Valná většina komentářů ke kauze fiktivních asistentů francouzského Národního sdružení (do roku 2018 Národní fronty) se zabývá tím, zda se Marine Le Penová bude moci znovu — už počtvrté — ucházet o prezidentskou funkci. Hlavní sdělení se v tom ztrácí: Marine Le Penová byla uznána vinnou nezávislým soudem — společně s dalšími obviněnými — za nezákonné zaměstnávání parlamentních asistentů v letech 2004 až 2016.

Marine Le Penová a osm dalších europoslanců bylo odsouzeno za zpronevěru veřejných prostředků spolu s dvanácti poslaneckých asistentů za přijímání zpronevěřených veřejných prostředků, další tři členové strany byli odsouzeni za spoluúčast a jeden obžalovaný byl zproštěn viny. Celkově byla způsobená škoda vyčíslena na čtyři miliony eur z kapes evropských daňových poplatníků.

Fiktivní asistenti sice ve většině případů pracovali, ale ne tak, jak by měli. Formálně byli najati do rolí parlamentních asistentů, ale pracovali pro stranu — Národní sdružení — a její předsedkyni, což odporuje právnímu řádu.

Kauza se zprvu řešila na úrovni Evropského parlamentu, francouzská policie a potažmo justice se kauzou začala zabývat v prosinci 2016. Samotný soud začal v březnu 2024 a proběhl standardním způsobem, zejména co se týče dodržení práv obviněných, kteří dostali prostor pro řádnou obhajobu. Jasno mohlo být už dříve, kdyby Marine Le Penová a Národní sdružení nepoužily zdržovací taktiku. Le Penová dostala pokutu a hlavně čtyři roky odnětí svobody, z toho dva roky nepodmíněně.

Rozsudek jménem republiky

Největší pozornost se ovšem věnuje jejímu potrestání nevolitelností s okamžitou platností. Francouzský právní řád tuto možnost zná od roku 1992. Několikrát byl takto potrestán otec Le Penové Jean-Marie Le Pen — ale nikdy tak krátce před prezidentskou volbou jako nyní jeho dcera. V roce 2016 se dokonce zákonodárci shodli na tom, že aplikace tohoto trestu musí být u závažných činů, včetně zpronevěry, automatická.

Okrajová debata se v posledních dnech týkala otázky, zda byl tento princip aplikovatelný — vzhledem k tomu, že kauza vznikla před schválením zákona. Nicméně u Le Penové nešlo o automatické uplatnění, soud odůvodnil okamžitou aplikaci nevolitelnosti odkazem na závažnost trestního činu a odmítnutí Le Penové uznat chybu.

Debata se rovněž vede o samotné možnosti použití takového trestu — ve francouzském právu označeného jako komplementární, protože doplňuje hlavní trest — a jeho možného nesprávného použití v případu Marine Le Penové, právě protože je v současné době kandidátkou pro příští prezidentské volby. Mnoho politických komentátorů proto tvrdí, že poslední slovo mají dostat voliči.

Volič má ovšem jinou úlohu než soudce a nemůže ji suplovat. Ponecháme-li stranou, že Marine Le Penová už třikrát v prezidentských volbách neuspěla, faktem zůstává, že voliči na svých právech kráceni určitě nebudou, jelikož za Národní sdružení může kandidovat někdo místo ní, jelikož samotná strana zakázaná nebyla.

V této souvislosti se také připomíná, že Marine Le Penová může být stále jmenována například premiérkou, neboť tato funkce nepodléhá volbě. Faktem ovšem je, že ze současné perspektivy jsou šance alternativního kandidáta mizivé.

Poměrně dlouho očekávané soudní rozuzlení skrývá však ještě několik dalších rovin, které jsou neméně důležité než jen otázka, zda bude Marine Le Penové moci kandidovat.

Lepenovský nepotismus a zkorumpované elity

Primární rovina je totiž nelegální financování lepenovské strany. Na rozdíl od jiných podobných kauz, jako v případě současného premiéra Françoise Bayroua a jeho strany, šlo v případě Národního sdružení o systém nevídaných rozměrů, který umožňoval zaplatit fungování strany samotné. Sama Marine Le Penová přiznala, že od roku 2009 parlamentní asistenti strany pracovali v pařížském ústředí strany, nikoli pro Evropskou unii.

Nelze přitom ponechat stranou další skutečnost: asistenty se totiž stávali lidé z nejbližšího okolí Jean-Marie Le Pena a následně Marine Le Penové. Jednalo se například o jejího osobního bodyguarda, o její osobní asistentku, ředitele kabinetu, dva tehdejší místopředsedy strany — včetně tehdejšího partnera Le Penové Louise Aliota, který následně byl sám zvolen europoslancem —, a rovněž její někdejší švagrovou. Odsouzenou je i Le Penové neteř.

Jednoduše řečeno: byl to systém v rukou Marine Le Penové, byť jej sama nezaložila, pro potřeby financování strany. Vznikl ve chvíli, kdy strana měla značné finanční problémy. Bylo to ovšem současně také v době, kdy jedním z hlavních témat pro Národní sdružení, respektive Národní frontu, byl boj proti „zkorumpovanému politickému systému a zkorumpovaným elitám“.

Pikantní je, že Le Penová v době, kdy na plné obrátky provozovala dnes prvoinstančně odsouzený nelegální systém financování vlastní strany, prohlašovala, že se zkorumpovaných politických elit jednoduše zbavíme tím, že zavedeme trest nevolitelnosti na doživotí. Jakmile se ale sama dostala do hledáčku Evropského parlamentu, francouzské policie a soudů, dosavadní kritička zkorumpovaných politiků upřednostňující princip „padni komu padni“ začala útočit na „rudé soudce“ a „zpolitizovanou justici“.

Z političky, která chtěla nejpřísnější tresty za zpronevěru, se stala navždy nevinná politička, která začala hájit další podobně „neprávem“ souzené lídry — například Françoise Fillona nebo Nicolase Sarkozyho, prezentované jako nevinné oběti zpolitizovaného (levicového) soudnictví.

Určité překvapení vyvolala reakce Le Penové, která na pečlivě vyargumentovaný rozsudek vycházející z návrhů trestu státního zastupitelství zjevně nebyla připravena. Důvod tkví v její pštrosí taktice, respektive údajné pověrčivosti. Po liknavé obraně, navzdory jasným znamením z listopadu 2024, ona a potažmo celá strana nechaly kauzu neřešenou a na její vyústění nebyly připraveny.

To z velké části vysvětluje neřízené a často nevhodné reakce, které vymazaly dlouhá léta usilovné snahy o normalizaci strany, tedy takzvanou strategii dediabolizace Národní fronty a následně Národního sdružení. Vracejí se lidé, které sama Le Penová dala ze strany vyloučit, aby neškodili image uskupení.

Zůstávají ovšem ve stínu halasné zahraniční podpory od politických příbuzných Marine Le Penové — od Vladimira Putina přes Viktora Orbána, Elona Muska, Donalda Trumpa až k Matteovi Salvinimu a dalším z evropské frakce Patriotů. Snad jen Andrej Babiš vsadil na umírněnější rétoriku. Podpory se Le Penové dostalo i od Giorgie Meloniové, k níž má blízko ODS.

Na náměstí Vauban před pařížskou Invalidovnou upozornila 6. dubna Le Penová své příznivce, že všude po světě média uznala, že je odsouzena neprávem. Letmý pohled na světová média dává však objektivnímu pozorovateli zcela jiný obrázek.

Právní stát

Kauza má i řadu vedlejších aspektů, možná méně patrných, ale nikoli nedůležitých. První z nich je výzva premiéra Françoise Bayroua k poslancům, aby zrevidovali možnost ukládat trest nevolitelnosti. Eric Ciotti, původně gaullista, dnes spojenec Národního sdružení, už prohlásil, že navrhne nový zákon, který zakáže trest nevolitelnosti s okamžitou platností.

Politika by však měla být povoláním, kde lze očekávat přísnější pravidla a zvýšený důraz na odpovědnost než v jiných společenských segmentech. Princip trestu nevolitelnosti tomu v zásadě odpovídá: jsme oprávněni očekávat od politiků bezúhonnost, zejména pak co se týče hospodaření s veřejnými zdroji.

Další problematická rovina vyvstala, když od druhoinstančního soudu přišla zpráva, že je připraven urychleně — do roku kauzu projednat. Taková ochota porušuje princip rovnosti a může vyvolat opodstatněný dojem, že vůči některým politikům platí jiný přístup než k ostatním občanům. Ač soud samotný zpolitizovaný nebyl, politika do kauzy očividně proniká.

Kauza se přitom nejspíš nezastaví u druhoinstančního soudu: v případě odvolání ke kasačnímu soudu lze rovněž očekávat zkrácení lhůt a definitivní trest těsně před prezidentskými volbami.

Ať už bude výsledek jakýkoliv, nepochybně můžeme očekávat, že Marine Le Penová bude pokračovat v útocích na rozsudek a soudy, respektive správní právo i demokracii — především prostřednictvím médií a sociálních sítí.

Už teď je jasné, že Národní sdružení a Marine Le Penová použijí v zahraniční známou rétoriku o zpolitizované justici a tím se budou snažit delegitimizovat nejen soud a vyřčený trest, ale i samotný právní stát a potažmo demokracii voláním po „pravém právním státě“.

Zvrácené představy krajní pravice

Le Penová si jako možného náhradníka již před časem zvolila Jordana Bardellu. Mladý nadějný politik ale projevil nedostatečnou politickou zkušenost, když nechtěně v reakci na rozsudek na síti X de facto uznal, že Marine Le Penová je vinna. Jeho volba měla původně přilákat mladé voliče, což se dosud dařilo — předpokladem je ale že hlavním tahounem Národního sdružení zůstane Le Penová. Tam, kde nebudou stačit planá slova a nepodložená tvrzení, jako například v televizních debatách nebo na náměstích, jeho kandidatura neobstojí.

Velká demonstrace na podporu Marine Le Penové a její strany nenaplnila 6. dubna představy o lidové akci. Demonstrace Národního sdružení jasně ukázala, že se strana a její kandidátka dostaly do trumpistické logiky odmítání reality, kázání vlastní specifické „pravdy“ a vyvolávání starých démonů krajní pravice, zatím však bez schopnosti vyvolat vytouženou společenskou reakci, kromě hlasité mezinárodní podpory iliberální a krajní pravice v cizině.

Marine Le Penová učinila reakční krok zpět, byť umírněnějším tónem než používá americký prezident Trump. Nyní vyvolává „mírový a demokratický, lidový a vlastenecký odpor“, boj proti „soudcokracii“ a prezentuje sebe sama jako současného Martina Luthera Kinga, což je vzhledem k minulosti, ale i podstatě současného sporu značně nepřístojné. Fakta jsou ale jasná.