Když zemřel John McCain, jako by se americká politika najednou na chvíli vrátila do starých kolejí. Smrt dlouholetého senátora a neúspěšného prezidentského kandidáta shodně oplakávali politici z obou dnes na smrt znepřátelených stran.

Bernie Sanders ho označil za „amerického hrdinu, muže zosobňujícího slušnost a čest“. Exprezident Barack Obama pro změnu zdůraznil společnou „oddanost k něčemu většímu — k ideálům, za které bojovaly a za něž se obětovaly generace Američanů a přistěhovalců“. Přidal se dokonce i současný prezident Donald Trump, který měl jinak pro McCaina jen slova opovržení a posměchu a mezi jeho první činy ve volební kampani patřilo zpochybnění senátorova veřejného statutu válečného hrdiny.

Reakce na jeho smrt ilustrují, nakolik v dnešní době výjimečným typem politika byl John McCain. Byl doslova a bez nadsázky žijící legendou; mužem, který fascinoval drtivou většinu veřejnosti příběhem dlouholetého zajetí a brutálního mučení ve Vietnamu. Američané si přes rozdílné názory na účast v různých válečných kampaní svých veteránů cení (nebo až do Trumpovy éry cenili), v McCainově případě se k tomu navíc přidala pečlivě budovaná image neřízené střely připravené „bojovat za to, co je správné", bez ohledu na stranickou politiku.

Stejně jako každá legenda je i ta o Johnu McCainovi poněkud zplošťující. V záplavě oslavného trýznění jako by se úplně vytratily důležité, pro progresivně smýšlejícího člověka méně sympatické aspekty McCainovy osobnosti.

Republikán

Zaprvé, senátor McCain byl celý život republikán a jako republikán se také choval — respektive ve shodě se svojí stranou prosazoval většinu těch nejničivějších politik. Bez ohledu na četné střelby ve školách se například dlouhodobě angažoval proti větší regulaci zbraní.

Přestože se slavně postavil na odpor balíčku daňových úlev pro bohaté George W. Bushe v roce 2001, jiné úlevy tohoto typu od 80. let opakovaně schvaloval. Týká se to i masivních daňových úlev navržených loni Trumpovou administrativou, jež udělaly díru v těžko uvěřitelné výši 2,3 bilionů dolarů (sic) do státního rozpočtu ve prospěch nejbohatších firem a jednotlivců.

McCain také vystupoval třeba proti zavedení minimální mzdy na celostátní úrovni a podporoval ultrakonzervativní nominanty do Nejvyššího soudu včetně Trumpem navrženého Neila Gorsuche, kteří by mohli mít v budoucnosti většinu ve prospěch zákazu potratů.

Pragmatik

Zadruhé, přes aureolu mimořádně zásadového člověka byl John McCain na prvním místě rozeným politikem. Což znamenalo, že byl připraven ve správnou chvíli i v některých zdánlivě principiálních otázkách popřít svoje předchozí přesvědčení ve prospěch lepších šancí na zvolení.

Ukázkovým příkladem jsou přemety v jeho prezidentské kampani z roku 2008, kdy pro získání republikánské nominace neváhal uzavřít úzké spojenectví s křesťanskými radikály, jejichž přílišný vliv na politiku přitom v předchozích letech tolik odsuzoval. Ve stejné kampani zostřil kompromisní postoje k imigraci a popřel v rámci Republikánské strany neobvykle vstřícný vztah ke globálním změnám klimatu.

Zatímco na začátku století byl McCain spoluautorem zásadních zákonů na omezení skleníkových emisí a ještě v roce 2007 označil globální oteplování za „naléhavou výzvu pro národní bezpečnost, hospodářství a životní prostředí“, o rok později už chválil, že se Spojené státy nepřipojily ke Kjótskému protokolu. V rámci kampaně podpořil rozšíření těžby ropy a na půdě Senátu se v boji proti globálním změnám klimatu přestal angažovat až do roku 2017, kdy hlasoval proti Trumpovu návrhu na zrušení Obamou zavedených limitů pro emise metanu při těžbě ropy a zemního plynu.

Spoluviník Trumpova vzestupu

Nakonec zatřetí, John McCain nese spoluzodpovědnost za Trumpův vzestup a za jeho „nepřátelské převzetí" Republikánské strany. K tomuto nechtěnému vývoji dal příležitost právě svým pragmatismem z osudového roku 2008, kdy pro zvýšení šance na vítězství uzavřel účelové spojenectví s náboženskou pravicí a za svou kandidátku na viceprezidentku vybral guvernérku Aljašky Sarah Palinovou.

Tedy ženu, která kromě své vlastní ignorance vnesla do nejvyšších pater konspirační teorie včetně Obamova údajného spojení s teroristy a náznaků, že je ve skutečnosti muslim. „Náš protivník je někdo, kdo považuje Ameriku za tak nedokonalou, že se neváhá přátelit s teroristy toužícími zničit svou vlastní zemi,“ prohlásila v roce 2008.

Palinová sice před širším publikem propadla, uvnitř Republikánské strany se ale stala prvním kamínkem laviny podobně profilovaných extremistických kandidátů, jež postupně začali vytlačovat staré struktury, jako byl McCain sám. Na stejných konspiracích se později vyprofiloval sám Donald Trump, jehož lež o tom, že se Obama nenarodil ve Spojených státech, Palinová s nadšením přijala a pomohla rozšířit.

Nepřímo nese McCain spoluzodpovědnost za Trumpův vzestup i svou neochvějnou podporou intervencí v Afghánistánu, Iráku a později Jemenu, čímž po boku George W. Bushe pomohl zdiskreditovat aktivní zahraniční politiku a zažehl vlnu touhy po izolaci, na níž se Donald Trump svezl v kampani.

Po volbách se paradoxně ukázalo, že Trumpovo nové pojetí zahraniční politiky v lecčem na to nejhorší z McCainova dědictví navazuje; nový prezident se shodně neobává jednostranných intervencí bez ohledu na názor mezinárodního společenství. Jen povýšil pocit americké výjimečnosti na novou úroveň, když zcela rezignoval na hledání spojenců a „starými" republikány ceněné aliance naopak začal cíleně rozkládat. Je stále pravděpodobnější, že starý McCainův sen bombardovat Írán, se uskuteční za tohoto prezidentství.