Jsi etatista, nebo zastánce volného obchodu? Věříš, že ekonomika si nejlépe poradí bez zásahů, nebo si myslíš, že státní vlastnictví je potřeba rozšířit a trhy regulovat? Taková je ústřední politická otázka dneška. Je ovšem postavena na docela mylných předpokladech.

Obě strany se totiž shodnou na to, že stát a trh jsou jediné sektory, které stojí za to brát do úvahy: politika se má pohybovat na lineárním spektru mezi těmito dvěma póly. Ve skutečnosti jsou základní ekonomické sféry čtyři: trh, stát, domácnost a občina. Zanedbávání posledních dvou, které je neoliberálům i sociálním demokratům společné, je příčinou mnoha zrůdných projevů naší doby.

Jak trh, tak stát jsou masivním způsobem dotovány domácnostmi: neplacenou prací rodičů a dalších pečujících, kterou ještě pořád nejčastěji vykonávají ženy. Kdyby se doma nikdo nestaral o děti, nekrmil je a neučil základním dovednostem, žádné hospodářství by nemohlo pracovat. A kdyby se o nemocné, staré či zdravotně postižené lidi nepostarali jejich blízcí, stát by se pod tíhou sociálních výdajů zhroutil.

Privatizace občin vytváří nerovnost

A je tu ještě jedna obří dotace, kterou všichni tržní ekonomice dáváme. Na mysli mám nezměrné bohatství, které globální ekonomické elity nahromadily zabíráním čtvrtého ekonomického sektoru: občin neboli obecně sdílených statků.

Nejlepším svědectvím jejich úpadku je skutečnost, že je (navzdory práci mnoha vědců jako například nedávno zesnulé Elinor Ostromové, nositelky Nobelovy ceny za ekonomii) vůbec zapotřebí vysvětlovat, o co se vlastně jedná. Občina se liší od trhu i státu. Má tři základní složky: v první řadě zdroj, jakým může být půda, voda, vzácná hornina, výsledky vědeckého výzkumu, hardware či software. Za druhé společenství lidí, kteří mají k tomuto zdroji rovný a sdílený přístup a společně jej spravují. A za třetí souhrn pravidel, systémů a vyjednávacích metod, které si toto společenství vytvoří, aby mohlo o společný zdroj pečovat a rozdělovat užitné hodnoty z něj plynoucí.

↗

V raném novověku velkostatkáři ve velkém zabírali obecní pastviny a půdu. Korporace zabírají v zemích globálního Jihu lidem půdu dodnes. Foto Pixabay

Pravá občina nikdy není spravována za účelem zisku či akumulace kapitálu, ale s cílem udržet stálý přístup k hodnotě, nezbytné pro zajištění společného prospěchu či blahobytu. Patří určité skupině lidí, kteří žijí poblíž, či dokonce přímo v ní, nebo kteří ji společně vytvořili a starají se o ni. Skutečná občina je nezcizitelná, což znamená, že ji nelze prodat ani se jí v něčí prospěch vzdát. Je-li jejím základem živá struktura, například les či korálový útes, zájmem podílníků je občinu dlouhodobě udržet spíše než rychle vydělat na její likvidaci.

Stát i kapitál útočí na obecně sdílené statky již po celá staletí. Zdroje, které nikdo nevynalezl ani nevytvořil, nebo je ohromná množství lidí vytvořila společně, jsou zcizovány těmi, kdo v nich vycítí příležitost k zisku. Rčení, přisuzované Balzacovi, že „za každým velkým bohatstvím leží velký zločin“, je převážně platné. Opěvovaná podnikatelská vynalézavost často spočívá prostě v nalezení dosud netušeného způsobu, jak si přivlastnit práci a jmění jiných lidí.

Krádeži cizích hodnot lidmi či společnostmi, které je nevytvořily, se v angličtině říká enclosure, ohrazování. Původně se jím mínilo násilné zabírání obecní půdy velkostatkáři. Tato praxe se vyvinula v raně novověké Anglii, odkud se rozšířila do Skotska, Irska, kolonií a následně do zbytku světa. A pokračuje — velké korporace kradou v zemích globálního Jihu lidem půdu dodnes.

Privatizace obecních statků vytváří nerovnost. Ti, kteří se zmocnili základních potřeb, nutí ostatní, aby za ně platili, a sami žijí z renty, kterou jim vlastnictví přináší. Důsledkem je rozklad společenské solidarity a odcizení člověka jeho práci i okolí. Ekosystémy, které občiny udržovaly, jsou ničeny pro zisk. Nerovnost, renta, atomizace společnosti, odcizení člověka, ekologická destrukce: zkáza občin zavinila či prohloubila mnohé z našich dnešních trápení.

Likvidace občin po americku

Princip, který kdysi stál za ohrazováním anglických pastvin, dnes můžeme v praxi sledovat v pokusech Trumpovy vlády o likvidaci síťové neutrality na internetu. Poskytovatelé internetového připojení chtějí zpoplatnit něco, co dosud zdarma zajišťoval systém kolaborativně vytvořený prací milionů lidí.

Aby k jejich službám neexistovala alternativa, snaží se navíc zničit skutečné internetové občiny — usilují o prosazení zákazu sdílených komunitních sítí. Protože Spojené státy se proměnily v bláznivou plutokracii, zakázaly tuto formu vzájemné pomoci již čtyři státy a další zavedly částečná omezení.

Jiným příkladem je rozšiřování pojmu „duševního vlastnictví“ mezinárodními obchodními dohodami. Biotechnologické společnosti díky nim získávají výhradní právo na genetický materiál, rostlinné odrůdy či jiné přírodní látky. Dalším je způsob, jakým si akademická vydavatelství přivlastňují výsledky vědeckých výzkumů a následně za přístup k nim účtují horentní částky.

Netvrdím, že bychom se měly státu nebo trhu úplně zbavit, myslím si ale, že je nezbytné jejich působení vyvážit posílením obou zanedbaných ekonomických sektorů. Věřím, že je třeba ohodnotit péči náležitou mzdou, skrze kterou budou stát a soukromé podniky splácet domácnostem část subvence, které se jim od nich dostává. A že společnosti je třeba vrátit kontrolu nad zdroji, na nichž závisí její blahobyt.

Kupříkladu každý, kdo vlastní hodnotný pozemek, by měl obci platit příspěvek (v podstatě lokální daň z půdy) jako kompenzaci za podíl na bohatství vytvářeném ostatními. Část z výnosu může být vyhrazena státu či místní samosprávě, aby z ní pokrývala veřejné služby a redistribuovala bohatství od bohatších k chudším občanům. Zbytek by měl ale připadnout obecnímu nadačnímu fondu, který bude svěřen přímé správě místního společenství. Ten může peníze využít kupříkladu také k vykoupení půdy zpět do veřejných rukou, čímž lze dospět k obnově skutečných obecně sdílených statků a sdílení výnosů z nich. Tuto myšlenku rozvíjím také ve své poslední knize.

Správa sdíleného obecního statku může, na rozdíl od státem zajišťovaných služeb, přimět lidi, aby spolupracovali: o sdílené prostředky musí společně pečovat a dohodnout se, jak naložit s jejich výnosy. Občanskému životu dává konkrétní obsah a vyžaduje demokracii v její nejpůvodnější podobě. Napravuje nerovnost a vytváří motivaci k ochraně živého světa. Dává zkrátka vzniknout tomu, čemu říkám politika sounáležitosti.

Soudě podle projevů z poslední konference britských labouristů se zdá, že strana by mohla být této vizi nakloněna. Její důraz na veřejné a družstevní vlastnictví (které v některých případech může na principech obecně sdíleného statku fungovat) a zájem na redistribuci bohatství či nápravě škod způsobených obchodními dohodami míří právě tímto směrem.

Doufám, že se takové strany odhodlají vykonat nezbytný krok a uznat, že ekonomika má čtyři, nikoli dva sektory. Jedině tak může začít to, nač tolik z nás tak dlouho čekalo: sociálně-ekologická transformace společnosti.

Z anglického originálu Don‘t let the rich get even richer on the assets we all share, který vyšel v deníku The Guardian, přeložil do češtiny Josef Patočka.