Apokalypsa jako cesta k revoluci?

Jiří Karen nesouhlasí s myšlenkou, že příliš apokalyptický tón aktivistů a aktivistek za řešení změny klimatu je pro celou věc pouze škodlivý. Jaké důvody ho k tomu vedou?

Ve svém komentáři pro kulturní čtrnáctideník A2 se publicista Matěj Metelec pouští do kritiky strategií klimatického hnutí. Jádro kritiky textu Jazyk apokalypsy, nebo krize? se týká apokalyptického tónu, se kterým aktivisté vstupují do veřejného prostoru.

Komentátor Advojky radí klimatickým aktivistům opustit chiliastická schémata, ve kterých novodobá klimatická Jana z Arku Greta Thunbergová vede dětskou křížovou výpravu, a namísto toho začít s lidmi diskutovat o nedostatku vody na zahrádkách pomocí „chalupářské praxe“. Nakolik je taková kritika opodstatněná a nakolik je pouhým neproduktivním mudrováním zaseklým v nefunkčních levičáckých schématech minulosti?

201377358Nejde tu o žádný obvyklý generační střet „mladí aktivisté proti starým konzervativcům“. Foto Zuhura Plummer

Metelcova kritika přílišné „hysterické apokalyptičnosti“ není ničím novým. V zahraničí bývá běžná a v zásadě pokrývá několik obvyklých obav spojených s nereflektovanými domněnkami ohledně psychologických reakcí lidí na vědomí katastrofy. Skupina „umírňovačů“ se snaží krotit emočně rozbouřené aktivisty, protože si myslí, že fakta o skutečném stavu planety by vedla k pasivnímu defétismu.

„Pokud je všechno skutečně tak zlé, že už včera bylo pozdě, sotva má smysl začít něco dělat zítra. Být horečnatě aktivní tváří v tvář zániku nedává smysl. Apokalyptický tón tak nakonec může mít za následek spíše apatii, než že by burcoval k aktivitě,“ sugeruje Metelec představu lidské bytosti reagující na zkázu s povzdechem a lahváčem, kynoucí rozpalujícímu se Slunci na zdraví. Takovéto úvahy mají několikero problémů.

Za prvé tento způsob uvažování paternalisticky a poněkud machiavelisticky deklasuje obyčejného člověka na zvířátko, které se nesmí dozvědět pravdu, protože by posléze nevykonalo nutný aktivismus. Člověk je zde, pod vlivem jakéhosi selského psychologismu, považován za křehoučkou vločku prudce vrhající flinty do usychajícího žita, jakmile se dozví pravdu.

Současná psychologická zjištění, která se opírají o promýšlení fází smutku, však formulují poněkud sebevědomější obraz člověka. Po absolvování všech fází, jako je například popírání, vztek či smlouvání, následuje fáze smíření, ve které jsme schopni opět racionálně přemýšlet, a hlavně konat.

Některé psychologické směry, jako například transpersonální psychologie, vnímají ztrátu jako častý katalyzátor takzvané psychospirituální krize, na jejímž konci může stát duchovně transformovaný člověk na vyšší úrovni existence. Složitý proces spirituální krize je ve své podstatě ozdravnou reakcí organismu reagující na násilný hybris, na překročení rozumné míry, na způsob existence v prudkém rozporu s „pravidly Vesmírného řádu“ a vlastní niternou duševní podstatou.

Jako základní podmínka pro úspěšně doběhnuvší proces psychospirituální krize se uvádí akceptace a přijetí, zatímco snaha o násilné popření (například pomocí psychofarmak) může být nebezpečná a vést k nenapravitelným škodám.

Není přicházející klimatická katastrofa takovou psychospirituální krizí, která je důsledkem naprosto bezprecedentního prznění životodárných ekosystémů naší matky Země?

Druhý problém snahy o změkčování a opatrného „předpřežvýkávání“ reality pomocí naučných příkladů se suchou zahrádkou na chatě spočívá v tom, že naprosto popírá objektivní realitu. Zatímco se má a předešlé generace různých antisystémových hnutí se všemi Gramscimi, Althussery, Žižeky a dalším složitým teoretickým haraburdím po desetiletí hrdinně (bez ironie) pouštěly do nesmlouvavého, zarputilého, idealistického, odvážného, avšak ve svém důsledku katastrofálně ztroskotavšího boje za proměnu světa, jedna vědecky suchá zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu spustila tóčo, jaké jsme tady ještě nezažili.

Londýn zablokovaný, tisíce lidí zatčených, mezinárodní studentské hnutí. Sen jakéhokoliv antisystémového aktivisty, či nikoli? Nechal by Matěj Metelec zveřejnit „apokalyptickou“ vědeckou zprávu mezivládního panelu, která zmobilizovala davy konkrétními tvrzeními a tikajícím hodinami zkázy, anebo by ji raději poněkud osekal, aby náhodou lidi nepřepadl defétismus?

Metelcův text tak pravděpodobně spíše vypovídá o autorově duševním stavu, což lze vysledovat jak z osobního tónu prvních řádků („Musím se přiznat, že mě zneklidňuje apokalyptická poloha, do níž občas sklouzává hnutí, které se zformovalo kolem hrozby klimatické změny.“), tak z poněkud zoufalé snahy napadnout vědecký konsenzus klimatologů s pomocí výběhových mušket levicové kritiky „sakralizace expertního vědomí“.

Zdá se, že autor zde ukázkově performuje fázi popření, když se snaží vysmívat politickým komunikačním zkratkám hnutí (…trochu ztrácím přehled, kolik času máme na to něco změnit, jestli se jedná o dvanáct let – nebo už jen jedenáct a půl?), čímž vlastně zatápí pod kotlem postfaktické ideologie autoritářů.

Ano, jistě. Taková teorie gravitace je vlastně také jenom „teorií“, jenom „sakralizovaným expertním věděním“, neměli bychom se jí dogmaticky zabývat. Ostatně s tou vědou to není tak jednoduché, kdo ví, jak to je, nikdo nemůže nic vědět, vědění je v moci elit, jako bychom slyšeli pokyvující metapopulistické autoritáře míchající absurdní hoaxy v úspěšném tažení za hegemonií moci, kterým paradoxně levicový komentátor přizvukuje.

Tvrzení, že scientizace protestu vede automaticky k depolitizaci, je v situaci, kdy vědecká zpráva spustila nejmasovější světové protestní hnutí, za hranicemi halucinace. Naopak se zdá, že věda vystoupila ze zdánlivě neideologického pole „objektivní neutrality“ a pochopila svou politickou roli tváří tvář největší výzvě, které naše civilizace kdy čelila.

Metelcův text je však cenný nejen tím, jak ukazuje limity pasivního pojetí environmentálního žalu. Táže se totiž po politickém subjektu či protagonistovi politického odporu a alternativy. Ve svém mentorském zápalu se zaplétá do pomýlené redukce protagonisty na „mladou generaci“ v pojetí generačního střetu s využitím historických paralel s rokem 1968. To je sice absolutně mimo, protože autor nerozlišuje různorodost klimatických hnutí (například v rámci hnutí Rebelové proti vyhynutí se masově nechávají zatýkat důstojní věkovití akademici), nicméně míří správným směrem. Ano, kdo má být protagonistou?

Myslím, že se jedná o naprosto klíčovou otázku. Situace je totiž poměrně přehledná. Naše planeta nalajnovala hřiště jednoznačně. Buď se, milí lidé, bryskně duchovně transformujete, anebo tady pomřete.

Pořád toužíte vykousnout druhému hrtan na potkání, protože má jinou barvu pleti či je členem jiné skupiny? Zemřete. Pořád toužíte stavět tanky, ponorky, atomové bombičky a navzájem se kohoutit skrze hrozbu nukleární zkázy? Zemřete. Pořád si myslíte, že nejdůležitější je nahromadit co největší množství peněz a zredukovat Zemi na znásilnitelný zdroj konzumentské extáze? Právě jste zemřeli.

Rozmysleli jste si to? Už rozumíte tomu, že jste všichni stejní lidé? Už chápete, že jste v první řadě Pozemšťané, kteří mají stejné základní potřeby a práva? Už jste akceptovali, že smysl zázračného života na kusu kamene plovoucího Vesmírem leží někde jinde než v hromadění imaginárních digitálních čísel? Už vnímáte, že jste stejně jako všechen ostatní život součástí jednoho celku?

Dobrá, v tom případě je nejvyšší čas technicky vyřešit ohřívání planety. Postavte masivní solární panely na Sahaře, udělejte místo pro miliony klimatických uprchlíků na roztáté Sibiři a zajistěte, aby každý člověk měl základní podmínky pro život. Technologii na to máte, dovednosti na to máte, jste neuvěřitelně kreativní a šikovní. Co zvolíte?

Vědomí apokalypsy nemusí vést k apatickému odevzdání. Naopak. Může nám coby katalyzátor geohumanistické spirituální krize pomoci konečně provést revoluční transformaci. Odvážíme se?

Je totiž možné, že nás může zachránit už jenom nějaká katastrofa.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 16.Května 2019, 12:55:50

"Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit," řekl svého času Heidegger.

-----------------------------------

No dobře, teď vážně. I když vlastně - ten Heideggerův "Bůh" by k té Jiřím Karenem požadované "psychospirituální transformaci" nakonec vůbec nemusel mít nijak daleko. Svým způsobem jsou to jenom dva různé pojmy pro tutéž věc.

J. Karen se ale na nešťastného Metelce zastřeluje až s přespřílišnou vehemencí. Ten totiž nijak nepopírá, že "i rétorika hrozící klimatické apokalypsy k takovým pokusům o novou praxi nepochybně patří".

Matěj Metelec říká jediné: jestliže nevratná klimatická změna už opravdu stojí za dveřmi, nemá smyslu čekat až na tuto globální metanoiu celé současné planetární populace. Nýbrž je nutno začít s příslušnými opatřeními teď - teď hned. A za tím účelem je nutno používat takových přesvědčovacích forem a prostředků, kterými je možno současného průměrného občánka reálně dosáhnout. Tedy tím, co je spojeno s jeho každodenním životem, a nikoli dramatickými apokalyptickými vizemi, které jsou mimo dosah jeho chápání. Které jsou pro něj (alespoň až do té chvíle nežli skutečně propuknou) jenom zjevem zcela abstraktním.

Já tu nijak nesnižuji hodnotu argumentace prostřednictvím těch apokalyptických vizí (a osobně jsem sám přesvědčen, že nakonec opravdu jenom takováto katastrofická událost dokáže být dostatečným impulsem pro tu hlubokou mentální transformaci současného člověka; současné lidstvo si zřejmě opravdu bude muset napřed projít svou "smrtí", aby se mohlo zrodit lidstvo nové, respektive ve svých základních motivacích obnovené). Jde jenom o to si uvědomit, že i M. Metelec má pro svůj náhled na věc nemálo dobré důvody a argumenty. A že opravdu nemá smyslu se - jmenovitě v rámci levice - navzájem rozeštvávat jenom pro to, že ten jeden nemůže/nechce pochopit pravé motivace toho druhého.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 16.Května 2019, 14:16:36

Jestliže v zahraničí se konají velké klimaprotesty, nemusí to být kvůli tomu, že účastníci mají mimořádný, panický strach ze smrti. Možná jsou jenom naštvaní. A možná na tom jejich naštvání se mají podíl i jiné záležitosti.
Navíc lidé reagují různě. Když někomu lékaři řeknou, že brzy zemře, tak jeden člověk upadne do fatalismu a čeká pasivně na smrt, druhý člověk spáchá sebevraždu, aby to měl rychle za sebou, třetí člověk si chce ještě narychlo užít života (edite, bibite, post mortem nulla voluptas), čtvrtý člověk možná s nemocí bude bojovat, což je jistě správné. Nejlépe bojuje ten, kdo má naději, určitě ne ten, kdo propadne hysterii. A naději má nejspíš ten, kdo ví, že život není samozřejmost.
V každém případě, většina na lékaře dá, protože pro většinu lidí jsou lékaři autoritou. Kdyby jim totéž řekla neautorita, nevěřili by. Ještě tak možná někteří lidé věří léčitelům. Málokdo má schopnost rozpoznat sám, že má, dejme tomu, rakovinu.
Jinak souhlasím s panem Poláčkem, že je nutné naučit se chápat druhé, jejich motivace, a spolupracovat s nimi.

Jiří Karen - Opava

Odkaz na text Čtvrtek, 16.Května 2019, 23:00:26

Asi by bylo fér tady zveřejnit odkaz na ten text z A2

https://www.advojka.cz/archiv/2019/10/jazyk-apokalypsy-nebo-krize

Musím se přiznat, že mě k polemice přiměl ten Metelcův výsměch a mentorské rady o "chalupářské praxi". Ostatně ty argumenty o "praktickém chalupaření" asi spíše mířily na hnutí Rebelové proti vyhynutí, které používá radikálnější prostředky. Ale Metelec to všechno vezme šmahem, studenti, Rebelové, nerozlišuje, k tomu pleskne jakousi kritiku scientismu, která je úplně mimo a míchne to nějakým generačním ponaučením roku 1968...prostě ten text podle mě totálně odflákl.

A to si nějak nemůžeme teď na levici dovolit, protože nemáme čas :)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.