Když se řekne Bob Dole, vybaví se dnes už asi i střední generaci spíše jen karikatury ze seriálů Family Guy či Simpsonovi. Pouze lidé s větším zájmem o americkou politiku nebo ti, kteří vnímali světové dění už před rokem 1996, si ještě vzpomenou na významného republikána, jenž si osvojil zvláštní zvyk mluvit o sobě ve třetí osobě, na slavný prezidentský duel s Billem Clintonem nebo na dojezd kariéry jedné z nejvýraznějších figur americké politické scény v televizních reklamách, dnes už roztomile antikvárních.

Robert Joseph Dole byl přitom svého času skutečně nepřehlédnutelný. Byl dlouho nejvlivnějším americkým senátorem, byl vůdčím reprezentantem středopravého mainstreamu. Měl ty nejvyšší ambice a v sedmdesátých, osmdesátých let a ještě i devadesátých letech byl v USA známý podobně jako tehdejší prezidenti.

Když Dole ve druhé půli devadesátých let nejvyšší politiku opustil a odešel ve třiasedmdesáti letech do důchodu, zůstal na světě ještě čtvrtstoletí — dost dlouho na to, aby se stal jedním z živoucích symbolů „starých dobrých časů“. Podobně, byť v jiné formě, se to mimochodem stalo zde nedávno připomínaným Patu Robertsonovi a Henrymu Kissingerovi. S těmi tvořil Bob Dole jednu generaci.

Sám Bob Dole nemá v životopise nic tak temného jako robertsonovské tmářství či kissingerovskou krvavou reálpolitiku. Co do své veřejné image, to byl politik-hrdina z novinových titulků, Giant of History, jak se říkalo při jeho pohřbu. Reálně byl ovšem spíš hvězdou parlamentního a partajního provozu, i když v osobním styku působil jako člověk gentlemanský a nanejvýš charakterní.

Ideologicky stál Bob Dole na pravém středu. V kuloárech byl přitom vždy otevřen tradičním prorepublikánským lobbyistům.

Fascinující je, jak dlouhou dobu ve vrcholných pozicích Dole strávil — arciže tak dlouhou, že lze na jeho osudech proměnu politiky „starých časů“ vyučovat. V jistém smyslu by mohlo jít i o kroniku celé epochy: éry začínající za prezidenta Nixona, kdy Dole obětoval politické kariéře své první manželství, a končící o tři dekády později zmíněnými devadesátkovými reklamami, kde zpeněžil svou image důvěryhodného státníka, zejména v památné reklamě na Pepsi Colu.

Nad jiné ční v této doleovské kronice přitom roky 1976, 1988 a 1996 — tři momenty, kdy Bob Dole nakročil k těm nejvyšším politickým metám, avšak byl poražen, a to vždy spolupřičiněním nějaké tehdejší relativní novinky v řemesle politických kampaní.

Cesta vzhůru

Bod Dole se narodil v Kansasu v roce 1923, tedy v tomtéž, kdy se u nás stal obětí atentátu Alois Rašín. Šířeji známým se stal už v závěru 2. světové války, kdy jako dvaadvacetiletý branec přežil těžká zranění po útoku na nacistické kulometné hnízdo. Padly u toho tehdy tři čtvrtiny jeho čety. Sám Dole proležel na bojišti se střepinami v těle celkem devět hodin, než ho jako zázrakem našli a zachránili. Poprvé se tak dostal do novin.

Pro tisk se Dole rychle stal válečným hrdinou s Bronzovou hvězdou a dvěma Purpurovými srdci, který je odhodlán udělat vše pro to, aby mohl žít zase plnohodnotný život.

Jeho osudy sledovali novináři kuse až do 50. let, když se Dole po sérii operací upnul k soustavnému cvičení. Pravou ruku přesto nemohl nikdy plně používat a později v ní nosil preventivně sevřenou tužku či propisku, aby se vyhnul trapnému okamžiku, že mu někdo neznalý začne třást pravicí.

Již při rekonvalescenci si dostudoval práva a dal se na politiku, v Kansasu samozřejmě jako republikán. V roce 1960 byl poprvé zvolen federálním poslancem-kongresmanem a v roce 1968 pak senátorem Spojených států.

V horní a významnější komoře amerického parlamentu si mimo jiné dopiloval image ohromného kansaského patriota, která mu spoluzajistila četná vítězství a provázela ho až do smrti. V Senátu USA vydržel Dole od ledna 1969 až do června 1996, tedy bezmála třicet let. Předsedal řadě výborů a soustavně stoupal. V letech 1985 až 1996 vedl celý republikánský klub.