Politika v bezmála celé EU v poslední dekádě řeší podobný problém: jak si poradit s vytlačováním klasických politických sil z části spekrta a jejich nahrazováním silami jiného typu — různými protestními demagogicko-populistickými uskupením či podnikatelskými projekty.

V některých zemích reagují klasické strany budováním velkých protikoalic — to je dnes případ Německa, Rakouska, Rumunska či Lotyšska. Jinde, jako například v Chorvatsku, Bulharsku, Finsku, Švédsku a donedávna Nizozemsku se snaží nové subjekty omezeně zapojovat. U nás, na Slovensku či v Itálii pak dané síly už spektrem prostupují kompletně.

Francouzská politika přitom stojí jakoby mimo tyto přístupy — jde si svou vlastní unikátní cestou. Režim neoficiální velké koalice v čele s blokem prezidenta Macrona typický pro léta 2017 až 2022 skončil částečně, když Macron dosáhl v roce 2022 znovuzvolení jen s obtížemi, a definitivně, když minulý rok ztratil ve zvláštních parlamentních volbách třetinu poslanců. Přesto si současný prezident počíná, jak kdyby i napodruhé jasně vyhrál a kontroloval stabilní většinu.

V zemi se za poslední rok vystřídali tři premiéři, přičemž každý se orientoval více doprava. Žádnému se ale současně nepodařilo získat s protestní pozicí spokojené lepenisty, kteří dnes kontrolují 142 poslaneckých mandátů z 577 — podobnou část, jako blok prezidenta. Zcela nevyslyšen pak zůstal největší stoosmdesátičlenný blok Nové lidové fronty, spojené levice.

Země tak jakoby ve druhém Macronově funkčním období už neměla plnohodnotnou vládu — již kabinety Élisabeth Bornové (květen 2022 až leden 2024) a Gabriela Attala (jaro 2024) byly bez většiny; vlády Michela Barniera (podzim 2024) a Françoise Bayroua (jaro 2025) pak visely čistě ve vzduchu.

Kabinet dosud posledního pověřeného premiéra Sébastiena Lecorna nastoupil v září za velkého hněvu, že Macron nerespektuje výsledky parlamentních voleb. A opět nepředložil nic nového. Prezident přišel zase se stejným typem politika, stejným formátem vlády a podobným programem. Hned v prvním říjnovém týdnu tak Lecornu padl — aby se vzápětí vrátil s druhým premiérským pověřením.

Nyní se tedy ve Francii skládá vláda znovu a znovu bez jasné většiny. Jediným rozdílem je, že Lecornu dostal nově pokyn soustředit se čistě na prosazení rozpočtu. K tomu ho Macron zplnomocnil, aby slíbil odklad zvýšení věku odchodu do důchodu a další eventuální kompromisy. Těmi si snad může jednorázově získat zbytky tradiční pravice a smírnou část levého středu.

Rozpočtová debata zaměstná francouzskou politiku nejméně do prosince. Co bude potom, zůstává otázkou. Jedna skupina pozorovatelů předpovídá další mimořádné parlamentní volby, jež by se mohly konat hned na jaře spolu s lokálními — v těch by ovšem dle průzkumů opět posílili jak lepenisté, tak antimacronovská levice.

Další skupina pozorovatelů soudí, že všechno půjde jako doposud. Třetí předpokládá naopak změnu, vládu přijatelnou i na delší dobu jak pro macronovce, tak pro tradiční pravici a levici — tedy jakési přece jen velkokoaliční, a v dnešní Evropě standardní, řešení; ovšem maximálně na rok a půl, do konce Macronova mandátu.

Otázka důsledků

S velkými reformami a řešením hlavních problémů Francie už v zásadě nikdo nepočítá. Macron být prezidentem potřetí nemůže. Mohl by však ještě chtít vylepšit si odkaz. A ten je vinou popsané stálé nestability táhnoucí se už několik let dnes vskutku příšerný.

Klasikou už je propadlý rating, byť i ten aktuálně láme rekordy. Klasikou je přiznání, že se promarňuje čas. Čistě za stávající krize ovšem propadá i důvěra v celou demokratickou politiku.

Podle letošního Baromètre de la confiance politique měřeného Centrem politických výzkumu na Sciences Po (CEVIPOF) věří současné politice jen čtvrtina Francouzů; jednasedmdesát procent z nich přitom ztrácí důvěru i ve funkčnost demokracie. Většina by chtěla „silného lídra, jenž obnoví pořádek“, i když už samozřejmě ne v osobě jupiterského Macrona. Souběžně k horšímu se mění také mediální krajina.

Připočte-li se nepopulární daňové rozložení, enormě vysoká obsluha dluhu (aktuálně jde o 67 miliard eur ročně, tedy každoroční výdaj na úroky z dluhu ve výši dvou třetin celého českého rozpočtu) a hospodaření s permamentním deficitem nad pět procent HDP, těžko čekat nějaký jednoduchý obrat k lepšímu.

Zkušenost ze zářiové protestní mobilizace ukázala omezenost vlivu demonstrací a blokád. Posun tak zřejmě bude muset přijít opět z politiky. Pokud sám Macron nerezignuje, což si aktuálně přeje sedmdesátiprocentní většina, ale takřka nikdo to nepředpokládá, čeká Francii v roce 2026 velké hledání.

Do řádných prezidentských a parlamentních voleb na jaře 2027 by měla vysílat nové tváře většina sil spektra, protože Marine Le Penová bude mít kandidaturu pravděpodobně zakázánu soudem kvůli korupci. Snad tedy alespoň za rok uvidíme, kdo a jaký má plán Francii ze stávající stabilní nestability vymanit.