Joe Biden byl ideální protikandidát Trumpa

Jiří Pehe

Vítěz prezidentských voleb v USA uspěl díky své smířlivosti. Jeho agenda je ale na americké poměry i tak velice reformní, přestože na Evropana to tak působit nemusí. Klíčovým aspektem Bidenova vítězství je pak osobnost viceprezidentky.

Vedle porážky Trumpa se Bidenovým největším politickým dědictvím možná stane Kamala Harrisová − nejen první žena v tak vysoké funkci, ale také politička, která by mohla zajistit postupný posun Demokratické strany směrem doleva. Foto FB Radio France Internationale

Ještě dlouho se povedou debaty o tom, zda Demokratická strana v USA neměla do boje s Donaldem Trumpem nasadit jiného kandidáta než Joe Bidena, který je politicky poněkud opotřebovaný a se vším všudy reprezentuje tradiční washingtonský establishment. Hlavně v levé části Demokratické strany zaznívaly hlasy, že je potřeba překonat obraz strany jako spoluhráče velkých korporátních zájmů a podporovatele globalizace. Strany, která sice formálně vyjadřuje podporu pro nižší střední třídy zasažené odchodem tradičních průmyslových odvětví do levnějších destinací v Asii i jinde, ale ve skutečnosti není ochotná bojovat za potřebné reformy.

Tento názorový střet se v Demokratické straně koncentroval do souboje o stranickou nominaci mezi Bernie Sandersem a Joe Bidenem. Sanders otevřeně prohlašoval, že se hlásí k demokratickému socialismu, a nabízel celou řadu na americké poměry radikálních reforem, pokud bude zvolen prezidentem. Mezi demokratickými voliči měl podporu zejména mezi mladými, což naznačuje, že jeho prohra s Bidenem zdaleka neznamená, že debata o posunu strany vlevo je u konce.

Lze ale argumentovat, že v kontextu boje s Trumpem byl Biden lepší kandidát. V levé části Demokratické strany sice převažovalo mínění, že na Trumpův pravicový radikalismus, který koketuje s rasismem a který navzdory slovní podpoře pro „obyčejné“ Američany negativně zasažené změnami ve struktuře hospodářství (především v podobě daňových reforem) podporuje zájmy nejbohatších vrstev, by bylo lepší odpovědět levicově-reformní agendou. Až na to, že takový názorový střet s Trumpem by se zřejmě minul s účinkem.

Trump si prostě, stejně jako mnoho jemu podobných populistů ve světě, pro sebe vytvořil obraz někoho, kdo přišel, aby rozmetal establishment. Někoho, kdo coby obhájce běžných lidí stojí nad ideologiemi. A bylo přitom úplně jedno, že je to lež. Jisté je, že k vítězství nad Trumpem nestačilo nabídnout sebevíce seriózně vyargumentované reformy levicového střihu, protože ty by v debatě s ním narážely nikoliv na seriózní protiargumenty, ale na amorfní populismus, který by se svého protikandidáta snažil znemožnit křikem o snahách zavést v USA socialismus kubánského nebo venezuelského typu a zničit „tradiční“ Ameriku.

Jinými slovy: bylo se možné po právu obávat, že ve střetu s někým jako Trump by nefungovaly kupříkladu argumenty, že dokonce i někdo jako Sanders by v Evropě stál v lecčems od evropských sociálně-demokratických nebo i řady křesťansko-demokratických politiků stále ještě „napravo“. Amerika si nikdy neprošla obdobím emancipace dělnictva a s tím spojených sociálně demokratických reforem. Její pohled na „levici“ a „pravici“ je tudíž dost odlišný od toho evropského.

I pojem „liberál“ má v USA zcela jiné konotace než v Evropě. Jsou jimi označováni „progresivisté“, jejichž tlak na změny se ovšem zdaleka netýká jen sociálně-ekonomických reforem evropského střihu, ale i kulturně-politických otázek, jako je postavení menšin, identity, inkluze či diverzity.

Byla to především tato kulturně-politická dimenze amerického liberalismu, jejíž dosavadní výdobytky bylo v souboji s Trumpem nutné obhájit tak, aniž by se jeho kandidát nevydal okamžitě všanc nálepkování. A ještě více bylo nutné postavit alternativu proti Trumpově osobnosti: tedy proti agresivnímu narcisovi, který pohrdá normami slušného chování, a svoje oponenty se snaží ukřičet.

Slušnost jako program

Biden byl v tomto ohledu dobrý kandidát. Už proto, že svojí ochotou hledat kompromisy přes politický střed a relativně čistým štítem reprezentoval lepší stránky washingtonského politického establishmentu, který Trump údajně přišel porazit. Ale i proto, že ačkoliv není politicky zdaleka tak výrazný jako někteří jiní, více ideologicky profilovaní demokraté, je obecně považován za symbol slušnosti.

„Slušnost“ je při povrchním zkoumání obvykle poněkud rozplizlý pojem, jenže v kontrastu s Trumpem nabývá zcela konkrétních významů. Slušný politik a člověk Biden byl prostě v mnoha ohledech tím, čím uřvaný a demagogický Trump není, a nikdy být nemůže. Většina americké společnosti přitom, zdá se, po čtyřech letech jeho vlády už nechtěla nic jiného, než aby se do nejvyšších pater americké společnosti vrátila normálnost a slušnost. Na debaty o zásadních reformách mnohým už nezbývaly síly.

Leckomu tak možná dokonce uniklo, že politický „centrista“ Biden nabízí na americké poměry ve skutečnosti dosti radikální reformní agendu. Jeho návrhy na reformy systému zdravotního pojištění by v případě schválení znamenaly revoluci, protože by umožnily přístup ke státnímu pojištění všem Američanům, přičemž by zároveň udržely možnost ponechat si soukromé pojištění těm, kdo to preferují. A daňovou revolucí, která by pomohla chudším Američanům i středním třídám, by byl v případě schválení jeho návrh na progresivně vyšší zdanění všech, jejichž rodinný příjem je vyšší než 400 tisíc dolarů ročně, jakož i na vyšší zdanění velkých korporací.

Silně reformní prvky má i Bidenův záměr investovat obrovské částky do „zelených“ technologií, doprovozený postupným omezováním ropného průmyslu. Někteří odborníci upozorňují, že pokud by se USA pod Bidenovým vedením připojily s tímto programem k pařížským klimatickým dohodám, výrazně by přispěly k dosažení jejich některých cílů.

Osobní historie jako argument

Ve střetu s Trumpem byla důležitá i Bidenova osobní historie. Zatímco Trump je v podstatě zkažený floutek z miliardářské rodiny, Biden mohl během různých předvolebních shromáždění znovu a znovu trpělivě vyprávět příběh někoho, kdo vlastním přičiněním vystoupal z ekonomicky postižené rodiny v dělnickém Scrantonu v Pensylvánii až do nejvyšších pater amerického politiky. A nepotřeboval k tomu ani tituly z nejprestižnějších amerických univerzit.

Mohl také nabídnout příběh člověka, který s noblesou a sebeobětováním překonal několik rodinných tragédií včetně tragické smrti jeho první manželky a dcery, a následně pak marného boje jeho syna Beaua s rakovinou v době, kdy byl Beau generálním prokurátorem státu Delaware.

Je možné argumentovat, že tento příběh oslovil milióny voličů právě v těch státech, kde se rozhodovalo. Tedy v „rezavějících“ státech okolo velkých jezer, kde si mnoho lidí do Bidenova tragického příběhu mohlo svoje vlastní nesnáze projektovat mnohem snadněji, než tomu bylo jak v případě Hillary Clintonové před čtyřmi roky, tak i v případě Donalda Trumpa poté, co ho více − a bohužel pro mnohé pozdě − prohlédli.

Američtí analytici upozorňují, že důležitou roli u těchto voličů hrála Bidenova schopnost empatie. I proto voliči přijímali jeho argumenty o potřebě bojovat s pandemií nemoci covid-19 mnohem vážněji než ty Trumpovy. To platilo i pro jeho návrhy na řešení devastujících ekonomických dopadů epidemie.

Biden při pohledu „zleva“ ve svém životopise samozřejmě má i některé kaňky, jako byla jeho podpora pro vojenskou invazi v Iráku. Jeho podpora pro intervenci v bývalé Jugoslávii je ale složitější téma, protože k ní přistupoval podobně jako český prezident Václav Havel. Tedy jako k intervenci, která má ukončit genocidu a porušování lidských práv. Navíc v době, kdy USA vedl demokratický prezident Bill Clinton.

Jeho vyzývatelka v primárkách, Kamala Harrisová, kterou si nakonec vybral za viceprezidentku, mu pro změnu připomněla, že kdysi hlasoval proti organizovanému svážení dětí z oblastí, v nichž žijí menšiny, do „bělošských“ škol. Biden se hájil, že se nesnažil zmařit samotné svážení dětí, chtěl jen, aby to byl program organizovaný nikoliv federálně, nýbrž jednotlivými státy a komunitami.

Obecně ale má coby jeden z nejdéle sloužících amerických politiků obdivuhodně čistý štít. Trump ho sice obviňoval z toho, že jako viceprezident pomohl svému synovi Hunterovi k lukrativním zakázkám a pozicím v Číně nebo na Ukrajině, ale nic z toho se nepodařilo dokázat. Doplatil na to spíše Trump, jehož impeachment Sněmovna reprezentantů odhlasovala kvůli tomu, že se dle jejího většinového mínění pokoušel přimět ukrajinského prezidenta k tomu, aby údajné korupční jednání Bidenů na Ukrajině vyšetřoval.

Důležitý byl v porážce Trumpa i Bidenův centrismus, který tolik vadil levici v Demokratické straně. Byl znám jako někdo, kdo byl během šestatřiceti let, které strávil v Kongresu jako senátor, schopný hledat kompromisy s umírněnými republikány. Což je při povaze amerického systému dvou stran poměrně důležité, zejména pokud prezident nemá podporu obou komor Kongresu. Biden byl také celoživotním přítelem republikána Johna McCaina, z něhož příběh mučeného zajatce během války ve Vietnamu udělal národního hrdinu.

Prezident na jedno období

Američanům, kteří dali Bidenovi svůj hlas, bylo jasné, že je prezidentem na jedno období. I to bylo důležité, protože se tím akcentovala role někoho, kdo kandiduje zejména proto, aby ukončil Trumpovo zhoubné působení v Bílém domě.

Biden se přitom mohl spolehnout na afroamerickou komunitu, kterou radikalizovaly Trumpovy rasistické postoje. Biden je dlouhodobě znám jako bojovník proti rasismu, přičemž reformy, které by se zaměřily na boj se systémovým rasismem, jsou jedním z bodů jeho prezidentského programu.

Ti, kdo Bidena vidí jako politika, který příliš neriskuje, by měli vzít v úvahu jeho výběr viceprezidentky. Kamala Harrisová stojí nejen názorově nalevo od něj, ale bude to první žena, navíc z imigrantské, etnicky menšinové rodiny, na postu viceprezidenta.

Biden si přitom byl jistě dobře vědom, že výběr Harrisové na jedné straně v jeho prospěch aktivizuje Afroameričany a další menšiny, zároveň ale je to červený hadr pro mnohé umírněné republikány. Věděl, že jejím výběrem staví řadu voličů před zásadní dilema, protože při jeho věku existuje šance, že ho Harrisová ve funkci prezidenta vystřídá ještě před koncem volebního období. A i kdyby ne, její viceprezidentská pozice z ní učiní přirozenou kandidátku demokratů v příštích prezidentských volbách.

Vedle porážky Trumpa se tak možná stane Bidenovým největším politickým dědictvím právě Harrisová − nejen první žena v tak vysoké funkci, ale také politička, která by mohla zajistit postupný posun Demokratické strany směrem doleva.

Diskuse
November 12, 2020 v 14.23
Ale nevyšlo to

Pro Trumpa byl Joe Biden opravdu ideální protikandidát, lepší než Jiří Drahoš pro Miloše Zemana, ale zdá se, že nakonec to stejně nevyšlo. Možná to zavinil koronavirus, možná mají Američané přece jen o trochu víc rozumu a demokratických tradic než Češi.

Ještě uvidíme, nakolik Biden pomůže Trumpovi k návratu za čtyři roky.

PK
November 12, 2020 v 19.22

Rozumí někdo tomu, co to soudruh Macháček mele?

PK
November 12, 2020 v 19.30

Tedy kromě evidentního zklamání a těšení se na revanš za 4 roky.

:o)

Podle mě je pan Macháček zcela nezpochybnitelně na Bidenově straně. Čili spojenec, pane Kolaříku.

JN

Řekl bych, pane Macháčku a pane Kolaříku, že Amerika je natolik rozdělená nenávistí, že vzájemná nedůvěra oněch dvou táborů je pochopitelná.

Kde se ta nenávist vlastně vzala, nad tím se ve vzájemné korespondenci veřejně zamýšlejí Sarah Haider a Ayaan Hirsi Ali.

https://letter.wiki/conversation/930#letter_3000

Možná, že když si to přečtěte, stanete se alespoň na chvíli přáteli.