A co s tím teda uděláme? To je jediná otázka, kterou stojí za to si klást. Odpověď nám ale uniká. Moc se koncentruje v rukou miliardářů a jejich lobbistů, roste stále extrémnější nerovnost, demagogičtí autoritáři sílí, a náš živý svět je na pokraji kolapsu. Ti, od kterých čekáme, že nás povedou, se zdají být tváří v tvář naší všestranné krizi bezradní a bezmocní. I kdyby snad měli odvahu jednat, nemají tušení, co dělat.

Jediné co dokáží obvykle nabídnout je víc ekonomického růstu: toho magického nápoje, který prý léčí všechny neduhy. Co na tom, že ve skutečnosti vede k ekologické destrukci a není přitom schopen zmírnit ani strukturální nezaměstnanost, ani donebevolající nerovnost. Že v posledních letech v podstatě veškerý nárůst v příjmech putuje do kapes nejbohatšího jednoho procenta společnosti. Protože naše společnost rezignovala na kolektivní hodnoty, principy a etiku, je samoúčel ekonomického růstu poslední příslib budoucnosti, který jí zbývá.

Důsledky takového přístupu můžeme vidět třeba v uniklém oběžníku Britského ministerstva zahraničí: „Obchod a podpora ekonomického růstu budou nyní prioritami pro všechna pracoviště — práce na tématech jako jsou změny klimatu či nelegální obchod s chráněnými druhy bude omezena.“ Jediné, na čem záleží, je to, jak rychle dokážeme proměňovat přírodní bohatství v hotovost. Koho zajímá, že tak ničíme podmínky naší prosperity na této planetě i přírodní zázraky, které nás obklopují?

Blahobyt všech lidí ve vzkvétajícím živém světě

Nelze doufat, že bychom naši tíživou situaci dokázali řešit, pokud zásadně nezměníme náš pohled na svět. Nemůžeme se z krize dostat s pomocí stejných modelů, které nás do ní dostaly. Problém je třeba nově rámovat. Což přesně dělá zatím zřejmě nejpozoruhodnější letos vydaná kniha. Jmenuje se Doughnout Economics — ekonomie koblihy.

Autorka, Kate Raworthová, v ní připomíná, že indikátor ekonomického růstu původně nebyl zamýšlen jako měřítko blahobytu. Ekonom Simon Kuznets, který metodu měření růstu ustavil, před tím varoval: „blahobyt národa lze jen stěží posuzovat podle výše jeho příjmů.“ Zdůrazňoval, že ekonomický růst měří pouze výroční objem toků bohatství, ne stav jeho zásob, natožpak jejich distribuci.

Raworthová upozorňuje, že ekonomie se během dvacátého století „zbavila ochoty definovat své cíle.“ Chtěla být vědou o lidském chování — vědou založenou na hluboce chybném pojetí člověka. Dominantní model „racionálního ekonomického člověka,“ izolovaného, vypočítaveho a sebestředného jedince, vypovídá víc o povaze ekonomů než ostatních lidí. Ztráta otevřeně artikulovaných cílů vedla k tomu, že ekonomickou disciplinu ovládl cíl zástupný — nekonečný růst.

Cílem ekonomické aktivity, tvrdí Raworthová, by přitom mělo být „uspokojit potřeby všech lidí v rámci možností planety.“ Namísto ekonomiky, která musí růst bez ohledu na to, zda se lidem daří, potřebujeme ekonomiky, „v nichž se lidem bude dařit bez ohledu na to, zda rostou“. A to znamená změnit představu o tom, co vlastně ekonomika je a jak funguje.

Ústředním obrazem dnešní manistreamové ekonomie je schéma „ekonomického okruhu.“ Ten zobrazuje uzavřenou cirkulaci peněz mezi domáctnostmi, firmami, bankami, vládami a dalšími aktéry v dokonalém sociálním a ekologickém vakuu. Energie, suroviny, svět přírody, lidská společnost, sdílené statky a veřejné služby — to všechno v něm chybí.

Neplacená práce, zejména péče o druhé — vykonávaná především ženami — je ignorována, přestože by bez ní žádná ekonomika nikdy nemohla fungovat. Podobně jako představa „racionálně kalkulujícího člověka“ má tato reprezentace ekonomické činnosti se skutečností jen velmi málo společného.

Raworthová proto začíná překreslením tohoto obrazu ekonomiky. Ukazuje, jak je ve skutečnosti ekonomika zapuštěná v živých systémech Země a ve společnosti, jak je závislá na energetických a materiálových tocích a připomíná nám, že lidé jsou víc než jen zaměstnanci, spotřebitelé, nebo vlastníci kapitálu.

↗

Ekonomika ve svém přirozeném prostředí. Grafika Kate Raworthová a Marcia Mihotichová

Toto znázornění nepříjemných skutečností ji pak vede k jejímu průlomovému objevu: grafickému vyjádření světa, jaký bychom chtěli vytvořit. Tak jako všechny skvostné nápady se její koblihový model zdá tak prostý a samozřejmý, že si říkáte, jak to, že jste na něj nepřišli sami. Dosáhnout takovéto jasnosti a výstižnosti ale vyžaduje léta úvah — jen tak lze rozplést všechny mýty a nesprávná pojetí, k nimž nás naše kultura vychovává.

Její schéma sestává ze dvou soustředných kružnic. Vnitřní okraj „americké“ koblihy reprezentuje dostatek zdrojů, jež potřebujeme k tomu, abychom mohli vést dobrý život — patří mezi ně jídlo, čistá voda, bydlení, hygiena, energie, vzdělání a zdravotní péče, ale také občanská práva. Kdokoliv žije pod touto hranicí, v díře uprostřed koblihy, je stižen nouzí a strádáním.

↗

Ekonomika jako kobliha. Grafika Kate Raworthová a Christian Guthier/The Lancet Planetary Health

Vnější okraj koblihy pak sestává z mezí globálního ekosystému. Ocitneme-li se za nimi, znamená to, že v neúnosné míře proměňujeme klima, vyčerpáváme ozonovou vrstvu, znečišťujeme vodu, hubíme živočišné a rostlinné druhy či jinak pustošíme živým svět.

Oblast mezi oběma kruhy — kobliha — to je „ekologicky bezpečný a sociálně spravedlivý prostor,“ v němž by se lidstvo mělo snažit žít. Úkolem ekonomie by mělo být pomoci nám se do tohoto prostoru vměstnat a zůstat v něm.

Stejně tak dobře, jako vystihuje představu lepšího světa, umožňuje koblihový model konkrétně a názorně ukázat, v jaké situaci se nalézáme dnes. V tuto chvíli přesahujeme obě kružnice. Miliardy lidé dosud žijí v díře uprostřed a vnější hranici jsme na několika místech prolomili.

↗

Naše dnešní situace. Grafika Kate Raworthová a Christian Guthier/The Lancet Planetary Health

Ekonomie, která by nám chtěla pomoci žít v prostoru koblihy, by usilovala o zmírnění nerovnosti v bohatství a příjmech. O to, aby bohatství vyplývající z darů přírody bylo všeobecně sdílené. Aby finance, trhy, daně a veřejné investice byly uzpůsobeny tak, že budou přispívat k ochraně a obnově přírodních zdrojů, a ne k jejich plenění. Aby státní banky investovaly do projektů, jež by měly potenciál napravit náš vztah k živému světu — například do bezuhlíkové veřejné dopravy či projektů občanské a komunální energetiky.

Vyvinula by nové metriky, které by dokázaly měřit opravdový blahobyt a nejen rychlost, s jakou ničíme předpoklady blahobytu budoucího.

Všechny tyto návrhy znějí povědomě. Bez nového rámce, který by nám umožnil začít docela jinak myslet, ale budou mít drobné krůčky sotva větší úspěch. Tím, že ekonomii promýšlí znovu od základů, umožňuje nám Raworthová jednotlivá osamocená řešení splést do koherentního programu a následně hodnotit, nakolik se podařilo jej uskutečnit.

Raworthová je pro mě Keynesem naší doby: tím, že napravuje chápání ekonomiky, umožňuje nám změnit naše pojetí toho kým jsme, kde stojíme a kam se chceme vydat.

Teď je třeba proměnit její myšlenky v politickou praxi. Přečtěte si její knihu. A po těch, kdo jsou u moci, žádejte aby začali pracovat s ohledem na její cíl: blahobyt všech lidí ve vzkvétajícím živém světě.

Článek Finally, a breakthrough alternative to growth economics — the doughnut původně vyšel v The Guardian. Přeložil Josef Patočka.