Politika v bezmála celé EU v poslední dekádě řeší podobný problém: jak si poradit s vytlačováním klasických politických sil z části spektra a jejich nahrazováním silami jiného typu — různými protestními demagogicko-populistickými uskupením či podnikatelskými projekty.

V některých zemích reagují klasické strany budováním velkých protikoalic — to je dnes případ Německa, Rakouska, Rumunska či Lotyšska. Jinde, jako například v Chorvatsku, Bulharsku, Finsku, Švédsku a donedávna Nizozemsku, se snaží nové subjekty omezeně zapojovat. U nás, na Slovensku či v Itálii pak dané síly už spektrem prostupují kompletně.

Francouzská politika přitom stojí jakoby mimo tyto přístupy — jde si svou vlastní unikátní cestou. Režim neoficiální velké koalice v čele s blokem prezidenta Macrona, typický pro léta 2017 až 2022, skončil částečně, když Macron dosáhl v roce 2022 znovuzvolení jen s obtížemi, a definitivně, když minulý rok ztratil ve zvláštních parlamentních volbách třetinu poslanců. Přesto si současný prezident počíná, jako kdyby i napodruhé jasně vyhrál a kontroloval stabilní většinu.

V zemi se za poslední rok vystřídali tři premiéři, přičemž každý se orientoval více doprava. Žádnému se ale současně nepodařilo získat s protestní pozicí spokojené lepenisty, kteří dnes kontrolují 142 poslaneckých mandátů z 577 — podobnou část jako blok prezidenta. Zcela nevyslyšen pak zůstal největší stoosmdesátičlenný blok Nové lidové fronty, spojené levice.

Země tak jako by ve druhém Macronově funkčním období už neměla plnohodnotnou vládu — již kabinety Élisabeth Bornové (květen 2022 až leden 2024) a Gabriela Attala (jaro 2024) byly bez většiny; vlády Michela Barniera (podzim 2024) a Françoise Bayroua (jaro 2025) pak visely čistě ve vzduchu.

Kabinet dosud posledního pověřeného premiéra Sébastiena Lecorna nastoupil v září za velkého hněvu, že Macron nerespektuje výsledky parlamentních voleb. A opět nepředložil nic nového. Prezident přišel zase se stejným typem politika, stejným formátem vlády a podobným programem. Hned v prvním říjnovém týdnu tak Lecornu padl — aby se vzápětí vrátil s druhým premiérským pověřením.

Nyní se tedy ve Francii skládá vláda znovu a znovu bez jasné většiny. Jediným rozdílem je, že Lecornu dostal nově pokyn soustředit se čistě na prosazení rozpočtu. K tomu ho Macron zplnomocnil, aby slíbil odklad zvýšení věku odchodu do důchodu a další eventuální kompromisy. Těmi si snad může jednorázově získat zbytky tradiční pravice a smírnou část levého středu.

Rozpočtová debata zaměstná francouzskou politiku nejméně do prosince. Co bude potom, zůstává otázkou. Jedna skupina pozorovatelů předpovídá další mimořádné parlamentní volby, jež by se mohly konat hned na jaře spolu s lokálními — v těch by ovšem dle průzkumů opět posílili jak lepenisté, tak antimacronovská levice.

Další skupina pozorovatelů soudí, že všechno půjde jako doposud. Třetí předpokládá naopak změnu, vládu přijatelnou i na delší dobu jak pro macronovce, tak pro tradiční pravici a levici — tedy jakési přece jen velkokoaliční, a v dnešní Evropě standardní, řešení; ovšem maximálně na rok a půl, do konce Macronova mandátu.

Otázka důsledků