Většina z těch, kdo sledují americkou politiku, zřejmě ví, že viceprezidenta si vybírá každý z prezidentských kandidátů sám, respektive dle rad svého týmu a vlastního uvážení. Vybraný se pak stává jeho pomyslným číslem dvě — nejbližším spolupracovníkem, zástupcem a případně i nástupcem.

Všichni, nebo alespoň velká většina, zároveň tuší, že výběr viceprezidenta probíhá se zřetelem k nejbližším volbám — viceprezident by měl kompenzovat prezidentovy nedostatky, oslovit další státy, respektive voliče, a pomoci mu tak vyhrát. To ale není všechno. Pro tým každého z finálních prezidentských kandidátů je výběr viceprezidenta složitý několikaměsíční proces. A působí v něm celá řada důležitých, často ne tolik známých faktorů.

Například: viceprezident musí být objektivně kompetentní — buďto s ohledem na volební kampaň, nebo s ohledem na vládnutí, anebo — nejlépe — s ohledem na obojí. Obecně platí, že čím lepší má nominant pozici vůči svému soupeřovi v průzkumech, tím větší má sklon volit si viceprezidenta pro vládnutí. A naopak: čím horší (resp. vyrovnanější) pozici má, tím má silnější sklon volit viceprezidenta s ohledem primárně na volby.

V létě 2012 se příkladně zdála být jasnou favoritkou demokratka Hillary Clintonová, a tak si zvolila za spolukandidáta Tima Kaina — nevýrazně vystupujícího senátora, v jehož domovské Virginii by vyhrála i bez něj; Kaine měl však pověst výborného praktika a spolupracovníka, pro kterou ho zvažovali jako viceprezidenta už i John Kerry v roce 2004 nebo Barack Obama v roce 2008. 

Republikán John McCain byl naopak v létě 2008 proti Obamovi ve horším postavení, a tak si na naléhání poradců zvolil za viceprezidentku Sarah Palinovou — konzervativní hvězdu pódií a zábav, u níž se s pomocí při vládnutí příliš nepočítalo. Že Palinová pomohla McCainovi ve volbách nakonec tak, že ji o deset let později nepozvali ani na jeho pohřeb, to už je jiná otázka.

Dalším podobně důležitým, a přesto často přehlíženým faktorem je dobrý osobní vztah viceprezidenta a prezidenta. Oba musí být schopni výborně spolupracovat. Musejí si věřit. Toto kritérium soustavně podceňují zvlášť méně zkušení analytikové. Často přitom přehlušuje všechny ostatní.

George Bush junior například požádal v roce 2000 o pomoc s výběrem viceprezidenta Dicka Cheneyho, který sloužil už v dřívějších republikánských administrativách. Cheney Bushovi vhodné kandidáty vybral, Bush je však všechny odmítl a za viceprezidenta si vzal samotného Cheneyho.

Učinil tak i přesto, že proti demokratickému soupeři Alu Gorovi byl tehdy ve slabší pozici a Cheney mu v jednoduché volební aritmetice pomoci neměl — podobně jako Bush pocházel z jihozápadu USA a oslovoval i stejné voliče. Výběr se ale tehdy Bushovi vyplatil. Vedle sporných voleb 2000 vyhrál s Cheneym i v roce 2004 a v letech 2007 a 2008 nechal Bush Cheneyho v podstatě samostatně vládnout.

Faktor prověřování

Třetím příkladem důležitého nezjevného faktoru budiž kredibilita viceprezidenta, a to v nejširším významu. Prezidentova kampaň musí vědět o všech případných kostlivcích ve skříni, o všech krocích, hlasováních, podnikatelských i rodinných aktivitách dotyčného.

Slavný je případ Thomase Eagletona, viceprezidentského nominanta George McGoverna z voleb 1972, který nepřiznal McGovernově týmu, že se léčil s depresemi. V 70. letech šlo o diskvalifikační skutečnost a Eagleton se musel viceprezidentské nominace po příslušném odhalení zřeknout. Stalo se tak uprostřed již rozjeté kampaně, což McGoverna velmi poškodilo. Volby vyhrál pak s přehledem Richard Nixon.

Viceprezident USA jistě nemusí být svatoušek. Tým prezidenta se ale potřebuje na vše potenciálně problematické dopředu připravit. Z tohoto důvodu zažívá každý z více zvažovaných viceprezidentů po úvodních rozhovorech tzv. prověřování (vetting). Při něm studují týmy prezidentského nominanta vše od daňových přiznání, přes policejní záznamy až po články napsané potenciálním viceprezidentem v dětství pro školní časopisy.

V dotaznících, které k vettingu paří, musejí zvažovaní viceprezidenti odpovídat i na otázky typu, zda si stáhli někdy do počítače porno nebo zda měli nějakou mimomanželskou aférku. Občas pak dochází k paradoxním situacím jako při volbách 2016, kdy tým Donalda Trumpa prověřoval řadu dní daňová přiznání a majetkové poměry dnešního viceprezidenta Pence — sám prezident Trump ovšem svá přiznání nikdy nikomu neukázal. 

Popularita, frakce, establishment

Samostatným faktorem může být i strategický plán prezidentské kampaně. Občas má prezidentský kandidát na výběr z několika možných cest k vítězství. Může tak jako viceprezidenta upřednostnit někoho, kdo není tak kompetentní s ohledem na volby obecně, ale je například mimořádně populární mezi menšinami, na průmyslovém středozápadě, v nejdůležitějších swing states, jako jsou Florida nebo Ohio, nebo u konzervativních vrstev.

Joe Biden byl například v roce 2008 vybrán Barackem Obamou z části i s přihlédnutím k tomuto zřeteli. Oficiálně byla primárním důvodem pro jeho zvolení kompetentnost pro spoluvládnutí — Biden měl Obamovi především pomáhat s prosazováním jeho plánů v Kongresu. Fakticky ale sehrál vekou roli při výběru i Bidenův věhlas u Američanů vzpomínajících na „staré dobré časy“ za Clintona a za Reagana. Obama chtěl tehdy — mimo jiné — umlčet kritiku, že je příliš radikální.

Na výběr viceprezidenta může působit i aktuální poměr sil mezi jednotlivými křídly a skupinami ve straně — republikáni John McCain v roce 2008, Mitt Romney v roce 2012 i Donald Trump naposledy si v podstatě museli vybrat za viceprezidenta někoho, kdo je zadobře s hnutím Tea Party. U demokratů se zase letos zdálo, že Biden bude muset vyjít vstříc progresivcům.

Aktuálně to vypadá, že Biden může vyhrát i bez levice, je-li však ve straně tak silná, jak prohlašuje, mohla by získat viceprezidentskou pozici i přesto

Šestým faktorem, který ovlivňuje výběr viceprezidenta, je existence nějakého silného tématu ve volebním roce, čili aktuální dění. Letos například mnozí tlačí na to, aby si Biden kvůli floydovským protestům zvolil za viceprezidentku Afroameričanku. Faktor aktuálního dění je ovšem všeobecně sledovaný a zřídka se opomíná zmínit — podobně jako faktor volební.

Sedmý faktor se naproti tomu zmiňuje jen velice vzácně. Je jím vůle mocenského establishmentu a klíčových lobbyistických formací. Tento faktor je těžké studovat, protože v prezidentských volbách USA se prosazuje obtížně proti zájmům establishmentu cokoliv — programově se nakonec podřídili i takoví maverickové jako McCain či Trump. Faktem však je, že čím víc se předpokládá, že bude mít ten nebo onen viceprezident zásadnější roli, tím více se snaží nejvlivnější struktury si výběr ohlídat.

Hezky patrné je to v aktuálním roce, protože prezidentskému nominantovi demokratů Bidenovi je sedmasedmdesát, a je tak pravděpodobné, že ho viceprezidentka bude zastupovat čím dál více, časem možná i úplně. To je však téma pro jiný, specifický text.

Ke zde uvedenému přehledu faktorů se patří doplnit, že všechny působí obvykle společně, pouze pro každé volby je každý jinak důležitý. Zásadní vliv na výběr víceprezidenta má přitom zpravidla kombinace nejméně dvou nebo tří z nich.  

Výběr viceprezidenta probíhá tradičně v důsledném utajení a třeba obsah osobních pohovorů, jež vede prezidentský nominant s třemi až pěti nejnadějnějšími kandidáty po vettingu, je znám maximálně deseti lidem. I proto se novináři v odhadech nejpravděpodobnějších výběru viceprezidenta často mýlí a mnohé sázkové kanceláře ani nevypisují kurzy na výsledek.