↗

Vedle porážky Trumpa se Bidenovým největším politickým dědictvím možná stane Kamala Harrisová − nejen první žena v tak vysoké funkci, ale také politička, která by mohla zajistit postupný posun Demokratické strany směrem doleva. Foto FB Radio France Internationale

Ještě dlouho se povedou debaty o tom, zda Demokratická strana v USA neměla do boje s Donaldem Trumpem nasadit jiného kandidáta než Joe Bidena, který je politicky poněkud opotřebovaný a se vším všudy reprezentuje tradiční washingtonský establishment. Hlavně v levé části Demokratické strany zaznívaly hlasy, že je potřeba překonat obraz strany jako spoluhráče velkých korporátních zájmů a podporovatele globalizace. Strany, která sice formálně vyjadřuje podporu pro nižší střední třídy zasažené odchodem tradičních průmyslových odvětví do levnějších destinací v Asii i jinde, ale ve skutečnosti není ochotná bojovat za potřebné reformy.

Tento názorový střet se v Demokratické straně koncentroval do souboje o stranickou nominaci mezi Bernie Sandersem a Joe Bidenem. Sanders otevřeně prohlašoval, že se hlásí k demokratickému socialismu, a nabízel celou řadu na americké poměry radikálních reforem, pokud bude zvolen prezidentem. Mezi demokratickými voliči měl podporu zejména mezi mladými, což naznačuje, že jeho prohra s Bidenem zdaleka neznamená, že debata o posunu strany vlevo je u konce.

Lze ale argumentovat, že v kontextu boje s Trumpem byl Biden lepší kandidát. V levé části Demokratické strany sice převažovalo mínění, že na Trumpův pravicový radikalismus, který koketuje s rasismem a který navzdory slovní podpoře pro „obyčejné“ Američany negativně zasažené změnami ve struktuře hospodářství (především v podobě daňových reforem) podporuje zájmy nejbohatších vrstev, by bylo lepší odpovědět levicově-reformní agendou. Až na to, že takový názorový střet s Trumpem by se zřejmě minul s účinkem.

Trump si prostě, stejně jako mnoho jemu podobných populistů ve světě, pro sebe vytvořil obraz někoho, kdo přišel, aby rozmetal establishment. Někoho, kdo coby obhájce běžných lidí stojí nad ideologiemi. A bylo přitom úplně jedno, že je to lež. Jisté je, že k vítězství nad Trumpem nestačilo nabídnout sebevíce seriózně vyargumentované reformy levicového střihu, protože ty by v debatě s ním narážely nikoliv na seriózní protiargumenty, ale na amorfní populismus, který by se svého protikandidáta snažil znemožnit křikem o snahách zavést v USA socialismus kubánského nebo venezuelského typu a zničit „tradiční“ Ameriku.

Jinými slovy: bylo se možné po právu obávat, že ve střetu s někým jako Trump by nefungovaly kupříkladu argumenty, že dokonce i někdo jako Sanders by v Evropě stál v lecčems od evropských sociálně-demokratických nebo i řady křesťansko-demokratických politiků stále ještě „napravo“. Amerika si nikdy neprošla obdobím emancipace dělnictva a s tím spojených sociálně demokratických reforem. Její pohled na „levici“ a „pravici“ je tudíž dost odlišný od toho evropského.

I pojem „liberál“ má v USA zcela jiné konotace než v Evropě. Jsou jimi označováni „progresivisté“, jejichž tlak na změny se ovšem zdaleka netýká jen sociálně-ekonomických reforem evropského střihu, ale i kulturně-politických otázek, jako je postavení menšin, identity, inkluze či diverzity.

Byla to především tato kulturně-politická dimenze amerického liberalismu, jejíž dosavadní výdobytky bylo v souboji s Trumpem nutné obhájit tak, aniž by se jeho kandidát nevydal okamžitě všanc nálepkování. A ještě více bylo nutné postavit alternativu proti Trumpově osobnosti: tedy proti agresivnímu narcisovi, který pohrdá normami slušného chování, a svoje oponenty se snaží ukřičet.