Průmyslový rybolov zabíjí naše oceány. Přestaňme jej podporovat

Největším ohrožením našich oceánů nejsou plasty, nýbrž neregulovaný průmyslový rybolov. Na místě je mořské ryby nejíst, dokud se situaci nepodaří napravit.

Je to ta nejdůležitější zpráva, jakou lidstvo kdy obdrželo: všeobecný kolaps života na Zemi. V pondělí zveřejněné rozsáhlé mezinárodní hodnocení stavu přírody nám sděluje, že život naší planety je ve smrtící spirále. Přesto nepřekvapí, že se tato zpráva objevila jen na nemnohých titulních stranách britských deníků. Ze všech druhů pokřivenosti našich médií je zřejmě nejhorší jejich neschopnost informovat o tom, co je skutečně relevantní. Čím závažnější problém, tím méně pozornosti se mu dostává.

Tato slepota má svou příčinu. Kdyby si lidé byli plně vědomi toho, jak tíživá je naše situace, vyžadovali by systémové změny, které by přímo ohrozily zájmy těch, kdo média vlastní. Proto nás raději rozptylují podobnými prkotinami, jako je narození královského potomka či zuřivá sousedská bitva o dvorek. Často slýchám, že média jsou taková, jaká si zasloužíme. Není to pravda. Média jsou taková, jaká je miliardáři, kteří je vlastní, chtějí mít.

První povinností každého novináře by proto mělo být pokrývat opomíjená témata. Chci proto přivést vaši pozornost k 70 procentům povrchu naší planety, kterým se nedostalo mnoho pozornosti ani v těch nemnoha článcích o zmiňované zprávě: k našim oceánům. V nich totiž život kolabuje ještě rychleji než na pevnině.

A hlavní příčinou, jak zpráva OSN o biodiverzitě upozorňuje, nejsou plasty. Není to znečištění ani rozvrat klimatu, dokonce ani okyselování oceánů oxidem uhličitým. Je to rybolov. A protože právě komerční rybolov je nejdůležitějším faktorem, také o něm nejméně mluvíme. Příkladem může být čerstvý program Modrá planeta z dílny BBC, který se obezřetně vyhýbá jakémukoli střetu s mocnými zájmy. Není v něm ani slovo o fosilním či plastovém průmyslu – a jen letmá zmínka o rybolovu, jehož postavení chrání kombinace hrubé síly a romantických iluzí.

Když slyšíte slovo rybář, jaký obraz se vám vybaví? Nejspíš někdo, kdo vypadá jako „Kapitán Iglo“ ze starých reklam potravinářského gigantu Unilever na rybí prsty: má bílý plnovous, třpytivé oči, sedí v drobné červené loďce a vesele si pluje po zářící hladině? Je-li tomu tak, váš obraz rybolovného průmyslu možná potřebuje trochu zpřesnit.

Fishing-770x578Robolov je dnes provozován devastujícím způsobem kvůli kombinaci laxních pravidel a katastrofické neschopnosti států je vymáhat. Foto PETA

Jak upozorňuje loňská zpráva Greenpeace, 29 procent rybolovných práv v rámci stanovované kvóty patří ve Velké Británii pouhým pěti rodinám, z nichž všechny figurují na seznamu nejbohatších Britů podle Sunday Times. Jediná nizozemská nadnárodní korporace, jež provozuje obří rybolovnou loď, vlastní dalších 24 procent kvóty. Nejmenší lodě – kratší než deset metrů – představují 79 procent celé britské rybářské flotily, připadají na ně ale pouhá dvě procenta všech ryb.

Stejné je to všude na světě: obří lodě nejbohatších států sklízejí ryby v pobřežních oblastech chudých zemí, připravují tak miliony lidí o jejich hlavní zdroj bílkovin a vybíjejí přitom žraloky, tuňáky, želvy, albatrosy, delfíny a většinu dalšího mořského života. Pobřežní rybí farmy mají ještě horší dopady: ryby a krevety ve farmách jsou často krmeny na úkor likvidace celých mořských ekosystémů – tovární lodě s vlečnými sítěmi prostě vyloví všechno, na co přijdou a rozemelou to na krmení.

Volná moře – neboli oceány za hranicí dvě stě námořních mil širokého pásma teritoriálních vod – jsou zónou prakticky úplného bezpráví. Rybářské lodě tu mohou vléci lana s háčky dlouhá třeba i pětasedmdesát mil, která dokonale čistí moře od predátorů i jakýchkoli dalších živých bytostí. I pobřežní rybolov je dnes ale provozován devastujícím způsobem kvůli kombinaci laxních pravidel a katastrofické neschopnosti států je vymáhat.

Po několik let se populace tresek a makrel v okolí britských ostrovů začínaly pomalu vzpamatovávat. Začalo se mluvit o tom, že je můžeme znovu jíst s klidným svědomím. Obě nyní znovu kolabují. Mladé tresky, které se nesmí lovit, jsou na palubách průmyslových lodí ilegálně likvidovány (házeny přes palubu), takže reálné množství úlovků je pravděpodobně až o třetinu vyšší, než je povoleno. Makrela z britských vod kvůli stěží regulované chamtivosti rybolovného průmyslu ztratila před několika týdny svou ekologickou certifikaci.

Britská vláda tvrdí, že 36 procent anglických vod je „chráněno jako mořské chráněné oblasti“. Tato ochrana ale existuje jen v podobě čar na papíře. Komerční rybolov je vyloučen v méně než 0,1 procenta těchto falešných rezervací. Nedávná studie v časopise Science dokládá, že intenzita lovu vlečnými sítěmi v evropských „mořských rezervacích“ je ve skutečnosti vyšší než v nechráněných oblastech. „Mořské chráněné oblasti“ jsou dokonalá fraška, jejímž jediným účelem je oklamat veřejnost a přesvědčit ji, že vlády pro záchranu oceánů něco dělají.

Vzhledem k selháním Evropské unie bychom snad mohli doufat, že brexit bude představovat příležitost, abychom mohli dělat věci lépe. Mohli bychom – ale neděláme to. Naopak: zatímco Evropská unie má v plánu příští rok zavést právně závazné pravidlo, že žádný rybí druh nesmí být loven v míře větší, než je jeho přirozená schopnost reprodukce, britský zákon o rybolovu žádnou takovou pojistku neobsahuje. Neexistuje žádný plán, jak proměnit naše „chráněné oblasti“ v, ehm, chráněné oblasti. Plundrování našich moří se nejspíš jedině zintenzivní.

Nejvíce frustrující je na tom skutečnost, že regulovat rybolov je levné a snadné. Pokud by byl komerční rybolov vyloučen z větších oblastí moře, celkové množství úlovků by pravděpodobně paradoxně vzrostlo díky tomu, čemu biologové říkají „efekt přelévání“ – ryby a korýši se rozmnoží a dorostou v chráněných oblastech a následně se rozšíří do okolních vod.

Z jiných částí světa je prakticky osvědčeno, že kde se podaří prosadit účinnou ochranu moří, úlovky dramaticky vzrostou. Jak dokazuje výzkum publikovaný ve vědeckém časopise PLOS Biology, i kdyby byl rybolov zcela zakázán ve všech mezinárodních vodách – což by také měl být – celkový světový úlovek ryb by ve skutečnosti vzrostl, protože rostoucí populace ryb by migrovaly do vod pobřežních.

Pravidla přitom není nijak těžké vymáhat. Jak propočítal Světový fond na ochranu přírody (WWF), vybavit každou rybářskou loď v Británii delší než deset metrů zařízením, které by monitorovalo její pohyb, by celkem stálo jen pět milionů liber. Kamery a senzory by zaznamenávaly, co loď loví a kde, takže by to znemožnilo ilegální, pirátský rybolov. Instalace takového vybavení je nyní ale dobrovolná.

Jinými slovy, dodržovat zákony, které mají bránit ilegálnímu či nadměrnému rybolovu, je povinné, instalovat vybavení, které by umožnilo ověřit, zda se tyto zákony dodržují, je ale dobrovolné. Není žádným překvapením, že podobné vybavení tak dnes má méně než jedno procento rybářských plavidel. Vzhledem k tomu, jak masivní zisky se díky obcházení zákonů daří průmyslu generovat, není také žádný div, že tento průmysl pokračuje v likvidačním výlovu rybích populací a mořských ekosystémů bez ohledu na riziko jejich kolapsu.

Ryby a korýši, které bychom mohli s čistým svědomím jíst, tak prakticky neexistují. Nedávné skandály ukazují, že dokonce ani značka Marine Stewardship Council, která by měla údajně představovat nejvyšší standard udržitelnosti v rybolovu, není garancí skutečně rozumné rybářské praxe. Certifikovala kupříkladu dokonce „udržitelné tuňáky“, během jejichž lovu byly kvůli ploutvím zabíjeny také ohrožené druhy žraloků, a v britských vodách mimo jiné schvalovala lov mušlí metodou vlečného výlovu, která devastuje mořské dno.

Dokud nebude průmyslový rybolov řádně regulován a vykázán do patřičných mezí, neměli bychom jej podporovat. Jistě – nekupujte plastové tašky a brčka. Chcete-li ale opravdu pomoci oceánům, nejezte prostě ryby.

Text Stop eating fish. It’s the only way to save the life in our seas vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložil Josef Patočka.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pondělí, 13.Května 2019, 16:26:13

Naprosto přesný článek.

Bohužel i zde jsou řešení v kategorii "to nejde".

Ivo Horák - Praha 3

Bezmoc nominální moci aneb Někdy se nedaří ani pojmenovat hlavní zlo Pondělí, 13.Května 2019, 19:36:7

Každá doba byla pokrytecká, mnohé otřesné věci přecházela, a tepala jiné, většinou méně hrozné. Nejinak je tomu dnes. V příspěvku pod jiným článkem zmiňuji relativní přísnost hrozícího postihu týrání zvířat v případě nějakého zanedbání, nebo excesu drobného chovatele, a proti tomu samozřejmost, s níž je dáván průchod otřesnému cynismu při uplatňování vůči přemnohým zvířatům krutých a absurdních obchodních praktik.

Nejinak je tomu v případě moří a oceánů. Diskutuje se o plastech, do nichž se balí okurky, abychom nevnímali tak jasně vědomou devastaci mořských populací. Aby se vlčkovi veřejného mínění a aktivismu ucpal chřtánek, a velekoza zisků zůstala celá a ještě narostla.

Podnikatelský mechanismus funguje tak, že když poklesne přes všechna barbarská opatření množství vylovených ryb, zvedne se jejich cena, což rybářským firmám umožní pokračovat. Vzhledem k vysoké ceně se stane pro bohaté i jen bohatší konzumace rybího masa více ceněna a salonfähig (kdysi tyto vrstvy podobně uspokojovala neškodnější oděvní privilegia). Když už nepůjde opravdu skoro nic kloudného vylovit, velké podniky se prostě podnikatelsky přeorientují (nejsou to žádní rybáři a la Stařec a moře). Co je důležité: Za to, že zdecimovaly (v tomto případě nezlikvidovaly desetinu, ale na desetinu) stavy mnoha rybích druhů, nebudou podnikatelé žádat od států náhradu! Proto to asi vezme neblahý konec.

Naproti tomu, kdyby státy účinně zasáhly, nedoplatily by se odškodnění. Jeho výše by vypadala, jako že lidé ani nic jiného než ryby nejedí. Soudy by takhle konaly "spravedlnost". Co na tom, že opatření, k nimž se státy netroufají odhodlat, mají za cíl budoucí pokračování zisků na rybolov orientovaných velkopodniků!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.