Lionel Jospin (1937—2026) po sobě zanechal obraz důsledného a diskrétního státníka hluboce oddaného republikánským hodnotám, v duchu toho, co dlouhodobě představovala francouzská Socialistická strana, kterou vedl v letech 1981—1988 a 1995—1997.

Už jeho otec byl členem Socialistické strany (tehdy ještě SFIO), byť jeho angažmá v místní vichistické správě mělo za následek desetileté vyloučení. Protestantské zázemí možná zapříčinilo jeho osobitý styl jednání, občas označovaný za strohý, vyznačující se náročnou politickou etikou, odmítající komunikační efekty a bazírující na vážnosti veřejného jednání. Bylo to součástí jeho politického bytí a důvodem jeho váženosti, ne-li oblíbenosti u širší veřejnosti.

Po studiu na Sciences Po Paris a ENA se Lionel Jospin věnoval diplomatické kariéře. Před vstupem do Socialistické strany (PS) byl členem trockistické OCI (Internationalistické komunistické organizace). Do nově založené PS vstoupil zjevně v době, kdy byl ještě členem OCI, čímž naplnil její strategii infiltrace, což vyplulo na povrch až v roce 2001. V 70. letech se ve znovuzaložené socialistické straně stal relativně blízkým spolupracovníkem Mitterranda a hrál nepochybně důležitou roli při nástupu této strany k moci.

Za zmínku stojí i to, že generačně představoval jakýsi mezník mezi starší generací socialistů často bez diplomů, ale s bohatou minulostí v nižších pracovních pozicích a s odborovými zkušenostmi, jako byli například Pierre Maurroy (1928-2013) nebo Pierre Bérégovoy (1925—1993), a mladšími kolegy (boomery), jako byl Laurent Fabius či Paul Quilès, kteří tvořili údernější šiky PS na přelomu 70. a 80. let. Tehdy byly označováni jako Sabra PS.

I to je důvod, proč se po jeho smrti objevilo mnoho komentářů, že s Jospinem vymřeli poslední velcí „sloni PS“, jak se označují významní socialisté a vůdci v klíčových letech, kdy se strana dostala od založení nové páté republiky v roce 1958 poprvé k moci.

Vzestup

V 70. letech zaznamenala jeho stranická kariéra rychlý růst, nejen jako experta strany na mezinárodní politiku. Jeho zpráva o vztazích s komunistickou stranou byla přijatá sjezdem PS, což bylo tehdy klíčové v rovině strategického postavení strany vůči svému úhlavnímu spojenci a konkurentovi. Poprvé Jospin uspěl v místních volbách v Paříži v roce 1977.

V roce 1981 byl zvolen poslancem Národního shromáždění, zdánlivě jako jeden z mnoha mladých nadějných socialistů, kteří se tam dostali po nástupu F. Mitterranda do funkce prezidenta republiky. Musíme si nicméně uvědomit, že ještě předtím se stihl stát prvním tajemníkem PS, právě místo Mitterranda.

Ve funkci předsedy strany byl následně několikrát znovuzvolen, než ho vystřídal Pierre Maurroy. Jeho vůdčí postavení ve straně bylo sice kritizováno (de facto za to, že ne vždy dokázal držet stranu pevně pod kontrolou), nicméně byl jedním z mála, kteří se například měli možnost zúčastňovat pravidelných tzv. úterních setkání s prezidentem Mitterrandem, kde se připravovaly středeční jednání vlády.

Jeho zvolení do Europarlamentu v roce 1984 může dnes působit jako zvláštní extempore. Nutno však vyzdvihnout, že v roce 1986, tedy ve volbách, jež byly pro PS bez nadsázky katastrofální, dokázal být Jospin zvolen dokonce dvakrát: poprvé v Paříži a následně na žádost místních i v předčasných volbách v Haute-Garonne (prvního mandátu se tehdy musel vzdát).

V letech 1988 až 1992 se Lionel Jospin stal ministrem školství ve první a druhé Rocardově vládě a v kabinetu Cressonové. Toto ministerstvo hrálo důležitou roli zejména po bouřlivých 80. letech, kdy se ukázalo, že volba právě Jospina byla správná.

Dlouhé Mitterrandovo prezidentství (1981-1995) zanechalo stranu v dost špatném stavu. Logické byly i tehdejší úvahy o tom, že socialisté nemohou vyhrát, ale pouze se připravit na další prezidentské volby, očekávané v roce 2002. Jacques Delors, který tehdy měl největší šance, tuto možnost vzdal a po vítězství ve stranických primárkách do klání šel právě Jospin.

Volby sice nevyhrál, dokázal ale nečekaně zvítězit v prvním kole. Následně v říjnu 1995 obdržel Jospin znovu post prvního tajemníka PS a stal se hlavním lídrem francouzské levice proti pravicovému prezidentovi Chiracovi a jeho vládě. A vsadil tehdy na logickou kartu spojené levice, která dostala nečekaně šanci v předčasných volbách na jaře 1997.

Premiérem

Vítězství této koalice umožnilo Jospinovi stát se premiérem, který měl po rozpuštění Národního shromáždění a prohraných volbách bezprecedentně silnou pozici vůči prezidentovi. Francie totiž od založení páté republiky vsázela vždy na silovější postavení prezidenta a jeho strany, vyjma situace, kdy prezidentský tábor prohraje volby a nastane kohabitace.

A tato v pořadí třetí kohabitace šla ještě dál než ty předchozí, protože vláda poprvé fungovala v koaličním režimu — pod vedením právě Jospina, který se snažil brát v potaz všechny nuance tzv. plurální levice. Tím taky Lionel Jospin zanechal nesmazatelnou stopu ve francouzském politickém životě. Zejména proto, že dokázal vést komplexní jednání a držet jasný směr.

Jakožto premiér inicioval významné sociální reformy, například dosud platný Personalizovaný příspěvek na autonomii (APA) pro závislé starší osoby, dnes zreformované Univerzální zdravotní pojištění (Couverture Maladie Universelle, CMU) nebo politiku boje proti vyloučení podporující zaměstnanost mladých lidí (Program emploi-jeunes, fungující v letech 1997—2002).

Jospinova vláda také například prosadila registrované partnerství. Další velkou změnou přijatou Jospinovou vládou se stal zákon zaměřený na podporu rovného přístupu žen a mužů k volebním mandátům a voleným funkcím z roku 2000 (tzv. genderová parita v politice).

Zavedení pětatřicetihodinového pracovního týdne se stalo stěžejní a nejznámější reformou jeho vlády, symbolizující snahu o výraznou modernizaci francouzského sociálního modelu. Kritika tehdy přišla nejen z pravicové opozice, ale i ostatních zemí, ač logika takové změny byla kombinací snah o zkrácení pracovní doby (bez snížení mzdy) a dosažení kýženého zvýšení zaměstnanosti.

Dopad tohoto kroku byl dalekosáhlý a principiální, na úrovni toho, čeho dosáhla levicová vláda Léona Bluma v roce 1936, tedy placené dovolené (což bylo ve své době také považováno za nerealistické) nebo zkrácení pracovní doby na 40 hodin týdně. Jospinovy změny svým významem dorovnaly i sociální reformy z roku 1981.

Výsledkem Jospinovy vlády bylo i díky příznivější ekonomické situaci snížení počtu nezaměstnaných o milion. Zároveň a vlastně paradoxně jeho vláda zůstává tou, která nejvíc privatizovala, a Jospin byl komunisty kritizovaný za to, že nebojoval za záchranu konkrétních pracovních míst například ve firmách Michelin či Vilvorde.

Odchod

Celkově příznivé vyhlídky premiéra se však záhy proměnily ve velké zklamání. Ačkoli prezidentské volby na jaře 2002 měly jasného favorita, Jospin si vyhlídky nečekaně (leč zákonitě) zhatil úspěšnou vládní logikou koalice pluralní levice. Místo toho, aby se totiž snažil sjednotit za svým jménem a priori vítěznou levici, dopustil, aby každá strana do prezidentského klání nominovala svého zástupce.

Pro koalici je totiž prezidentská volba zajímavá v tom, že každá strana jasným způsobem ověří sílu vlastní pozice, a následně si může nárokovat lepší postavení ve vládní koalici. Pro hlavního prezidentského kandidáta Jospina to ovšem znamenalo oslabení vlastního výsledku a v den prvního kola třetí místo. Jasný favorit se do druhého kola nedostal a ponechal Jacquese Chiraca proti lehce porazitelnému Jean-Marie Le Penovi.

Lionel Jospin vzápětí splnil slib a odešel z čelné politiky. Zůstal však ve straně (účastnil se například sjezdů jako řadový delegát) a sem tam se i veřejně projevil, například při publikaci svých pamětí, nebo v roce 2004, kdy se poněkud nečekaně postavil proti sňatkům homosexuálních párů. V roce 2012 ho jmenoval prezident Hollande do čela komise pro obnovu a etiku veřejného života, mezio lety 2014 a 2019 byl Lionel Jospin členem rady francouzského ústavního soudu.

V očích mnoha Francouzů zůstal Lionel Jospin jedním z nejoblíbenějších premiérů, nejen díky svému stylu a způsobu, jakým odešel z přední politiky, ale i díky tomu, jak vnímal politickou porážku a dokázal uznat odpovědnost za selhání. Také proto se stal Lionel Jospin ztělesněním dávno minulé levice, typem politika, který by se v dnešní uspěchané politice nejspíš ke slovu dostal jen stěží.