Většina z těch, kdo sledují americkou politiku, zřejmě ví, že viceprezidenta si vybírá každý z prezidentských kandidátů sám, respektive dle rad svého týmu a vlastního uvážení. Vybraný se pak stává jeho pomyslným číslem dvě — nejbližším spolupracovníkem, zástupcem a případně i nástupcem.

Všichni, nebo alespoň velká většina, zároveň tuší, že výběr viceprezidenta probíhá se zřetelem k nejbližším volbám — viceprezident by měl kompenzovat prezidentovy nedostatky, oslovit další státy, respektive voliče, a pomoci mu tak vyhrát. To ale není všechno. Pro tým každého z finálních prezidentských kandidátů je výběr viceprezidenta složitý několikaměsíční proces. A působí v něm celá řada důležitých, často ne tolik známých faktorů.

Například: viceprezident musí být objektivně kompetentní — buďto s ohledem na volební kampaň, nebo s ohledem na vládnutí, anebo — nejlépe — s ohledem na obojí. Obecně platí, že čím lepší má nominant pozici vůči svému soupeřovi v průzkumech, tím větší má sklon volit si viceprezidenta pro vládnutí. A naopak: čím horší (resp. vyrovnanější) pozici má, tím má silnější sklon volit viceprezidenta s ohledem primárně na volby.

V létě 2012 se příkladně zdála být jasnou favoritkou demokratka Hillary Clintonová, a tak si zvolila za spolukandidáta Tima Kaina — nevýrazně vystupujícího senátora, v jehož domovské Virginii by vyhrála i bez něj; Kaine měl však pověst výborného praktika a spolupracovníka, pro kterou ho zvažovali jako viceprezidenta už i John Kerry v roce 2004 nebo Barack Obama v roce 2008. 

Republikán John McCain byl naopak v létě 2008 proti Obamovi ve horším postavení, a tak si na naléhání poradců zvolil za viceprezidentku Sarah Palinovou — konzervativní hvězdu pódií a zábav, u níž se s pomocí při vládnutí příliš nepočítalo. Že Palinová pomohla McCainovi ve volbách nakonec tak, že ji o deset let později nepozvali ani na jeho pohřeb, to už je jiná otázka.

Dalším podobně důležitým, a přesto často přehlíženým faktorem je dobrý osobní vztah viceprezidenta a prezidenta. Oba musí být schopni výborně spolupracovat. Musejí si věřit. Toto kritérium soustavně podceňují zvlášť méně zkušení analytikové. Často přitom přehlušuje všechny ostatní.

George Bush junior například požádal v roce 2000 o pomoc s výběrem viceprezidenta Dicka Cheneyho, který sloužil už v dřívějších republikánských administrativách. Cheney Bushovi vhodné kandidáty vybral, Bush je však všechny odmítl a za viceprezidenta si vzal samotného Cheneyho.

Učinil tak i přesto, že proti demokratickému soupeři Alu Gorovi byl tehdy ve slabší pozici a Cheney mu v jednoduché volební aritmetice pomoci neměl — podobně jako Bush pocházel z jihozápadu USA a oslovoval i stejné voliče. Výběr se ale tehdy Bushovi vyplatil. Vedle sporných voleb 2000 vyhrál s Cheneym i v roce 2004 a v letech 2007 a 2008 nechal Bush Cheneyho v podstatě samostatně vládnout.

Faktor prověřování

Třetím příkladem důležitého nezjevného faktoru budiž kredibilita viceprezidenta, a to v nejširším významu. Prezidentova kampaň musí vědět o všech případných kostlivcích ve skříni, o všech krocích, hlasováních, podnikatelských i rodinných aktivitách dotyčného.

Slavný je případ Thomase Eagletona, viceprezidentského nominanta George McGoverna z voleb 1972, který nepřiznal McGovernově týmu, že se léčil s depresemi. V 70. letech šlo o diskvalifikační skutečnost a Eagleton se musel viceprezidentské nominace po příslušném odhalení zřeknout. Stalo se tak uprostřed již rozjeté kampaně, což McGoverna velmi poškodilo. Volby vyhrál pak s přehledem Richard Nixon.

Viceprezident USA jistě nemusí být svatoušek. Tým prezidenta se ale potřebuje na vše potenciálně problematické dopředu připravit. Z tohoto důvodu zažívá každý z více zvažovaných viceprezidentů po úvodních rozhovorech tzv. prověřování (vetting). Při něm studují týmy prezidentského nominanta vše od daňových přiznání, přes policejní záznamy až po články napsané potenciálním viceprezidentem v dětství pro školní časopisy.

V dotaznících, které k vettingu paří, musejí zvažovaní viceprezidenti odpovídat i na otázky typu, zda si stáhli někdy do počítače porno nebo zda měli nějakou mimomanželskou aférku. Občas pak dochází k paradoxním situacím jako při volbách 2016, kdy tým Donalda Trumpa prověřoval řadu dní daňová přiznání a majetkové poměry dnešního viceprezidenta Pence — sám prezident Trump ovšem svá přiznání nikdy nikomu neukázal. 

Popularita, frakce, establishment