Apokalypsa jako cesta k revoluci?
Jiří KarenJiří Karen nesouhlasí s myšlenkou, že příliš apokalyptický tón aktivistů a aktivistek za řešení změny klimatu je pro celou věc pouze škodlivý. Jaké důvody ho k tomu vedou?
Ve svém komentáři pro kulturní čtrnáctideník A2 se publicista Matěj Metelec pouští do kritiky strategií klimatického hnutí. Jádro kritiky textu Jazyk apokalypsy, nebo krize? se týká apokalyptického tónu, se kterým aktivisté vstupují do veřejného prostoru.
Komentátor Advojky radí klimatickým aktivistům opustit chiliastická schémata, ve kterých novodobá klimatická Jana z Arku Greta Thunbergová vede dětskou křížovou výpravu, a namísto toho začít s lidmi diskutovat o nedostatku vody na zahrádkách pomocí „chalupářské praxe“. Nakolik je taková kritika opodstatněná a nakolik je pouhým neproduktivním mudrováním zaseklým v nefunkčních levičáckých schématech minulosti?
Metelcova kritika přílišné „hysterické apokalyptičnosti“ není ničím novým. V zahraničí bývá běžná a v zásadě pokrývá několik obvyklých obav spojených s nereflektovanými domněnkami ohledně psychologických reakcí lidí na vědomí katastrofy. Skupina „umírňovačů“ se snaží krotit emočně rozbouřené aktivisty, protože si myslí, že fakta o skutečném stavu planety by vedla k pasivnímu defétismu.
„Pokud je všechno skutečně tak zlé, že už včera bylo pozdě, sotva má smysl začít něco dělat zítra. Být horečnatě aktivní tváří v tvář zániku nedává smysl. Apokalyptický tón tak nakonec může mít za následek spíše apatii, než že by burcoval k aktivitě,“ sugeruje Metelec představu lidské bytosti reagující na zkázu s povzdechem a lahváčem, kynoucí rozpalujícímu se Slunci na zdraví. Takovéto úvahy mají několikero problémů.
Za prvé tento způsob uvažování paternalisticky a poněkud machiavelisticky deklasuje obyčejného člověka na zvířátko, které se nesmí dozvědět pravdu, protože by posléze nevykonalo nutný aktivismus. Člověk je zde, pod vlivem jakéhosi selského psychologismu, považován za křehoučkou vločku prudce vrhající flinty do usychajícího žita, jakmile se dozví pravdu.
Současná psychologická zjištění, která se opírají o promýšlení fází smutku, však formulují poněkud sebevědomější obraz člověka. Po absolvování všech fází, jako je například popírání, vztek či smlouvání, následuje fáze smíření, ve které jsme schopni opět racionálně přemýšlet, a hlavně konat.
-----------------------------------
No dobře, teď vážně. I když vlastně - ten Heideggerův "Bůh" by k té Jiřím Karenem požadované "psychospirituální transformaci" nakonec vůbec nemusel mít nijak daleko. Svým způsobem jsou to jenom dva různé pojmy pro tutéž věc.
J. Karen se ale na nešťastného Metelce zastřeluje až s přespřílišnou vehemencí. Ten totiž nijak nepopírá, že "i rétorika hrozící klimatické apokalypsy k takovým pokusům o novou praxi nepochybně patří".
Matěj Metelec říká jediné: jestliže nevratná klimatická změna už opravdu stojí za dveřmi, nemá smyslu čekat až na tuto globální metanoiu celé současné planetární populace. Nýbrž je nutno začít s příslušnými opatřeními teď - teď hned. A za tím účelem je nutno používat takových přesvědčovacích forem a prostředků, kterými je možno současného průměrného občánka reálně dosáhnout. Tedy tím, co je spojeno s jeho každodenním životem, a nikoli dramatickými apokalyptickými vizemi, které jsou mimo dosah jeho chápání. Které jsou pro něj (alespoň až do té chvíle nežli skutečně propuknou) jenom zjevem zcela abstraktním.
Já tu nijak nesnižuji hodnotu argumentace prostřednictvím těch apokalyptických vizí (a osobně jsem sám přesvědčen, že nakonec opravdu jenom takováto katastrofická událost dokáže být dostatečným impulsem pro tu hlubokou mentální transformaci současného člověka; současné lidstvo si zřejmě opravdu bude muset napřed projít svou "smrtí", aby se mohlo zrodit lidstvo nové, respektive ve svých základních motivacích obnovené). Jde jenom o to si uvědomit, že i M. Metelec má pro svůj náhled na věc nemálo dobré důvody a argumenty. A že opravdu nemá smyslu se - jmenovitě v rámci levice - navzájem rozeštvávat jenom pro to, že ten jeden nemůže/nechce pochopit pravé motivace toho druhého.
Navíc lidé reagují různě. Když někomu lékaři řeknou, že brzy zemře, tak jeden člověk upadne do fatalismu a čeká pasivně na smrt, druhý člověk spáchá sebevraždu, aby to měl rychle za sebou, třetí člověk si chce ještě narychlo užít života (edite, bibite, post mortem nulla voluptas), čtvrtý člověk možná s nemocí bude bojovat, což je jistě správné. Nejlépe bojuje ten, kdo má naději, určitě ne ten, kdo propadne hysterii. A naději má nejspíš ten, kdo ví, že život není samozřejmost.
V každém případě, většina na lékaře dá, protože pro většinu lidí jsou lékaři autoritou. Kdyby jim totéž řekla neautorita, nevěřili by. Ještě tak možná někteří lidé věří léčitelům. Málokdo má schopnost rozpoznat sám, že má, dejme tomu, rakovinu.
Jinak souhlasím s panem Poláčkem, že je nutné naučit se chápat druhé, jejich motivace, a spolupracovat s nimi.
https://www.advojka.cz/archiv/2019/10/jazyk-apokalypsy-nebo-krize
Musím se přiznat, že mě k polemice přiměl ten Metelcův výsměch a mentorské rady o "chalupářské praxi". Ostatně ty argumenty o "praktickém chalupaření" asi spíše mířily na hnutí Rebelové proti vyhynutí, které používá radikálnější prostředky. Ale Metelec to všechno vezme šmahem, studenti, Rebelové, nerozlišuje, k tomu pleskne jakousi kritiku scientismu, která je úplně mimo a míchne to nějakým generačním ponaučením roku 1968...prostě ten text podle mě totálně odflákl.
A to si nějak nemůžeme teď na levici dovolit, protože nemáme čas :)