Jak už rozebráno detailně v analýze všech trumpistických útoků na letošní volby, ani za celý uplynulý měsíc se neobjevil jediný nezvratný důkaz, že byly prezidentské volby v USA nějak zfalšované. Dosluhující prezident Donald Trump to přesto stále tvrdí. K dispozici má jen výpovědi jednotlivců typu Mellissy Caronové, kteří přísahají, že byli svědky podvodů všeho druhu; xkrát zpochybněné studie o cinknutých volebních terminálech a dávno vyvrácené, leč stále se vracející virály: manipulativně podané záběry z bezpečnostních kamer či zavádějící stížnosti na sčítání hlasů bez pozorovatelského dohledu.

Navzdory tomu se Trump pořád označuje za vítěze a hlásá, že prezidentem zůstane. Jakou šanci má volby ještě zvrátit? Podle drtivé většiny pozorovatelů mizivou. Času mají trumpovci sice dost — teoreticky až do inaugurace 20. ledna. Museli by však předložit, a u soudů skutečně obhájit, důkaz opravdu kolosálního podvodu — takový, jaký od 3. listopadu marně hledají.

Joe Biden byl zvolen prezidentem již také ve druhém stupni amerických voleb, to jest Sborem volitelů. Za nastupující hlavu státu ho uznal i starý republikánský establishment v čele s Mitchem McConnelem, šéfem republikánské senátní většiny. Dík tomu může Trump v podstatě zapomenout na zvrat na lednovém zasedání Kongresu bez zmiňovaného odhalení, tedy nějakou čistě politickou fintou.

Nejvyšší soud USA zároveň minulý týden odmítl robustní trumpovskou žalobou podanou texaským generálním prokurátorem, přestože ta měla teoreticky potenciál ještě výsledek změnit. Soud tímto jasně ukázal, že i když je ovládán republikány, nebude zasahovat do voleb jen proto, že by mohl na základě poskytnuté záminky.

Jaký to tedy má celé ještě smysl? Proč Trump ponouká svoje stoupence i právníky do desítek bitev, když ani za čtyřicet dní žádnou důležitou nevyhrál?

Proč Trump napadá stále bez důkazů, a přitom v tak bezprecedentní míře, integritu voleb, když je zřejmé, jak destruktivní to může v USA být nejen pro důvěru v instituce, ale i pro soudržnost celé společnosti?

Můžeme samozřejmě jen odhadovat; zde však šest zdůvodnění, na něž lze narazit v analýzách tématu v USA nejčastěji. Podle některých autorů platí přitom i dvě tři z uvedených možností zároveň.

1) Trump upřímně věří, že má podporu většiny Američanů, zatímco elity usilují o jeho svržení

Není mnoho pozorovatelů, kteří mají za to, že Trump myslí svá slova o „nejzmanipulovanějších volbách v historii“, „statisících ilegálních hlasů“ a tak dále upřímně. Jde o výrazně menšinový názor. Teoreticky je však opravdu možné, že tomu sám věří. Tedy alespoň obecně.

Trump si stěžuje na volební manipulace soustavně od svého vstupu do politiky. Stěžoval si na ně i při republikánských primárkách v první fázi, když ještě nebyl jasným favoritem (rok 2015); stěžoval si na ně při mid-terms election v roce 2018. Za zmanipulované označil dokonce i prezidentské volby 2016, které vyhrál — tvrdil po nich, že nad Clintonovou zvítězil také na počet hlasů, jichž ve skutečnosti získala o tři miliony více jeho soupeřka.

Jako prezident nechal k domnělým podvodům ve volbách 2016 ustavit vyšetřovací komisi. Později byla bez výsledku práce zrušena.

Lze pokládat za vyloučené, že by Trump dospěl k upřímnému přesvědčení o zfalšování letošních voleb až na základě toho, co se událo při nich — jak ukazuje ostatně analýza jeho tweetů od Wall Street Journalu, o zmanipulovaných volbách psal i tentokrát už dávno před tím, než měl možnost posoudit první „důkazy“.

Je ale možné, že je upřímně přesvědčen o soustavné snaze deep state — tedy neformální mocenské sítě propojující tradiční politický establishment, hlavní postavy masmédií, vedoucí kádry ve státní správě a finanční elity — bránit mu všemi prostředky, a třeba i volebními podvody, v prosazování té části jeho politiky, která se jim protiví; konkrétně v hospodářském neomerkantilismu, ve vyvazování USA z mezinárodních smluv i organizací a ve stahování amerických vojáků ze světa.

Na prosincovém mítinku v Georgii, kde Trump pomáhá republikánům v kampani před veledůležitými dodatkovými volbami, si prezident přímo stěžoval, že už čtyři roky čelí soustavné snaze „zvrátit vůli lidu, tedy výsledky voleb 2016“ — a že letošek je prý jen pokračováním. Nejeden mocný se stal v minulosti vězněm podobných představ o svém postavení v dějinách. V současnosti jsou navíc podobné typy utvrzovány ve své pravdě nejen nejbližším okolím, ale i statitisíci stoupenců na sociálních sítích či dokonce celými televizními stanicemi.

Donald Trump ve svých povolebních výstupech prokazatelně záměrně klamal, když se snažil vzbudit dojem, že prodlužující se sčítání hlasů znamená, že někdo někde ještě dodatečně hlasuje, aby zvrátil výsledek. Na veřejných mítincích navíc soustavně práší a stále straší i nástupem socialistů a komunistů. Určitě tedy lze říci, že mu ohledně letošních voleb nejde o pravdu. Avšak v permanentní spiknutí proti své osobě možná opravu věří.

2) Trump si chce udržet moc stůj co stůj, na vůli lidu mu nesejde. Vše od začátku plánoval

Názor, že Trump je v jádru autokrat a že pokud nevyhraje, je schopen provést puč, nezastávali v USA před letošními volbami už jen radikální levičáci, ale objevoval se i v mainstreamu. Důvodem bylo především Trumpovo soustavné předvolevní ujišťování, že volby 2020 budou zfalšované, a odmítání závazku jejich výsledek uznat.

V dnešní situaci je zajímavé se podívat na černé prognózy zpětně. Například NowThis News, což je zpravodajský kanál provozovaný zakladatelskou generací Huffington Postu, na konci října varoval: „Pokud se Donald Trump rozhodne ukrást volby, můžeme očekávat (…) že bude napadat proces sčítání hlasů a oddalovat proces certifikace, aby se všechno protáhlo až za hlasování Sboru volitelů 14. prosince (…) Takto může připravit Bidena o volitelskou většinu a nachystat si půdu pro to, aby o prezidentovi rozhodl až v lednu Kongres (…) Těsně po volbách můžeme čekat smršť žalob a administrativních stížností. Můžeme čekat ozbrojené trumpovce narušující sčítání hlasů přímo fyzicky. A Trump může i nařídit zásah federálních orgánů. Vyvolání chaosu, zpožďování sčítání hlasů a snaha znemožnit dokončení sčítání do 14. prosince, to vše posílí nedůvěru v legitimitu volby celkově. A v tuto chvíli přijde řada na ostatní republikány,“ hlásily NowThis News.

A ještě dále: „Republikány ovládané parlamenty států jako Michigan, Wisconsin a Pensylvánie mohou ve vzniklé atmosféře prohlásit volby za plné podvodů a Trumpa za právoplatného vítěze, načež vyberou nové protrumpovské vzdorvolitele. Kongres tak dostane výsledky od dvou volitelských sborů (…) a bude sám rozhodovat, které volitele uzná a které ne. Republikánští zákonodárci pak udělají vše pro to, aby prezidentství zůstalo Trumpovi.“

Naplnila se alespoň v obecných rysech příslušná očekávání? Ano i ne. Donald Trump a jeho tým skutečně využili desítky legálních i administrativních nástrojů, aby výsledek zpochybnili. Platí též, že se zjevně snažili natáhnout proces za 14. prosinec i že jednali s různými republikány o nominování vzdorvolitelů.

Na druhé straně těžko hovořit o skutečném puči. Protrumpovští ozbrojenci ani federálové nakonec nijak výrazně nezasáhli, na žádnou vzpouru volitelů nedošlo a výkon Trumpova právnického týmu působí místy až groteskně.

Pokud si chtěl Trump prostě udržet moc stůj co stůj a postupoval od počátku dle plánu, pak nebyl věru dobře připraven. Možná nepočítal s bazální integritou institucí, jako je Senát, ministerstvo spravedlnosti či Nejvyšší soud. Možná si myslel, že jeho moc nad republikány je podstatně větší. Spíše to ale bylo s Trumpovými plány a motivací celé poněkud složitější.

3) Trumpovi nejde už o letošní volby, ale o narativ pro další

Tento výklad je v současnosti zřejmě nejrozšířenější: Trump ve skutečnosti moc dobře ví, že prohrál. Ví i to, že volby zfalšované nebyly. Pro své budoucí plány má však za výhodnější tvrdit, že se stal pravý opak.

Donald Trump používá v celé své politické kariéře taktiku ostrého rozdělování společnosti. Připravuje se tím sice o vlídné zacházení ze strany mediálního mainstreamu a toleranci liberálů, zároveň ale získává plně loajální jádro stoupenců a v posledku i podporu těch, kdo se necítí reprezentováni jeho protivníky — sice ne nadšenou, ale přesto platnou.

Tato taktika funguje zjevně i po volbách — podle výzkumu zadaného televizí Fox měsíc po listopadovém hlasování si osmašedesát procent republikánů upřímně myslí, že volby ve skutečnosti nevyhrál Biden, ale právě Trump. A jak efektivněji udržet další dva, respektive čtyři roky mobilizovaný elektorát než narativem o ukradeném vítězství?

Všimněme si: Trump se přes všechno, co dělá, tváří, že důvěru ve volby — a v americkou demokracii — nikoliv podlamuje, ale zachraňuje. A pravice mu to opět věří. Podle citovaného průzkumu Foxu je šestašedesát procent republikánů přesvědčeno, že kolotoč žalob, který Trump po volbách roztočil, ve skutečnosti demokracii posiluje.

S takto připraveným publikem může Trump za dva roky mobilizovat k odplatě v mid-terms election. A v roce 2024 stačí oprášit znovu starý slogan: Make America Great Again.

Je už lhostejné, zda bude kandidovat v příštích prezidentských volbách opět sám Trump (v roce 2024 mu bude již osmasedmdesát let!), nebo zda připraví podmínky pro svého koně. Pokud mezi republikány neklesne přesvědčení o zfalšovaných volbách alespoň pod čtyřicet procent, bude to Trump, kdo bude straně dále de facto šéfovat.

4) Trumpovi jde především o peníze; o to, jak situaci maximálně vytěžit

Další aktuálně populární mínění — Trump uvažuje v nastalé situaci především jako businessman. Zastánci tohoto zdůvodnění poukazují zejména na ohromné finanční sumy, které zasílají Trumpovi stoupenci na jeho „boj za spravedlnost“ — a jež Trump přesměrovává obratem na splácení dluhů své kampaně. Na začátku prosince měl takto vybráno už 207 milionů dolarů.

A nemusí jít přitom jen o tyto „rychlé“ peníze. O názory exprezidenta okradeného o volební vítězství bude přirozeně větší zájem, než o názory exprezidenta, který nezískal podporu na druhé funkční období. Trump je již dnes středobodem zájmu nově vyrostlých kanálů, jako je například OANN, médií ještě daleko patolízalštějších než Murdochovy Fox News nebo New York Post. A ani zájem o „ukradené volby“ samy jen tak neopadne. Určitě vyjde kniha, budou rozhovory pro televize, budou se točit reportáže, dokumenty… Toto všechno se dá dobře zpeněžit.

Nebylo by ostatně ani moc šokující, kdyby si Trump nechal v budoucnu platit za podporu i od konkrétních republikánů. Dík jeho umění vystupovat mu chodí na mítinky stále davy lidí. Jeho vliv na členskou základnu je enormní. Celkem realisticky si lze dokonce představit, jak rozhoduje svými statusy na Twitteru tam nebo onde primárky. Zda bude příslušně honorován přímo v penězích, nebo v politice výhodné pro jeho podnikání, těžko dnes říci. Možná obojím.

5) Trump myslí nejvíce na soudy, bojí se vězení

Donald Trump si táhne za sebou z života před politikou několik finančních i civilních kauz. Další přibyly během jeho minulé prezidentské kampaně. Po roce 2016 bylo vše uloženo k ledu, protože americký prezident má ve funkci imunitu — tento fakt mimochodem znemožnil i slavné Mullerovo vyšetřování.

Odchodem z úřadu ovšem imunita končí. A zde může přijít vhod pomyslný politický štít. Je nesporně v Trumpově zájmu, aby zůstal dlouho co nejsilnější.

Joe Biden před volbami slíbil, že Trumpa před soudy nepožene — že nechá vše na nezávislém posouzení generálního prokurátora. Ten je však v americkém systému zároveň ministrem spravedlnosti, a tedy členem vlády. Vášně by vzbudilo Trumpovo obvinění jistě i v případě, že by výsledek voleb standardně uznal. Pokud však bude popohnán před soudy v situaci, kdy se hlasitě staví do role oběti odstavené spiknutím mocenských elit, vyjdou jeho stoupenci stoprocentně do ulic.

Bude chtít Bidenova vláda riskovat nové nepokoje, když nový prezident kandidoval se slibem sjednocovat? Takřka určitě ne. Možná dostane Trump od Bidena dokonce abolici…

Jak připomenul nedávno tematický speciál Vice News, na Trumpa se chystá i několik státních návladních, pro něž dilema vlády neplatí. I řadoví prokurátoři v USA mají však tradičně ostych otevírat kauzy, které zavánějí politikou.

Možná, že se tentokrát najde nějaká výjimka. Uvidíme. Na názoru, že se Trump staví svým povolebním postupem především do role potenciální oběti politického procesu, ale něco být může.

6) Za vším je Trumpovo ego, či jeho přesvědčení o potřebě bojovat vždy a všude

Ne málo pozorovatelů americké politiky má za to, že Trump ve skutečnosti není nějaký velký politický talent, ale že je jen člověkem z showbusinessu, který vstoupil do politiky v pravý čas — ví, jak na lidi i média, ale sám jedná především impulzivně. Podle jedněch má přitom povahu dítěte, jež odmítá přiznat vlastní chyby a raději donekonečna trucuje. Podle jiných v něm zůstala výchova ve rváče, který se nikdy nespokojí s prohrou. Podle dalších je prostě egomaniak.

Osobně beru podobná psychologizující vysvětlení v politice zpravidla s velkou rezervou — Trump není v šíření bludu o ukradených volbách ostatně zdaleka sám. Některé aspekty uvedeného zdůvodnění si ovšem pozornost zaslouží. Najdou se například situace, v nichž to vypadá, že Trump opravdu dětsky zkouší, kam až může zajít. A také i v těch nejbezvýchodnějších případech burcuje republikány, že musí za každou cenu bojovat.

Pro člověka, který i oficiálně vystupuje jako mistr světa ve všech disciplínách, musí být věru těžko stravitelné, když jej porazí o sedm milionů hlasů ve volbách někdo, komu se po celou kampaň přezdívá Sleepy, respektive Slow Joe. Pro psychologizující linku mohou hovořit i vzteklé výpady, jimiž Trump častuje na sociálních sítích každého významného republikána, když řekne k volbám nějako jen trochu jiného, než tvrdí Trumpův vlastní tábor.

Otázka, jestli chtěl Donald Trump po letošních volbách převálcovat demokracii záměrně, či zda hrozilo dané nebezpečí jen jako vedlejší důsledek, zůstane na každý pád ještě nějaký čas bez odpovědi. O potenciální nebezpečnosti přitom těžko pochybovat. Jak velkou škodu zvládl Trump svým povolebním trucpodnikem reálně napáchat, uvidíme nejpozději za dva roky. Spíše ale už dřív.