Joe Biden byl ideální protikandidát Trumpa
Jiří PeheVítěz prezidentských voleb v USA uspěl díky své smířlivosti. Jeho agenda je ale na americké poměry i tak velice reformní, přestože na Evropana to tak působit nemusí. Klíčovým aspektem Bidenova vítězství je pak osobnost viceprezidentky.
Ještě dlouho se povedou debaty o tom, zda Demokratická strana v USA neměla do boje s Donaldem Trumpem nasadit jiného kandidáta než Joe Bidena, který je politicky poněkud opotřebovaný a se vším všudy reprezentuje tradiční washingtonský establishment. Hlavně v levé části Demokratické strany zaznívaly hlasy, že je potřeba překonat obraz strany jako spoluhráče velkých korporátních zájmů a podporovatele globalizace. Strany, která sice formálně vyjadřuje podporu pro nižší střední třídy zasažené odchodem tradičních průmyslových odvětví do levnějších destinací v Asii i jinde, ale ve skutečnosti není ochotná bojovat za potřebné reformy.
Tento názorový střet se v Demokratické straně koncentroval do souboje o stranickou nominaci mezi Bernie Sandersem a Joe Bidenem. Sanders otevřeně prohlašoval, že se hlásí k demokratickému socialismu, a nabízel celou řadu na americké poměry radikálních reforem, pokud bude zvolen prezidentem. Mezi demokratickými voliči měl podporu zejména mezi mladými, což naznačuje, že jeho prohra s Bidenem zdaleka neznamená, že debata o posunu strany vlevo je u konce.
Lze ale argumentovat, že v kontextu boje s Trumpem byl Biden lepší kandidát. V levé části Demokratické strany sice převažovalo mínění, že na Trumpův pravicový radikalismus, který koketuje s rasismem a který navzdory slovní podpoře pro „obyčejné“ Američany negativně zasažené změnami ve struktuře hospodářství (především v podobě daňových reforem) podporuje zájmy nejbohatších vrstev, by bylo lepší odpovědět levicově-reformní agendou. Až na to, že takový názorový střet s Trumpem by se zřejmě minul s účinkem.
Trump si prostě, stejně jako mnoho jemu podobných populistů ve světě, pro sebe vytvořil obraz někoho, kdo přišel, aby rozmetal establishment. Někoho, kdo coby obhájce běžných lidí stojí nad ideologiemi. A bylo přitom úplně jedno, že je to lež. Jisté je, že k vítězství nad Trumpem nestačilo nabídnout sebevíce seriózně vyargumentované reformy levicového střihu, protože ty by v debatě s ním narážely nikoliv na seriózní protiargumenty, ale na amorfní populismus, který by se svého protikandidáta snažil znemožnit křikem o snahách zavést v USA socialismus kubánského nebo venezuelského typu a zničit „tradiční“ Ameriku.
Jinými slovy: bylo se možné po právu obávat, že ve střetu s někým jako Trump by nefungovaly kupříkladu argumenty, že dokonce i někdo jako Sanders by v Evropě stál v lecčems od evropských sociálně-demokratických nebo i řady křesťansko-demokratických politiků stále ještě „napravo“. Amerika si nikdy neprošla obdobím emancipace dělnictva a s tím spojených sociálně demokratických reforem. Její pohled na „levici“ a „pravici“ je tudíž dost odlišný od toho evropského.
I pojem „liberál“ má v USA zcela jiné konotace než v Evropě. Jsou jimi označováni „progresivisté“, jejichž tlak na změny se ovšem zdaleka netýká jen sociálně-ekonomických reforem evropského střihu, ale i kulturně-politických otázek, jako je postavení menšin, identity, inkluze či diverzity.
Byla to především tato kulturně-politická dimenze amerického liberalismu, jejíž dosavadní výdobytky bylo v souboji s Trumpem nutné obhájit tak, aniž by se jeho kandidát nevydal okamžitě všanc nálepkování. A ještě více bylo nutné postavit alternativu proti Trumpově osobnosti: tedy proti agresivnímu narcisovi, který pohrdá normami slušného chování, a svoje oponenty se snaží ukřičet.
Pro Trumpa byl Joe Biden opravdu ideální protikandidát, lepší než Jiří Drahoš pro Miloše Zemana, ale zdá se, že nakonec to stejně nevyšlo. Možná to zavinil koronavirus, možná mají Američané přece jen o trochu víc rozumu a demokratických tradic než Češi.
Ještě uvidíme, nakolik Biden pomůže Trumpovi k návratu za čtyři roky.
Podle mě je pan Macháček zcela nezpochybnitelně na Bidenově straně. Čili spojenec, pane Kolaříku.
Řekl bych, pane Macháčku a pane Kolaříku, že Amerika je natolik rozdělená nenávistí, že vzájemná nedůvěra oněch dvou táborů je pochopitelná.
Kde se ta nenávist vlastně vzala, nad tím se ve vzájemné korespondenci veřejně zamýšlejí Sarah Haider a Ayaan Hirsi Ali.
https://letter.wiki/conversation/930#letter_3000
Možná, že když si to přečtěte, stanete se alespoň na chvíli přáteli.