne na den přeměněna na válečnou, osekány zbytečnosti, zaveden přídělový systém.

Je dobře si uvědomit čtyři věci:

1. Válečné úsilí bylo organizováno silnými státy, kde byly přinejmenším po dobu války suspendovány politické spory, například Churchillův kabinet byl koaliční

2. Válečné úsilí mělo u Spojenců i Osy velmi silnou podporu obyvatelstva

3.Odehrávalo se s vědomím dočasnosti a v naději na brzké vítězství.

4. Churchill sliboval "krev, pot a slzy", ne jako pan Kubala

"Společnost, kde je možné méně pracovat, věnovat víc času druhým lidem, dýchat čistý vzduch, jíst kvalitní lokální potraviny bez těžkých kovů a pesticidů, brát méně antidepresiv, déle spát, mít rovný a bezpeněžní přístup k veřejným službám od hromadné dopravy přes školství až po kvalitní zdravotnictví".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Začarovaný kruh Sobota, 18.Května 2019, 19:18:9

Domnívám se, pane Morbicere, že by mohlo jít o "leukémii", nemoc "krve ekonomiky". Metastázuje do přírodních zdrojů, které jsou pak neustálým ekonomickým růstem vyčerpávány a zničeny. Řešením by v takovém případě bylo vrátit "krvi ekonomiky" její původní funkce, tedy především funkci všeobecného prostředku směny, a zamezit tomu, aby účelem peněz bylo vydělávání peněz (to vede ke koncentraci vlastnictví), kterýžto účel podle mě ve zvýšené míře vynikl právě až s počátkem kapitalismu. Příčinou potřeby neustálého ekonomického růstu může být úrok - společně se změnou charakteru peněz v počátcích kapitalismu.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 19.Května 2019, 08:18:27

Nevím, jestli pan Kubala to, co pan Kubička z jeho článku cituje (""Společnost, kde je možné méně pracovat..."), někomu slibuje. Z jeho vyjádření lze vyvodit, že právě takovou společnost umožňují omezené planetární zdroje.
Proč vlastně takovou společnost planetární zdroje neumožnily už dříve, dokud ještě nebyly tak moc omezené?

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Původní funkce peněz Neděle, 19.Května 2019, 12:12:18

D. Graeber v knize "Dluh. Prvních 5000 let" poměrně přesvědčivě vyvrací teorie o spontánním vzniku peněz za účelem efektivnější směny jako něco, co si liberální ekonomové jako Adam Smith vymysleli, protože jim to zapadalo do jejich teorií, ale neměli pro to jediný podklad. A archeologické důkazy pro to, že by se to někdy někde takto stalo, chybějí prý i dnes. Naopak předkládá řadu indicií, že peníze byly téměř vždy a všude státním výtvorem, a jejich hlavním úkolem bylo efektivnější vybírání daní a financování armád.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Neděle, 19.Května 2019, 16:23:10

Vzhledem k tomu pane Nusharte, že v současnosti transakce, které se nějak dotýkají reálných statků (průmysl, zemědělství, obchod, služby...) tvoří jen 10% všech světových transakcí (tj. zbytek jsou z velké části spekulace), dá se říct, že nám v žilách nekoluje krev, ale rakovina.

Jsme svět zombie.

A zombie se, jak známo, dosti těžko předělávají na živé a zdravé...

V apokalyptickém jazyce -- tady už pomůže leda zázrak.

Ivo Horák - Praha 3

Ad Válečné úsilí Pondělí, 20.Května 2019, 12:23:26

Pan Kubička zde ve čtyřech bodech dal k zamyšlení rozdíly, které podle něho hovoří proti pravděpodobnosti nějaké nápodoby hospodářských restrikcí, vázaných na válečné úsilí ve 2. světové válce, v současné době nastávající ekologické krize.

Body 1. a 2., zvláště 1., mají podle mne jen omezenou váhu. Copak dnes nejsou státy jako USA, Rusko či Čína silné? Což jejich současní vůdci nedisponují dominantní mocí, stejně jako většinou? Navazuje ad 2.: Copak se Trump či Putin (o Si Ťin-pchingovi ani nemluvě) netěší značné důvěře a podpoře a nemohlo by ji třeba ještě rozšířit, kdyby vedli své státy (národy) do nejlépe společného a ne toliko technologického úsilí čelit výzvě, jež přišla (či byla náležitě rozpoznána) s příchodem 21. století?

Rozdíly v bodech 3. a 4. také nemám za zásadní. Přes proklamace o brzkém konci války, nebylo zdaleka jasné, kdy nastane mír. Rovněž ne, jak dlouho bude nutno se potýkat s následky válečných škod (přídělový systém potom dozníval někde až 8 let). Nakonec zhruba pětiletka srovnatelné hospodářské přestavby (sic!) by mohla přinést také dnes nemálo nápravy, a omezení v následujících letech by dílo notně posunulo. Slibovat pot a slzy by ani nebylo potřeba, samozřejmě ani kdovíjaké bonusy, úplně by stačil realistický nástin všeobecných dopadů, přičemž existence oné všeobecnosti je podmínkou zcela zásadní.

Nastíním své 4 body, proč se dnes mají věci jinak než za války.

1. Za 2. světové války bylo cílem vítězství, tj. více „životního prostoru“ a politické moci úspěšným národům. (Druhé platí nejen o vinících války).

2. Za 2. světové války byly nepřítelem cizí národy, „oni“. Tomu lidé rozumějí po celé své dějiny. Dnes jsme si však nepřítelem vlastně my sami.

3. Za války hrozila všem zúčastněným (a nakonec i nezúčastněným) porážka. (Už pomalu ani nevíme, co Vae victis! znamenalo.) Oteplování naproti tomu přináší některým státům a oblastem výhody, nebo má aspoň neutrální bilanci. Lidem v severnějších zemích je spíše milé. (Zvláště mladým, kteří tolik nepamatují a zemědělství je jim vzdálenější.)

4. Dnes, po 80 letech, by již podobné restrikce byly i za světové války stěží myslitelné. Lépe bude ovšem obrátit to: Válečné střety typu druhé světové války jsou velice nepravděpodobné nejen pro existenci jaderného odstrašení, ale také pro nevůli a neschopnost omezovat chod a směřování liberálních ekonomik. (Což je klad.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Původ peněz Pondělí, 20.Května 2019, 13:01:47

To Graeberovo tvrzení by ovšem znamenalo, že peníze neexistovaly nikdy předtím, nežli vznikly státy vybírající daně a vydržující si velké armády. To se zdá být značně odvážným tvrzením. Tím spíše že dokladů pro opak je ve skutečnosti celá řada.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.