Upřímně: ti, kdo si přejí v USA hlubší změny než jen odstavení Trumpa a návrat ke clintonovsko-obamovským poměrům, nejsou z Bidenova čerstvě oznámeného viceprezidentského výběru zrovna nadšení. A z dobrého důvodu. Kalifornská senátorka Kamala Harrisová patří k nové stranické elitě — nové co do stáří, důrazů a způsobu vystupování, ne však co do zásadního programu. V zásadě je to další zástupkyně establishmentu, jen je o trochu jiná než Biden: především mladší a energičtější.

Není náhodou, že pro skupiny, které si nepřejí systémovou přestavbu americké politiky nebo zavádění důsledných transformačních reforem, byla Harrisová v aktuálním volebním cyklu od začátku kandidátkou číslo jedna, případně kandidátkou číslo dvě, hned po Bidenovi.

Svou roli jistě sehrálo, že je výrazná, obratná v mluvě a schopná vítězit — nejde o žádnou politickou mátohu a z pohledu části liberálů jde skutečně o ideální prezidentku.

Pravdou je ale i to, že ona sama bez vnějšího tlaku nikdy nic v systému nerozvrátí, a to včetně věcí, jež by si změnu od základů zasloužily. Příklady zde budiž způsob financování americké politiky, děravá regulace bank, přesouvání daní do států fungujících jako ráje v rámci USA či federální garance zdravotní péče.

Kdo si potrpí více na to, jak umí politik mluvit a zaujmout před kamerami, než na to, jak má věc promyšlenou do konkrétních politik, ten si Harrisovou oblíbí. Komu vadí divadelnost a hory šlehačky na korpusu standard, ten právě naopak.

Přesto má Bidenův výběr i světlé stránky. Není to pro demokraty žádná tragédie, spíše pokračování v dosavadním kurzu. K horšímu Harrisová Bidena nepředělá a volby mu neprohraje, svým způsobem může naopak pomoci. Navíc je tu i několik objektivně platných dílčích pozitiv.

Ovlivnitelná i zdola

Kamala Harrisová je extrémně oblíbená u velké části novinářů z amerického mainstreamu. Působí na ně příjemně, dává odpovědi tak, jak je očekávají, a jako někdejší státní zástupkyně dokáže i udeřit. Pokud chce někdo přes telemost originálně setřít něco trumpovského, stačí jí zavolat. Z hlediska velkých liberálních médií typu CNN nebo MSNBC nemohl Biden volit lépe.

Z hlediska progresivního křídla demokratů určitě Biden volit lépe mohl — na užším seznamu byly například Tammy Baldwinová, Elizabeth Warrenová či Karen Bassová. Mohlo být ale i výrazně hůř. Kamala Harrisová má svůj styl, co do konkrétních jednotlivých politik je ovšem přizpůsobivá.

Mnohem více než Biden dá na aktuální trendy. V otázkách jednotlivých reforem je přitom v příhodných okamžicích náchylná ustupovat nejen lobbyistům a donorům, ale i tlaku zdola. Typicky se tak dělo třeba za nedávných Black Lives Matter protestů.

Přechodně se již několikrát v minulosti přiblížila dokonce i reformním požadavkům důsledné levice. Že pak vždy zase uhnula, jí vyneslo u progresivců pověst oportunistky a falešnice. Bude-li mít ale reálný vliv — připomeňme, že vzhledem k Bidenově věku a kondici znamená letošní volba viceprezidentky dost možná i volbu toho, kdo bude ve skutečnosti vládnout —, dá se této „kvality“ využít.

Pokud doslouží Biden předčasně, anebo když vyhrají demokraté i volby 2024, budou mít USA lídryni, na níž má smysl působit nejrůznějšími kampaněmi, protesty či občanskou mobilizací. Kdyby si Biden zvolil takovou Susan Riceovou nebo Kyrsten Sinemovou, bylo by vymalováno úplně jinak. To lze považovat za dílčí pozitivum výběru Harrisové, řekněme: objektivní pozitivum číslo jedna.

Hlas Afroameričanů

Pozitivum číslo dvě — Kamala Harrisová se už nyní stylizuje do hlasu diskriminované části Afroameričanů a vše nasvědčuje tomu, že tak bude činit i nadále. K proměně slov v činy zde bude zapotřebí opět tlak zdola. Šance na prosazení některých zásadnějších změn alespoň v této oblasti však s nástupem Harrisové narůstá. 

Nejde zde ani tak o barvu její kůže, jako spíš o volební strategii demokratů a mobilizační taktiku. Těžko si představit, že by učebnicová příslušnice kalifornských bílých límečků Harrisová jezdila během kampaně agitovat mezi dělníky do továren v rust beltu — do Wisconsinu, Michiganu, Pensylvánie či Ohia. Daleko spíše ji uvidíme v rozviklaných státech jihu: ve Virginii, Karolínách, Georgii, Arizoně, Nevadě, na Floridě a možná i v Texasu. Tam se bude snažit zapůsobit na menšiny.

Do centra pozornosti se nyní opět dostanou požadavky účastníků protestů, jež zachvátily americká města po smrti George Floyda. Bude se řešit brutalita, militarizace i fungování policie celkově, bude se řešit rasismus, regulace zbraní, přežívající formy diskriminace i americké vyrovnávání se s vlastní minulostí.

Otázkou je tu přirozeně, co se nakonec opravdu prosadí. Ve většině uvedených oblastí je ale i samotná debata dosud neuzavřená a potřebná. Alespoň pro tyto volby se přitom zdá, že pro demokraty bude volič z tradičních afroamerických čtvrtí ještě důležitější než volič dělnický.