Když se řekne Bob Dole, vybaví se dnes už asi i střední generaci spíše jen karikatury ze seriálů Family Guy či Simpsonovi. Pouze lidé s větším zájmem o americkou politiku nebo ti, kteří vnímali světové dění už před rokem 1996, si ještě vzpomenou na významného republikána, jenž si osvojil zvláštní zvyk mluvit o sobě ve třetí osobě, na slavný prezidentský duel s Billem Clintonem nebo na dojezd kariéry jedné z nejvýraznějších figur americké politické scény v televizních reklamách, dnes už roztomile antikvárních.

Robert Joseph Dole byl přitom svého času skutečně nepřehlédnutelný. Byl dlouho nejvlivnějším americkým senátorem, byl vůdčím reprezentantem středopravého mainstreamu. Měl ty nejvyšší ambice a v sedmdesátých, osmdesátých let a ještě i devadesátých letech byl v USA známý podobně jako tehdejší prezidenti.

Když Dole ve druhé půli devadesátých let nejvyšší politiku opustil a odešel ve třiasedmdesáti letech do důchodu, zůstal na světě ještě čtvrtstoletí — dost dlouho na to, aby se stal jedním z živoucích symbolů „starých dobrých časů“. Podobně, byť v jiné formě, se to mimochodem stalo zde nedávno připomínaným Patu Robertsonovi a Henrymu Kissingerovi. S těmi tvořil Bob Dole jednu generaci.

Sám Bob Dole nemá v životopise nic tak temného jako robertsonovské tmářství či kissingerovskou krvavou reálpolitiku. Co do své veřejné image, to byl politik-hrdina z novinových titulků, Giant of History, jak se říkalo při jeho pohřbu. Reálně byl ovšem spíš hvězdou parlamentního a partajního provozu, i když v osobním styku působil jako člověk gentlemanský a nanejvýš charakterní.

Ideologicky stál Bob Dole na pravém středu. V kuloárech byl přitom vždy otevřen tradičním prorepublikánským lobbyistům.

Fascinující je, jak dlouhou dobu ve vrcholných pozicích Dole strávil — arciže tak dlouhou, že lze na jeho osudech proměnu politiky „starých časů“ vyučovat. V jistém smyslu by mohlo jít i o kroniku celé epochy: éry začínající za prezidenta Nixona, kdy Dole obětoval politické kariéře své první manželství, a končící o tři dekády později zmíněnými devadesátkovými reklamami, kde zpeněžil svou image důvěryhodného státníka, zejména v památné reklamě na Pepsi Colu.

Nad jiné ční v této doleovské kronice přitom roky 1976, 1988 a 1996 — tři momenty, kdy Bob Dole nakročil k těm nejvyšším politickým metám, avšak byl poražen, a to vždy spolupřičiněním nějaké tehdejší relativní novinky v řemesle politických kampaní.

Cesta vzhůru

Bod Dole se narodil v Kansasu v roce 1923, tedy v tomtéž, kdy se u nás stal obětí atentátu Alois Rašín. Šířeji známým se stal už v závěru 2. světové války, kdy jako dvaadvacetiletý branec přežil těžká zranění po útoku na nacistické kulometné hnízdo. Padly u toho tehdy tři čtvrtiny jeho čety. Sám Dole proležel na bojišti se střepinami v těle celkem devět hodin, než ho jako zázrakem našli a zachránili. Poprvé se tak dostal do novin.

Pro tisk se Dole rychle stal válečným hrdinou s Bronzovou hvězdou a dvěma Purpurovými srdci, který je odhodlán udělat vše pro to, aby mohl žít zase plnohodnotný život.

Jeho osudy sledovali novináři kuse až do 50. let, když se Dole po sérii operací upnul k soustavnému cvičení. Pravou ruku přesto nemohl nikdy plně používat a později v ní nosil preventivně sevřenou tužku či propisku, aby se vyhnul trapnému okamžiku, že mu někdo neznalý začne třást pravicí.

Již při rekonvalescenci si dostudoval práva a dal se na politiku, v Kansasu samozřejmě jako republikán. V roce 1960 byl poprvé zvolen federálním poslancem-kongresmanem a v roce 1968 pak senátorem Spojených států.

V horní a významnější komoře amerického parlamentu si mimo jiné dopiloval image ohromného kansaského patriota, která mu spoluzajistila četná vítězství a provázela ho až do smrti. V Senátu USA vydržel Dole od ledna 1969 až do června 1996, tedy bezmála třicet let. Předsedal řadě výborů a soustavně stoupal. V letech 1985 až 1996 vedl celý republikánský klub.

1976: vždyť je to jen debata

První z epických pádů v jinak kontinuálnám vzestupu — první z oněch epochálních porážek těsně před vrcholem — zažil Bob Dole v roce 1976. Tehdy byl už jednou z duší strany. Kvůli pohlcení prací v politice se poprvé rozvedl — je mimochodem doloženo, že dříve než se svou tehdejší ženou Phyllis řešil plány na rozvod s Richardem Nixonem. Další obětí kariéře se pak stal Doleův pes, který nevydržel cesty mezi Kansasem a Washingtonem v rozpáleném voze.

V roce 1975 se Dole znovu oženil a tentokrát definitivně. Washingtonská insiderka Elizabeth Hanfordová se v jeho společnosti stala sama ambiciózní republikánkou a později získala vysoké funkce: za Reagana byla ministryní dopravy, za Bushe staršího ministryní práce a v letech 2003 — 2009 senátorkou za Jižní Karolínu.

Podle některých životopisců se stala právě Elizabeth pozdějším vzorem Hillary Clintonové. S Bobem Dolem vytvořila na každý pád nerozlučnou životní i politickou dvojici.

V roce 1976 dosluhoval svůj druhý rok v prezidentském úřadě Gerald Ford, původní viceprezident Richarda Nixona, který získal nejvyšší úřad, když Nixon odstoupil po aféře Watergate. Ford měl nyní za republikány kandidovat znovu a jako viceprezidenta chtěl Nelsona Rockefellera, svého tehdejšího zástupce. Konzervativní křídlo republikánů — tehdy ještě reprezentované Barrym Goldwaterem, ale už i Ronaldem Reaganem — však newyorského exguvernéra nepřijalo a  Rockefeller nakonec sám ustoupil.

Jako náhradník byl vybrán právě Bob Dole. Pozičně moderate-conservative, kariérně zkušený, válečný hrdina — co se mohlo zvrhnout? Zvrhl se první Doleův velký střet se změnou povahy politického zápolení.

Právě v roce 1976 proběhla totiž v USA vůbec první velká televizní debata viceprezidentských kandidátů. Dole v ní nastoupil proti dvojce demokrata Jimmyho Cartera Walteru Mondaleovi a naprosto jí nezvládl. Byl tehdy snad ještě horší než Dan Quayle v roce 1988; byl ještě horší než Sarah Palinová na podzim 2008.

Podle historiků amerických prezidentských kampaní Dole absolutně nedocenil, jaký význam televizní debata už tehdy má, a připravoval se jen trochu těsně před ní. Před kamerami pak říkal, co ho zrovna napadlo, tahal argumenty z paty, šrouboval nudné větné konstrukce. Že má televize u voleb velkou moc, se vědělo už od debat Kennedyho s Nixonem v roce 1960. Druhá polovina 70. let ale byla érou, kdy už přebíjela vše ostatní.

Carter by tehdy možná porazil Forda i bez pomoci Doleova selhání — volby 1976 se konaly poté, co Ford omilostnil Nixona za Watergate, a byly vůbec posledními, kdy jižanské státy volily z principu demokraty.

V hodinách poltické rétoriky se ale dodnes připomíná Doleův debatní šrapnel: „If we added up the killed and wounded in Democrat wars in this century, it would be (...) enough to fill the city of Detroit,“ („Kdybychom spočítali všechny mrtvé a raněné ve válkách vedených Demokraty, stačilo by to na zalidnění města velkého jako Detroit.“) jako příklad výroku, kterým se dá ztratit u hned několika klíčových voličských skupin najednou, včetně pozůstalých po 300 tisících amerických padlých z 2. světové války.

1988: poražen televizní reklamou

Za republikánského prezidenta Ronalda Reagana v osmdesátých letech se Dole politicky opět zotavil. V roce 1980 si zkusil v primárkách kandidovat i proti samotnému Reaganovi, rychle však zase odstoupil. V roce 1988 ovšem již Reagan dosluhoval a republikáni se přeli o to, jakým směrem se vydá americká pravice dále.

Přirozeným následníkem se tehdy jevil Reaganův viceprezident George Bush starší. Bob Dole byl ovšem hned druhým z favoritů. Měl za sebou předsedání senátní většině a zkušenosti šéfa vlivného výboru pro finance. V parlamentu byl strůjcem řady Reaganových legislativních úspěchů.