Trumpův „zločin“ spočívá v tom, že si dovolil žádat, aby měla Severoamerická smlouva o volném obchodu (NAFTA) takzvanou „doložku o časovém omezení“. To znamená, že by neplatila na věky věků, nýbrž by jednou za pět let vypršela a členské státy by tak mohly její podmínky znovu projednat, či od ní prostě odstoupit. Zhnusený povyk světových médií se nás nyní snaží přesvědčit, že právě Trumpovo trvání na této podmínce překazilo snahy o reformu dohody.

Ve svých Právech člověka, publikovaných v roce 1791, argumentoval proslule Thomas Paine, že „každá doba a každá generace musí mít ve všem a za každých okolností právě takovou svobodu jednat sama za sebe jako všechny doby a generace předcházející. Marnivá a domýšlivá touha vládnout až za vlastní hrob je tou nejabsurdnější a nejnestoudnější ze všech tyranií.“ Všeobecně, přinejmenším v teorii, pokud už ne v praxi, se to dodnes považuje za jeden ze základních demokratických principů.

I kdyby obyvatelé USA, Kanady a Mexika byli bývali v roce 1994 s dohodou NAFTA explicitně souhlasili, myšlenka, že tehdejší rozhodnutí by mělo být pro celou Severní Ameriku závazné na věčné časy, je odpudivá. A úplně stejně odpudivé je nynější trvání vlád Kanady a Mexika na tom, že by dnes sjednaná úprava dohody měla být závazná pro všechny vlády budoucí.

Přitom samozřejmě víme, že občané severoamerických zemí explicitní souhlas s dohodou nikdy nevyslovili. Jaksi se jich všichni zapomněli na jejich postoj zeptat. O dohodě se nehlasovalo a podpora obou hlavních amerických politických stran zajistila, že prostor pro nesouhlas zůstal velmi malý. Masivní občanská protestní hnutí ve všech třech zemích byla buď ignorována, nebo démonizována a vyloučena z debaty. Dohoda měla být dílem zákulisních jednání politických a ekonomických elit — a měla být nesmrtelná.

Během letošních jednání o její úpravě se tři členské státy dokonce ani netajily tím, že se snaží cíleně obejít demokratický proces. Jejich explicitním záměrem bylo dokončit rozhovory ještě před červencovými prezidentskými volbami v Mexiku. Favorizovaný kandidát Andres Lopez Obrador se k NAFTA staví nevstřícně — proto se měla uzavřít dřív, než budou mexičtí voliči hlasovat. Těžko se pak divit, proč tolik lidí ztrácí víru v demokracii.

NAFTA je vynikající ukázkou důvodů, proč by měla doložku o dočasnosti obsahovat nejen ona, ale všechny obchodní dohody. Ustanovení, která možná dávala smysl vyjednavačům na začátku devadesátých let, dnes nepomáhají vůbec nikomu s výjimkou fosilních korporací a chamtivých právníků.

Mašinerie agresivních firem

Nejlepším příkladem je způsob, jakým se interpretují její pravidla pro řešení sporů mezi investory a státy, obsažená v jedenáctém odstavci. Ta měla původně bránit vládám neférově vyvlastňovat majetky zahraničních společností. Na místo toho zplodila mašinerii agresivních právnických firem, které se specializují na vynalézání stále nových způsobů, jak s pomocí arbitráží obcházet demokratická rozhodnutí a instituce.

Dostali jsme se kvůli ní do situace, kdy mají netransparentní, za zavřenými dveřmi vyjednávaná rozhodnutí korporátních právníků větší moc než soudy a parlamenty členských států. Například nedávná investigativní práce BuzzFeedu dokládá, jak jsou podobné arbitrážní předpisy po celém světě zneužívány k zastavování trestních řízení či rušení pokut udělených usvědčeným podvodníkům, jak umožňují firmám beztrestně ničit deštné pralesy či otravovat lidi zplodinami a jak tím, že je stavějí nad zákon, umožňují nadnárodním korporacím zastrašovat vlády a ignorovat veřejné zájmy.

Jsou to ustanovení, metaforicky i doslovně, toxická. Když se Kanada pokusila zakázat potenciálně nebezpečný neurotoxin MMT, používaný jako příměs do benzínu, jeho americký výrobce na základě jedenáctého odstavce zažaloval tamní vládu. Kanada tak musela nejen zákaz odvolat, ale také zaplatit firmě třináct milionů dolarů jako kompenzaci a veřejně se omluvit.

Když mexické úřady zamítly americké korporaci povolení k výstavbě potenciálně nebezpečné továrny na zpracování odpadu, firma zažalovala Mexiko u arbitrážního panelu a obdržela kompenzaci 15 milionů dolarů. Jiná americká firma právě nyní žaluje Kanadu a žádá odškodnění 118 milionů dolarů za to, že jí québecká vláda zakázala těžit riskantní metodou hydraulického frakování zemí plyn pod řekou Svatého Vavřince.

Reportáž BuzzFeedu popisuje, jak americké ministerstvo spravedlnosti panikařilo, jakmile si začalo důsledky jedenáctého odstavce dohody NAFTA uvědomovat. Docházelo jim, že by mohli „vážným způsobem rozvrátit náš soudní systém“ a dát zahraničním společnostem „větší práva, než mají sami Američané“. Jak poznamenal jeden z ministerských úředníků, „nikoho to ani nenapadlo“, když dohoda vstupovala v platnost.

Rozvrat globálního klimatu

Stejně tak se nemyslelo na rozvrat globálního klimatu. NAFTA zavazuje Kanadu nejen k tomu, aby většinu své ropy a polovinu zemního plynu vyvážela do Spojených států, ale také aby se neměnil podíl těchto paliv z nekonvenčních zdrojů, jako je frakování či dehtové písky. Dohoda tak znemožňuje Kanadě ponechat ta nejšpinavější a nejnebezpečnější fosilní paliva pod zemí. Výsledkem je situace, kdy kanadská vláda nemůže dostát současně svým závazkům v rámci pařížské dohody o klimatu a povinnostem vyplývajícím ze Severoamerické dohody o volném obchodu. A zatímco pařížské cíle jsou dobrovolné, ty v rámci NAFTA jsou závazné.

Předvídali vyjednavači NAFTA tuto kalamitu? Pokud ano, šlo by o spiknutí proti lidem. Pokud nikoli — a všechno nasvědčuje, že skutečně nikoli — jsou její nezamýšlené důsledky silným argumentem pro doložku o dočasnosti. Úprava dohody, již Spojené státy v jednáních navrhovaly, by pravděpodobně rovněž vedla ke kalamitě, kterou by budoucí vlády chtěly napravit. To bude ale nadále obtížné, až nemožné, dokud nebude existovat nyní zapovězená možnost dohodu legálně opustit.

Ti, kdo věčnou platnost obchodních dohod obhajují, tvrdí, že zajišťují „stabilní prostředí“ pro podnikání. Pravdu mají v tom, že mezi právy velkého byznysu a demokratickými svobodami existuje nevyhnutelný konflikt. Již po léta v něm znovu a znovu vítězí byznys. Že je nakonec jediným obhájcem demokratické suverenity na jednání nejbohatších zemí světa odporný a zavrženíhodný demagog Trump, jen dokazuje, jak hluboký je úpadek liberální demokracie na počátku jednadvacátého století.

Mnoho lidí se minulý týden bavilo fotkou, na níž se ostatní představitelé zemí G7 snaží Trumpovi domluvit. Když jsem ji viděl já, říkal jsem si: „Sami si za to můžete. Právě podrazy lidí, jako jste vy, zrodily lidi, jako je on.“ Právě neprůhledné, elitní machinace na jednáních nedemokratických institucí jako G7, Mezinárodní měnový fond nebo Evropská centrální Banka a zákulisní prosazování nepopulárních obchodních dohod pomohlo zničit důvěru lidí v demokracii a vytvořit frustraci, kterou nyní demagogové zneužívají.

Trump udělal dobře, že Spojené státy stáhl z jednání o Transpacifickém obchodním partnerství. Dělá dobře, když prosazuje o doložku o dočasné platnosti v dohodě NAFTA. A skutečnost, že právě tenhle křivý, prázdný a sobecký muž nakonec v tomto případě nejspíš hájí veřejný zájem, jen dokazuje, v jak hluboké krizi se demokracie ocitla.

Z anglického originálu, který původně vyšel v deníku The Guardian pod titulem Donald Trump was right. The rest of the G7 were wrong, přeložil Josef Patočka.