Když loni Evropu spalovala rekordní vlna veder, pojmenovaná meteorology po Kerberovi, trojhlavém psovi z řeckých bájí a pověstí, střežícím vstup do pekelné říše boha podsvětí Háda, vyvolala po celé Evropě vlnu aktivity pracujících, kteří žádali ochranu před extrémními teplotami.

V Aténách zaměstnanci Akropole a dalších historických památek stávkovali každý den čtyři hodiny. V Římě popeláři vyhrožovali stávkou, pokud budou nuceni pracovat v časech nejhoršího vedra. Jinde v Itálii pracující v dopravě žádali klimatizované vozy a dělníci v továrně na baterie v Abruzzu vyhlásili stávkovou pohotovost, protože je zaměstnavatel nutil k práci v „podmínkách dusivého vedra“.

Mohlo by se skoro zdát, že staří Řekové museli mít nějakou předtuchu dnešní klimatické krize, když boha smrti Háda eufemisticky pojmenovávali také jako Plútóna, „dárce bohatství“. Mínili tím nerosty — v tehdejší době šlo o stříbro, dnes jde hlavně o fosilní paliva a kritické minerály. Jejich těžba z „podsvětí“ plní kapsy boháčů, a proto o nich staří Řekové mluvili jako o „plutokratech“.

A právě plutokratická struktura moderní společnosti vysvětluje její neuvěřitelně zpomalenou reakci na klimatický rozvrat. Tolik vyzdvihovaná „zelená transformace“ se ve skutečnosti takřka neděje — přinejmenším pokud jako měřítko bereme koncentraci skleníkových plynů v atmosféře. Ta stále narůstá, navíc se stále ještě zrychluje růst každoročních emisí a spolu s nimi i tempo přehřívání planety.

Rozhodování o řešeních zůstává pevně v rukou bohatých a mocných a jimi ovládaných institucí, které jsou — dáme-li stranou roli osobní lakoty a mocichtivosti — systémově předurčené k tomu, aby zásadně upřednostňovaly akumulaci kapitálu před obyvatelností planety.

V tomto kontextu je klimatická politika terénem třídního boje i v jiném smyslu, než je sebeobrana pracujících proti dopadům extrémního počasí, jako jsme toho byli svědky během loňských veder. Druhým rozměrem problému je nerovnost v tom, kdo ponese náklady opatření, která mají změny klimatu zmírnit.

Neoliberální elity se očividně v maximální míře snaží přenášet tyto náklady na bedra pracujících mas, čímž se prohlubuje trend posledních desetiletí — směřování ke stále brutálnější majetkové polarizaci. Tato snaha nevyhnutelně naráží na odpor. Otázka zní, jakou bude mít tento odpor podobu.

Jednu formou odporu představuje antiekologické tmářství, záměrně vyvolávané nebo osedlávané konzervativci a silami krajní pravice. Ti se tváří jako přátelé „pracujících rodin“, zatímco šlapou po té nejzákladnější potřebě všech pracujících: potřebě obyvatelné planety. Jiné formy jsou potenciálně progresivní — typicky vzpoura žlutých vest ve Francii.

Když vláda Emmanuela Macrona zvedla „zelené daně“ na pohonné hmoty, aby tak podpořila nákup úspornějších vozidel, venkovská pracující chudina a nižší střední třída, která si nová auta nemohla dovolit, si oblékla reflexní vesty pro řidiče a povstala proti daňové nespravedlnosti. Přestože se do protestů zapojilo i radikální křídlo odborového hnutí, nepodařilo se mu přetavit ho v koherentní politickou sílu, která by byla schopná nabídnout alternativní řešení jak sociální, tak ekologické krize.

Zkoumání zápasů a hnutí, v nichž se třídní a ekologický rozměr prolínají a doplňují, nám může napovědět, jak by bylo možné ekologickou transformaci utvářet, aby byla sociálně spravedlivá a vedená přímo pracujícími lidmi a jejich potřebami. „Třídní boj“ je tu pojímán ve svém nejširším významu, a zahrnuje tedy i témata ekologie, sociální reprodukce, sexuality, rasismu a dalších otázek, které jsou pro kvalitu života „pracující třídy“ úplně stejně podstatné jako platy a pracovní podmínky.

Jen z pohledu samotného kapitálu, na úzkém prostoru jednacího stolu mezi odbory a zaměstnavatelem, se může zdát, že se potřeby pracujících lidí dají zúžit na odpracované hodiny a vydělané peníze. Tony Mazzochi, americký odborový lídr, který je mimo jiné původním autorem pojmu „spravedlivá transformace“, reprezentuje jiný pohled. Mazzochi kritizoval poválečný americký sociální kontrakt, v rámci kterého se odbory výměnou za vyšší mzdyvzdaly ambice zasahovat do rozhodnutí o smyslu a podobě výrobních procesů. Zdůrazňoval, že zdraví a kvalita života pracujících se neomezuje na platy a vyžaduje změny ve všech aspektech života, na pracovištích i mimo ně.

Odpor na pracovištích

Klimatický rozvrat se ve zvýšené míře stává faktorem ve všech tradičních tématech třídního boje. Klimatická rizika se po celém světě stávají předmětem zápasů na pracovištích, mobilizují dělnické protesty a plní programy schůzí o bezpečnosti práce. Výzkum Freyi Newmanové a Elizabeth Humphrysové o stavebních dělnících v Sydney například dobře ukazuje, že sami pracující chápou tepelný stres jako třídní problém. „Naši šéfové nikdy nevylézají ze svých klimatizovaných kanceláři, když je opravdu vedro,“ bručí například jeden respondent, „nás zato nutí makat v pekelných teplotách i na fakt příšerných místech.“

Výzkum mimo jiné ukazuje, že právě tam, kde je třídní vědomí nejpokročilejší a odbory si udržely relativní sílu i navzdory neoliberálním útokům, dokázali si pracující vybojovat nejlepší opatření na ochranu bezpečnosti a zdraví při práci v kontextu přehřívajícího se klimatu. Protesty za lepší ochranu proti extrémnímu počasí — jako ty zmiňované v Aténách, Římě či Abruzzu — ukazují úzkou souvislost mezi zápasy pracujících a klimatickým a ekologických rozvratem.

Ještě větší rozsah má odpor proti nepřímým důsledkům. Sem patří revoluční povstání na Blízkém východě a v severní Africe během let 2010 až 2012, zapříčiněné mimo jiné dopady sucha a narůstajícími cenami potravin, stejně jako nedávné protesty zemědělců v Indii. K nim je třeba zařadit také odpor na pracovištích během pandemie Covid-19, přijmeme-li, že s nejvyšší pravděpodobností byl přenos viru SARS-CoV-2 na člověka také důsledkem ekologické devastace.