Letošní debaty především ukázaly, proč by Trump ani Biden prezidenty být neměli
Petr JedličkaPetr Jedlička komentuje výkon hlavních prezidentských kandidátů USA v letošních předvolebních debatách. Trump budil v obou dvou zejména dojem děsu, Biden soucitu. Oba přitom v každé různou formou a z různých důvodů.
Měsíc uplynul od doby, co jsem zde shrnoval slabiny Joa Bidena, jež může využít jeho protivník v aktuálních prezidentských volbách v USA Donald Trump. Hned několik z nich se přitom vztahovalo k předvolebním debatám. Ty máme nyní za sebou, a je tak na místě zhodnocení. Kvůli Trumpově covidu byly sice nakonec jenom dvě prezidentské debaty místo tří obvyklých, oba prezidentští kandidáti ovšem i tak odhalili vše podstatné. A popravdě — byl to dost zoufalý pohled.
U Donalda Trumpa se jistá úroveň příšernosti očekávala, ostatně ho už známe. V obou debatách ale dokázal laťku ještě posunout. V první to bylo naprosto zjevné — Trump štěkal doslova jako vzteklý pes, tak, že Biden takřka nemohl dokončit větu. Krom toho se většinu času střídavě chvástal, jak zemi ve všem pomohl, a střídavě vysmíval soupeřovi. Hřebem debaty bylo vtipkování na účet Bidenova nošení roušky, přičemž tři dny po střetnutí oznámil Trump vlastní covidovou nákazu. Nejděsivější byla pak Trumpova reakce na výzvu, aby odsoudil militantní neofašistickou organizaci Proud Boys, která se na prezidenta při svých akcích odvolává .
Americký prezident řekl doslova: „Proud Boys, stand back and stand by“ — tedy v podstě „stáhněte se, ale buďte v pohotovosti“. Tato hláška a další věty se zjevným pomrkáváním na ultrapravicové extrémisty posílila názor, že Donald Trump vede zemi k autoritářskému režimu. Stávající prezident také opět odmítl slíbit, že uzná volební výsledky a předá řádně moc, pokud prohraje, a dále odmítl byť i debatovat o existenci institucionálního rasismu v zemi.
„On prostě nechce, aby se věci zklidnily […] Protesty, střety v ulicích, napětí kvůli covidu, takto mu to vyhovuje,“ shrnula na kanálu TYT Anna Kasparianová.
V druhé debatě byl Trump daleko smírnější — zřejmě mu bylo vysvětleno, že nadbíháním extrémistům se v USA ani dnes volby nevyhrávají a že Bidena porazí ten, kdo získá střední třídy na předměstích. Civilnější a disciplinovanější projev ovšem zvýraznil jiné hlubiny Trumpovy politické osobnosti — za nic negativního nepřiznává odpovědnost, tlachavě a bez jakékoliv míry přehání, a nad to působí, jako by si stále neuvědomoval závažnost hlavních výzev, jimž USA v současnosti čelí.
Konkrétně — covid-19 je v USA dnes takový problém ne kvůli úvodnímu prodlení v reakci a následnému chaosu, ale proto, že jde o „strašlivý mor vypuštěný do světa Čínou“ a s tím je potřeba „naučit se žít“ a „nezavírat se doma ve sklepech“; chytří lidé platí na daních jen tak málo, jak mohou; pro Afroameričany neudělal „žádný jiný prezident tolik co Trump, možná s výjimkou Abrahama Lincolna“; s klimatickou změnou se má bojovat, „tedy pokud na ni věříme“, úspornými technologiemi a výsadbou „bilionu stromů“; odebíráním dětí ilegálním migrantům se prostě brání hranice, což se musí, a i ty klece, do nichž se děti migrantů za Trumpa zavíraly, jsou vlastně dílo Obamy.
Biden? Zaskočený, vyhýbavý, znavený
U prezidentského nominanta demokratů Joa Bidena se především vyhlíželo, zda prezidentské debaty zvládne vůbec ustát — od jara přibývalo zpráv o úpadku jeho kognitivních schopností, sem tam se mluvilo dokonce i o demenci. Ustát debaty se Bidenovi nakonec podařilo. O moc víc ale nikoliv.
V první debatě útočil Trump na Bidena ze tří směrů:
- jako na politika bez vlastní vůle, jenž bude dělat to, co mu nakáže stranická levice,
- jako na starce, který už nemá potřebnou sílu a rozhodnost k řízení země,
- jako na typického představitele establishmentu, který za desítky let v nejvyšší politice nedokázal nic, pouze mluvil a dával vydělávat svojí rodině.
Biden se snažil bránit, často však působil zaskočeně a místo vracení úderů se uchyloval k relativizujícímu smíchu. Trump přitom cílil specificky na nejznámější exviceprezidentovi slabiny, jako je Bidenem prosazený crime bill z roku 1994, který usnadnil zavírání zejména mladých Američanů za pouhé držení malého množství drog, či pochybnou manažerskou kariéru jeho syna Huntera v Číně a na Ukrajině. Na to měl být Joe Biden připraven — a nebyl.
Jak ukázaly podebatní průzkumy, útoky se nakonec zřejmě minuly účinkem, neboť Trump sám zvolil příliš horečnatou formu podání a chvílemi působil až jako jurodivý. To však nic nemění na faktu, že Biden se nedokázal hájit — tedy snad kromě kritiky z přílišné levicovosti a telegenického Will you shut up, man?. Což je jednoduše málo.
Druhá debata byla klidnější, Trump ale útočil i v ní, a to převážně strašením — pokud vyhrají demokraté, všechno zničí, budou socializovat zdravotnictví, zvyšovat daně, bourat neekologické domy a zavírat továrny. O Bidenovi pak znovu několikrát zaznělo, že už sedmačtyřicet let v politice jen mluví a slibuje, ale nic nevykonal (jako typický kariérní politik), a že, když byl viceprezidentem, bohatl dík tomu nejen syn Hunter, ale i oba Bidenovi bratrové.
Joe Biden se tentokrát nenechal tolik okřikovat — možná i proto, že Trump tolik nekřičel. Něco vysvětlil, často však reagoval vyhýbavě, obecně či poukazy na ruskou propagandu. V poslední třetině debaty působil navíc už dosti unaveně, a i když mluvil souvisle a srozumitelně, místy už vykazoval takové potíže, že vzbuzoval až politování. „Tak už ho pusťte domů,“ napadlo jistě nejednoho pozorovatele.
Naštěstí je tu program
Donaldu Trumpovi nelze upřít energičnost, která je v jeho čtyřiasedmdesáti letech obdivuhodná, a zjevnou showmanskou průpravu — i když někdejší rošťácké tepání ultrakonzervativců, establishmentu a politických konvencí z voleb 2016 je už dávno pryč. Jinak však vyšel Trump z letošních debat pro vnějšího pozorovatele jako prolhaný, nadutý, ignorantský a nehumánní člověk, jako omezený, zaslepený, nezodpovědný, a v důsledku nebezpečný politik.
Joeovi Bidenovi nelze zas upřít odhodlání leccos v současném chaosu v USA napravovat a přestat s rozeštváváním lidí. Jeho šarm politika-seniora s bohatstvím zkušeností, na němž stavěl za Obamova období, ale už také vyvanul. Z debat vychází Biden jako zachovalý sedmasedmdesátník, avšak též sedmasedmdesátník, na kterém je jeho věk znát. Váhavý, pomalý, opotřebovaný, navíc s těžkostmi hájit, co kdy udělal, člověk utíkající k frázím a politik zralý spíš na sepisování memoárů než na prezidentský post. Není to ageismus, je to nepřehlédnutelná věc — devětasedmdesátiletý Sanders působí v debatách nesrovnatelně líp.
Kdyby se měl divák debat rozhodovat jen podle osobnosti kandidáta, byla by letošní volba Američanů skutečně zoufalá. Oba uchazeči navíc takřka vždy v konkrétních dilematech ve svém politickém životě stranili velkému businessu (ač oba tvrdí opak), oba jsou mentálně pevně ukotveni v americkém establishmentu (ač i zde oba tvrdí, že v žádném případě), a oba postavili větší díl závěrečné fáze kampaně na útočení na druhého.
Žádný z nich zároveň spolehlivě nevyvrátil různá podezření na podvody, nepotismus, korupci či sexuální predátorství, která se k nim váží. A žádný z nich se zásadně nevymezuje vůči sebeprosazování USA ve světě i silovými prostředky.
Lidé však naštěstí dle osobnostních charakteristik volit nemusejí a debaty neznamenají všechno. Prezident USA také nevládne sám. Působí jako lídr skupiny nebo proudu, který se snaží naplnit určitou vizi, často i konkrétní část programu. A vize, kam a jak USA vést, se letos v Trumpově a Bidenově podání zásadně liší.
Jak a v čem konkrétně vyložím ještě ve zvláštním textu. Obecně důležité je však vědět, že i přes personální bídu lze letos ve Spojených státech volit odpovědně nejen menší zlo, ale i pozitivně, podle programu.