Redaktor České televize Petr Obrovský se v reportáži o výsledcích prvního kola francouzských parlamentních voleb nechal slyšet, že „země stojí před volbou dvou extrémů“. Na jedné straně je podle Obrovského postfašistická strana Marine Le Penové Národní sdružení, na druhé pak levicová koalice Nová lidová fronta zahrnující i „krajní levici v podobě komunistů a strany Nepodrobená Francie“. Podle Obrovského právě „jejich plán zvyšovat státní výdaje a daně pro bohaté by mohl být větším rizikem než program Národního sdružení“.

Obrovský v hlavní zpravodajské relaci veřejnoprávní televize bez jakékoli citace svým komentářem zarámoval Novou lidovou frontu jako větší hrozbu Francii než otevřeně rasistickou a nacionalistickou stranu, jejíž zakladatel Jean-Marie Le Pen označil holocaust za „drobný detail“ a jejíž bývalá předsedkyně, ale stále vůdčí osobnost Marine Le Penová vzala před deseti lety milionovou půjčku na volební kampaň od režimu Vladimira Putina.

Obrovský, novinář veřejnoprávní televize, se tak přidal k morální panice české pravice, která není schopna rozlišit progresivní daň a majetkové daně od gulagů a levnější obědy pro studenty od politických procesů. Ostatně hybridní novinář Michal Půr označil ve svém podcastu Novou lidovou frontu za „levicové psycho“ a otevřeně řekl, že je pro něj levice horší než pravice Národního sdružení.

Obrovský nebo Půr se v českém veřejném prostoru snaží vykreslit politický střet ve Francii jako souboj dvou extrémů, které ohrožují demokratický charakter země. Nic ale není tak daleko od pravdy jako tato naprosto zcestná aplikace již tak banální a přeceňované teorie podkovy, kde každý extrém musí mít svého stejně extrémního protivníka. Realita je taková, že levice se zavázala bránit republikánské hodnoty Francie, zatímco krajní pravice hrozí jejich rozvrácením.

Nová lidová fronta zachraňuje republiku

Odpovědnost za zachování republiky osvědčila levice před druhým kolem voleb tím, že její kandidáti v mnoha obvodech odstoupili z druhého kola, aby neštěpili demokratické hlasy. Francouzský systém je totiž dvoukolový a v momentu, kdy žádný z kandidátů nezíská nadpoloviční většinu hlasů, postupuje do druhého kola každý, kdo překoná hranici 12,5 %.

V 311 z 577 volebních obvodů se ve druhém kole měli utkat tři nebo dokonce čtyři kandidáti, přičemž kandidát levice, Macronova Spolu nebo pravicových Republikánů s největším počtem hlasů měl zůstat v souboji o mandát, zatímco ostatní by odstoupili tak, aby neštěpili hlasy proti Národnímu sdružení.

Tím by se šance lepenistů na vítězství značně snížila. To ale v mnoha obvodech nedodrželo Macronovo Spolu, jehož kandidáti neodstoupili a nadále štěpí demokratické hlasy ve prospěch rasistických nacionalistů.

Nejde ale jen o volební taktizování. Francii stejně jako mnoho dalších zemí trhají na kusy zásadní ekonomické a sociální nerovnosti navíc posilované asociální politikou škrtů. Macronově vládě se dlouhodobě nedaří zajistit propad kupní síly a úpadek veřejných služeb. Prosazuje navíc reformy, které situaci ještě zhoršují, ať už jde o daně na pohonné hmoty, které dopadly především na francouzskou pracující třídu, nebo o důchodovou reformu prosazenou i proti vůli parlamentu.

Nová lidová fronta přichází s pozitivní vizí prosociálních opatření, zvyšování produkce především v sektorech zeleného průmyslu a progresivního zdanění. V programu tak levice má zvýšení minimální mzdy, příplatky pro stážisty i učně, garantované ceny pro zemědělce nebo zastropování cen základních potravin a energií.

Zároveň chtějí „iniciovat plán průmyslové rekonstrukce s cílem ukončit závislost Francie a Evropy ve strategických oblastech průmyslové výroby“. Za účelem financování tak zásadních reforem chce levice zvýšit progresivní daně, zavést maximální výši dědictví nebo zdanit nadnárodní společnosti.

V zahraniční politice Nová lidová fronta požaduje „zastavení útočné války Vladimira Putina a dosáhnout toho, aby se zodpovídal ze svých zločinů před mezinárodní spravedlností“. Rovněž chce okamžité ukončení války v Gaze.

Program Nové lidové fronty má jasný leitmotiv: rekonstrukci společenské soudržnosti, demokratického státu a jeho veřejných služeb. V České republice něco neuvěřitelného a neslýchaného — levice zachraňuje demokracii a republiku!

Republikánská povaha levice

Naše historická zkušenost s bolševismem, komunistickou diktaturou a husákovskou normalizací nám brání vidět, že levice byla v mnoha historických momentech a v některých zemích stále je neoddělitelně spjata s ochranou republikánských hodnot a demokracie. V Rakousku třicátých let minulého století to bylo právě dělnické a sociálnědemokratické hnutí, které se postavilo za rakouskou parlamentní demokracii proti nastupujícímu nacismu.

A byla to i předchůdkyně a inspirace současné Nové lidové fronty, která zabránila nástupu fašismu ve Francii před druhou světovou válkou. A právě sociálnědemokratická levice ostatně v poválečné Evropě budovala prosperitu a sociální stát.

Primitivní antikomunismus nám v České republice nedovoluje vidět, že mnoho zdejších problémů souvisí s růstem nerovností, podfinancovaným státem a veřejnými službami. V zemi zasažené inflací, kde reálná mzda zaznamenala rekordní propad, zatímco banky a oligarchové od Andreje Babiše po Daniela Křetínského či Pavla Tykače vykázali astronomické zisky, si budeme i nadále nalhávat, že daně jsou ztělesněným zlem a „trestem za úspěch“. A budeme si také dále říkat, že nevadí, když se tisíce dětí nedostaly na žádnou střední školu, protože stát přece nemůže navyšovat výdaje.

Česká levice si to ale dílem zaslouží. Byla to totiž právě mocichtivost zdejší sociální demokracie, co levici přineslo do náruče oligarchy Babiše. Část zbytků SOCDEM navíc dnes pokukuje po koalici s milenkou velkokapitálu Kateřinou Konečnou.

Úspěch snah republikánských sil zvrátit nástup Národního sdružení k vládě ve Francii je samozřejmě otázkou. Nová lidová fronta ale ukazuje, jak může vypadat program demokratické, emancipační levicové alternativy nejen ve Francii, ale i v jiných částech Evropy, Českou republiku nevyjímaje: posílení solidarity ve společnosti pro všechny, nastartování produkce v zelených odvětvích od průmyslu, veřejné dopravy, solárních panelů nebo větrných turbín po udržitelné zemědělství s odpovídajícími cenami pro zemědělce, zdanění bohatých a obnova veřejných služeb.